pátek 12. července 2013

Papež František a Jidáš (2013)


Papež František a Jidáš (2013)
Atila Sinke Guimarães
Papež František při kázání, které pronesl 14. května v Santa Marta, komentoval epizodu, která je v mnoha ohledech modelem jeho pontifikátu. Zmiňoval se o Jidášově stížnosti o „plýtvání“, které učinila Marie Magdalena, když umyla posvátná chodidla Našeho Pána Ježíše Krista drahým olejem při večeři v Betánii u Šimona Malomocného.
Církev před Druhým vatikánským koncilem ctila Marii Magdalenu pro její gesto vůči Našemu Pánu.
Jidáš měl námitky a říkal, že by vonný olej ušetřil, prodal jej a peníze dal chudým. Krátký pohled na zprávu sv. Marka (14:3-9) a sv. Matouše (26:6-16) o oné příhodě ukazuje, že oba evangelisté přisuzují tuto námitku apoštolům jako celku. Sv. Jan, vědom si neřestí Jidáše, podává zprávu o Jidášovi, jako o tom, kdo byl autorem (12:4).
Srovnáním textů předpokládáme, že to byl Jidáš, kdo podnítil pobouření apoštolů. Byl to vzdorovitý a falešný manévr, pokus postavit apoštoly proti Našemu Pánu a vyvinout na Něj tlak, aby odmítnul Magdaleninu poctu.
Vnímáme hloubku Jidášovy nenávisti pro tento akt oslavení, když si uvědomíme, že by nikdo s kouskem dobrého cítění neprovokoval celou skupinu mužů, aby šla proti jediné ženě. Tím, že dále oslabil její pozici, musela čelit všeobecné atmosféře, která k ní byla odměřená.
Nebýt to pro jeho bezmeznou nenávist, mohl Jidáš počkat na později, aby se Našeho Pána zeptal, zda byl tento krok správný nebo ne. On již však neměl zájem poučit se od Něj. V mysli se již rozhodl, měl odpor k tomuto aktu veřejného oslavení a chtěl tento projev zastavit. Když tedy Jidáš nijak nebral na zřetel zdvořilost, kterou by měli muži normálně projevit vůči křehké ženě, a ignoroval poctu, kterou dlužili svému Mesiáši a Bohu, podněcoval apoštoly k tomu, aby odmítli Magdalenino gesto.
Když Náš Pán viděl Jidášův postoj, zaujal Boží stanovisko, které předjímá středověkou rytířskou ochranu slabých, scholastické vyvrácení heretiků a oslavu Boha bohatstvím a okázalostí ze strany konstantinovské Církve. Řekl: „Proč to máte za zlé té ženě? Dobrý skutek zajisté na mně učinila ... Všude na celém světě, kdekoliv bude hlásáno toto evangelium, tam se bude vypravovati na její památku také to, co ona učinila.“ (Mat 26: 10-13)
Proto je tato příhoda hlubokým symbolem: Na jedné straně předznamenává dlouhou řadu nepřátel bohatství a okázalosti při uctívání Boha: všechny typy heretiků, jak jsem je vypočetl jinde. (1) Poslední na tomto seznamu nalézáme progresivisty, kteří Církev kontrolují od Druhého vatikánského koncilu. Oni činí vše, co mohou, aby proměnili katolickou Církev na miserabilistickou Církev oloupenou o všechny její majetky a slávu, proletářskou Církev slučitelnou s komunismem. Jde o Církev chudých, jak ji ve své první audienci pojmenoval František, nebo služebnou, pokornou a bratrskou Církev, za níž se modlil s italskými biskupy před několika dny. (2)
Na druhou stranu ona příhoda o Marii Magdaleně symbolizuje konstantinovskou Církev, která Bohu předkládá to nejlepší, co příroda poskytuje a člověk vytváří v kvalitě a kráse. Ona musí mít úchvatné a slavnostní obřady k oslavě Jediného, který stvořil všechnu přírodu a vykoupil lidstvo.
Nyní, když papež František zrychluje desakralizaci, miserabilistická Církev se svým patronem Jidášem Iškariotským – což je téma, na které jsme poukazovali již dávno – je stále více spojována s Bergoliovou revolucí.
František se tedy potřeboval distancovat od této nepříjemné a neblahé asociace. Za tím účelem se nezdálo nic lepšího než zkritizovat Jidáše v oné příhodě s Marií Magdalénou. A to učinil 14. května 2013.
Františkovy námitky
V celkem povrchním kázání, jak jeho učení ex hospitio často bývá, řekl František tato slova, která shrnuje Vatikánské rádio:
Pomysleme na tu chvíli s Magdalénou, když omyla nohy Ježíše nardem, který byl tak drahý. Je to náboženská chvíle, chvíle vděčnosti, chvíle lásky. A on [Jidáš] stojí bokem a hořce jí kritizuje: Ale ... mohlo se to dát chudým! To je první odkaz, který jsem já osobně nalezl v evangeliu o chudobě jakožto ideologii. Ten ideolog neví, co je láska, protože neví, jak obdarovat sám sebe.
Při této mši v moderní kapli Santa Marta František odhaluje své miserabilistické nauky.
Zde je tedy jeho první obvinění:
  • Jidáš se mýlil, protože přijal chudobu jako ideologii.
Pak v jiném výňatku přichází další obvinění:
Papež varoval, že ti, kteří „izolují své svědomí v sobectví“ nakonec „prohrají“. Tak skončil Jidáš ... byl „modlářem lpícím na penězích“.
Toto modlářství jej vedlo k tomu, že se izoloval od společenství ostatních: to je dramatem izolovaného svědomí. Když se křesťan začne izolovat, také oddělí své svědomí od cítění společenství ... Namísto toho křesťan, který dává svůj život, který jej ztratí, opět jej nalezne ...A ti, kteří jako Jidáš, si jej chtějí ponechat, jej nakonec ztratí. Jan nám říká, že ´v tu chvíli Satan vstoupil do Jidášova srdce´. A my musíme říci: se Satanem je návratnost mizerná. Vždy nás okrade. Vždy!
Druhé a třetí obvinění ze strany papeže Bergolia tedy jsou:
  • Jidáš byl modloslužebníkem peněz; v tu chvíli [kdy vznesl námitku] Satan vstoupil do jeho srdce;
  • Jidáš se mýlil, protože se izoloval od společenství.
Toto jsou v zásadě obvinění, která František vznesl vůči Jidášovi.
První, co mě v těchto obviněních zarazí, je to, co papež vynechal. Neodsoudil Jidáše za jeho hanebné mravní jednání, které oprávněně vyvolávalo hrůzu v katolících všude a ve všech dobách. Místo toho se rozhodl prezentovat Jidáše jako sobeckého intelektuála stejně jako mnozí jiní. Jedinou jeho přísnou kritikou bylo, že Jidáš byl modloslužebník peněz – což rozebereme níže – a nepřesná poznámka, že ďábel při té příležitosti vstoupil do Jidášova srdce. (3)
Rozeberme tato obvinění.
Chudoba jako ideologie
První obvinění, které vznáší, je, že Jidáš se mýlil, protože chápal chudobu jako ideologii.
Co František myslí ideologií?
Pro katolíky byla vždy ideologie synonymem k filozofii. Každý člověk, hnutí nebo myšlenkový proud může být definován idejemi, které prosazuje. Ideologie člověka nebo hnutí je tedy souborem principů. Tato definice předpokládá, že člověk je rozumnou bytostí.
V poslední fázi pontifikátu Jana Pavla II., přes pontifikát Benedikta XVI. a nyní u Františka je však katolíkům předkládán nový koncept ideologie. Ideologie je abstraktní, umělý a obojaký systém vytvořený chladným rozumem, aniž by se brala v potaz vroucnost lásky. Ideologie je trik vynalezený různými elitami k ohloupení lidí a k tomu, aby si elity udržely moc a bohatství.
Níže je další z Františkových ex hospitio nauk (19. dubna 2013), v níž se věnoval tématu ideologie:
„´Doktoři´ odpovídají pouze hlavou. Nevědí, že Slovo Boží jde do srdce ... Oni jsou ´vědci´, velkými ´ideology´, těmi, kteří nechápou, že Slovo Boží je směřováno do srdce ... protože je to nádherné slovo, které přináší lásku a nutí nás milovat...
„´Ideologové´jsou ti v evangeliu, kteří mezi sebou diskutují: ´Jak nám tento člověk může dát Své tělo, abychom ho jedli?´  Je to problém rozumu! A když ideologie vstoupí do Církve, nechápeme z evangelia nic...
„Ideologové falzifikují evangelium. Každý ideologický výklad, jedno o jaký jde zdroj, je falzifikací evangelia. A tito ideologové – jak jsme v dějinách Církve viděli – končí jako intelektuálové bez talentu, moralisté bez dobroty. Nehovoří o kráse, protože ji nechápou. Místo toho je cesta lásky, cesta evangelia prostá: Je to cesta chápaná světci!...
„Modleme se k Bohu za Církev, aby byla prostá jakékoliv ideologické interpretace a aby otevřela své srdce prostému, čistému evangeliu, které hovoří o bráně lásky a tak velké kráse! ...
Když čteme tyto řádky, vidíme, že Bergolio považuje jakékoliv rozumové úsilí pochopit evangelium jako mylné a kvalifikuje ho jako „ideologii“. Záleží jen na lásce. Katolická Církev však učí, že v lidské duši má rozum převahu nad vůlí a citovostí. Popřít to znamená zavést v duši anarchii.
František popírá tuto hierarchii a nazývají ji mylnou: je to ideologie. Kdyby měl člověk přijmout jeho soud, byla by odmítnuta všechna katolická teologie a exegeze. Když tento názor aplikujeme na Jidáše, Bergoliovo obvinění vůči němu by se překládalo takto: Protože Jidáš hájil, že drahý olej by se měl prodat a peníze dát chudým, vznášel námitku rozumově, tím se stal ideologem. Takto tedy Jidáš vznesl svou námitku – nikoliv jako nenávist vůči oslavení Krista – to by byl omyl.
Vidíme, že obvinění proti Jidášovi – lnul k ideologii chudoby – je nesmyslné. Jakýkoliv člověk, který používá svůj rozum, aby vyjádřil myšlenku, může být obviněn podobným způsobem.
Modloslužebník peněz
František také obviňuje Jidáše, že je modloslužebník peněz. V tomto druhém obvinění je nedostatek přesnosti.
Sv. Jan nám říká, že Jidáš byl zlodějem, který zpronevěřoval peníze z měšce (12:6). Zjevení zde končí. Většina lidí, kteří kradou peníze, to činí, aby si koupili jiné věci. Menšina zlodějů krade peníze, aby je hromadila, protože milují peníze jako takové. Obvinění, že je Jidáš modloslužebník peněz, se hodí pouze na ten druhý případ.
Ve svém proslovu František zapomněl vysvětlit, proč by měl být Jidáš považován za jednoho ze zlodějů tohoto druhého typu. Protože nepodal žádné vysvětlení, je jeho druhé obvinění otevřeno diskuzi.
Je to smutné říci, ale tyto dvě ex hospitio nauky mají velice ubohou intelektuální úroveň.
Izolován od společenství
Když Bergolio přichází ke svému třetímu obvinění – Jidáš byl sobec, který se izoloval od společenství – má v zásadě pravdu. Každý zrádce je motivován svými vlastními zájmy a o nic jiného nedbá.
To, co zde však František zdůrazňuje, není tato banalita. Místo toho opakuje progresivistickou tezi, že nikdo nemůže mít soukromý vztah k Bohu a individuální duchovní život, ale spíše musí vše sdílet se společenstvím. To je druh duchovního komunismu.
Vidíme tak, že obvinění papeže Františka vznesená vůči Jidášovi, mají malou či žádnou skutečnou hodnotu.
Jistě neomlouvají Františka, že je následovníkem Jidáše ve své nenávisti pro vnější oslavení Boha a v jeho zámince, že Církev se musí vzdát své pompy a okázalosti a sakrálnosti, aby lépe sloužila chudým.
Při jiné příležitosti musí být ještě analyzováno, zda Františkova horlivost zavděčit se Židům –jeho první dopis několik hodin po zvolení byl adresován jim – může být považována za zaprodání Mystického Těla Kristova Židům, jako to učinil Jidáš s Naším Pánem.
Poznámky:
1)      Viz můj Animus Injuriandi I (Los Angeles: TIA, 2010), Příloha I, kap. I
2)      „Per una Chiesa, umile e fraternal“ (K Církvi služebné, pokorné a bratrské), L´Osservatore Romano, 25. května 2013, str. 8.
3)      Vlastně, i když tato scéna nastala před Svatým týdnem, sv. Jan zmiňuje, že ďábel posedl Jidáše již po Poslední večeři, poté, co Jidáš přijal Svátost oltářní – zhruba po týdnu od večeře v Betánii: „A namočil skývu a podal ji Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po té skývě vešel do něho ďábel“ (Jan 13:26-27) Proto teprve tehdy ďábel „vstoupil do Jidášova srdce“ nebo jej posedl, a nikoliv při příhodě v Betánii, jak tvrdí Bergolio. Protože je nyní papežem, věřím, že by měl lépe studovat evangelium, než pronese nějaké tvrzení.
Sv. Jan zmiňuje, že ďábel vnuknul Jidášovi zradit Našeho Pána (13:2) a sv. Matouš podává zprávu, že to bylo po večeři v Betánii, kdy se Jidáš rozhodl vydat Našeho Pána Židům (26:14-16). Působení ďábla na Jidášovo srdce proto v Betánii bylo pokušení, které on přijal, ale nikoliv posedlost, jak zbrkle vyvodil František: „V té chvíli Satan vstoupil do Jidášova srdce“.
Překlad: D. Grof