neděle 28. prosince 2014

V každém věku máme sloužiti Bohu (1901)


V každém věku máme sloužiti Bohu (1901)
Neděle po narození Páně
Obsah: Do chrámu Jerusalemského přišly osoby různého věku, ale všecky proto, aby sloužily Bohu; v každém veku máme sloužiti Bohu. 1 V mládí ač se to mnohým nelíbí; 2. ve věku dospělém, ač jest to mnohým nepohodlno; 3. v stáří, s čímž by již souhlasili asi mnozí, ale někteří přece zapomínají. – Služme vždycky Bohu!
Anna nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužíc Bohu dnem i nocí. (Luk. 2, 37)
Svatá jest dojista společnost, kterou nám představuje dnešní svaté evangelium v chrámě Jerusalemském. A ačkoliv jsou osoby její různého věku, přece přišly všechny do chrámu Hospodinova za týmž účelem, aby sloužily Bohu. Vidíme zde nebeské dítko, Ježíše Krista, které má na svých loktech jeho přesvatá Matka, aby je obětovala a přinesla za ně oběť; v Kristu Pánu vidíme zástupce nedospělých dítek, tedy lidského mládí. – Vidíme zde dále Pannu přečistou Marii a jejího snoubence svatého pěstouna Josefa. Maria Panna přichází, aby přinesla také oběť očistnou za sebe, a svatý Josef Rodičku Boží a přesvaté Dítko provází. Tyto dvě osoby přesvaté zastupují dojista věk dospělý. – Ale vidíme zde dále nábožného starce Simeona, který byl tak šťasten, že ještě před svou smrtí mohl vzíti na lokty své Spasitele světa; a vidíme konečně nábožnou vdovu Annu, které bylo za její zbožnost také popřáno pozdraviti nebeské dítko, svého budoucího Vykupitele. Tito oba lidé, kteří přišli do chrámu Jerusalemského z vnuknutí Božího, zastupují dojista ctihodné stáří. – Vidíme tudíž opravdu, že jsou osoby dnešního svátého evangelia věku nejrůznějšího, od útlého mládí až do vysokého stáří. Avšak ačkoliv jsou věku tak různého, přece všecky přišly nebo byly povolány do chrámu Jerusalemského za týmž účelem, totiž aby návštěvou chrámu Páně posloužily Bohu. Učí nás tudíž pravdě velmi důležité, že nemáme jen někdy, nýbrž že máme vždycky, v každém věku sloužiti Bohu. A o této pravdě dnes rozjímejme.
1. Pozorujeme-li život mnohých mladých lidí, jest nám mnohdy až s ustrnutím říci, že žijí tak, jako by ani Boha, ani pekla, ani smrti nebylo. Jejich strašným heslem jest: „Jen co nejvíce užíti!“ a dle toho hesla také jednají. Hlas svého ubohého svědomí utlumili, a výhružného, ano prosebného hlasu hrůzou trnoucích rodičů nedbají. Volají: „Mladost radost! Já nejsem klášterník ani klášternice, na pobožnost mám ještě dost času, až budu starý.“ – Avšak bohužel nejsou jen takoví synové a dcery, nýbrž mnozí rodiče vychovávají v tomto duchu své dítky sami. Mnozí rodiče myslí, že mladost jest skutečně radost a to rozpustilá, a že na pobožnost, na službu Bohu jest dosti času až v době mrzutého stáří. Postačí prý teprve potom vzíti růženeček a louskati ho, ale mládí pro to není. – Jest to, moji drazí, převrácenost a pošetilost veliká, ano bezbožná, a naopak pravda jest, že již za mládí má každý člověk s celým srdcem sloužiti Bohu. Vizme jen svůj vzor, Ježíše Krista! Dne osmého, po svém narození podrobil se obřadu u židu posvátnému, ano svátosti, obřízce; dne čtyřicátého po svém narození spěchá na loktech své přesvaté Matky do chrámu Jerusalemského, aby opět sloužil Bohu; a když poněkud povyrostl, jak připomíná evangelista Páně svatý Lukáš, chodíval se svými rodiči na slavnosti do Jerusalema, a to opět za tím účelem, aby Bohu sloužil. Když tedy pozorujeme život Kristův, smíme se opovážiti jen pomysliti, že jest s pobožností dosti času až k stáří? – Avšak snad někdo řekne, nebo pomyslí si: Pán Ježíš jest pravý Bůh, tak dokonalým já býti nemohu. K tomu odpovídám: Jest pravda, že nemůže žádný člověk býti tak dokonalým, jak dokonalý jest Kristus Pán, toho také Bůh od nikoho nežádá; avšak jisto jest, že jsou všichni povinni Pánu Ježíši pokud možno nejvíce podobnými se státi, a že ten, kdo nenásleduje příkladu Krista Pána pokud možno nejvíce, spěchá u věčné zahynutí. Pán Ježíš řekl učedníkům: „Příklad zajisté dal jsem vám, abyste jako já jsem učinil, i vy činili.“ (Jan 13, 15). „Já jsem cesta, pravda a život, řekl Pán jindy „žádný nepřichází k Otci, než skrze mne.“ (14, 6), Proto, synové a dcery křesťanské! neklamejte se sami a nedejte se nikým klamati, že byste snad mohli mládí stráviti v prostopášnostech a sloužiti Bohu teprve v stáří. Váš vzor, vaše cesta, váš život Ježíš Kristus sloužil Bohu s celým srdcem od útlého mládí, a tak musíte činiti také vy. Pakli tak neučiníte, k Bohu Otci nepřijdete; neboť žádný nepřichází k Bohu Otci než skrze jeho Syna, Ježíše Krista. – Uvažte dále, že máte od Boha celý život, nejen věk dospělý a obtížné stáří, nýbrž i milé a veselé mládí. Jak vám je dal a dává Bůh, tak chce, abyste vy je věnovali jemu. – Pamatujte také, že nevíte, dočkáte-li se věku dospělého, a že tím méně můžete spoléhati na staří. Kolik lidí sklátila neúprosná smrt v bujném mládí, snad tu, když na Boha ani nevzpomněli, ano když se domnívali, že jest jejich smrt ještě hodně daleko! Kde jest konec takových nešťastníků? Doufám ovšem v milosrdenství Boží, a nechci odsuzovati nikoho; ale suďte sami, zdaž může přijití k Bohu ten jenž zemřel na té nešťastné stezce, která vede k peklu a k ďáblu? – Uvažte konečně, že jest nevyhnutelně potřebí každému člověku, cvičiti se v dobrém, a že ten, kdo se v dobru necvičí, nemůže v něm prospívati, poněvadž ani neví, jak si má počínati. Může se v stáru modliti k Bohu ten, kdo z mládí modliti se zapomněl? Může k stáru žíti ctnostně ten, kdo si z mládí zvykl hříchům tak, že se staly téměř jeho přirozeností? Může to ovšem býti, naprosté nemožnosti zde není, vždyť s milostí Boží obrátil se lotr na kříži: avšak jak jest práce ta obtížná a bez zvláštní milosti nemožná! A víte, že vám Bůh tuto milost dá? Ó jak opovážlivě byste spoléhali na sebe, a jak lehkovážně byste zahrávali se svou ubohou duší, kdybyste si myslili, že jest v mládí příliš brzo sloužiti Bohu s celým srdcem! Avšak doufám, že z vás nikdo nebude tak opovážlivým a tak lehkomyslným, nýbrž že každý, kdo dosud dobře činil, věrně setrvá, a kdo pobloudil a povolil žádosti těla, žádosti očí a pýše života, svou chybu uzná, a své bludné cesty zanechá. Ó kéž by tato slova má padla na půdu dobrou! kéž by přinesla ovoce hojné! kéž by všichni lidé mladí pamatovali, že mají sloužiti s celým srdcem Bohu, a dle toho také jednali!
2. Má-li člověk sloužiti Bohu hned z mládí s celým srdcem svým, nelze ani pochybovati o tom, že Mu má sloužiti tak také ve věku dospělém, ačkoliv se to zdá mnohým obtížné a nepohodlné. Jako se mnozí lidé vymlouvají, že na Boha nepamatují a Jemu neslouží hned v mládí, tím, že mají ještě dost času, tak mnozí se vymlouvají ve věku dospělém tím, že nemají času; Bohu sloužiti jim jest nepohodlno, obtížno, ano, jak někteří tvrdí, docela nemožno. Mnohý otec nebo matka, řemeslník, živnostník nebo i úředník tvrdí: „Já bych rád chodil do kostela, rád bych se zúčastnil všech posvátných úkonů, nejsem žádný neznaboh, vím, že bez náboženství člověk nemůže býti: ale já nemám času; mé povolání mně zabere tolik času, že na pobožnosti nic nezbude.“ Lidé takoví se pro své zaměstnání často ani nemodlí, nebo modlitba jejich jest taková, že ji třeba spíše nazvati urážkou než úctou Boží. – Jiný člověk dospělý se vymlouvá, že by rád veřejně Bohu sloužil, že by přijímal svaté svátosti; ale že by tím popudil lid jen proti sobě, že by ho měli za pobožnůstkáře, že by se mu posmívali; takovému jest Bohu sloužiti velmi nepohodlno, a proto raději služby této zanechává. Snad se v soukromí modlí, snad když ho nikdo nevidí, i jde do kostela, tam se zbožně chová, snad i někdy přijme svaté svátosti, ale tak, aby o tom nikdo nevěděl; ale veřejně Boha uctíti, veřejně a slavně se k Němu přihlásiti, toho nedokáže. – Ó, nejmilejší, jak převrácené jest toto a podobné jednání lidí dospělých! Pro své práce pozemské, pro svůj chléb vezdejší, často pro ničemný mamon zapomínají na Hospodina Boha svého! Jednala tak Rodička Boží? Jednal tak pěstoun Páně, svatý Josef? Nelze dojista pochybovati o tom, že i oni musili pracovati; vždyť byli chudobní, žijíce z toho, co si vydělali rukama svýma; a přece Bohu tak ochotně a tak věrně vždycky sloužili. Ó kéž by všichni lidé, kteří omlouvají ve věku dospělém svou netečnost k Bohu prací vezdejší, vždy pamatovati na slova Kristova: „Co platno člověku, byť všechen svět získal, a na své duši škodu trpěl? Jakou dá člověk výměnu za duši svou?“ (Mat. 16, 26). Snad vydělá prací, pro kterou zanedbává Boha, statky pozemské, snad roste jeho jmění tak, že platí za člověka majetného, bohatého; snad si touto prací získá přízeň a náklonnost svých nesvědomitých představených, tak že má naději na rychlý postup v úřadu; avšak co mu to jest všecko platné, když trpí ztrátu na duši své? Přijde jednou doba, kde by se toho všeho rád ochotně vzdal, ano kde mu bude vše, čeho se ztrátou duše nabyl, velice protivné a odporné; ale bude snad již pozdě; Spasitel sám řekl: „Jáť musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal, dokudž jest den; přicházíť noc, kdežto žádný nemůže dělati.“ (Jan 9,
4) Jak často zastihne noc, to jest smrt člověka zapomínajícího pro starosti světské na Boha právě tu, když se toho nadál nejméně! Co potom? Bohatec ve svatém evangeliu přemýšlel, jak si zařídí vše ku svému pohodlí nejlépe, jak zboří stodoly staré a nastaví nových a shromáždí v nich všecky statky své, jak řekne duši své: „Duše má, máš mnoho zboží složeného na mnohá léta; odpočívej, jez, pij, hoduj.“ Avšak sotva tento svůj úmysl jen pronesl, ještě ani neprovedl, zvolal k němu Bůh: „Blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, to pak, cos připravil, čí bude?“ (Luk. 12, 16–20). A jak se stalo tomuto, tak se stává mnohým, a tak se může státi každému; proto jak nesmyslno jest oddávati se péči o věci pozemské tak, že bychom na Boha pro ně zapomínali! A jak pošetilo jest vymlouvati se: Já nemohu Bohu sloužiti, poněvadž k tomu nemám času! – Uvažujme dále, jak těžce chybují ti, kdo neslouží Bohu proto, že se za tuto službu stydí. Jak nesmyslná jest tato výmluva! Za úřad a službu u velikého pána pozemského, u knížete, krále, císaře, panovníka vůbec nestydí se nikdo, po tom touží všichni, z toho mají radost; a za službu a úřad panovníka Nejvyššího, Boha měli bychom se styděti? Jak bychom Jej uráželi, a jak bychom byli ukrutnými sami k sobě. Pán Ježíš řekl: „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před Otcem svým, kterýž jest v nebesích; kdož by pak zapřel mne před lidmi, zapřímť i já ho před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 10, 32). A vyznává Pána Ježíše před lidmi ten, kdo se za veřejnou službu Bohu stydí? Není nám spíše vyznati, že takový Pána Ježíše zapírá, a že se musí obávati, že Jej zapře také Pán Ježíš před Otcem svým nebeským? – Ó proto pamatujte, zejména rodičové křesťanští, na příklad Rodičky Boží a svatého Josefa! Služte Pánu Bohu s celým srdcem a upřímně, nedejte se od této služby odvrátiti ani touhou po statcích pozemských, ani bázní před potupou, nebo posměchem, nýbrž jednejte tak, jak zákon Boží velí. Jest toho potřebí nejen pro nás, nýbrž i pro naše dítky, poněvadž jim máte ve všem dávati příklad dobrý. Vidí-li, že jste netečnými k Bohu vy, budou netečnými také ony, a tak byste nebyli vinni jenom hříchy svými nýbrž i hříchy cizími, kterých by se dopouštěli ti, na kterých vám nejvíce má záležeti, které nejvíce milujete a za které budete jednou odpovídati nejvíce.
3. Pohlédněme ještě jednou na tu společnost, kterou nám připomíná dnešní svaté evangelium, a pozorujme ještě ty lidi, o kterých praví svatý evangelista, že přišli do chrámu Páně z vnuknutí Božího. Jest to ctihodný kmet Simeon a nábožná stařena Anna, o které jest výslovně poznamenáno, že byla již osmdesát čtyři roky stará a že nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužíc Bohu dnem i nocí. – Tito oba lidé jsou příkladem obzvláště lidem věku pokročilého, jak mají sloužiti Bohu. Že má člověk aspoň v stáří sloužiti Bohu, vtom by již mnozí souhlasili; avšak někteří zapomínají na Pána Boha i tu. Každý rozumný člověk uznává, že čím více se blíží stáří a čím více ho přibývá, že také tím více se blíží hodina smrti a hodina budoucího soudu. Žádný rozumný člověk také netvrdí a nebude tvrditi, že tato hodina smrti a soudu není důležitá, není hrozná. A proto již zdravý rozum člověku i dosti lehkomyslnému praví, aby na smrt a na soud pamatoval aspoň tu, když vidí, že jsou již blízko. A šťastný jest člověk ten, který proživ mládí i věk dospělý v prostopášnostech, obrací se k Pánu Bohu aspoň k stáru. Dokazuje, že lituje svého pochybení, a kde jest lítost, tam jest také odpuštění. Šťastný jest člověk ten, který vidí ve věku pokročilém dobrodiní a milost Boží, kterou mu dává Bůh, aby aspoň tu napravil, co dříve pokazil. – Avšak bohužel, jako jsou mnozí lidé netečnými ku Pánu Bohu v mládí a ve věku dospělém, tak shledáváme i zatvrzelé starce i stařeny, kteří se ani tu neobracejí k Hospodinu Bohu svému, nýbrž na té nepravé cestě, kterou kráčeli v mládí a ve věku dospělém, zůstávají zatvrzele dále. Ó jak nesvědomití jsou lidé ti, kteří nechtějí Bohu obětovati ani konce života svého! Kdo jim dává věk dlouhý? Jest to dojista Bůh. A pro koho jim ho dává? Jest pravda, že jim a pro ně, avšak jisto jest, že jim ho dává také pro sebe; nebo Bůh učinil všecky věci, všecky lidi, všecky anděly hlavně pro sebe. Vysoké stáří jest dojista dobrodiní Boží, za které má býti Pánu Bohu každý vděčným. Dokazuje-li člověk tento vděk pohrdáním Boha, netečností k Němu nebo docela hrubými hříchy, jest to nevděk nesmírný. – Mimo to, nelze popříti, že špatný příklad chladného starce mnohem zhoubněji působí než špatný příklad lehkomyslného mladíka nebo prudkého muže. Chyby mládí možno aspoň poněkud omluviti nerozvážností a slabostí; chyby věku dospělého možno omluviti prudkými vášněmi, které se člověka mnohdy tak zmocňují, že téměř není možno překonati jich: avšak čím se omluví stařec? Nezkušeností a vášní? Nikoliv; kdyby mu někdo řekl, že jest nezkušený, nedá si to líbiti ani sám, a vášeň rozvážným starcem zmítati nemá. Vidíme tudíž, že lidé věku pokročilého obzvláště mají sloužiti Bohu. Mají touto službou dokázati, že jsou Bohu vděčni za dlouhý věk, kterého jim popřává, mají touto horlivou službou dávati dobrý příklad mladším, a mají se poctivou a spravedlivou službou Bohu připravovati na smrt a na soud, které jich mohou strhnouti každého dne, ano každé hodiny. Ano vidíme, že, zanedbává-li Boha člověk mladý, jest to hřích, není to ctnost; zapomíná-li na Boha člověk dospělý, ať jest to z kterékoliv příčiny, jest to také hřích, a to dojista větší; ale nepamatuje-li na Boha upřímně pokročilý stařec, nýbrž zůstává-li na zlé cestě, kterou nastoupil z mládí, i dále, jest to hřích největší. – Tak poznáváme, že nemá žádný člověk v žádném věku výmluvy, že nemusí sloužiti Bohu. Máme mu sloužiti všichni a vždycky a to s celým srdcem.
Jednejme dle toho všichni! Užijme každé příležitosti, která se nám naskýtá, vědouce, že každá příležitost ku konání dobrého jest vlastně milost Boží, které si máme všímati a se kterou máme spolupůsobiti. Jsme zde na světě jenom krátkou dobu, a dobou touto si máme koupiti a koupíme také celou šťastnou nebo nešťastnou věčnost. Nesmýšlejme nikdo o životě pozemském lehkomyslně, nýbrž přemýšlejme o něm vážně. Každá minuta, kterou nám dává Bůh, jest drahá, a budeme jednou před Pánem Bohem odpovídati a počet činiti z každé. Jak mnohý člověk v době smrti volá a volal: Ó já pošetilec, proč jsem nesloužil lépe Bohu! A jak mnohý hrozně naříká při soudu soukromém a bude naříkati při soudu veřejném! Proto nedbejme různých řečí hříšných a lehkomyslných, nýbrž pamatujme na slova Kristova: „Pánu Bohu svému se klaněti a jemu samému sloužiti budeš!“ Služme Bohu s celým srdcem a po celý svůj život. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 69
Zpracoval: Jakub Albert