středa 2. prosince 2020

Překážky na cestě (1939)

Překážky na cestě (1939)

Naším úkolem není pouze spojiti se v určitou dobu s Bohem v modlitbě ani jen občas vykonati nějaký ctnostný skutek. Náš život musí býti celý podle Boha. Poznali jsme, že život podle Boha jest míti jeho život v sobě z pramenů Svátostí, – Eucharistie, – a míti jeho ducha v sobě z pramenů evangelia.

Než máme v sobě zákon, odporující zákonu ducha: pokaženou přirozenost, nakloněnou hříchu.

Z ní máme různé vášně a zvyky a vlastnosti, které jsou nám stále pramenem hříchu. Dejme pozor! Tyto vlastnosti a vášně nejsou samy hříchem, nýbrž hříchem jsou úkony, které z nich plynou. Kdo má nějakou vášeň, sebesilnější, ale přemáhá ji, nemá proto hříchu, naopak, jest mu pramenem zásluhy. Ale jest právě vždy také stalým nebezpečím hříchu a proto jest na nás, abychom tyto vášně a náklonnosti ke zlému vykořeňovali. Toto vykořeňování se jmenuje očišťování a patří, jak jsme poznali, ke stupni cesty téhož jména. Nuže, cesta očistná nebo očišťování neznamená snad svátost pokání, v níž se očišťujeme od hříchu, nýbrž znamená odvykání těchto náklonností, trvalých a v nás zakořeněných!

A k očištění od nich čili k odvyknutí jest třeba dvojího: Milosti, které si získáme snažnou a úsilnou modlitbou. To jest první a nejhlavnější podmínka.

Druhá však jest těžší a neméně nutná jakožto důsledek prvé: sebezápor!

Slovo nemilé a neoblíbené, ale není pomoci: Kdo chce za mnou přijíti, zapři sebe sám! Slovo Páně jest slovo kříže a víra v něho jest cesta kříže! Nevede do nebe jiná cesta než nevinnosti, které v tomto stavu nemáme, majíce přirozenost pokaženou, a cesta pokání.

Nuže, co musíme zapírat? Je-li sebezápor očišťováním, jest jasno, že sebezápor chce odstraniti to, co jest na nás pramenem hříchu. Proto cesta očistná započne tam, kde pro každého jest JEHO pramen hříchu. A tu nejlépe jest začíti záporem vnějších zlých vlastností: odvykejme si nejprve hříšné jednání, abychom tím zapřeli v sobě jeho prameny. Kupř. ovládejme pevně zlostné jednání, jednání sobecké, nelaskavé, pomstychtivé, naduté, nepravdivé a falešné, úskočné...

Potom přistoupíme k očištění svých řečí: Opět odvykejme si takové řeči a slova, která jsou z pramene oněch hříchů, jak jsou právě výše vypočítány, a k tomu klení, zneužívání jména Božího, nadávky...

A konečně, když již se máme navenek v moci, bděme a očišťujme i své myšlenky a hnutí srdce, aby byla vždy čistá a podle ducha, plná ducha Kristova.

To jest cesta očisty!

Druhá cesta, následování, jest cesta ctnosti. Na té se již snaží věrný křesťan, který již odstranil z velké části nejhorší zlozvyky, také pěstovati v sobě dobré. Nikoliv zase jen konati jednotlivé ctnostné skutky, – skutek není ještě „býti“ dobrým, – nýbrž tak konáme, čili navykáme si dobré, s tím úmyslem, aby to v nás zanechalo trvalé zvyky k dobrému. A tím se upevňujeme v milosti a vzdalujeme hříchům. Mám ještě dále psát? Ano, ale jest to již cesta pro, bohužel, nemnohé. Nejvyšší cesta jest pak, kdy člověk jest tak Bohu věrný, že nade vše touží se dokonale podobati Spasiteli, a to právě v tom, co jest u Spasitele nejhlavnější, v kříži a ránách jeho a v lásce jeho. Ten pak volí již – ne někdy, ale pravidelně a skoro vždy, jemu to již zvykem, – ze dvou stejně dobrých věcí tu, která jest podobnější kříži!

Mluvili jsme již o tom, ale sem to opět patří, protože to jest vrchol sebezáporu a vrchol lásky, která jedině jest pramenem sebezáporu... „Vezmi kříž svůj a následuj mne!“ – tento sebezápor již ovšem není očišťováním, jest již nejvyšším následováním kříže Páně, jest nejčistší láskou.

A jest vždy spojen i s nejvyšší věrností v modlitbě, která zde nabývá vyšších stupňů a není již obyčejně jen přemýšlivá a složená z jednotlivých úkonů rozumu, vůle a vznětu, nýbrž zjednodušuje se a jest již většinou modlitbou vznětovou (afektivní), kde duše nemůže již přemýšleti, ale opakuje s velikou sílou a vnitřní chutí jen jeden a týž úkon lásky nebo lítosti nebo sebeobětování nebo díků apod. – A konečně tu již bývá modlitba klidu neb pokoje, kdy již ani ony vzněty se neopakují, nýbrž kde beze slov duše vnímá Boží přítomnost a spočívá v jednom citu neb jednom jediném vědomí a požívání této přítomnosti.

A obojí pak, tato nejčistší modlitba, dosažitelná řádnou milostí a řádnou věrností, – a tento nejvyšší sebezápor, jsou nejvyšším lidským životem, protože Bohu a jeho životu nejpodobnější! Kéž zapálí oheň Ducha svatého láskou nevypravitelnou a silou nepřemožitelnou naše ledví, ducha, rozum i srdce, aby vzplanula v nás touha po takovém životě! Stojí mnoho, stojí mnoho křížů, ale jest již sám sobě odměnou zde na zemi nejvyšší! Či není to pro všechny?

Či jest různé nebe pro různé lidi nebo máme jiný, nižší cíl, než měli věrní Kristovi?

Jeden Ježíš, jeden život, jedna věčnost!

Zdroj: P. Dr. Jan Ev. Urban, OFM, K Bohu, Vyšehrad spol. s ruč. obmez., 1939, Praha, str. 36–39

Zpracoval: D. Grof