(345)
22. února 2014
FATÁLNÍ POLIDŠŤOVÁNÍ
Někteří katolíci, kteří zastávají názor, že je Apoštolský stolec uprázdněný, silně protestují proti posledním vydáním těchto „Komentářů“, které se zdají klást všeobecnou herezi liberalismu na stejnou úroveň se specifickým názorem sedesvakantismu. Zatímco však tyto „Komentáře“ neustále ostře kritizují mor liberalismu, nedávno jistě neučinily nic víc, než že prohlásily, že nikdo nemá povinnost být sedesvakantistou, což je, když zvážíme, jakou neplodnou pastí se sedesvakantismus ukazuje v některých případech, jistě velmi umírněným postojem.
„Komentáře“ však určitě zastávají názor, že sedesvakantismus, i když je obdivuhodný jako snaha bojovat proti liberalismu, je přinejlepším neadekvátním prostředkem, jak to činit, protože s liberály sdílí jeden z jejich základních omylů, konkrétně zveličování papežské neomylnosti. Ve své plné hloubce nás tento omyl zavádí k podstatě dnešní bezprecedentní krize Církve, která je důvodem, proč budou „Komentáře“ trvat na tomto pochybování, přestože budou žádat o prominutí kteréhokoliv čtenáře, jenž [tím] bude nadmíru znuděn či dotčen. V sázce je celá Církev a nikoliv jen útlocit těch či oněch jejich členů.
Onou plnou hloubkou je pomalý, ale stálý odvrat lidstva od Boha, od jeho Syna a od jeho Církve v posledních 700 letech. Ve vrcholném středověku měli katolíci jasnou a silnou víru, která chápala jedinečnost a výlučnost objektivního Boha a jeho bezrozporné Pravdy. Dante neměl žádný problém umístit papeže do svého Pekla. Ale jak se v průběhu staletí člověk více a více staví do středu věcí, tak Bůh ztratil svou nadřazenost nad všemi tvory a pravda se stala stále relativnější, [vztažená] ne již k Boží autoritě, ale místo toho k té lidské.
V rámci Církve si vezměte například třinácté ze sedmnácti „Pravidel správného církevního smýšlení“ z proslulé knihy Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly, kterou stále vychvalovali nesčetní papežové a která je nepochybně odpovědná za to, že pomohla spasit miliony duší. Ignác píše: „Musíme se pevně držet, abychom si správně ve všem počínali: věřit, že bíle, které vidím, je černé, když to hierarchická Církev tak rozhodne.“ Takový postoj může v krátkodobém horizontu podporovat autoritu kléru. Nepředstavoval však v dlouhodobém horizontu vážné riziko, že ji oddělí od pravdy?
Koncem 19. století liberalismus skutečně tak zesílil, že Církev musela v roce 1870 podpořit svou vlastní autoritu definováním svého Magisteria, uplatňuje-li se s plnou mocí, konkrétně, kdykoliv 1) papež 2) definuje 3) bod Víry nebo mravů, 4) aby zavázal celou Církev. Ale protože příliš mnoho katolíků od té doby přemýšlí příliš lidsky, namísto, aby vztáhli toto mimořádné Magisterium k Bohu a k neměnné pravdě řádného Magisteria Církve, měli sklon propůjčovat lidské osobě papeže neomylnost pocházející od Boha a jenom jemu náležející. Tento polidšťovací proces vytvořil plíživou neomylnost, která takřka nevyhnutelně vyústila v absurdní nárok Pavla VI. moci přetvořit Tradici Církve ve jménu „slavnostního řádného Magisteria“. Velká většina katolíků dovolila, aby mu to prošlo, a dodneška se spousta z nich stává den za dnem liberály, jak následují koncilní papeže, zatímco malá menšina katolíků je hnána k tomu že popírá, že ti, kteří jsou zodpovědní za tento koncilní nesmysl, mohou být vůbec papeži.
Stručně, mám osobně respekt k mnoha sedesvakantistům potud, pokud věří v Církev a zoufale touží po vyřešení nesmírně vážného problému Církve, podle mého názoru se však potřebují podívat výše a hlouběji – do nekonečné výšiny a hlubiny Boha samotného.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof