čtvrtek 19. března 2020

Společnost nepřátelská vůči katolicismu (2002)


Společnost nepřátelská vůči katolicismu (2002)
REX!: Následující výňatek z knihy Jeana Ousseta pochází z kapitoly, která se zabývá čtyřmi možnými situacemi, v nichž se člověk může nacházet vzhledem k tomu, jak společnost, v níž žije, přijímá katolicismus.
***
Společnost zcela nepřátelská vůči katolicismu a přirozenému a křesťanskému řádu
Toto je ta nejhorší možná situace, které může člověk čelit (ačkoliv ani zde nejde o beznadějný případ). Činnosti, které může jednotlivec mít možnost konat, mohou být omezené až na to základní a nezredukovatelné minimum, jež žádný režim, jakkoliv nepřátelský, nemůže zakázat nebo mu zabránit, konkrétně na modlitbu (v soukromí nebo v rodině a to, i když se modlitební společenství ukáže jako nemožné), aby Jeho „království přišlo“; uplatňování aktivní, nadpřirozené snášenlivosti a ohromné trpělivosti a obětování svých osobních trápení, dokonce i svého života; obětování ponížení a soužení své vlasti soucitné přímluvě Naší Paní, andělů a svatých.
Kromě této soukromé duchovní akce může člověk mít možnost udělat o trochu víc, než pomoci udržovat Boží pravdu živou mezi malým zbytkem věřících s pomocí diskrétních prostředků a někdy dokonce i práce v utajení a v podzemí.
Předvídáme zde námitku, že takové aktivity správně patří k otevřenému duchovnímu apoštolátu Církve, spíše než k naší občanské akci, a že by tedy měly přímo spadat pod kontrolu a vedení ze strany duchovních.
To je pravda do určité míry. Ale v takové nepřátelské situaci jsou kněží (zvláště ti věrní) mnohem zranitelnější než laici, kteří mohou mít docela dobře závazek převzít práci, kterou již duchovní nejsou fyzicky schopní vykonávat, nebo ji nejsou schopní vykonávat účinně, nebo ji dokonce sabotují, protože v revolučním státě se stejně jako mezi laiky i mezi duchovními najdou zrádci.
Laik, který čelí takové situaci, má jednoznačně odpovědnost být tak dobře informovaný, jak je to jen možné. Bude chtít být odolný proti tomu, aby byl sveden nebo podveden zrádnými kněžími. Vyvine si zdravou nedůvěru k „apoštolským“ hnutím typu „Pax“ [levicové kněžské hnuté – pozn. překl.]. Bude se snažit rozvinout a prohloubit svou znalost víry, aby i přes absenci duchovního vůdce vycítil a odmítnul nevyhnutelné levicové naukové úchylky. Bude se, jak je to jen možné, snažit zůstat naladěn na to, co říká Řím – nikoliv na posuny vatikánské diplomacie, ale na jeho nejzásadnější věrouku.
Jako doplněk k této apoštolské aktivitě se stane nezbytnou další akce, akce formování a výchovy, aby se poskytla intelektuální, duchovní a morální podpora pro ty klíčové muže a ženy, na jejichž pevnost a loajalitu se lze spolehnout, ať už jsou okolnosti jakkoliv katastrofální – muže a ženy schopné udržet víru živou (a předávat ji druhým, pokud je to vůbec možné), schopné zajistit, že se nauka bude šířit, ať se stane cokoliv a ať zlé časy potrvají jakkoliv dlouho. (1)
Takováto formativní akce bude poměřována kvalitou a intenzitou. Bude vyvinuto maximální úsilí použít s co nejlepším možným výsledkem těch několik nástrojů a způsobů, které za takových okolností zbývají. Publicita a propaganda jsou zjevně znemožněny. Naše metody budou vybrány tak, aby na nás přitahovaly co nejmenší pozornost, a aby byly takřka nenarušitelné ze strany odhalení a infiltrace.
Zde se s největší pravděpodobností ukážou jako nejúčinnější sítě založené na přirozených vztazích. Takové vztahy založené na rodinných vazbách nebo na přátelství, nebo na společném profesním, místním, kulturním, sportovním nebo oddechovém zájmu, existují ve všech společnostech, jakkoliv špatně řízených či diktátorských. Přirozená síť je vždy naším základním plánem pro akci v jakékoliv situaci. V tragických okolnostech naprosto nepřátelského a protikřesťanského prostředí, s jakými můžeme počítat, je to pravděpodobně náš jediný prostředek sdružování a výcviku klíčových mužů a žen, na něž je naše akce cílena. Je to proto, že když se taková síť správně řídí, může se vyhnout odhalení a potlačení déle, než jakékoliv jiné formy organizace a přitom poskytnout nejlepší šanci na nejpřínosnější výsledky. Přirozená síť má spontánnost své vlastní povahy. Je to svého druhu sdružení, které neustále vzniká znovu, jakkoliv často může být rozptýleno. Proto má velkou hodnotu pro přežití a vytváří jakoby nedobytnou obrannou pozici, když zuří bouře, ze které [pozice] může člověk začít širší aktivity, jakmile bouře pominula.
To se skutečně v minulosti dělo a stále se děje. Stačí, aby člověk pomyslel na dějiny Církve a na nespočetná pronásledování, jež podstoupila od doby římských katakomb až do naší současné éry železné a bambusové opony. Společenství věřících přežilo všechny tyto nepříjemné zvraty osudu za pomoci svých základních metod – modlitby a akce skrze přirozené sítě.
Poznámky:
1) „Největším neštěstím, jaké může nějaká doba nebo nějaká země vytrpět,“ napsal Msgr. Freppel, „je, pokud oslabí pravdu nebo ji opustí. Z jakékoliv jiné rány se člověk může zotavit, ale nemůže se nikdy zotavit z obětování principů. Charaktery lidí se mohou v určitých momentech oslabit, a veřejná morálka může být do nějaké míry narušená kvůli neřesti a špatnému příkladu, nic však není úplně ztraceno, dokud integrita pravé nauky zůstává nezmenšená. Protože když nauka zůstává, lidi a instituce lze dříve či později učinit dobrými, protože se člověk vždy může vrátit k tomu, co je dobré, pokud neztratil kontakt s pravdou. Byli bychom však okradeni o veškerou naději, kdybychom ztratili ze zřetele ty principy, bez nichž nemůže být nic pevného a stálého nikdy vystavěno. A tak největší službou, kterou člověk může prokázat svým druhům v dobách, kdy víra zeslabuje a je zastřená, je nebojácně hlásat pravdu, i když nikdo neposlouchá. Protože to je jako cesta světla otevřená do lidského myšlení a i když se jeho hlasu ani na chvíli nepodaří přehlušit hluk, bude přinejmenším vítán v budoucnu jako zvěstovatel spásy.“
Zdroj: Action, Jean Ousset, IHS Press, Norfolk, 2002, str. 210–212
Překlad: D. Grof