sobota 5. dubna 2014

Komentář Eleison CCCLI – Iluzorní svatořečení (2014)


Komentář Eleison CCCLI – Iluzorní svatořečení (2014)
(351)
5. dubna 2014
 

ILUZORNÍ SVATOŘEČENÍ
Na poslední neděli tohoto měsíce je plánováno „svatořečení“ dvou koncilních papežů, Jana XXIII. a Jana Pavla II., a mnoho věřících katolíků je k smrti vyděšených. Vědí, že koncilní papeži byli (objektivně) ničiteli Církve. Vědí, že Církev považuje svatořečení za neomylné. Budou přinuceni věřit, že Jan XXIII. a Jan Pavel II. jsou světci? Nad tím zůstává rozum stát. Není to však potřeba.
V srpnu minulého roku tyto „Komentáře“ uvedly fakt, že „svatořečení“ Novocírkve jsou natolik odlišnou realitou od předkoncilních svatořečení, že žádný katolík nemusí věřit, že pokoncilní svatořečení jsou neomylná. Nemýlil jsem se, ale zatímco jsem uvedl fakt, že tomu tak je, neuvedl jsem důvod proč, což je lepším způsobem, jak něco vědět. Naopak arcibiskup Lefebvre na přednášce na exerciciích, snad v roce 1989, podal hluboký důvod proč. Tento důvod – modernistická degenerace myšlení – je klíčový k správnému pochopení celé koncilní revoluce.
Arcibiskup řekl, že stejně jako masa moderních lidí, i koncilní papeži nevěří ve stálost jakékoliv pravdy. Například formování Jana Pavla II. bylo založeno na tom, že se pravda vyvíjí, posouvá se v čase, rozvíjí se s postupem vědy atd.. To, že pravda není nikdy stálá, je důvodem, proč Jan Pavel II. v roce 1988 odsoudil biskupská svěcení FSSPX, protože vzešla ze stálé a nikoliv živoucí či pohyblivé ideje katolické Tradice. Protože katolíci například skutečně věří, že každé slovo ve Vyznání víry je neměnné, protože slova byla formulována během věků, aby vyjadřovala co nejdokonaleji neměnné pravdy Víry, a tato slova byla neomylně definována papeži a koncily Církve.
Pravá svatořečení jsou dalším příkladem: (1) papež prohlašuje jako papež, (2) že ta a ta osoba je vzorem víry a mravů, (3) jednou provždy (nikdo nebýval zbaven svatořečení), (4) pro celou Církev přijatá za takový vzor. Svatořečení jako taková naplňovala tyto čtyři podmínky neomylného církevního učení a byla pokládána za neomylná. Avšak tato katolická idea neměnné pravdy je pro nestálé moderní myšlení, jako je myšlení koncilních papežů, nepředstavitelná. Pro ně je pravda životem, životem rozvíjejícím se, vyvíjejícím se, rostoucím k dokonalosti. Jak pak může koncilní papež provést, natožpak uložit [k věření], neomylné svatořečení?
Arcibiskup si představuje, jak by mohl koncilní papež reagovat na ideu, že by měl něco takového učinit: „Ach ne! Jestliže se někdy v budoucnu ukáže, že osoba, kterou jsem svatořečil, neměla všechny požadované vlastnosti, nu, pak nějaký můj nástupce může stejně dobře vyhlásit, že jsem učinil deklaraci na základě ctnosti této osoby, nikoliv však definici jednou provždy o její svatosti.“ Mezitím tato papežova „deklarace“ o „svatořečení“ učinila prezidenta místní republiky a místní křesťany šťastnými a on jim všem dal záminku udělat si na oslavu večírek.
Když o tom člověk přemýšlí, vztahuje se toto Arcibiskupovo vysvětlení na celou Novocírkev. To, co se událo na Druhém vatikánském koncilu, je nahrazení náročné krásy Boží neměnné pravdy, která vede do nebe, nenáročnou ošklivostí nestálé lidské iluze, která může vést do pekla, umožňuje však člověku, jak si myslí, zaujmout Boží místo. Klíčovým krokem v tomto procesu je odpoutání myšlení od reality. Když se tento proces aplikuje na dnešní Církev jako modernismus, jsou výsledky tak zcela odlišné od toho, co bylo předtím, že tyto nové reality naprosto volají po nových jménech: Novocírkev, novosvatořečení, novosvětci atd.. Koneckonců, cožpak nejsou konciliaristé hrdí na to, že vše činí novým?
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org     
Překlad: D. Grof