Co je špatně na Prohlášení biskupa Fellayho k 25. výročí? (2013)
článek z The Recusant č. 9, srpen 2013
Opravdu,
co? Odpověď je bohužel ta, že toho je na ní špatného docela mnoho, ačkoliv úkol
názorně ukázat, co přesně je špatné, není jednoduchý. Doufám proto, že mi bude
odpuštěno, když si mnohé vypůjčím z vynikajícího rozboru P. Pfeiffera
v rozličných promluvách dostupných na internetu.
Na
první přečtení se tento text (nepřesný český překlad lze nalézt na stránkách zde)
zdá být okouzlujícím způsobem neporušený; „věrný“, mám-li použít oblíbené slovo
jednoho anglického kněze. Obsahuje mnoho správných slov; konkrétní slova a
obraty vyvstávají a přetrvávají v mysli čtenáře: „...povinnost veřejně vzdorovat omylům...“; „...omyly...v textech
samotných...“; „...kult člověka...“; „...mylný koncept živoucí Tradice...“;
atd. Avšak podstata textu jako je tento, stojí a padá s úplným významem,
nepřímo i přímo vyjádřeným, který je obsažen v celých větách a odstavcích,
nikoliv jen v obratech. Celou věc tedy musíme opětovně pečlivě přečíst a
podívat se na to, co doopravdy chce říci, a co to znamená.
Podíváme-li
se blíže, zdá se, že byl tento text připraven se silným nánosem „tradičně
znějící“ rétoriky naplánované tak, aby uspala kritické schopnosti čtenářů a
zastřela různé slabiny a mezery, které v něm jsou také přítomné. Ti
čtenáři, kteří konali pokání tak, že si prostudovali klamy praktikované na
Druhém vatikánském koncilu, okamžitě rozpoznají, co se zde děje. Texty Druhého
vatikánského koncilu byly připraveny přesně tímto způsobem: mnoho tradičně
znějících obratů ve většině dokumentu a pak v něm ukrytá záměrná a fatální
skulina, mezera, která umožní, aby byl celý zbytek dokumentu zmařen. Jak si
jeden tradičně katolický džentlmen (sám právník, pokud mi paměť slouží) u textů
Druhého vatikánského koncilu kdysi povšimnul: když čte právník smlouvu, bude
věnovat největší pozornost nikoliv tomu, co smlouva zajišťuje pro jeho klienta, ale tomu, co druhé straně dovoluje. Řetěz je právě tak silný, jako
jeho nejslabší článek, a právní dokument je právě tak dobrý, jako jeho
nejslabší mezera. Například dokument o liturgii (Sacrosanctum Concilium) má mnoho skvělých, tradičně znějících
klauzulí: latina by se měla zachovat, gregoriánský chorál by měl obdržet čestné
místo atd. A přesto kdesi mezi ostatním také obsahuje jednu malou část
umožňující, aby se dělaly změny a „aktualizace“. Zbytek jsou dějiny.
Nenechme
se příliš oslnit slovníkem „tvrdé linie“. Namísto toho se podívejme na to, co
text skutečně říká.
Odstavec 1 začíná vyjádřením „synovské vděčnosti“
vůči arcibiskupu Lefebvrovi a biskupu de Castro Mayerovi. Potud je to pěkné. Je
snadné být teoreticky „vděčný“ lidem, kteří jsou mrtví. Hlas arcibiskupa žije
dál v jeho spisech a kázáních a proto si se zájmem všímáme, že tento text
k 25. výročí nikde necituje z kázání arcibiskupa Lefebvra při
svěceních. Nevztahuje se ona vděčnost vyhlašovaná v prvním odstavci na to,
aby se arcibiskupu Lefebvrovi umožnilo svými vlastními slovy vysvětlit své
důvody pro vykonání svěcení? Nebo, aby se totéž umožnilo biskupu de Castro
Mayerovi? Signatáři jsou tak „dychtiví vyjádřit svou vděčnost“
k arcibiskupu Lefebvrovi, že jej zapomněli zahrnout a vynechali jej
s výjimkou několika neškodných odkazů, některých měkce znějících citátů,
které se hodí k nové diplomatické agendě vůči Římu. Promluva arcibiskupa
Lefebvra z jeho dopisu těm, kteří byli vyvoleni stát se biskupy, o tom, že
mají „lnout k Petrovu stolci“ je zahrnuta (v odstavci 2), ale to, jak arcibiskup Lefebvre hovoří o tom, jak Řím
vede všechny po cestě k apostazi? Nebo to, jak arcibiskup Lefebvre
vyjadřuje pochyby nad novými svátostmi a intencí Novus Ordo duchovních? Za tyto
malé části možná nejsme tak vděční. Je dost zajímavé, že stejná dvě historická
kázání (a kázání biskupa de Castro Mayera bylo velice krátké a výstižné), jak
se zdá, chybí na všech oficiálních webových stránkách FSSPX.
Odstavec 3 se zabývá koncilními omyly. Zmiňuje, že
[koncil] není otázkou výkladu (hermeneutiky kontinuity nebo hermeneutiky
roztržky), což se jeví velice dobré. Zde je relevantní část:
„Následujeme arcibiskupa Lefebvra a
prohlašujeme, že příčina vážných omylů, které právě ničí Církev, netkví ve
špatném výkladu koncilních textů...ale skutečně v textech samotných kvůli
neslýchané volbě, kterou učinil Druhý vatikánský koncil. Tato volba se
projevuje v jeho dokumentech a v jeho duchu;...“
Pečlivě
se podívejte na téma oné věty: co přesně je tím, co „tkví v textech
samotných“? Nikoliv omyly, ale příčina
omylů. Co je touto příčinou? To nám není řečeno. Jak však říká P. Pfeiffer,
jen Bůh je příčinou Sebe sama, jinak jsou vždy příčina a věc, kterou způsobuje,
odlišné, nejsou totožné, jako déšť a mrak, z nějž prší. Věc se dá asi
nejlépe ilustrovat tím, že se za konkrétní příklad vezme jedno z nechvalně
známých učení Druhého vatikánského koncilu, náboženská svoboda: tj. že člověk
má ze své přirozenosti nezadatelné právo vyznávat a praktikovat omyl. Může
někdo tvrdit, že toto učení je „příčinou omylu“? Není spíše omylem samotným? Co
je tedy myšleno jako příčina omylu; co způsobuje omyl? Pýcha, laxnost,
světskost, nepřesnost, chápání Boží milosti jakožto zaručené, nedostatek
pečlivosti...kdo ví; jak daleko musí člověk jít? Je tento text záměrně
nepřesný, když využívá takovéto neobvyklé pojmy? Musí se zvážit, že toto je
velice cílený a přesný obrat. Normální věcí je mluvit o „omylech koncilu“ – to
je obrat, na nějž jsme my všichni zvyklí a na který si jazyk snadno uvykl. Proč
ta náhlá změna a mluvení o „příčině omylů“? Věříme, že se jedná o záměrný
klamný manévr. Zní to dostatečně tradičně, aby se nám to jevilo jako zopakování
postoje arcibiskupa Lefebvra. Budoucí generace, vzdálenější arcibiskupu
Lefebvrovi a FSSPX, které založil, a v důsledku toho méně zastávající
„tvrdou linii“, budou moci tento text vykládat ve smyslu mnohem přátelštějším
k Římu, přátelštějším ke koncilu. Nakonec, neříká nám, co je onou
„příčinou“. Říká nám jen, že to bylo „kvůli neslýchané volbě“, což je opět
další neobvyklé a docela záměrné vyjádření. Kdy a kde arcibiskup Lefebvre lamentoval nad tím, že Druhý vatikánský
koncil učinil „neslýchanou volbu“? Co bylo touto volbou? To se nám neříká. Je
tak „neslýchaná“, že jsme o ní ještě nikdy ani neslyšeli! Děje se to, že
ačkoliv tento text zní dostatečně tradičně, aby prošel přes zkoumání svých
současníků, je přesto dostatečně dvojznačný a novotářský, aby ponechal otevřené
dveře pro budoucí interpretaci ze strany mnohem liberálnějších myslitelů ve
velice podobném stylu jako některé z „časovaných bomb“ na Druhém vatikánském
koncilu.
Zbytek
odstavce pak pokračuje povídáním o tom, jak nelze pravé náboženství smířit
s kultem člověka, a kritikou některých slov Pavla VI. Samo o sobě
v tom není nic špatného, ale následuje-li to po povídání o příčinách omylů
a „neslýchané volbě“, zanechává to dojem, že ty dvě věci jsou nějak spojené, že
jedna objasňuje druhou. Kdežto při opětovném přečtení tohoto odstavce si čtenář
všimne, že mezi nimi dvěma není žádné explicitní spojení. Ano, kult člověka je
v krajním protikladu ke katolické Víře – co to má však co dělat
s Druhým vatikánským koncilem? To nám není řečeno, máme si to domyslet. Takový
způsob mluvení a myšlení zcela jistě „nenásleduje arcibiskupa Lefebvra“, jak
tvrdí úvodní odstavec.
Shrnuto:
To, že koncilní texty „obsahují příčinu omylu“ může znamenat pouze to, že tyto
texty neobsahují omyl. (Takže když nám Druhý vatikánský koncil říká, že máme
právo zvolit si, zda budeme mormonem nebo buddhistou, není to omyl.) Vypadá to
tradičně, neporušeně a pravověrně, ale smysl takový určitě není.
Zdá
se, že odstavec 4 má velkou starost
o učitelský úřad Církve. Učitelský úřad se vztahuje k autoritě Církve a je
proto užitečné podívat se na tento odstavec spolu s odstavcem 8. Na jednu
stranu je pravda, že Druhý vatikánský koncil účinně podkopal autoritu v Církvi.
Na druhou stranu toto není hlavní problém koncilu. Problém je věroučný, je to
problém mylné nauky. Problémy s autoritou nutně následují po něm, protože
autorita je ve službě Víře a nikoliv naopak. Arcibiskup Lefebvre byl neposlušný
a silný ve Víře; Pavel VI., ačkoliv byl naprosto heterodoxní, byl člověkem,
který vládnul Církvi železnou berlou. Otec, který porušuje své povinnosti,
podkopává a ztrácí svou autoritu nad svou rodinou. Problémem je však jeho
porušování povinností; ztráta jeho autority je jen vedlejším produktem tohoto
porušování povinností.
Navzdory
vnějšímu zdání se v odstavci 5
nezmiňuje společenské kralování Krista, ačkoliv „Kristovo panování“ může docela
dobře být tímtéž. A nebo možná ne: asi je nám opět dovoleno vytvářet si své
vlastní domněnky, domněnky, které si nutně nemusí vytvářet budoucí generace,
které budou číst tento stejný text. Jak říká P. Hewko, modernista může ve svém
srdci chtít „Kristovo panování“, ale není to nutně totéž jako společenské
kralování Krista. Říká se nám, že od koncilu „Kristovo panování“ „již není
pravou starostí“ a někdy se proti němu „dokonce
bojovalo“. (Dokonce
bojovalo? Jen si to představte!) Kterýkoliv katolík, který sledoval hanebné
konání v koncilní Církvi, ví, že společenské kralování Krista není jen
ignorováno nebo, že „se proti němu dokonce bojuje“, trvale a stále se popírá
a odporuje se mu! Arcibiskup Lefebvre napsal knihu s názvem „Zbavily Ho koruny“. Nikoliv „Již se nestarají o Jeho korunu“! První
[název] nepřímo naznačuje úmyslný a jednoznačně zlovolný akt; praktické konání
odpovídající ďábelskému zmatení, ztrátě víry Říma a všem dalším zlověstným
proroctvím. Druhý nepřímo naznačuje opomenutí či roztržitost, možná nezodpovědnou,
ale stěží stejně závažnou událost; přinejlepším jde o hřích opomenutí. Podobné
rozlišení přichází na mysl pokaždé, když člověk slyší ctihodný hovor FSSPX o
„pomoci autoritám v Římě znovu objevit svou vlastní Tradici“ či něco
podobného, jako by autority v Římě neúmyslnou náhodou zašantročily Tradici
během posledních zhruba padesáti let a nevedly naprostou totální válku
k jejímu vyhlazení!
Pro
případ, že bychom zapomněli, co přesně je v sázce, postačí si připomenout
jeden nebo dva důsledky zlého učení Druhého vatikánského koncilu. Když čte
člověk tento text, může zapomenout, že v Jižní Americe každým rokem stovky
tisíc, ne-li milionů, duší opouštějí Církev, aby se přidaly k „evangelickým“
protestantským sektám v přímém důsledku toho, že Řím těmto zemím nařídil
vzdát se svých katolických ústav a srovnat se do linie s učením Druhého
vatikánského koncilu tím, že přijmou a zakotví náboženskou svobodu. A
nezapomeňme na děsivou zradu vůči generálu Frankovi a mnoha hrdinným Španělům,
kteří poté, co doopravdy bojovali a riskovali své životy a v mnoha
případech prolili svou krev během tří dlouhých let občanské války, aby
nastolili katolickou ústavu ve Španělsku, byli následně odměněni za svou
věrnost Římu tím, že jim Řím nařídil zrušit to, co nastolili a otevřít jejich
ústavu všem náboženstvím.
Arcibiskup
Lefebvre neřekl ve slavném prohlášení kardinálu Ratzingerovi: „Eminence, kdybyste se jen více staral o
křesťanskou společnost! My se staráme o Kristovo panování, zatímco vy ne a
dokonce proti němu někdy bojujete.“ Řekl: „Eminence, vy pracujete k odkřesťanštění společnosti, zatímco my
pracujeme pro její pokřesťanštění.“ Mimochodem, různí lidé podávají zprávu
o potížích při obstarávání knihy „Zbavily
Ho koruny“ – samozřejmě to může být čistě shoda okolností a vůbec to není
proto, že nepasuje k nové myšlence, že náboženská svoboda Druhého
vatikánského koncilu „je ve skutečnosti
velice, velice omezená. Velice omezená.“
Podobně
se na první pohled zdá, že se odstavec 6
zabývá náboženskou svobodou, ale v poslední chvíli se z toho
vykroutí. Tento odstavec nám říká, že náboženská svoboda „vede k“ požadavku, aby se Bůh vzdal Své vlády. Problém se
zde dá shrnout snadno: ona k tomu nevede, je takovým
požadavkem! Je to podobné jako říkat: „učení, že Ježíš Kristus není Bohem, vede
k herezi“. Jaký nesmysl. Opět, to, co zde lze vidět, je odmítání zabývat se
problémem koncilu. Je omyl v textu, je to samotný koncil, který obsahuje
omyl, nebo je omyl spíše něčím, k čemu koncil jenom vede? (Možná
proto, že jste učinili „neslýchanou volbu“!?). Zdá se, že jako jinde, i odstavec
6 v sobě nepřímo nese to první, zatímco ve skutečnosti říká to druhé.
Odstavec
6 také říká, že je Církev řízena lidským úsudkem. Napoprvé se to může zdát jako
nedůležitý bod, měli bychom si však vzpomenout na učení sv. Tomáše, že nakonec
nás povede dobrý nebo zlý duch, buď Kristus, nebo ďábel. Zvláště, když hovoříme
o Církvi s nadpřirozeným posláním. Až se objeví antikrist, bude následovat
„lidský úsudek“? Tento autor si myslí, že je čestné říci, že je to cosi dalece
převyšujícího lidský rozum, konkrétně „ďábelský“ úsudek, který vede Církev.
Krize v Církvi nenastala kvůli nešikovným, nekompetentním lidem
následujícím svůj chybující lidský rozum. Ohromná ztráta víry a ztráta duší je
dílem ďábelského spiknutí, v posledku dílem ďábla.
Odstavec 7 nám říká, že kvůli ekumenismu a
mezináboženskému dialogu „je pravda o
jediné pravé Církvi umlčována“. Toto je opět uvádění v omyl. Pravda o
jediné pravé Církvi není pouze umlčována: je popírána a odporuje se jí. Podobně
ekumenismus jenom „nezabil misijního
ducha“, zabil misie a dnes stále zabíjí miliony a miliony duší! Učit pravdu
pouze své přátelé, nehlásat pravdu cizím lidem, nevítat nově příchozí do svého
mešního centra, to jsou věci, které jen zabíjejí misijního ducha. Misijní duch
se zdá umírat nebo být mrtvý ve velkých částech FSSPX, ale ani tak bychom
neobviňovali tyto části FSSPX z toho, že jsou ekumenické! Stejně jako
odstavec 6 přesně neříká, že náboženská svoboda je omylem, i odstavec 7 se
podobně přímo vyhýbá tomu, aby řekl cokoliv podobného o ekumenismu. Snaží se vyznívat,
jako že je proti němu, aniž by vlastně řekl cokoliv skutečně podstatného proti
němu.
Jak
bylo zmíněno výše, odstavec 8 pojednává o autoritě, zajímavém tématu, o něž měl
v poslední době biskup Fellay vlastní starost, a při bližším zkoumání
tento odstavec odhaluje mnohé. Říká se nám: „Oslabování
víry v Božství Našeho Pána podporuje rozklad jednoty autority
v Církvi.“ Ponechme stranou další příklad slabého a obojakého jazyka
(„podporuje“?) a prozkoumejme, co to znamená. Co přesně je hlavním problémem,
nad nímž se v tomto výroku běduje? Rozklad jednoty autority. Druhotnou
věcí, která se zmiňuje jako problém jen potud, že „podporuje“ tento rozklad
autority je Víra („víra“) v Božství Našeho Pána. Závěr: jednota autority
je důležitější než Víra v Božství Našeho Pána.
„Zničení autority,“ říká se nám, „představuje úpadek křesťanských institucí: rodin, seminářů, řeholních
institutů.“ Takže opět, není to ztráta Víry, která zapříčinila zničení
křesťanství, jehož jsme svědky všude kolem nás. Uvadlé zbytky katolické Církve,
uzavřené kláštery, školy, které jsou již stěží katolické, nárůst
protikřesťanských zákonů, které přijímají vlády kdysi katolických národů,
takřka úplná apostaze přinejmenším dvou generací: toto všechno jsou věci, o
nichž jsme si mysleli, že jsou výsledkem Druhého vatikánského koncilu a šíření
jeho omylů v Církvi jako smrtícího jedu. Ale ne, podle tohoto dokumentu je
to výsledkem zničení autority. „Kdyby zde jen bylo dost autority, pak by vše
bylo dobré.“
Starost
o autoritu jsme zmínili již dříve, když jsme procházeli odstavec 4. Možná je
pravý čas na to, připomenout čtenáři skandální Prohlášení generální kapituly
z roku 2012 [česky zde],
které začíná tvrzením, že na závěr svého setkání generální kapitula „stojí u hrobu arcibiskupa Lefebvra,
sjednocená za generálním představeným biskupem Fellayem“. Někteří měli
názor, že se to rovná oficiálnímu uznání, že novým principem jednoty FSSPX,
věcí, která jej od nynějška sjednocuje, je generální představený. Dříve to byla
Víra, nyní však FSSPX již není v nauce jednotné. Idea jednoty
v pravdě v tomto textu očividně chybí.
Odstavec 9 se pokouší hovořit o nové mši, ale opět
vcelku nemůže sebrat odvahu, aby jí napadl přímo. Říká se nám, že nová mše „zeslabuje“, „umenšuje“, „zamlžuje“ a „podkopává“, což se vše jeví jako hřích
opomenutí. Nedá se říct nic horšího? Opět si člověk všimne toho, co se tento
odstavec vyhýbá říci. Abych nezapomněl, člověk si všimne, že odstavec k tomuto
tématu úmyslně nezačíná pouze [slovy] „Nová
mše..“ ale „Nová mše promulgovaná
v roce 1969...“. Možná bylo zamýšleno, že to uspokojí věřící, že
biskup Fellay již nevěří, že byla nová mše legitimně promulgována [viz Věroučná
deklarace z dubna 2012]. Kromě problému tradicionalistického biskupa,
který může z měsíce na měsíc změnit svůj názor ohledně otázky tak
důležité, jako je legitimita nové mše, je faktem, že výraz „promulgované v roce 1969“ neodporuje výrazu „legitimně promulgované papežem Pavlem VI.“
Tato dvě tvrzení se navzájem nevylučují, a proto jedno nemůže být bráno jako,
že představuje korekci druhého. Vypadá to diplomaticky, ale hodnota toho je
nulová. Kromě toho, neexistuje žádný náznak, že biskup Fellay ve skutečnosti od
doby, kdy vytvořil Věroučnou deklaraci v dubnu 2012, změnil svůj názor.
Ještě nikdy nepřipustil, že učinil chybu, když připustil, že Novus Ordo byl
„legitimně promulgován“; dokonce ani [že učinil chybu] v tom, že to nikdy
nepřipustil. Obvykle se snaží vyhýbat otázkám o tom a při řídkých
příležitostech, kdy se nemůže vyhnout tomu, že bude tázán, stahuje se do své
standardní obrany typu „byl jsem špatně pochopen“, „toto jsem nezamýšlel říci“
apod. Postačí říci, že je to stejně velký problém, jaký to vždy byl. Co hůř, je
to problém, který nyní zahrnuje i biskupa Tissiera a de Galarretu.
Odstavec 10 začíná takto: „O 50 let později tyto příčiny přetrvávají a stále přinášejí tytéž
účinky.“ Které přesně příčiny? „Příčiny“, o které jde, jsou ty, jimž se
prvních devět odstavců tohoto prohlášení tak dovedně vyhnulo, aby je
identifikovalo, a po celou dobu mluvilo neurčitě a zlehčovalo „účinky“.
Pokračuje: „takže biskupská svěcení si i
dnes uchovávají svoje plné oprávnění“. Povšimněte si zde toho podvodu: arcibiskupovo
ospravedlnění svěcení jeho vlastními slovy tu nikde nenajdeme. Není zde na něho
ani narážka, tím méně citace. Jak se tedy očekává, že čtenář bude vědět, co
tímto přetrvávajícím „oprávněním“ je? Pravděpodobně se předpokládá, že přijmeme
verzi biskupa Fellayho, jak je prezentována v předchozích devíti odstavcích,
jako důvod proč arcibiskup Lefebvre v roce 1988 biskupská svěcení vykonal.
Velmi
stručný citát z Duchovní cesty
arcibiskupa Lefebvra, který byl jednoznačně vyňat z delší věty, je
nabídnut jako ospravedlnění pro tvrzení, že FSSPX „ve službě Církve ... důrazně prosí římské autority, aby znovu nabyly pokladu
naukové, morální a liturgické tradice.“
Takový
typ jazyka jistě mluví sám za sebe. Prosili snad kdy sv. Augustin, sv. Patrik,
sv. Izák Jogues nebo kterýkoliv ze zástupů heroických misionářů „důrazně“, aby
pohani objevili poklad katolické Víry? Nebo raději poklad „naukové, morální a
liturgické tradice“ Říma? „Prosil důrazně“ sv. John Fisher, aby Jindřich VIII.
znovu objevil poklad své morální tradice?! Neučí už Církev? Nepřikazoval Náš
Pán a jeho apoštolové nikdy? Jak asi bude Řím vnímat Bratrstvo sv. Pia X.,
které dříve žádalo, aby se Řím obrátil a opustil omyly koncilu, které však nyní
užívá takovýto bázlivý, uctivý jazyk?
„Následování Prozřetelnosti“ je tématem odstavce 11, ačkoliv nám není nikdy řečeno, co přesně to znamená,
ani nám není podán jakýkoliv příklad, který by to ilustroval. Rovná se to
zbožné otřepané frázi: zní to pěkně a svatě, ale ve skutečnosti to neznamená
nic.
Tři
ze čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem v roce 1988 jako signatáři
tohoto prohlášení a v zastoupení FSSPX říkají, že „zamýšlíme...následovat prozřetelnost...a nikoliv ji předjímat“. Co
z toho můžeme vyrozumět je to, že přinejmenším zamýšlejí dobro
(nebo v každém případě tvrdí, že tak činí)! Není to pěkné?! Víc než tohle
jasné není. Co například skutečně učiní v budoucnosti? Kdo ví! Možná
cokoliv, co se jim zachce. Ať se již toto „následování Prozřetelnosti“ skutečně
rovná čemukoliv, bude to, jak se nám říká, „buď
až se Řím vrátí k Tradici a Víře všech časů“ nebo „až [Řím] výslovně uzná naše právo hlásat Víru v úplnosti a
odmítat omyly, které jí odporují, s naším právem a povinností veřejně se
stavět proti omylům a zastáncům těchto omylů, ať již je to kdokoliv“ – nevadí
skutečnost, že opravování omylů a pranýřování zastánců omylu je přesně to, co
FSSPX nyní přestalo dělat, jak bohatě ukazuje zbytek prohlášení. Jaká tragická
ironie. FSSPX tedy bude „následovat Prozřetelnost“ (ať již to znamená cokoliv)
buď až se Řím vrátí k Tradici a Víře všech časů, nebo předtím než se Řím
vrátí k Tradici a Víře. Tohle by mělo být jasné!
Odstavec 12 končí větou s dalším vybraným,
přiměřeně neškodným citátem arcibiskupa Lefebvra o setrvání ve věrnosti ke mši
a ke Kristově slávě v nebesích (je pochybné, zda by s tím nejhorší
modernista v Římě neměl problém!) a modlitbou ke Svaté Trojici „na přímluvu Neposkvrněného srdce Panny
Marie“. Posledně zmiňované stojí v jistém smyslu za povšimnutí,
protože je to jedinkrát, kdy je Naše Paní vůbec zmíněna v celém tomto
dosti dlouhém dokumentu. Nic o Fatimě, La Salettě, Quitu...dá se [však]
prominout, že si člověk myslí, že Naše Paní má malou či nemá žádnou roli,
kterou má sehrát při příchodu vítězství Našeho Pána v této době apostaze.
Jaká
je pozice a důležitost tohoto prohlášení? Jde o další oficiální „podepsané,
zapečetěné a doručené“ vyjádření postoje FSSPX. Má své místo po boku prohlášení
generální kapituly z roku 2012 s jeho šesti zbytečnými kapitulačními „podmínkami“,
a po boku Věroučné deklarace z dubna 2012. Tento autor zastává dobře
promyšlený názor, že prohlášení k výročí 27. června je neméně alarmující a
nebezpečné než jeho předchůdci. Ve skutečnosti je mnohem nebezpečnější, protože
„vypadá tradičně“, zatímco přinejmenším prohlášení z dubna 2012 má ten
klad, že je „bez příkras“ zpodobněním toho, kde nyní Menzingen stojí.
Obsahovalo to, co avizovalo na obalu. U tohoto prohlášení tomu tak není: obal
má nálepku „Tradice“, obsahuje však stejně nakyslý obsah, jaký obsahují hlavní
produkty kuchyně modernistů.
Co
si z něj Řím bude dělat? Kdo ví, ale jak bylo řečeno předtím,
v jistém smyslu na tom sotva sejde. Nebezpečím dohody by bývalo bylo, že
by vedla k liberalizaci Bratrstva a ukončení válečné pohotovosti proti
novému koncilnímu náboženství. Ve skutečnosti se teď Bratrstvo dokonce i bez
oficiální dohody již po nějakou dobu liberalizuje. Je to proces, který rychle
pokračuje, a válečná pohotovost proti novému koncilnímu náboženství je opravdu
věcí minulosti. Až se nakonec dohoda uzavře, bude to dohoda uzavřená
Bratrstvem, které již přijímá vše, co by si Římané rozumně přáli. „Přijměte
nás, jací jsme“ má nevýhodu v tom, že věc činí závislou na tom, jací jsme.
A „jací jsme“ se bude v průběhu času nadále zhoršovat.
Pracujte
a modlete se dál! Buďte bdělí!
Zdroj:
The Recusant
Překlad:
D. Grof