úterý 19. července 2016

Campos padl! (2002)

 
Campos padl! (2002)
6. března 2002
Poznámka překladatele: Tento článek nám připomíná pád tradiční diecéze Campos v Brazílii. Kroky, které k němu vedly, jsou do jisté míry identické s těmi, které dnes podniká vedení FSSPX. Článek poukazuje na následné dopady, kterým kvůli tomuto naukovému kompromisu bude muset Campos čelit. Pozdější vývoj ukázal, že tyto obavy byly opodstatněné. Biskup Rangel a po něm biskup Rifan oba zradili boj za pravou Víru, jak jej před nimi vedl biskup de Castro Mayer.
***
Tak tedy, Campos padl. Dva tucty kněží se svým vlastním biskupem, kteří po 20 let byli v daleké Brazílie přáteli Bratrstva sv. Pia X. ve zbrani v jeho osamělém postoji za katolickou Tradici, se navrátili ke koncilnímu Římu. Co se stalo? Co se stane? Co to znamená?
Co se stalo, se dá stručně vypovědět v Shakespearově slovním obratu, na kněze Campos se vznešenost vrhá. Odložili břímě stranou.
Příběh toho, jak se diecéze Campos stala středem pozornosti katolické Tradice po Druhém vatikánském koncilu je znám mnoha čtenářům knihy „The Mouth of the Lion“ od Dr. Davida Whitea. Před koncilem byla brazilská venkovská diecéze přímořského města Campos, ležícího tři hodiny jízdy autem na sever od Ria de Janeira, obdařena skutečně katolickým biskupem, Antoniem de Castro Mayerem. Jak je jasné z jeho skvělého „Katechismu náležitých pravd odporujících současným omylům“, sepsaným pro jeho diecézi v 50. letech 20. století, biskup de Castro Mayer naprosto chápal nebezpečí hereze modernismu. Všechny zhoubné omyly tehdy a od té doby ničící katolickou Církev jsou [v tomto katechismu] předestřeny v celém svém smrtícím půvabu. V protikladu k tomu biskup prezentuje katolickou pravdu, méně půvabnou, ale prostou jedu. A dále vysvětluje, kde je jed ukryt a proč je nauka Církve v dané věci pravdivá.
Ať si byl tento biskup vědom blížící se pohromy Druhého vatikánského koncilu nebo ne, v každém případě jeho trvání na pravé nauce, jak to vyjadřuje Dr. White, zabezpečilo jeho diecézi proti zemětřesení ještě před zemětřesením. Když proběhl koncil (1962-1965), jeho kněží a lidé byli připraveni, takže velký počet z nich si udržel pravou Víru, a když byla zavedena nová mše (1969), tak, i když ji několik jeho kněží přijalo a odešli do jiné diecéze, většina jeho kněží využila jeho povolení sloužit starou mši.
Ne, že by tento biskup odporoval papeži Pavlu VI. nebo nedbal papežova tlaku na zavedení nové mše. Napsal však papeži nejuctivější dopis a žádal o vyjasnění naukových problémů, které s novým mešním ritem měl, a když od papeže neobdržel naprosto žádnou odpověď, jednal na základě toho, o čem věděl, že je to dobrá nauka, a dal svým kněžím povolení zůstat u ritu, který byl bezpečný a jistý.
Jeho diecéze, kněží a laici jej tedy z velké části následovali až do jeho povinného odchodu do důchodu ve věku 75 let v roce 1981. Oficiální Církev jmenovala jako jeho nástupce biskupa, který by diecézi násilně vytrhnul ze starého náboženství a učinil z ní „normální“ část Novocírkve. Ale kněží formovaní biskupem de Castro Mayerem takřka do jednoho vzdorovali a laici následovali své dobré kněze s tím výsledkem, že když byli tito kněží samozřejmě vyhozeni ze svých farností, nejlepší laici z Campos se za nimi sjednotili a vybudovali – přičemž to není bohatá diecéze! – deset zbrusu nových kostelů, v nichž pokračovali ve zbrusu starém náboženství. Stěží mohu uvěřit svým uším, když slyším, že nikdo z laiků (nebo kněží) z Campos neprotestuje, že se tyto kostely, výslovně a draze vybudované, aby vzdorovaly Římu, mají dát zpět právě tomu Římu. Bylo nám však řečeno, že právě to se stalo! Jsou kněží se svými laiky?
Ale zpět k tomu příběhu. Když musel biskup de Castor Mayer rezignovat a Novocírkev dosadila ničitele, aby jej nahradil, vzkvétalo po deset let hnutí odporu ve formě Kněžské unie sv. Jana Marii Vianney. Ale v roce 1991, přesně na den měsíc poté, co umřel arcibiskup [Lefebvre], umřel i biskup de Castro Mayer. Na žádost Unie tři biskupové FSSPX vysvětili nástupce, biskupa Licínia Rangela, aby Campos mohl pokračovat v biřmování a kněžských svěceních. Jak však nyní víme, nahrazení biskupa de Castro Mayera jako udělovatele biřmování a světitele bylo tou snadnou částí. Těžkou částí bylo nahrazení antiliberálního vůdce. A jsme zpět u tajemství neomodernismu, této neuvěřitelné duševní hniloby, která je zjevně schopná způsobit shnití i nejkatoličtější mysli.
Nemůže totiž být pochyb ohledně katolické pravověrnosti kněží z Campos a laiků, které po sobě zanechal biskup de Castro Mayer. Přinejmenším ani do léta roku 2000 neexistovala žádná stopa (pokud vím) o odchýlení od linie obrany katolické Tradice stanovené dvěma velkými biskupy (arcibiskupem Marcelem Lefebvrem a de Castro Mayerem) v 70. a 80. letech 20. století. Ale od doby poutě Tradice do Říma v srpnu 2000, možná byly znovu ustaveny (nebo posíleny?) diskrétní kontakty mezi Campos a Římem. V každém případě se v posledním roce objevila nedávná dohoda, veřejně ohlašovaná po celé Novocírkvi uprostřed ledna 2002.
Tato dohoda, v níž jsou tradicionalisté z Campos „vítáni zpět do Církve“ vypadá jako milá dohoda pro kněze a laiky katolické Tradice. Na oplátku za to, že ukončili svůj odpor vůči Novocírkvi, je jim zaručeno to, co je nazýváno „apoštolská administrace“, což více méně znamená personální diecézi spadající přímo pod papeže a závisející pouze na osobě svého vlastního biskupa, v současnosti biskupa Rangela. Je jim dovoleno ponechat si tridentskou liturgii, jinak řečeno, mohou nadále sloužit pravou mši. Vypadá to příliš dobře, aby to byla pravda!
A samozřejmě, že je to příliš dobré, aby to byla pravda. Například, jak každý ví, a Řím lépe než kdokoliv, biskup Rangel je zasažen rakovinou, a jeho dny jsou sečteny. Kněží z Campos musí věřit, že bude nahrazen, má-li však kontrolu Řím, co jej zastaví, aby si Řím, až umře, vybral nejliberálnějšího kněze z této skupiny, nebo aby prohlásil, že oficiální [diecézní] biskup v Campos stačí pro všechny katolíky, oficiální nebo tradiční, když jsou teď znovu všichni spolu? Papežův teolog v Římě, P. Cottier, již opět ujišťuje jakékoliv konciliaristy znepokojené zdánlivými ústupky vůči Tradici v Campos:
„Kousek po kousku musíme očekávat další kroky, například, že se [kněží z Campos] budou podílet na koncelebracích v reformovaném ritu. Nesmíme však pospíchat. Důležité je, že v jejich srdcích již není odmítání. Společenství opět nalezené v Církvi má svou vlastní vnitřní dynamiku, která dozraje.“ (Rozhovor z 20. ledna)
Vskutku. Vskutku. Další příklad „vnitřní dynamiky“ „dozrávání společenství“ v koncilní církvi byl poskytnut nedávno, když se vloni v listopadu v Římě objevila kniha s názvem „Židovský národ a posvátné knihy v křesťanské Bibli“ sepsané římskou biblickou komisí a s úvodem od nikoho menšího než kardinála Ratzingera. Tato kniha tvrdí, že „čekání Židů na Mesiáše není marné“, což je typické dvojznačné tvrzení, které může znamenat, že Mesiáš přijde na konci světa buď podruhé (což je dokonale pravdivé), nebo poprvé (což je strašlivě falešné).
Když byl na tuto dvojznačnost dotazován papežův mluvčí (z Opus Dei), Dr. Navarro-Valls, odpověděl: „Znamená to, že by bylo pro katolíka mylné čekat na Mesiáše, ale ne pro žida“! Jinak řečeno, Ježíš Nazaretský byl i skutečně nebyl Mesiášem přislíbeným ve Starém zákoně! Jinými slovy, neexistuje žádná objektivní pravda. Pravda závisí na tom, kdo jste!
Kněží z Campos tedy také ztrácejí rozum. Vkládají svou důvěru v Římany, aby ochránili absolutní pravdu katolické Tradice, když tito Římané v žádnou takovou věc nevěří. V co tito Římané věří? V to, že nás všechny přimějí se cítit dobře. A na to kněží z Campos přecházejí. Kněží z Campos tvrdí, že budou pokračovat ve svém boji za Tradici uvnitř oficiální Církve. Jakou však mají šanci proti duševní nepříčetnosti moderního Říma, jak pokračuje např. na dalším setkání v Assisi, jež jasně odsoudil biskup Fellay v NULLAM PARTEM.
Ubozí kněží z Campos! Odložili stranou paměť (duševní příčetnost svého myšlení) a od nynějška takřka jistě budou souhlasit s čímkoliv, co Římané řeknou, spíše než by se vrátili zpět k tomu, že budou „exkomunikovaní“, „schizmatičtí“ atd. Stejně jako Bratrstvo sv. Petra, i oni draze zaplatí (svou duševní příčetností a integritou) za přijetí ze strany Říma, zaplatí cokoliv dalšího, aby toto přijetí neztratili. Což Řím dobře ví a plně toho využije, ale „kousek po kousku“, jak říká papežův teolog.
Neuvěřitelné. Neházejme však kameny. Dnešní zmatení je všeobecné a pochází shora – „pastýř je bit a ovce se rozprchly“ (Zach. XIII, 7; Mt. XXVI, 31). Ve válce létají kulky, kamarádi padají k zemi. Člověk stráví půl minuty se svým kapesníkem, aby otřel ránu nebo, aby otřel slzu, a pak válka pokračuje. Spíše než abychom házeli kameny, zamysleme se. Kněží z Campos, kteří se v současnosti připojují k šílenství a zradě Říma, měli pravou mši, breviář a tradiční modlitby 20 let, přesto padli. Kdo je potom v bezpečí?
Mohu říct, že kněží z Campos padli, protože pod biskupem de Castro Mayerem měli příliš snadný přechod od předkoncilního k pokoncilnímu, takže jde u nich jen o opožděný případ syndromu 50. let. Jak jsme však vzpomínali výše, byli zabezpečeni před zemětřesením před koncilem a následně museli vše budovat znovu od nuly. Cožpak to ještě nebylo dost, aby je to naočkovalo proti neomodernistické hnilobě myšlení? Zjevně ne. Skutečně, nebudou-li ty dny zkráceny tím, že Bůh zasáhne, my všichni riskujeme, že přijdeme o rozum. Kyrie eleison. „Až se to počne díti, říká Náš Pán, „pohleďte vzhůru a zdvihněte své hlavy, neboť se blíží vaše vykoupení! (Lk. XXI, 28)
Drazí čtenáři, Bůh hovořil o nutnosti neupadnout do šílenství všude kolem nás. Pro lásku Našeho Pána a Jeho Matky, Panny Marie Sedmibolestné, neodhazujme to břímě stranou: „Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen.“ (Mt. X, 22)
S požehnáním v Kristu
+Richard Williamson
 
Překlad: D. Grof