neděle 14. září 2014

Malý katechismus k sedesvakantismu (2014)


Malý katechismus k sedesvakantismu (2014)
od dominikánů z Avrillé
Dominicus
Le Sel de La Terre č. 79, zima 2011-2012
29. června 2014
První vydání tohoto malého katechismu se objevilo v Le Sel de La Terre č. 36. Toto druhé vydání, revidované a značně rozšířené, bere v potaz debaty a námitky vznesené prvním vydáním.
Úvod: mezi Skyllou a Charybdou
V Messinské úžině mezi Sicílií a Itálií se nacházejí dvě respekt budící skály: Skylla a Charybda. Při průjezdu je důležité se vyhnout oběma skalám. Mnozí nerozvážní nebo nezkušení mořeplavci, kteří se chtěli vyhnout jedné, ztroskotali na druhé: místo Skylly ztroskotali na Charybdě.
V současné době, kdy čelíme krizi v Církvi, existují dva omyly, kterým je potřeba se vyhnout: modernismus (který nás postupně připravuje o víru) a sedesvakantismus (který se odchyluje ke schizmatu). Pokud chceme zůstat katolíky, musíme proplout mezi herezí a schizmatem, mezi Skyllou a Charybdou.
V tomto krátkém katechismu zkoumáme jedno z těchto skalisek. Na to druhé se však nesmí zapomínat. Pod záminkou toho, abychom se vyhnuli nebezpečím sedesvakantismu, se nesmí snižovat nebezpečí modernismu rozšiřovaného koncilní církví.
Stanovisko arcibiskupa Lefebvra
Stanovisko, které chceme předložit, je stanoviskem arcibiskupa Lefebvra, které jsme v Avrillé vždy hájili. Zde je krátký souhrn:
1) Arcibiskup Lefebvre si veřejně položil tuto otázku: „Nacházíme se skutečně před velice závažným dilematem, které, myslím si, v Církvi nikdy nenastalo. Ten, který sedí na Petrově stolci, má podíl na náboženstvích falešných bohů. Nemyslím si, že se toto někdy v celé historii Církve stalo.“ (Velikonoce 1986) „Jestliže někdo říká, že je papež apostata, heretik, schizmatik dle pravděpodobného mínění teologů (pokud by bylo pravdivé), pak by papež již nebyl papežem a v důsledku toho bychom se nacházeli v situaci „sede vacante“. Je to názor; neříkám, že nemůže mít ve svůj prospěch některé argumenty.“ (18.3.1977) „Je možné, že tato hypotéza bude jednoho dne Církví potvrzena, protože má některé seriózní argumenty. Vskutku je mnoho činů Pavla VI., které kdyby uskutečnil nějaký biskup nebo teolog před dvaceti lety, byly by odsouzeny jako podezřelé z hereze, se sklonem k herezi.“ (24.2.1977)
2) Po úvaze však upřednostňoval protikladné řešení: „Nemyslím si ale, že je to řešení, které bychom měli přijmout, které bychom měli následovat. V tuto chvíli si osobně myslím, že by bylo chybou následovat tuto hypotézu.“ (18.3.1977) „To však neznamená, že jsem si naprosto jistý správností stanoviska, které zaujímám; zůstávám zde obezřetný. Nahlížím to tímto způsobem, spíše než čistě z teoretického teologického hlediska. Myslím, že Bůh nás žádá, abychom měli jasné myšlenky nejen z čistě teoretického a teologického pohledu, ale také v praxi, když jsou věci velmi obtížné a delikátní, a abychom jednali s určitou moudrostí, určitou obezřetností, která se může zdát mírně v rozporu s jistými principy, a nebyli pouze logičtí.“ (5.10.1978) „Dokud nemám důkaz, že papež není papežem, předpokládám, že jím je, že je papežem. Neříkám, že nemohou existovat argumenty, které mohou člověka v určitých případech dostat do pochybností. Člověk ale musí mít důkaz, že to je nejen pochybnost, platná pochybnost. Je-li argument pochybný, nemáme právo z něho vyvozovat dalekosáhlé důsledky!“ (16.1.1979) „Kněžské bratrstvo [toto] řešení nepřijímá, ale na základě historie Církve a učení teologů si myslí, že papež může podporovat ničení Církve výběrem špatných spolupracovníků a tím, že je nechá jednat, podepisovat výnosy, které neužívají jeho neomylnost, ..., a které způsobují značnou škodu Církvi. Nic není pro Církev nebezpečnějšího než liberální papežové, kteří jsou v neustálém rozporu.“ (13.9.1982) „V praxi to nemá vliv na naše praktické jednání, protože pevně a statečně odmítáme vše, co je proti víře, aniž bychom věděli, odkud to pochází, aniž bychom věděli, kdo je vinen.“ (5.10.1978)
Otázky a odpovědi
O čem hovoříme? Co je sedesvakantismus?
Sedesvakantismus je názor těch, kteří si myslí, že poslední papežové od Druhého vatikánského koncilu nejsou pravými papeži. V důsledku toho je Petrův stolec neobsazený, což je vyjádřeno latinskou formulí sede vacante.
Odkud tento názor pochází?
Tento názor byl způsoben velmi závažnou krizí, která se v Církvi odehrává od posledního koncilu, krizí, kterou arcibiskup Lefebvre oprávněně nazval „třetí světová válka“.
Hlavní příčinou krize je opomenutí římských papežů, kteří učí nebo dovolují propagovat velmi závažné omyly ve věcech ekumenismu, náboženské svobody, kolegiality atd.
Sedesvakantisté si myslí, že skuteční papeži by nemohli být zodpovědní za takovou krizi a v důsledku toho je nepovažují za „skutečné papeže“.
Mohli byste stručně vysvětlit, v čem krize v Církvi spočívá?
Učiníme tak citací P. Gleizeho:
„Nejvýmluvnější jsou všechny projevy publikované v Osservatore Romano, které neustále znovu potvrzují zásadu náboženské svobody, státního sekularismu a ekumenismu, zásadu, která je formálně v rozporu s neměnným a jednomyslným učením papežského Magisteria z doby před Druhým vatikánským koncilem. […]
„V minulosti bylo možné, že někteří papeži neobstáli ve svém poslání. Mohli selhat v tom, aby si v té či oné době udrželi svou pastorační roli a uvedli do více či méně závažného, více či méně přímého nebezpečí jednotu víry ve Svaté Církvi. Tento postoj se však vysvětluje v zásadě z morálních důvodů. Nikdo z těchto papežů nelpěl na omylu z rozumového přesvědčení. Oni všichni zklamali, aniž by svou podstatou lpěli na omylu, což se někdy stalo z nedostatku odvahy uprostřed pronásledování jako u Liberia, někdy z určité naivity a přemíry váhání jako u Honoria a Vigilia, někdy kvůli jisté teologické nestřídmosti jako u Jana XXIII. Nejvážnější postoj ze všech, tj. postoj papeže Honoria, spadal pod cenzuru favens haeresim. Nezapříčinil, aby byl papež odsouzen jako formální heretik […]
„Ale se zřetelem na tyto izolované případy má konzistentní postoj všech papežů od Druhého vatikánského koncilu zcela odlišný charakter. Každodenní učení těchto nejvyšších pontifiků je neustále poznamenáno mylnými principy náboženské svobody, ekumenismu a kolegiality. Toto jsou vážné omyly a jsou důsledkem této „hereze 20. století“, abych použil vyjádření Jeana Madirana, tj. hereze neomodernismu. Neustálé a opakované omyly od Jana XXIII. a Pavla VI. po Benedikta XVI., omyly, které nejsou důsledkem pomíjivé slabosti nebo naivity, ale naopak, které jsou vyjádřením základního přilnutí rozumu, poučeného přesvědčení. Proto je taková situace opravdu a skutečně bezprecedentní.“ srovnej P. Gleize, Vu de Haut 14 (2008), str. 95-96
Shodnou se sedesvakantisté navzájem?
Zdaleka ne. Abych použil termín sedesvakantistů: „sedesvakantisté“ jsou rozděleni přinejmenším dle šesti dělících linií:
  • naprosté uprázdnění [papežského stolce] / formální uprázdnění [papežského stolce] a materiální permanence („Cassiciacká teze“)
  • přijímání svěcení bez apoštolského mandátu / odmítání těchto svěcení
  • zavržení všech těch, kteří nejsou sedisvakantisty, s tím, že jsou mimo Církev / odmítání takového zavržení
  • církevní zákony si uchovávají svou nutnou platnost / zákony jsou zbaveny exekutivní platnosti
  • přijetí principu konkláve mimo římskou linii / odmítání takové možnosti
  • uprázdnění stolce trvá od smrti Pia XII. / od Pacem in terris / od smrti Jana XXIII. / od vyhlášení náboženské svobody (7. prosince 1965) [a náš sedesvakantista zapomněl ještě jednu teorii: od chvíle, kdy byl Pavel VI. nahrazen dvojníkem].
To nám, pokud se nemýlím, dává 160 možností.
To, co je však všem sedesvakantistům společné, je, že si myslí, že se člověk veřejně nesmí modlit za papeže.
Sedesvakantistické argumenty
Na jakých argumentech zakládají sedesvakantisté své teorie?
Mají argumenty a priori a a posteriori. A priori říkají, že protože je papež heretikem, nemůže být pravým papežem, což lze dokázat teologickým způsobem (heretik nemůže být hlavou Církve, ale Jan Pavel II. je heretikem, proto…) nebo právním způsobem (zákony Církve zneplatňovaly volbu heretika, ale kardinál Wojtyla – nebo Ratzinger – byl heretik v době své volby, proto…).
A priori, opakují, byl současný „papež“ vysvěcen biskupem v novém biskupském světícím ritu vymyšleném Pavlem VI., takže není biskupem. Ale aby byl někdo papežem, musí být biskupem římským. Proto…
A posteriori, na závěr říkají, upozorňujeme na to, že kroky přijaté papeži jsou špatné nebo mylné, i když by měly být chráněné neomylností. Proto tito papeži nejsou skutečnými papeži.
Teologický argument hereze papeže
Není ale pravda, že papež, který se stane heretikem, ztratí svůj pontifikát?
Sv. Robert Bellarmin říká, že papež, který se formálně a zjevně stal heretikem, by ztratil svůj pontifikát. Aby se to dalo vztáhnout na Jana Pavla II., musel by být formálním heretikem úmyslně odmítajícím Magisterium Církve a jeho formální hereze by musela být zjevná v očích všech. Ale ačkoliv papeži od Pavla VI. a zvláště Jan Pavel II. pronášeli heretická tvrzení či prohlášení, která vedou dosti často k herezi, nedá se snadno dokázat, že si byli vědomi, že odmítají dogma Církve. A dokud neexistuje jistý důkaz, pak je obezřetnější zdržet se soudu.
Pokud by byl katolík přesvědčen, že Jan Pavel II. je formálním, zjevným heretikem, měl by vyvodit závěr, že již není papežem?
Ne, neměl, protože podle „obvyklého“ názoru (Suarez) nebo dokonce ještě „obvyklejšího“ názoru (Billuart) si teologové myslí, že dokonce i heretický papež může nadále vykonávat papežství. Podle něj, aby papež ztratil svou jurisdikci, museli by katoličtí biskupové (z Boží vůle jediní soudci ve věcech víry kromě papeže) vydat prohlášení odsuzující papežovu herezi.
„Dle obvyklejšího názoru Kristus zvláštní prozřetelností pro obecné dobro a klid Církve nadále dává jurisdikci dokonce i zjevně heretickému papeži do té doby, než by byl Církví prohlášen za zjevného heretika.“ (Billuart, De Fide, dis. V, a. III, § 3, obj. 2)
V takto závažné věci tedy není obezřetné jít proti obecnému názoru.
Jak ale může heretik, který již není údem Církve, být jejím vůdcem či hlavou?
P. Garrigou-Lagrange, který svou úvahu zakládal na Billuartovi, ve svém pojednání De Verbo Incarnato (str. 232) vysvětluje, že heretický papež stále může být hlavou Církve, i když už není jejím údem. Protože, co je nemožné v případě fyzické hlavy, je možné (třebaže neobvyklé) pro pověřenou hlavu morální. „Důvod je ten, že zatímco fyzická hlava nemůže ovlivňovat údy bez toho, že by obdržela životně důležité vlití duše, morální hlava jakou je [římský] papež, může uplatňovat jurisdikci nad Církví, i když neobdrží z duše Církve žádné vlití vnitřní víry nebo křesťanské lásky.“ Krátce řečeno, papež se stává údem Církve svou osobní vírou, kterou může ztratit, ale hlavou viditelné Církve je na základě jurisdikce a pravomoci, které mohou koexistovat s [jeho vlastní] herezí.
Kanonický argument hereze papeže
A co jejich kanonický argument?
Sedesvakantisté zakládají svůj názor na apoštolské konstituci Cum ex Apostolatus papeže Pavla IV. (1555-1559). Některé dobré studie však ukázaly, že tato konstituce ztratila svou právní platnost (což uznávají dokonce i sedesvakantističtí kněží: „Nemůžeme používat bulu Pavla IV., abychom prokázali, že je svatý stolec v současnosti uprázdněný, ale jen jako možnost, že se to může stát…“ – P. F. Ricossa, Sodalitium 36, květen-červen 1994, str. 57-58, poznámka 1). To, co v této konstituci zůstává platné, je její dogmatický aspekt. A v důsledku toho nelze říci víc, než to, že je to již prozkoumaný teologický argument.
Přesto kodex [kanonického práva] v Gasparriho vydání (C.I.C. cum fontium annotatione, Romae) se v poznámce odvolává na konstituci Cum ex Apostolatus.
Tyto poznámky v Gasparriho vydání zmiňují zdroje kodexu. To však neznamená, že všechny z jeho zdrojů jsou stále v platnosti!
Kodex z roku 1917 říká v kánonu 6 (5°), že tresty, které nejsou v kodexu zmíněny, jsou zrušeny. Konstituce Cum ex Apostolatus byla trestním zákonem, protože ukládala odnětí církevního úřadu, a tresty, které nařizovala, nebyly do kodexu znovu včleněny.
Navíc: dokonce již před novým kodexem zrušil konstituci Pavla IV. sv. Pius X. svou konstitucí Vacante sede apostolica z 25. prosince 1904 (§ 29), která prohlašuje za neplatnou jakoukoliv cenzuru schopnou odejmout aktivní nebo pasivní hlas kardinálům na konkláve. A kánon 160 kodexu deklaruje, že volba papeže je usměrňována pouze touto konstitucí sv. Pia X.
Konstituce Vacantis apostolicae sedis Pia XII. z 8. prosince 1945, která nahradila konstituci sv. Pia X. v této věci zastává stejný postoj: „Žádný kardinál nemůže být, pod záminkou exkomunikace nebo z důvodu exkomunikace, suspendování nebo kvůli interdiktu, nebo kvůli jakýmkoliv jiným církevním překážkám, vyloučen z aktivní a pasivní volby nejvyššího pontifika. Tímto dokumentem pozastavujeme tyto tresty výhradně pro účely výše zmíněné volby, v ostatních případech zůstávají v platnosti.“ (č. 34)
Argument neplatnosti papežova biskupského svěcení
Někteří sedesvakantisté argumentují, že současný papež byl vysvěcen na biskupa v novém ritu vymyšleném Pavlem VI., v ritu, který považují za neplatný; proto Benedikt XVI. není biskupem nebo papežem. [článek byl původně napsán v době úřadování Benedikta XVI. – pozn. překl.]
Nový obřad biskupského svěcení pochází z modlitby nacházející se v Apoštolské Tradici, což je dílo patrně od sv. Hippolyta a datuje se na počátek 3. století. I když se přičítá pravděpodobně jemu, ne všichni s tím souhlasí. Někteří si myslí, že je to „anonymní kompilace obsahující prvky z různých dob“. Pokud jde o sv. Hippolyta, smýšlí se o něm jako o antipapeži v době před tím, než se smířil s papežem sv. Pontianem ve chvíli jejich společného mučednictví (v roce 235). Ze stejného díla pochází kánon číslo 2 z nové mše.
Přesto tato světící modlitba byla opět převzata s několika obměnami do dvou východních ritů, do koptského ritu používaného v Egyptě a syrského východního ritu používaného zvláště maronity. Byla proto [také] přejata pokoncilními reformátory, aby manifestovala jednotu mezi tradicemi tří velkých patriarchátů: Říma, Alexandrie, Antiochie.
Kvůli této blízkosti dvěma katolickým ritům nelze potvrdit, že modlitba Pavla VI. je neplatná.
Není pravda, že tento nový ritus Pavla VI. je blíže anglikánskému ritu, který byl Lvem XIII. prohlášen za neplatný?
Je pravda, že ritus Pavla VI. je blízký anglikánskému ritu, ale ne ritu zavrženému Lvem XIII. Anglikánské a episkopální církve po zavržení anglikánských svěcení Lvem XIII. také zavedli novou světící modlitbu převzatou od sv. Hyppolita s cílem mít ritus přijatelný pro katolíky.
A posteriori argumenty
Nenárokují si sedesvakantisté, že nacházejí potvrzení pro svůj názor v omylech koncilu a škodlivých liturgických a kanonických zákonech koncilní církve?
Sedesvakantisté si skutečně obecně myslí, že učení koncilu by mělo být chráněno neomylností řádného univerzálního Magisteria a v důsledku toho by nemělo obsahovat žádné omyly. Protože zde však omyly jsou, například ohledně náboženské svobody, vyvozují z toho, že Pavel VI. v té chvíli přestal být papežem. (1)
Kdyby ve skutečnosti člověk přijal takové uvažování, pak by bylo nutné říci, že v té chvíli zmizela celá katolická Církev a že „ji brány pekelné přemohly“, protože učení řádného univerzálního Magisteria je učením všech biskupů celé vyučující Církve.
Je jednodušší uvažovat tak, že učení koncilu a koncilní církve není chráněno neomylností řádného univerzálního Magisteria z důvodů vysvětlených v článku o „autoritě koncilu“, který se objevil v Le Sel de La Terre č. 35 (zima 2000-2001).
Můžete shrnout podstatné části tohoto argumentu?
Hlavním důvodem, proč není koncilní učení (například) o náboženské svobodě chráněno řádným univerzálním Magisteriem je, že koncilní Magisterium sebe sama neprezentuje tak, že učí pravdy, jimž se má věřit nebo se mají zastávat pevným a definitivním způsobem. Koncilní učení se již neprezentuje jako „nutné pro spásu“ (to je logické, protože ti, kdo jej vyznávají, si myslí, že je možné být spasen dokonce i bez katolické Víry).
Protože toto učení není autoritativně ustanoveno, není chráněno neomylností. Totéž se dá říci o liturgických zákonech (nová mše; nové kanonizace...) a kanonických zákonech (nový Kodex kanonického práva...) vydaných těmito posledními papeži: nejsou chráněny neomylností, ačkoliv by normálně měly být.
Cassiciácká teze
Můžete vysvětlit, co znamená být papežem „materialiter“?
Hlavní potíží sedesvakantismu je vysvětlit, jak Církev může nadále existovat viditelným způsobem (protože od Našeho Pána obdržela příslib, že bude trvat až do skonání světa) a přitom být zbavena své hlavy.
Stoupenci tzv. „Cassiciácké teze“ přišli s mazaným řešením: současný papež byl platně ustanoven papežem, ale neobdržel papežskou autoritu, protože v něm byla překážka (hereze). Je papež materialiter [materiálně], ale ne formaliter [formálně].
Můžete podrobněji popsat argumenty této „teze“?
Zde jsou argumenty shrnuté knězem, který je vyznává:
  • Počátečním bodem je indukce: činy Pavla VI. (protože to byl on, kdo v té době panoval v Římě) přispívají ke zničení katolického náboženství a jeho nahrazení náboženstvím člověka ve formě skrytého protestantismu. Z toho pochází jistota, že Pavel VI. nemá obvyklou intenci dosáhnout dobra / cíle Církve, kterým je Ježíšovo plenum gratiae et veritatis.
  • Obvyklá intence dosáhnout dobro Církve je nutnou podmínkou (rozhodující dispozicí) pro subjekt zvolený za papeže, aby přijal předání papežské autority, která způsobuje, že je s Ježíšem Kristem a zastává roli Jeho náměstka na zemi.
  • V důsledku toho, je Pavel VI. zbaven veškeré papežské autority: není papež formaliter; není náměstkem Krista. Krátce, není papežem. (2)
  • To vyžaduje ujištění, že jestliže Pavel VI. není papež formaliter, přesto zůstává papežem materialiter, jako prostý zvolený subjekt usazený na papežském stolci, ani papež ani antipapež.
Vyjasňuje toto řešení obtíže „čistého“ sedesvakantismu?
Neřeší hlavní obtíž sedesvakantismu: jak může Církev nadále být viditelná? Pro některé zastánce této „teze“, již neexistuje vůbec žádná hierarchie („nominace kardinálů a biskupů jsou akty papežské jurisdikce, která však je právě nepřítomná a jíž nemůže nic nahradit“). Pro druhé má papež materialiter moc ustanovit (jak?) hierarchii materialiter. Ale taková hierarchie nemající svou „formu“ není viditelnou hierarchií Církve (o nic víc než je pravoslavná hierarchie hierarchií Církve). Navíc tato teorie vyvolává další potíže – přinejmenším pro ty, kteří říkají, že papež materialiter má moc ustanovit hierarchii materialiter – protože to znamená, že papež materialiter, nemající pravomoc, má přesto dost pravomoci na to, aby měnil zákony papežské volby.
Co si myslíte o argumentech, na nichž se toto řešení zakládá?
Toto řešení se v Tradici nenachází. Teologové (Cajetan, sv. Robert Bellarmin, Jan od sv. Tomáše atd.) zkoumali možnost heretického papeže, ale nikdo před koncilem nikdy nepředpokládal tuto teorii „nepřítomnosti obvyklé intence k dosažení dobra pro Církev“, která by vytvářela „obex“ (překážku) pro to, „být s Kristem“, tj. pro formu papežství.
Pohrává si s dvojznačností slova „intence“. Zastánci této teze uznávají, že intence musí být v osobě papeže („tato intence je základní dispozicí subjektu, aby obdržel předání papežské autority“), ale oni zároveň tvrdí, že to nemá nic co dočinění s osobní intencí papeže. Můžeme s nimi souhlasit, když říkají, že poslední papeži škodí obecnému dobru – přesně to vytvořilo stav nouze – ale zbývá prokázat, že to je skutečně osobní intence papežů a že je pak taková intence zbavuje autority.
Otázka „Una Cum“
Nemají sedesvakantisté pravdu, když odmítají zmiňovat jméno papeže ve mši, aby ukázali, že nejsou ve společenství s („una cum“) heretikem (přinejmenším materiálně) a s jeho herezemi?
Vyjádření „una cum“ v mešním kánonu neznamená, že člověk prohlašuje, že je „ve společenství“ s osobou papeže a jeho mylnými idejemi, ale spíše, že se chce člověk modlit za Církev „a za“ papeže.
Abychom si byli jistí touto interpretací, postačuje kromě přečtení si erudovaných studií, které k tomuto problému byly sepsány, přečíst si mešní rubriku pro případ, kdy mši celebruje biskup. V tomto případě se biskup musí modlit za Církev „una cum [...] me indigno servo tuo“, což neznamená, že se modlí „ve společenství se sebou, tvým nehodným služebníkem“ (což nedává smysl!), ale že se modlí „a za sebe, tvého nehodného služebníka“.
Co si o tom myslí sv. Tomáš Akvinský?
Sv. Tomáš Akvinský ve své Summa Theologica, když komentuje modlitby mše (III, Q. 83, A. 4, corpus) klade rovnítko mezi „una cum“ a vyjádření „et pro“: potom kněz tiše připomíná [to je začátek mešního kánonu] nejprve ty, za které se přináší tato oběť, totiž [je obětována] za celou Církev a za ty, kteří mají vrchnostenské postavení [papeže, biskupa, krále]; a zvláště ty, kteří obětují nebo za které se obětuje [memento živých].
Neříká však sv. Tomáš Akvinský, že by se člověk v kánonu neměl modlit za heretiky?
Sv. Tomáš nezakazuje modlit se za heretiky, ale pouze podotýká, že v modlitbách mešního kánonu se člověk modlí za ty, jejichž víra a zbožnost jsou známé a Bohem prověřené (quorum tibi fides cognitates et nota devotio) (III, Q. 79, A. 7, ad 2). Proto, říká, aby měla tato oběť účinek (effectumhabet), ti, za něž se člověk modlí, musí být „spojeni s utrpením Kristovým věrou a láskou“. Nezakazuje však modlitbu za nekatolíky. Jenom tím myslí, že tato modlitba nebude mít stejný účinek jako modlitba za katolíka, a není v kánonu ustanovena.
Vše, co lze vyvodit z tohoto tvrzení sv. Tomáše je, že pokud je papež heretik (což se však musí dokázat), pak modlitba za něj nebude mít předpokládaný účinek, „non habeteffectum“.
Jaký konečný obraz si lze vzít z těchto diskuzí?
Není přiměřené prohlašovat, že „papež není papežem“ (materiálně nebo formálně) ve jménu „teologického názoru“. V této věci odkazujeme na zajímavý článek P. Hurtauda, který se objevil v Revue Thomiste. Autor ukazuje, že Savonarola měl za to, že Alexandr VI. byl zvolen díky svatokupectví a není proto papežem. Protože však neplatnost „svatokupecké“ volby [papeže] byla jen názorem, Savonarola žádal o svolání koncilu, kde by předložil důkaz, že Alexandr VI. již nemá katolickou Víru a tímto způsobem by bylo potvrzeno, že Alexandr VI. ztratil svrchovanou jurisdikci.
Co bychom si závěrem měli myslet o sedesvakantismu?
Je to názor, který nebyl prokázán a je nerozumné zastávat jej prakticky (což je nerozumnost, která může mít velmi závažné důsledky – pomyslete zvláště na lidi, kteří se připraví o svátosti pod záminkou, že nemohou nalézt kněze, který má stejný „názor“, jako mají oni). Proto arcibiskup Lefebvre nikdy nevstoupil na tuto cestu a dokonce kněžím svého Bratrstva zakázal vyznávat sedesvakantismus. Měli bychom věřit v jeho prozíravost a teologický cit.
Poznámky:
1) Argument otce B.: 1. Univerzální Magisterium římského papeže, samotného nebo s biskupy sjednocenými s ním na koncilu, je neomylné. – 2. Pavel VI. sám a na koncilu uplatňoval takové Magisterium při všech vystoupeních; Jan Pavel II., který v tomto díle pokračuje, také. – 3. Při všech vystoupeních je proto jejich učení neomylné. – 4. Existuje rozpor mezi obsahem toho, co učí nebo předepisují pro univerzální Církev, a mezi naukou definovanou předtím nezměnitelným způsobem. – 5. Vzhledem k tomu, že předpoklad 1 je z víry, je závěr nutný: učení Druhého vatikánského koncilu promulgované a aplikované Pavlem VI. a potvrzené Janem Pavlem II. není učením Církve a ani Pavel VI., ani Jan Pavel II. nemohou být uznáváni jako papeži.
2) Jeho akty proto postrádají všechnu autoritu, učitelskou i kanonickou; v důsledku toho lze vidět, jak je možné, že akty Pavla VI. jsou v protikladu ke katolické Víře a jsou neslučitelné s papežskou autoritou, a že prohlašovat to, nijak neznamená upírat papežské výsady, zvláště jeho neomylnost a jeho univerzální a bezprostřední jurisdikci. – Tento důkaz však neříká nic o osobě Pavla VI., protože intence, která je mu upřena, není jeho osobní intence (finis operantis, která zůstává mimo hru), ale objektivní intence, která je obvykle bezprostředně blízká jeho aktům (finis operis). Proto to nedovoluje prohlásit, že Pavel VI. je osobně mimo katolickou Církev kvůli hříchu hereze nebo schizmatu (poznámka zastánce této „teze“).
Překlad: D. Grof