neděle 26. října 2014

Svátek Ježíše Krista - Krále (1899)


Svátek Ježíše Krista - Krále (1899)
Promluva před výstavou Nejsvětější Svátosti Oltářní
Obsah: Máme pilně navštěvovati Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti Oltářní, neboť nás k tomu zavazuje 1. naše víra, 2. naděje, 3. láska.
Rozkoš má, býti se syny lidskými. (Přísl. 8, 81)
Dnes bude v tomto chrámu Páně výstava Nejsvětější Svátosti Oltářní t. j. ten posvátný obřad, při kterém Pán Ježíš přítomný pod způsobou chleba vystavuje se slavným způsobem ku veřejnému uctění věřících. Počátky tohoto posvátného obřadu třeba hledati již v šestnáctém století. Tak se připomíná, že již r. 1556 zavedena byla v Miláně v klášteře kapucínském zvláštní pobožnost k uctění Nejsvětější Svátosti Oltářní, která trvala čtyřicet hodin nepřetržitě, na památku té doby, jak dlouho Pán Ježíš odpočíval v hrobě, při které pobožnosti však Nejsvětější Svátost Oltářní nebyla veřejně vystavena. Brzy na to r. 1560 schválil v Římě papež Pius IV. zvláštní bratrstvo, které také ctilo Nejsvětější Svátost Oltářní po čtyřicet hodin, na památku čtyřicetidenního postu Pána Ježíše. Ale ani při této pobožnosti nebyla vystavena Nejsvětější Svátost Oltářní veřejné. Konečně na konci 16. století, jak připomíná slavný papež Benedikt XIV., zavládl obyčej, že se vystavovala Nejsvětější Svátost Oltářní veřejně, a že se před ní konaly zvláštní pobožnosti po čtyřicet hodin nepřetržitě ve dne i v noci. Avšak jako lidé časem zneužívali všech věcí i nejsvětějších, tak se stalo také s touto pobožností. Mnozí lidé místo pobožnosti se dopouštěli v noci různých nepravostí; a proto byla tato pobožnost upravena tak, že buď vystavena Nejsvětější Svátost Oltářní jen ve dne po více dní, aby tato doba více dní činila čtyřicet hodin – jak jest zejména ve velkých městech; nebo že se vystavuje Nejsvětější Svátost Oltářní ku veřejnému uctění aspoň na jeden den. A takovouto pobožnost začínáme ve zdejším chrámu Páně dnes. Pán Ježíš bude v Nejsvětější Svátosti Oltářní vystaven zde trůně, a bude nás očekávati, že k němu budeme přicházeti, abychom jej uctili, abychom mu za dobrodiní děkovali, abychom si od něho dobrodiní vyprosili a abychom jej prosili za odpuštění hříchů. Avšak, nejmilejší, pročpak to vše od nás Pán Ježíš očekává, čili pročpak máme Pána Ježíše v Nejsvětější Svatosti Oltářní pilně navštěvovati? Rozjímejme dnes o této otázce zbožně, abychom se ku návštěvě Pána Ježíše povzbudili. Seznáme, že této pilné a zbožné návštěvy na nás žádá 1.naše víra, 2. naše naděje, 3. naše láska.
1.K této pilné a zbožné návštěvě nás nabádá naše víra. Vždyť takovou pobožnost, jako jest veřejná výstava Nejsvětější Svátosti Oltářní, nemá a nemůže míti kromě našeho vyznání žádné vyznání náboženské. Veřejná výstava Nejsvětější Svátosti Oltářní jest jedině možná v církvi katolické. Nemohou míti a nemají tento posvátný obřad, jak se samo sebou rozumí, židé ani pohané; vždyť židé nevěří v Ježíše Krista a pohané nevěří ani v pravého Boha. Avšak nemohou míti a nemají této vznešené a velebné pobožnosti ani protestanté. Vždyť protestanté buď vůbec nevěří, že jest Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti Oltářní, nýbrž praví, že jest večeře Páně jenom pouhou upomínkou na Krista; nebo sice věří, že jest Pán Ježíš ve večeři Páně přítomen, ale prý jenom při svatém přijímání, a ne dříve ani později. A mimo to, kdyby protestanté věřili o Nejsvětější Svátosti Oltářní stejně s námi, ani potom by nemohli míti výstavu Nejsvětější Svátosti Oltářní; vždyť jejich duchovní nejsou vysvěceni na kněžství, a proto nemají ani moci proměňovati chléb a víno v tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista. Protestanté totiž učí, že jsou jenom dvě svátosti nového zákona – křest a večeře Páně, ostatních pět, a proto také svěcení na kněžství, zavrhli. Jejich duchovní jenom studují, aby dovedli lidu kázati, svěcení žádného nepřijímají, a proto nemohou ani chléb a víno v tělo a krev Páně proměňovati, ani ji nebeskému Otci obětovati, ani k veřejnému uctění věřících vystavovati. Jest tedy výstava Nejsvětější Svátosti Oltářní pobožnost výlučně katolická; a proto nás ku pilné a zbožné návštěvě Nejsvětější Svátosti Oltářní vybízí naše svatá víra. Mojžíš chtěje upozorniti Israelitů na vyznamenání, kterého se jim dostalo od Boha, řekl, že není jiný národ tak veliký, kterýž by měl bohy k sobě přibližující se, jako mají Israelité Hospodina Boha svého. V. Mojž. 4, 7. Ano Israelité měli Boha, který se jim přibližoval tak, jak se nepřibližovat k žádnému národu – vždyť byl ochoten všude vyslyšeti proseb jejich, a přebýval nad archou úmluvy v podobě mráčku: ale mezi námi křesťany přebývá Bůh náš ještě dokonaleji, an jest v pravdě, skutečně, podstatně a trvale přítomen pod způsobami chleba a vína po slovech proměnění, která pronáší řádným biskupem posvěcený kněz.
2. Ku pilné a zbožné návštěvě Nejsvětější Svátosti Oltářní nás nabádá dále naše naděje. Zajisté není ani jediného lehkomyslníka mezi námi, který by si chtěl s Pánem Bohem a se spásou své nesmrtelné duše ničemně hráti; zajisté přemýšlíme všichni o Bohu a o své duši vážně a nechceme věčně zahynouti nikdo. Všichni doufáme a chceme doufati v Boha, že jednou dojdeme spasení. Žádný si nepřejeme, aby o nás jednou Syn Boží řekl před Otcem svým nebeským: Neznám vás. Ano, dojista každý se hrozíme již té myšlenky, že by o nás Syn Boží jednou tak říci mohl. Avšak chceme-li, aby nás Syn Boží nezapřel, chceme-li, aby nás Syn Boží vyznal, a chceme-li, aby tato naše naděje, že nás vyzná před Otcem svým nebeským, byla odůvodněna; jest nevyhnutelně potřebí, abychom vyplnili ty podmínky, za kterých jest Syn Boží ochoten přihlásiti se k nám a vyznati nás jako své bratry před Otcem svým nebeským. A Syn Boží řekl: „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před Otcem svým nebeským; ale kdo mne zapře před lidmi, toho i já zapřím před Otcem svým nebeským.“ Mat. 10, 32. A kdy lépe vyznáváme Pána Ježíše před lidmi, než když k němu veřejně přicházíme v Nejsvětější Svátosti Oltářní, a klaníme se mu, jak mu náleží? A kdo více zapírá Pána Ježíše před lidmi než ten křesťan, jenž věda dobře, že jest Pán vystaven k veřejnému uctění, nepřichází k němu nikdy, a tak naznačuje, že o svého Pána a Spasitele nestojí? Proto, chceme-li s důvěrou očekávati, že nás Pán Ježíš jednou vyzná před Otcem svým nebeským, ó pak choďme rádi poklonit se Nejsvětější Svátosti Oltářní veřejně! Ó pak užijme i té příležitosti, která se nám naskýtá dnes! Nenechme tu Pána Ježíše ani okamžiku samotného, nýbrž přicházejme rádi, aby zde Pán a Spasitel náš viděl před sebou každé doby aspoň několik svých ctitelů věrných a upřímných.
3. Ku ochotné a zbožné návštěvě Nejsvětější Svátosti Oltářní nás nabádá dále také láska. Uvažme jenom, proč Pán Ježíš ustanovil tuto Svátost Nejsvětější! Ustanovil ji pro Boha? Ustanovil ji pro sebe? Ustanovil ji pro anděly? Odpovídám: Ovšem, že ji ustanovil pro Boha, aby jí byl Bůh také ctěn; ustanovil ji pro sebe, poněvadž v ní mezi námi rád přebývá; ustanovil ji také pro anděly, aby se mu v ní kořili a radovali se, vidouce, jak jí jest oslavován Bůh: ale tito všichni byli by blaženi, kdyby byl Kristus Nejsvětější Svátost Oltářní ani neustanovil. A proto hlavní příčina, proč Pán Ježíš přichází, aby přítomen byl pod chudičkými způsobami chleba a vína mezi námi; jest jeho nesmírná láska k nám. Miláček Páně sv. Jan mluvě o tom, že Pán Ježíš umyl svým učedníkům nohy, čímž je připravil na svaté přijímání, praví: „Když miloval Ježíš své, kteříž byly na světě, až do konce je miloval.“Jan 13,1. Ano láska to byla, ze které Pán Ježíš myl svatým apoštolům nohy; láska to byla, ze které jim dal své tělo a svou krev při poslední večeři; láska byla příčinou, že je ustanovil kněžími; a láska Kristova jest hlavní příčinou, že přebývá mezi námi v Nejsvětější Svátosti Oltářní. Jako kdysi volal Pán: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vás občerstvím“ Mat. 11, 28., tak nás také láskou svou zve k sobě z Nejsvětější Svátosti Oltářní. Ó měli bychom srdce lidské, kdybychom si této lásky nevšímali? Zasloužili bychom slouti lidmi a katolickými křesťany, kdybychom k této lásce Krista Pána zůstali chladnými, a k Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti Oltářní nepřicházeli? Ó zajisté, že nikoliv; pak bychom byli netečnými a hříšnými nevděčníky, kterými nehne ani láska Kristova největší. Lidé si dokazují lásku tím, že si dávají různé dary; a hle! Pán Ježíš nám dává to, co mu jest nejbližší a nejdražší, sebe sama. Pospěšme tedy k němu, abychom mu tuto jeho lásku splatili, jak můžeme, také láskou!
Ano, nejmilejší, navštěvujme Pána Ježíše zde vystaveného rádi, ochotně a pobožně! Pán Ježíš volá, že jest jeho rozkoší býti se syny lidskými; tedy nejenom snad v drahé monstranci, na ozdobeném oltáři, v ozdobeném chrámu Páně, ale prázdném; nýbrž první a nejdůležitější jest, aby zde byli jeho věrní ctitelově. Proto zařiďte si práce své a rozdělte tak, aby nebyl chrám Páně prázdný nikdy; střídejte se rodičové s dítkami a dítky s rodiči, aby před Pánem Ježíšem vystaveným v Nejsvětější Svátosti Oltářní stále klečelo aspoň několik lidi. Tak dokážete svou víru, naději a lásku, a vyprosíte požehnáni nejen sobě, nýbrž i celé zdejší osadě. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1899, str. 731
Zpracoval: Jakub Albert