čtvrtek 17. července 2014

Španělská občanská válka (1988)


Španělská občanská válka (1988)
Krátká historie tohoto velikého boje
Anne Carroll
Když karlisté, právoplatní španělští králové, byli poraženi, Španělsko na sebe vzalo více utrpení, než si předtím mohlo uvědomit. Během první třetiny 20. století byla vláda nestabilní a lid nešťastný. V roce 1931 se dostala k moci liberální republika. Vůdci byli ateističtí a protikatoličtí. V roce 1933 získali ve volbách většinu hlasů tradicionalisté, liberální strany si však udržely kontrolu. Vládě postupně začali dominovat komunisté. Stavěli se proti všem tradicím Španělska, zvláště proti katolicismu. Vypalovali kostely a vraždili kněze a jeptišky. Vláda nebyla schopná udržet pořádek; zločinnost a násilí rostly. Probíhaly tři střety: Církev proti liberalismu; práva jednotlivců a místních oblastí proti autokratické vládě; právo soukromého vlastnictví proti komunismu.
13. července 1936 byl vládní policií zavražděn Calvo Sotelo, vůdce tradicionalistických politických stran. Následkem čehož dva generálové, Emilio Mola a Francisco Franco, stanovili datum povstání armády proti vládě. 17. července v 5:15 vydal Franco prohlášení volající po znovuustavení autority ve Španělsku [český překlad v článku zde]. Armáda, Guardia Civil (druh policejních sil) a města královny Izabely Kastilské podporovala povstání. Největší podpora však přišla z provincie Navarra, bašty karlistů, kde muži známí jako Requetés, tradicionalističtí, militantní katolíci již konali výcvikové tábory. Vůdci vzpoury poslali do Navarry výzvu o 600 mužů, kteří by bojovali proti vládě. V jednom dni na výzvu odpovědělo 40 000 mužů. V průběhu občanské války bylo na bojišti vždy 10 000 Requetés a bojovali za Církev, za Španělsko a za své rodiny. Povstání se začalo nazývat Cruzada neboli křížové tažení, protože bylo svatou válkou proti Kristovým nepřátelům.
20. července byl sever Španělska pod kontrolou nacionalistů Franka, Moly a jejich stoupenců; jih včetně hlavního města Madridu byl kontrolován vládou a komunisty neboli republikány, jak byli obvykle nazýváni. Do 22. července vypukla občanská válka po celém Španělsku. Republikánům během války pomáhal Sovětský svaz spolu s dobrovolnickými brigádami z mnoha zemí světa včetně Spojených států. Nacionalisté obdrželi pomoc z Itálie a Německa. Věc byla jasně vnímána jako válka na smrt mezi katolicismem a tradicionalismem na jedné straně a komunismem a liberalismem na druhé.
Válka trvala skoro tři roky, avšak bitva, která symbolizuje záležitosti války a to, jak byly řešeny, se vybojovala v prvních třech měsících: Obléhání Alcazaru v Toledu.
Toledo je starobylé město vzdálené asi 65 km od Madridu. Ferdinand a Izabela z něj kdysi učinili své hlavní město a vystavěli v něm veliký kostel. Maurové vybudovali na jednom ze sedmi toledských kopců pevnost a Karel V. přeměnil pevnost na královský palác. Pevnost byla známá jako Alcazar.
Když Franco vydal své prohlášení, vojenské posádce v Toledu velel plukovník José Moscardo, rázný nacionalista. Když obdržel vládní rozkaz poslat munici z toledské muniční továrny do Madridu, zdržoval, jak mohl, a pak 21. července oznámil vyhlášení války [proti republikánům]. Republikánské oddíly vtrhly do města. Moscardo, jeho oddíly a někteří civilisté se stáhli do Alcazaru, kde se připravili, že budou odolávat nepříteli. Celkem bylo v pevnosti 1760 lidí včetně 211 dětí.
Komunisté si mysleli, že by mohli Moscarda přinutit se vzdát. 23. července zatelefonoval Moscardovi komunistický vůdce jménem Cabello a řekl mu: „Dávám vám deset minut, aby Alcazar kapituloval. Pokud tak neučiníte, zastřelím vašeho syna Luise, který zde stojí vedle mě.“ Moscardova tvář neprozradila jeho pocity. „Věřím vám,“ řekl.
Cabello řekl: „A abyste viděl, že je to pravda, promluví k vám.“
Telefon byl předán Luisovi. Moscardo řekl: „Co se děje, můj hochu?“
„Nic,“ odpověděl Luis. „Říkají, že mě zastřelí, pokud se Alcazar nevzdá. Ale neboj se o mě.“
„Je-li to pravda,“ odpověděl Moscardo, „poruč svou duši Bohu, zvolej ‘Viva Espaňa‘ a zemři jako hrdina. Sbohem, můj synu, líbám tě.“
„Sbohem, veliký polibek.“
Pak řekl Moscardo Cabellovi. „Také můžete zapomenout na těch deset minut. Alcazar se nikdy nevzdá!“
Jak obléhání pokračovalo, zásoby jídla se zmenšovaly. Nakonec byli nuceni zabít a sníst své koně, aby se vyhnuli smrti hladem. 1. srpna začali komunisté silně ostřelovat zdi. 4. srpna zasáhlo zdi 170 těžkých dělostřeleckých granátů, 15. srpna 200. Do 29. srpna byla zničena většina severní zdi. 8. září opět požádali Moscarda, aby se vzdal. Odmítnul a tak bylo nařízeno ještě silnější ostřelování. Když jeden z republikánských vůdců viděl Alcazar stále stát, řekl: „Kdybychom několik, alespoň několik takových měli na své straně, byla by tato válka brzy skončena.“
Republikáni pak začali kopat šachtu pod Alcazarem jako pokus vyhodit jej do povětří. Obránci Alcazaru slyšeli kopání, ale nemohli nic dělat, kvůli vrstvě skalního podloží nad šachtou. Evakuovali všechny z oblasti šachty a modlili se. Republikáni ohlásili, že šachtu vyhodí do povětří ráno 18. září a zpravodajové z celého světa přijeli, aby viděli to, o čem si mysleli, že bude pádem Alcazaru. V 6:31 ráno šachta vybuchla explozí tak hlasitou, že to bylo slyšet až v Madridu, 65 km daleko. Díky bezpečnostním opatřením obránců však nebyl nikdo zabit. Paradoxně sutiny po výbuchu pomohly vytvořit novou barikádu chránící Alcazar. Komunistické oddíly útočily znovu a znovu, ale byly odraženy. V 10:20 útok skončil a Alcazar byl opět zachráněn.
25. září se nacionalistické oddíly konečně blížily Toledu, aby přinesly pomoc. 27. září byla odpálena další šachta, ale útok byl opět odražen. Večer dorazili nacionalisté a Alcazar byl zachráněn. Devadesát dva vojáků bylo zabito, nezahynula však jediná žena nebo dítě a dvě děti se během obléhání narodily.
Povědomí o odvaze obránců Alcazaru se rychle rozšířilo po celém Španělsku. Symbolizovalo odhodlání španělských tradicionalistů bojovat až k smrti za Církev, za svou zemi, za všechny hodnoty, které milovali. Když Franco nakonec v březnu 1939 vpochodoval do Madridu a republikáni se vzdali, nastalo díky tomu druhu ducha, který inspiroval muže a ženy v Alcazaru, nacionalistické vítězství.
Španělská občanská válka byla jednou z nejdůležitějších událostí 20. století. Je to jediná rozhodná porážka, kterou komunisté utrpěli. Španělský lid vedený Frankem porazil svého nejhoršího nepřítele. Franco přinesl Španělsku mír, pořádek a prosperitu a udržel tento mír, pořádek a prosperitu po více než 35 let. Díky velkému vítězství v občanské válce je Španělsko zcela katolické, silně tradiční a bylo uchráněno mnoha nejhorších zel 20. století.
***
Nezapomínáme!
Viva Cristo Rey!
Překlad: D. Grof