Strach (1917)
Léon
Bloy
COEPIT
PAVERE. Ježíš počal se strachovati, jest řečeno u svatého Marka. Mistr tedy
znal strach. Třásl se, vida, jak se blíží hodina jeho Umučení, a jeho úzkost se
až potila krví. Strach, který jde až do potu krvavého: nižádnému člověku není
možno, aby toto si představil. Věru jsme donuceni sobě říci, že takový strach
byl nade vším, co může myslí býti pojato. Pomněte přec! Strach božský, agonie
strachu v SVĚTLE světa. Bylo dlužno vší nezbytnosti, aby nekonečně
přesahoval všecky strachy, jako Ježíš všecko přesahoval. Jest to strach
triumfální, možno-li říci.
Nedostatečnost
slov lidských jest zde tím zjevnější, že běží o věc, která zneuctívá, o potupu
přílišnou, která podstatně jest odporná Slávě. Vykupitel jest zděšen svou
obětí, a zvláště následky své oběti, neužitečné pro tak veliký počet. Věda předobře,
že kalich nemůže od něho býti vzdálen, přes to prosí svého Otce, by jej odňal,
jest-li to možno. Ale ne, dlužno vypíti jej, třeba jej polknouti, a sestoupiti
pak v umrlčí sklep veliké hanby, kterého se hrozí lidé nejpovrženější a
pod kterým již není nic.
Tehdy kterak
bych se nestrachoval já, jenž jsem přeubohý člověk? Přiznávám se prostince,
přepokorně, mám veliký strach. Nebojím se toliko o svoje tělo, které ovšem by
mohlo býti vydáno na strašná muka, ale bojím se zvláště o svou duši, která
jistě neunikne svému údělu pozorovatelky pekelných zžertvení, jež vidím
přicházeti. Byla sdostatek předpověděna samou Matkou Boží, a kněžský zločin, že
udusili její Hlas, nebyl právě tím, čeho by bylo bývalo třeba, aby se
odzbrojilo rozhorlení Toho, jehož Hněv oznamovala.
Dnes hora la
Salettská, která ohrožovala svět svým pádem, kývavší se šedesát osm let,
posléze se sřítila s nesmírným rachotem a již se nezastaví až na dně
jícnu, všecko zničivši. Může ještě snažně prositi o milost lítostí, kdo není
naprosto zatracen, ale záhy nebude již ani možno nabídnouti svůj život, který
nikomu již nebude náležeti.
„To bude čas
Temnot,“ pravila Svatá Panna, „ohavnost spuštění na místech svatých, hniloba
květů Církve, a Démon králem srdcí... Bude všeobecná strašlivá válka... Nebude
již viděti než vraždění, nebude již slyšeti nežli třeskot zbraní a
rouhačstva... Země stane se jakoby pouští...“
Možno již
míti nějakou předtuchu těchto hrůz. Aby se nemluvilo než o hladu a moru, jež by
mohly býti vražednější nežli střelba, možno čekati na ďábelské sobectví
velikého počtu dítek démonových, odjakživa ochotných ke všem hanebnostem neb
nespravedlnostem, které jsou výnosny, a na zoufalství rozezlených davů.
Zdaž
nenastala chvíle úkonu, kterého nižádný světec do dneška, zdá se, si nedovolil:
následování svatého Strachu Ježíše Krista v Zahradě jeho Agonie?
Co se stane
s převzácnými dítkami Božími, kterých prvá vraždění ušetří? Nevím, zda všichni
budou míti strach, ale vím dobře, že se třesu předem za sebe a za mnoho jiných
neschopných viděti, co mi bije v oči již čtyřicet let.
Zajisté,
historie jest tkání mrzkostí, ale ty byly vždycky střídavé a místní. Zatím co
národové se hubili v Asii, jiní si vydychovali na několik dní neb několik
let na Západě. Hněv někdy odpočíval, vymršťoval se, náhle se přenášel, nenadále
se vracel. Bral se tu i tam, vrhaje se z čista jasna na ten neb onen bod,
a všude jinde vzdávali díky Bohu, že se ukrotil na nějaký čas.
Nyní Hněv se
vznáší nad celou zemí. Jest jako nesmírný černý mrak, velice nízký, který by
přikrýval vše, neponechávaje nikomu žádné čáky, že unikne zhoubě. Cosi
podobného dálo se patrně v předvečer Potopy, když Noe sestavoval Archu,
v níž osmero duší toliko bylo zachráněno. Hrozba jest tím strašlivější, že
nepochopitelná slepota bystrozrakých jim nedovoluje viděti ji. Jaký křik
posledního ražení po všem světě, až se počne trhati závoj podob a náhle
spatřeno bude srdce Propasti!
Zdroj: Léon Bloy,
V temnotách (kapitola V), nakl. J. Friče, Vranov nad Dyjí, 1993
Zpracoval:
D. Grof