čtvrtek 28. ledna 2016

Advenientem Prelaturam? (2016)



Advenientem Prelaturam? (2016)
„Nadcházející prelatura?“
P. Zendejas
Giovanni_Domenico_Tiepolo_-_The_Procession_of_the_Trojan_Horse
Možná je personální prelatura, o které se mluví, a jež je navrhována FSSPX, částí „praktického obratu“ katolické Tradice k její kapitulaci před modernistickým Římem. A Rok milosrdenství, oslavující 50. výročí Druhého vatikánského koncilu, je dalším krokem ke kanonické regularizaci – je „praktickým způsobem“ snětí údajných suspenzí a divinis, bez individuálního výroku o odpuštění, z těch kněží FSSPX, kteří byli některým „exkomunikovaným“ biskupem vysvěceni od 30. června 1988 do 21. ledna 2009.
Mnoho kněží je vskutku svedeno legalistickým přístupem. Se svým provinilým svědomím si myslí, že jsou vyloučení z oficiální Církve, takže (protože postrádají pečeť viditelné Církve) touží s ní být smířeni. Má tedy být katolická Tradice jen částí ekumenického humbuku, jen jedním dalším přístupem mezi mnoha, jak by to chtěl papež František mít?
Pro arcibiskupa Lefebvra byla, pokud se týká kanonického práva, spása duší prvořadým cílem. Summa lex salus animarum – „Nejvyšším zákonem je spása duší.“ Jak Církev oslabuje, je tento cíl podkopáván. Jak Druhý vatikánský koncil šíří svůj pastorační přístup – a ještě víc se šílenstvím „nové evangelizace“ – viditelná stavba Církve se chvěje se změnou, která je přesto zcela plánovaná. Jak se biskupové vzdávají Víry a zrazují ji, pokud jde o naukové uvažování, spása duší se v obyčejném životě stává méně možnou. Proto arcibiskup [Lefebvre], když se díval na rozpadající se základy církevní autority, řekl:
„Nalézáme se ve stejné situaci. Nesmíme mít žádné iluze. Následkem toho jsme uprostřed velkého boje, velkého boje. Bojujeme boj se zárukou celé linie papežů. Proto bychom neměli váhat nebo mít strach, váhat stylem ´Proč bychom měli pokračovat sami? Koneckonců, proč se nepřidat k Římu, proč se nepřidat k papeži?´- Ano, kdyby Řím a papež byli v souladu s tradicí, kdyby pokračovali v práci všech papežů 19. a první poloviny 20. století, tak samozřejmě. Ale oni sami připouští, že se vydali na novou cestu. Oni sami připouští, že Druhým vatikánským koncilem započala nová éra. Připouští, že je to nová etapa v životě Církve, docela nová, založená na nových principech. O to se nemusíme přít. Oni sami to říkají. To je jasné. Myslím si, že tohle musíme dát jasně na srozuměnou našim lidem, takovým způsobem, aby si uvědomili svou jednotu s celou historií Církve až do časů před Revolucí. Samozřejmě. Je to boj Satanova města proti Božímu městu. Jistě. Takže se nemusíme bát. Musíme přece věřit v milost Boží.“ (Nesmíme se vzdávat, 6. září 1990)
Ve skutečnosti bylo FSSPX v roce 2006 jistě otevřené v tom, když říkalo, že při přibližování koncilní církvi je nezbytně potřebná nauková dohoda v protikladu k dohodě „kanonické“. V roce 2007 však motu proprio Summorum Pontificum vyjádřilo dialektickou různost mezi „řádným“ a „mimořádným“ ritem, jímž chtěla koncilní církev dosáhnout toho, abychom věřili, že existuje jediná a stejná nauka o mši, ale dva způsoby, jak ji při slavení „katolické mše“ vyjádřit. Ve skutečnosti to nebylo uvolnění latinské mše, ale spíše konvalidace nové mše. Navíc se snětí „exkomunikací“ ze čtyř biskupů FSSPX v roce 2009 vyvinulo v nový status neúplného společenství s Římem. Nadto přišly události roku 2012: Dopis tří biskupů, odpověď generální rady, Věroučná deklarace z 15. dubna, (mimořádná) generální kapitula a neustálý odchod některých členů FSSPX...
Po smrti arcibiskupa Lefebvra trvalo dvacet čtyři let než vedení FSSPX odkrylo svůj váhavý postoj vůči obraně Tradice, jak ji arcibiskup bránil po celý svůj život, zvláště během svého působení v úřadu biskupa. Proto generální rada [FSSPX] ústy generálního představeného otevřeně oznámila následující:
Abychom jasně pochopili směr, který v této situaci sledujeme, zdá se nám rozumné, poskytnout vám několik úvah a postřehů: 1) Naší principiální pozicí je víra na prvním místě, a hlavně: máme v úmyslu zůstat katoličtí a k tomuto cíli především zachovávat katolickou víru; 2) Situace v Církvi nám může ukládat povinnost prozíravě jednat s ohledem na konkrétní situaci a způsobem jí odpovídajícím. Kapitula v roce 2006 stanovila velice jasnou linii jednání ve věcech týkajících se naší situace s ohledem na Řím. Prioritu dáváme víře, aniž bychom ze své strany usilovali o praktické řešení PŘEDTÍM, než bude vyřešena věroučná otázka.“
Toto není princip, ale linie jednání, jež by měla usměrňovat naše konání.“ (biskup Fellay, Dopis členům FSSPX, 18. března 2012)
Bylo nepokrytě jasné, že mezi členy vedení „číhá“ posun a změna postoje. Ve skutečnosti měli ohledně toho tři biskupové [de Galarreta, Tissier, Williamson] velké obavy do té míry, že 3. dubna [2012] poslali společný dopis, aby vyjádřili své obavy. Odpověď generální rady byla v souladu s novou linií jednání a byla nestydatě útočná. Biskup Fellay, reprezentující celé FSSPX de jure a de facto, tedy předal autoritám koncilní církve Věroučnou deklaraci, jako krok vpřed ke smíření, která ve svých podstatných prvcích neodpovídá arcibiskupovým normám. Brzy poté vedení Amerického distriktu FSSPX zveřejnilo videonahrávku pořízenou ze strany Catholic News Service: rozhovor s biskupem Fellayem ve Švýcarsku, který opatrně vyjadřoval podstatu proslulé Věroučné deklarace předložené papežem Benediktem XVI. Ani ta neodpovídala arcibiskupovým normám; namísto toho šlo o psychický převrat v jejich řadách!
Mezi jinými věcmi deklarace obsahovala návrh kanonické regularizace pro kněze a řeholní členy, aby byli „v plném společenství s Římem“. Neměla co do činění s laiky. Jde o právní uspořádání v rámci Církve s ohledem na kanonické právo – personální prelaturu. Podívejme se, kde v takovém návrhu leží nebezpečí.
Personální prelatury byly nápadem z bodu č. 10 [dokumentu] Presbytorium Ordinis ze sezení Druhého vatikánského koncilu 7. prosince 1965. Později papež Pavel VI. tuto kanonickou instrukci ustanovil skrze motu proprio Ecclesiae Sanctae 6. srpna 1966. V roce 1983 včlenil Jan Pavel II. personální prelaturu jako řádné uspořádání do kanonického práva skrze kánony – kán. 294, právo inkardinace [tj. možností začlenění kněží do personální prelatury – pozn. překl.], kán. 295, otevíraní seminářů a poskytování svátosti svěcení jejich studentům; kán. 296, přijímání laiků; a kán. 297, definování pastorační služby s místním biskupem, mezi jinými.
Personální prelatura je tedy kanonickým uspořádáním v pokoncilní církvi, která se skládá z preláta, kněží a laiků, kteří přebírají specifické pastorační aktivity. Taková prelatura, podobná diecézím a vojenským ordinariátům, je pod vedením vatikánské Kongregace pro biskupy. Nicméně, na rozdíl od diecézí, které pokrývají území, osobní prelatura – stejně jako vojenské ordinariáty – přebírá, co se týče některých cílů, péči o osoby, bez ohledu na to, kde žijí.
Filozofický přístup Kodexu kanonického práva z roku 1983 je však přístupem zřetelné umírněnosti a pastoračních aktivit. Protože jde o nový kodex, zdůrazňuje výklad [v souladu] s novým myšlením. Mnozí lidé vzdělaní v kanonickém právu mají výhrady ohledně změn v nauce a mravech přijatých po Druhém vatikánském koncilu. Někteří zastánci nového kodexu byli nepřátelští vůči starému kodexu jakožto právnímu způsobu, jak dosáhnout kázeň v Církvi. Na místo toho vnucovali „ducha nových kánonů“ (viz kanonista E. McDonough, A Novus Habitus Mentis For Sanctions in the Church, 1988). Proto zeslabení principů starého kodexu z roku 1917 při výuce nauky a mravů je základním předpokladem kodexu z roku 1983. Jeho autoři doufají v přístup založený na křesťanském společenství. Pro ně není právo nutně dílem kanonistů a primasů, ale je spíše odrazem ducha moderní církve, jak řekl Jan Pavel II.: „Nástroj, kterým je kodex, se zcela shoduje s povahou Církve, jak ji obecně podává učitelská služba Druhého vatikánského koncilu, zvláště v pojednání o Církvi. Dokonce jistým způsobem lze považovat nový kodex za velikou snahu přeložit onu koncilovou nauku o Církvi do kanonického vyjádření. Jestliže však není možné dokonale přeložit koncilní představu Církve do kanonického jazyka, musí se kodex nicméně vždy odkazovat na tuto představu jakožto na základní vzor, jehož nástin by měl kodex vyjadřovat, nakolik jen samotnou svou povahou může.“ (Apoštolská konstituce Sacrae Disciplinae Leges, AAS 75, 1983).
Ve skutečnosti existuje pouze jediná fungující personální prelatura, konkrétně Personální prelatura Svatého Kříže, dříve známá jako Opus Dei, zavedená Janem Pavlem II. v roce 1982 skrze Apoštolskou konstituci Ut Sit, a schválená v roce 2002. Její členové patří do modernistického systému.
Co by tedy katolická Tradice měla očekávat od kanonického uspořádání, které je zakotveno ve falešném učení o náboženské svobodě, ekumenismu a kolegialitě? Bude taková „nadcházející prelatura“ pro FSSPX a Tradici Trójským koněm?
Viva Cristo Rey!
P. Zendejas
Překlad: D. Grof