středa 31. července 2019

Hodnota utrpení (1983)


Hodnota utrpení (1983)
V celém průběhu lidských dějin jen dva jedinci, a to pouze na čas, byli zproštěni univerzálního zákona utrpení, všeobecného údělu všech tvorů. Tyto dvě osoby byly našimi prvními rodiči, Adamem a Evou, jimž Bůh propůjčil hojnost milostí, jež mi už nemáme. Mezi těmito božskými milostmi byl mimořádný dar zproštění či osvobození od utrpení. To znamená, že Adam a Eva byli Všemohoucím Bohem stvořeni, aby na této zemi žili ve stavu neporušeného štěstí bez toho, že by zakoušeli jakékoliv tělesné či duševní trápení jakéhokoliv druhu. Takové by bylo také věno všech ostatních tvorů, kdyby naši první rodiče zůstali věrní Bohu. Avšak spácháním prvotního hříchu byli neposlušní Boha a proto zranili nejen sebe, ale také svou přirozenost, přirozenost, na níž se všichni ostatní lidé podílejí. Důsledkem tohoto hříchu našich prvních rodičů byli oni i jejich potomci zbaveni jistých darů, které by jinak byly i našimi, a mezi těmito dary byl i dar osvobození od utrpení. A proto každý člověk od Adama a Evy až do konce času musí během svého smrtelného života tou či onou formou trpět.
Od té doby je toto jedním z Bohem uložených trestů za hřích lidem, a protože se mu nemůžeme vyhnout, jaký by měl být náš postoj vůči utrpení? Jedním z nejobvyklejších a nejničivějších postojů v životě je roztrpčená a negativní reakce na něj. Navzdory univerzální zkušenosti, že žádný hodnotný život se nikdy nežil bez utrpení a bezbolestně se nedosáhla žádná velikost či vznešenost charakteru, si přesto mnoho lidí stále myslí na poklidný život jako na ideál a na utrpení jako na vetřelce, který se nelibě nese – jenž se musí odstranit, je-li to možné, a pokud ne, prostě jej tolerovat, jak nejlépe člověk umí. Takový je postoj světa. Ten se neustále vyhýbá jakémukoliv druhu bolesti nebo strádání, a jestliže se mu nemůže zcela vyhnout, pouze jej jako jedinou alternativu snáší. Aby svět unikl jakémukoliv a všemu utrpení, snaží se hledat potěšení kdekoliv jej lze najít, ať již je pravé či falešné, zákonné či nezákonné. A nevyhnutelným výsledkem tohoto neustálého hledání potěšení je smrtelný hřích, který ve světě, v němž žijeme, tak převládá. Výsledek nemůže být jiný.
Každý racionální, rozumný člověk rozpoznává, že zkoušky, soužení a strádání jsou nevyhnutelnými skutečnostmi života. Autor jednoho z nejskvělejších děl katolické spirituality, které kdy bylo sepsáno (Následování Krista), si tuto skutečnost dobře uvědomoval a vyjádřil ji, když napsal: „Uspořádej a zařiď si všechno, jak sám chceš a jak rozumíš, a shledáš, že vždycky se musí chtěj nechtěj něčím trpět; a tak vždycky dojdeš ke kříži.“ To je prvotní pravda zkušenosti. Toto je hluboká pravda náboženství. Katolická Církev si uvědomuje nevyhnutelnou nutnost utrpení pro všechny lidi a učí, že toto utrpení je nezbytné pro vstup do nebeského království. Není to tedy okolnost, jíž se lze vyhnout nebo ji nelibě nést, ale je to příležitost odčinit osobní hřích a hříchy světa. Je to úžasný nástroj pro postup na cestě, která vede k věčnému štěstí.
Život má být stálým a postupným očišťováním padlé lidské přirozenosti. A jeden z nejskvělejších prostředků očišťování duše se nachází v katolickém konceptu utrpení, dobrovolném a radostném přijetí zkoušek a strádání jako pokání za hřích a jako důkaz naší lásky k Bohu. Pokud někdy nějaký člověk znal utrpení, tak to byl svatý Pavel, a ten píše, že se ve svých souženích radoval. Nikdo na světě není zproštěn nesení kříže, ale to, v čem je celý rozdíl, je způsob a postoj, s jakým je nesen. „...kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden“ (Mt. 10:38) jsou slova Syna Božího. Když tedy trpíme, není to skutečná tragedie života, ale ve světě, kde je utrpení všeobecným údělem, jež zajisté v nějaké formě přijde ke každému, je tragédií to, že tolik lidí vůči němu zaujímá negativní a obranný postoj a mají z něj stav roztrpčení a sebelítosti, namísto, aby jej využili a rozpoznali v něm Boží vůli. Všichni jsme povoláni být světci a bez utrpení v té či oné formě je nemožné dosáhnout svatosti v tomto životě a věčnou spásu v tom příštím.
Překlad: D. Grof