úterý 2. června 2015

Nejstarší svědectví o monarchickém zřízení Církve (1946)

 
Nejstarší svědectví o monarchickém zřízení Církve (1946)
Ze slov a vystupování apoštolů [jak nám je zachovalo Písmo sv.] je zřejmé, že si byli vědomi toho, že svou moc, duchovní moc, přijali od Krista, a také vidíme, že ji s naprostou samozřejmostí odevzdávali svým nástupcům. Heiler doznává: „Dvanáct apoštolů se objevuje všude v dějinách apoštolských jako nositelé božské autority. Kolem nich se seskupuje obec Páně, oni nesou obec a ne naopak.“
Apoštolové tak chápali svůj celek jako autoritativní uzavřené těleso, že se scházejí k volbě dvanáctého, který by měl doplniti uprázdněné místo Jidášovo (Sk. ap. 1, 15). Ustanovování jáhnů se sice účastní celá obec, ale apoštolové autoritativně rozhodují a uskutečňují rozhodnutí (Sk. ap. 6, 1–6). I starší jsou ustanovováni od apoštolů u jednotlivých obcí (Sk. ap. 14, 22).
Sv. Pavel a sv. Barnabáš dávali všude pevnou organisaci v obcích, které založili. Všude ustanovovali „starší“ (Sk. ap. 14, 22). Starší byli ustanovováni od apoštolů, a jim také zůstali podřízení (Sk. ap. 15, 36). V své řeči v Miletu označuje sv. Pavel „starší“ přímo za pastýře lidu. (20, 28): „Mějte pozor na sebe i na všecko stádce, v kterém Duch sv. ustanovil vás dohlížiteli, abyste spravovali církev Boží…“
Sv. Pavel je sám přesvědčen o své moci a autoritě, že je božského původu i platnosti. Nezávisí na obci. Nikomu z obce není odpovědný. Nikomu nemusí skládat účty, protože nebyl ustanoven lidmi, nýbrž Ježíšem Kristem (Gal. 1, 1). Prohlašuje se za úředního služebníka (1 Kor. 4, 1) a vyslance Kristova (2 Kor. 5, 20). Od Krista obdržel milost apoštolátu, aby ke cti jeho jména podrobil víře všechny národy (Řím. 1, 5). Proto je přesvědčen, že jeho autorita má božskou platnost. Jím mluví Kristus a jeho slovo je Božím slovem (2 Kor. 5, 20; 13, 3; 1 Thes. 2, 13). Touto mocí pořádá sv. Pavel směrodatně křesťanské obce. Ve vědomí této moci kárá a trestá ty, kteří se vzpírají jeho autoritě. Svou autoritou a se svou autoritou posílá Timothea do Soluně a do Korintu a přeje si, aby ho věřící přijali jako jeho samého (1 Thes. 3, 2; 1 Kor. 4, 17). Podobně posílá Tita. Ani jeho neposílá jako soukromá osoba soukromou osobu, nýbrž jako autorita autoritu nebo zástupce své autority.
Sv. Jakub se zmiňuje o starších jako nositelích posvěcující moci (5, 14).
Sv. Petr napomíná starší, aby pásli svěřené stádo v nezištné a příkladné lásce. Tak se jim dostane koruny od nejvyššího pastýře. Srovnává pastýře Ježíše Krista s pastýřským úřadem starších. I zde se jeví pastýřská moc, pravomoc starších, jako moc sloužící (1 Petr 5, 1). Církev je podle slov sv. Petra stádce Kristovo. Pasou je v Kristově jménu ti, kteří byli Petrem a apoštoly určeni za představené obce. Opět se objevuje známý obraz pasení stáda, který vyjadřuje význam a poslání hierarchie s její mocí posvěcující, učící i řídící.
Nejenom hierarchický princip je Kristova původu, nýbrž i jeho trojí členění, vyjádřené dnes slovy biskup, kněz, jáhen. Skutky apoštolské, starší listy sv. Pavla, list sv. Jakuba i první list sv. Petra mluví o starších obce. Zevrubněji se touto otázkou zabývají t. zv. pastýřské listy sv. Pavla. Za života apoštolů ustupovala do pozadí veškerá jiná autorita. I to můžeme nebo musíme připustiti, že činnost osvícených, charismatických osobností někdy zastiňovala úřední autoritu místní. Pokud apoštolově žili, vykonávali si sami nejvyšší autoritu, třebaže si již ustanovili nástupce ve starších a biskupech. Až teprve po smrti mnohých, asi po roce 67, nastupují biskupové jako samostatní vedoucí Církve. Nastupují po apoštolech a zastupují je v jejich úkolech. Zřetelně je to viděti v Jerusalemě, kde je hlavou sv. Jakub, třebaže neslul „biskupem“. S vlastním biskupským, monarchickým zřízením se setkáváme velmi zřetelně ve Zjevení sv. Jana, napsaném kolem r. 95; mluví se tam o vyslancích, andělech. Velmi to připomíná obdobné slovo vyslanec-apoštol. Mluví o andělech sedmi církví. Z celého textu je viděti, že to jsou skuteční mužové, kteří byli Kristem určeni. Nejmenuje je apoštoly, protože to je vyhrazeno prvním vyslancům Kristovým. Dává jim však jméno podobné: anděl, posel. Byli posláni, aby řídili obec, a proto jsou odpovědni za její náboženský a mravní stav. Jsou vyslanci, zástupci Boží.
Sv. Jan ve třetím listu (psaném kolem roku 100) [píše] stížnost na nějakého Diotrefesa, že nepřijímá cizí bratry a vylučuje z obce ty, kteří tak činí. V něm vidíme zřetelný typ monarchického správce obce. Sv. Jan ho nekárá za to, že si počíná jako samostatný správce obce, nýbrž že si počíná jako špatný správce obce, protože zneužívá své moci a dopouští se násilí.
Didaché jest nejstarší mimobiblická památka starocírkevní. Byla napsána v Sýrii, Palestině nebo v Egyptě. Z ní se dovídáme o biskupech a diákonech. Vedle nich působili cestující kazatelé. Didaché mluví o biskupech, ačkoliv se blíže nevyjadřuje o jejich postavení nebo moci a činnosti. Z toho se ale nedá nic namítati proti monarchické hierarchii.
Sv. Klement, biskup římský, píše roku 96 list do Korintu, kde vypukl odboj proti duchovním představeným obce. Napomíná Korinťany k poslušné podřízenosti k presbyterům, protože jejich úřad je božského původu. Mluví o presbyterech jako o trvalém božském zřízení. Je pravda, že se nezmiňuje o biskupském úřadu. Smíme z toho vyvozovati, že ho nejstarší Církev neznala? Sv. Klement chce zabezpečiti v Korintě římské hierarchické zřízení, a v Římě hierarchicko-monarchické zřízení v této době již jistě bylo. On sám byl jeho svědek a zástupce. Klement srovnává novozákonní kněžstvo s kněžstvem starozákonním. Proto také měl jistě na mysli i nejvyššího kněze, jaký byl ve St. Zákoně.
Sv. Ignác, stařičký biskup, píše na své strastiplné cestě do Říma, kde má býti předhozen šelmám, sedm listů, jejichž pravost byla najisto prokázána. Listy dokazují svým obsahem, že mezi rokem 107–115 měly křesťanské obce pevné monarchické zřízení s biskupem spravujícím obec. Poznáváme trojdílnou hierarchickou ústavu nejstarší Církve: biskupové, presbyterium a jáhnové. Pro sv. Ignáce je toto trojdílné rozdělení křesťanské obce a uznání této trojdílnosti něčím podstatným. Kde je odloučení obce od biskupa, presbyteria a jáhnů, nemožno mluviti o Církvi (Trallským 3, 1). Proto jsou biskupové postaveni až na hranice země. Symbol jejich jednoty jest Eucharistie: „Jest jen jedno tělo Pána našeho Ježíše Krista a pouze jeden kalich ke spojení s jeho krví, jen jeden oltář, jako pouze jeden biskup ve spojení s presbyteriem a jáhny“. Tak čteme v listě Filadelfským, 4. Sv. Ignác mluví o monarchickém zřízení a řízení Církve jako o něčem samozřejmém, co nemusí dokazovati. Sám již toto zřízení v Církvi našel. I označení hierarchických stupňů: biskup, starší, jáhen, objevují se u něho bez výkladu a úvodu jako věc obecně známá, přijatá a samozřejmá. Ostatně Eusebius o něm potvrzuje, že byl žákem apoštola Jana a jeho přímých učedníků a také druhým biskupem v Antiochii (Historia Ecclesiae III, 22). Když vytrpěl velký vyznavač Boží sv. Ignác mučednictví v Římě, posílá sv. Polykarp, biskup ze Smyrny, list Filippským, který dokazuje původnost Ignácova listu Filadelfským. I sv. Polykarp mluví o starších a jáhnech, nezmiňuje se však o nějaké monarchické hlavě.
Sv. Justin zmiňuje o „předsedovi bratří“. Předseda říká eucharistické modlitby a poučuje obec. Zná také jáhny, kteří rozdávají přítomným „pokrm“ a nepřítomným jej donášejí (Apologia I, 65, 67).
Hermův „Pastýř“, psaný kolem poloviny druhého století, sleduje praktické potřeby. Proto se pouze poznámkou dotýká, ale přece jen dotýká předsedy a pastýře Církve (Similitudo IX, 31, 5) Zná biskupy, učitele a jáhny (l. c. Visio III, 5. 1) O biskupech ví, že mají prokazovati stále služby vdovám a potřebným. Také je tu stručná zmínka o monarchickém římském biskupu Klementovi.
Sv. Ireneus dokazuje, že nezměněné podání apoštolské je zaručeno nepřetržitou posloupností biskupů, jak máme dokázáno v odstavcích o hierarchickém zřízení Církve. Praví doslova: „Můžeme vypočítati od apoštolů ustanovené biskupy jednotlivých církví a jejich nástupce až do dnešních dnů.“ (Adversus haereses III, 3) Aby byl stručný, zmiňuje se pouze o římské církvi, s níž „pro její vynikající přednosti se musí každá církev shodovati“. Proto vypočítává seznam římských biskupů od Lina až po Eleutheria. O Linovi praví, že jemu odevzdali úřad apoštolové. I u Eleutheria poznamenává, že zastává svůj úřad jako dvanáctý po apoštolech. Jestliže se sv. Polykarp v listu Filippským nezmiňuje o biskupovi při vypočítávání hierarchických stupňů, jeho přímý žák sv. Ireneus nazývá ho biskupem ve Smyrně, ustanoveným od apoštolů.
Eusebius zachoval svědectví Dionysiovo. Dionysios, biskup korintský, psal r. 170 listy rozličným obcím, obsahu duchovního, povzbuzujícího. V těchto listech příležitostně jmenuje zástupce hierarchického zřízení církevního z konce II. Století po Kr. Dočítáme se, že Dionysios Areopagita byl prvním biskupem athénským. V době Dionysiově byl biskupem v Athénách Quadratus. Dionysios mluví o Soterovi jako biskupovi římském, zná také monarchického biskupa na Krétě a v Pontu (Hist. Ecel. IV 30, II 28, IV 31). Z téhož Eusebia víme, že koncem II. století povstávají boje proti úzkoprse přísným montanistům a spory o dobu slavení velikonočních svátků, a že biskupové vystupují autoritativně jednotlivě i společně i na sněmech. Eusebius uvádí vedle toho seznamy biskupů v Jerusalemě, Antiochii, Alexandrii a Římě.
Kronika z Arbely je objemem malý, obsahem neobyčejně důležitý doklad církevních dějin syrské oblasti. Kronika vypravuje, že prvním biskupem arbelským byl Pekidhâ, kterého vysvětil sám apoštol Addai (Tadeáš). Působil deset let. Když Pekidhâ zemřel, sousední biskup Mâzrâ vysvětil jako jeho nástupce Semsona. Tím získáváme i z této církevní oblasti nový zaručený doklad o existenci monarchického hierarchického zřízení již ve II. století. Rovněž máme touto kronikou potvrzeno, že monarchický biskup patřil ve II. století k podstatě obce.
Všechna tato uvedená svědectví spolehlivě dokazují, že koncem II. století nacházíme hierarchické zřízení Církve již jako vžité a všude že se setkáváme s monarchickými, obcí uznávanými biskupy.
Zdroj: P. Silvestr Braito O. P., Církev, 1946, str. 90–100
Zpracoval: Jakub Albert