Komentář
k Věroučné preambuli biskupa Fellayho (2013)
Zdá se nutné okomentovat
Věroučnou preambuli (české znění zde)
z 15. dubna 2012 předloženou Jeho Excelencí biskupem Fellayem, generálním
představeným FSSPX, kardinálu Levadovi. Byla tajná takřka rok a půl a nakonec
byla zveřejněna před pár týdny. Tato verze Věroučné preambule se na generální
kapitule setkala se silnými protesty. Následkem toho ji biskup Fellay stáhnul,
aniž by ji však zavrhnul. Tento text nám proto dává představu o ústupcích,
které by biskup Fellay připustil, kdyby mu to bylo umožněno.
Věcně vzato biskup
Fellay zřejmě v určitém rozsahu přijímá:
1)
Druhý vatikánský koncil
2)
NOM
3)
Nový kodex kanonického práva.
Koncil
„II.
– Prohlašujeme, že přijímáme nauky učitelského úřadu Církve ve věci Víry a
mravů a lneme ke každému věroučnému vyhlášení v požadovaném stupni ve
shodě s naukou obsaženou v č. 25 dogmatické konstituce Lumen Gentium Druhého vatikánského koncilu.
(1)“
„(1) Srovnej novou formulaci Vyznání víry a Přísahy věrnosti pro nabytí
služby uplatňované ve jménu Církve, 1989; srovnej Kodex kanonického práva,
kánon 749, 750, §2; 752; CCEO kánon 597; 598; 1 a 2; 599.“
Toto Vyznání víry říká: „S oddanou podřízeností vůle i rozumu přijímám
rovněž učení, které hlásá římský biskup nebo kolegium biskupů při výkonu
autentického magisteria, i když tyto nauky nemíní vyhlásit zvláštním úkonem za
definitivní.“ Tomuto Vyznání víry předchází úvod vysvětlující smysl zmíněného
vyznání: „Ukázalo se proto jako nutné připravit upravené texty proto, aby byly
aktualizované, pokud jde o jejich styl a obsah, a aby se sladily s učením
Druhého vatikánského koncilu a dokumentů rozvádějících jej.“
Toto jsou komentáře
arcibiskupa Lefebvra k oněm dokumentům vydaným kardinálem Ratzingerem:
„Omyly koncilu a jeho reforem zůstávají oficiální normou, která byla potvrzena
Vyznáním víry kardinála Ratzingera z března 1989.“ (Abp. Lefebvre,
Duchovní cesta)
„Nové Vyznání víry,
které bylo načrtnuto kardinálem Ratzingerem, výslovně zahrnuje přijetí koncilu
a jeho důsledků. Je to koncil a jeho důsledky, který zničil mši svatou, který
zničil naši Víru, který zničil katechismy a vládu Našeho Pána Ježíše Krista nad
občanskými společnostmi. Jak bychom to mohli přijmout! [...] Musíme se držet
katolické Víry a chránit ji všemi možnými prostředky.“ (Abp. Lefebvre, Le
Bourget, 19. listopadu 1989)
„Vede nás to
k rozporu, protože když Řím dává například Bratrstvu sv. Petra nebo
opatství Le Barroux nebo nějaké jiné skupině povolení sloužit tradiční mši,
zároveň žádá mladé kněze, aby podepsali Vyznání víry, v němž přijímají
ducha koncilu. To je rozpor: duch koncilu je vyjádřen v nové mši. Jak si
může člověk chtít podržet tradiční mši a přijmout ducha, který tradiční mši
ničí? To je naprostá seberozpornost. Jednoho dne pomalu budou žádat od těch,
jimž zaručili mši sv. Pia V., tradiční mši, aby také přijali novou mši. A budou
prostě říkat, že to pouze odpovídá tomu, co podepsali, protože podepsali, že
přijímají ducha koncilu a koncilní reformy. Člověk se prostě nemůže dostat do
tak rozporné situace, do tak neuvěřitelné non
sequitur [chyby v uvažování – pozn. překl.]. Je to zcela nepříjemná
situace. Činí to věci pro tyto skupiny, které to podepsaly, tak nesnadnými: je
to pro ně slepá ulice.“ (Abp. Lefebvre, homílie ve Friedrichshafenu 29. dubna
1990)
„III, 1. – Prohlašujeme,
že přijímáme nauku týkající se Římského velekněze a týkající se kolegia biskupů
na čele s papežem, kterou učí dogmatická konstituce Pastor Aeternus Prvního vatikánského koncilu a dogmatická
konstituce Lumen Gentium Druhého
vatikánského koncilu, kapitola 3 (de
constitutione hierarchica Ecclesiae et in specie de episcopatu), podaná a
vyložená skrze nota explicativa praevia
v téže kapitole.“
„III, 3. –Tradice je
živoucím předáváním zjevení „usque as nos“
a Církev ve své nauce, ve svém životě a ve své bohoslužbě zvěčňuje a všem
pokolením předává všechno, co sama je a čemu věří. Tato Tradice v Církvi
prospívá s pomocí Ducha Svatého, nikoliv jako protichůdná novost, ale
skrze lepší pochopení pokladu Víry.“
Tyto dvě věty si
protiřečí, protože výraz „živoucí“ byl právě neustále používán modernisty, aby
automaticky předpokládal jejich naukový evolucionismus a jejich „protichůdné
novoty“.
„III, 4. – Celá tradice katolické Víry musí být kritériem a vodítkem v chápání
učení Druhého vatikánského koncilu, který pro změnu objasňuje – jinak řečeno
prohlubuje a následně činí explicitními – jisté aspekty života a nauky Církve
implicitně přítomné v ní samé či ještě pojmově nezformované. (8)“
„(8) Například jako nauka o svátostech a biskupství v Lumen Gentium, č. 21.“
To znamená, že nejen
koncil ve světle Tradice, ale také Tradice ve světle koncilu.
Říci, že Druhý
vatikánský koncil „pro změnu objasňuje – jinak řečeno
prohlubuje a následně činí explicitními – jisté aspekty života a nauky Církve
implicitně přítomné v ní samé či ještě pojmově nezformované“ je absurdní, když
kategoricky odporuje mnoha z nich.
„III, 5. – Vyhlášení Druhého vatikánského koncilu a pozdějšího papežského učitelského
úřadu Církve týkající se vztahu mezi Církví a nekatolickými křesťanskými
vyznáními a stejně tak i společenského úkolu náboženství a práva na náboženskou
svobodu, jejichž formulace je obtížně slučitelná s předešlými věroučnými
vyhlášeními učitelského úřadu Církve (1), musí být chápána ve světle úplné,
neporušené Tradice, způsobem konzistentním s pravdami, které dříve učil
učitelský úřad Církve (2), bez přijímání naprosto jakéhokoliv výkladu těchto
vyhlášení, který by katolickou nauku vystavil do protikladu či rozkolu
s Tradicí a s tímto učitelským úřadem Církve.“
Bp. Williamson, který
byl profesorem Bp. Fellayho, vysvětluje:
První část zde (1) je
dokonale pravdivá, pokud to znamená, že jakékoliv „obtížně slučitelné“ koncilní
novoty budou rozhodně odmítnuty, pokud objektivně odporují předešlé nauce
Církve. Ale [bodu] (1) přímo odporuje [bod] (2), když (2) říká, že žádná
koncilní novota nemůže být „vykládána“ tak, že je v rozkolu
s Tradicí. Je to jako by člověk
řekl, že všechny fotbalové týmy musí mít modré dresy, ale všechny fotbalové
dresy jakékoliv jiné barvy mají být všechny vykládány jako by nebyly žádné jiné
než modré! Jaký nesmysl! To je však čistá „hermeneutika kontinuity“. (Komentář
Eleison 300 (zde)
a Otevřený dopis kněžím FSSPX na Zelený čtvrtek 2013 (zde),
Bp. Williamson)
Mše
„III, 7. – Prohlašujeme, že uznáváme platnost mešní oběti a svátostí slavených
s úmyslem činit, co Církev činí podle obřadů předepsaných vzorovými
vydáními Římského misálu a svátostných rituálů legitimně promulgovaných papeži
Pavlem VI. a Janem Pavlem II.“
Arcibiskup Lefebvre
řekl, že může být platná, nicméně že je nebezpečná, protože podporuje herezi
(favens haeresim). Jak vysvětlil P. de La Rocque ve svých dvou přednáškách o
římských věroučných rozhovorech 12. a 18. května 2012, uznat platnost NOM, aniž
by se zmínilo, že je nebezpečný, by byla pokrytecká a nepřijatelná mentální
rezervace [vnitřní výhrada právě jednajícího, kterou neprojeví navenek – pozn.
překl.].
Mimoto bylo toto
„legitimně promulgované“ vyjádření vždy zpochybňováno a nejen v tradičních
kruzích. Ve svém úvodníku k přátelům a dobrodincům francouzského distriktu
P. Cacqueray napsal: „Nová mše nijak nemůže Boha těšit, protože je mylná,
škodlivá a dvojznačná.“
Prostě nemůže být
v celé Církvi uvedena v platnost zákonem jako takovým. Ve skutečnosti
je účelem liturgického zákona to, aby s autoritou sloužil obecnému dobru
Církve a všemu, co vyžaduje. Protože mše Pavla VI. toto postrádá, nemůže být
podpořena zákonem: není jen špatná, je nelegitimní, navzdory zjevné zákonnosti,
do níž byla a stále je zahalována. (P. Jean-Michel Gleize, Disputed Vatican II)
Novus Ordo Missae
zvláště je příliš nebezpečný pro obecné dobro Církve, než aby byl považován za
pravý zákon.
Kanonické
právo
„III, 8. – Při následování zásad stanovených výše (III, 5.) a také v kánonu č. 21
Kodexu kanonického práva, slibujeme uznávat obvyklou církevní kázeň a církevní
zákony, zvláště ty, které jsou obsaženy v Kodexu kanonického práva
vyhlášeného Janem Pavlem II. (1983) a v Kodexu kánonů východních církví
téhož papeže (1990), kromě zvláštního řádu zaručeného Bratrstvu sv. Pia X
zvláštním zákonem.“
Bp. Fellay přijímá nový
Kodex kanonického práva „ve světle Tradice“ (III, 5.), zatímco Abp. Lefbvre
prohlásil, že „toto kanonické právo je nepřijatelné“. (COSPEC 99B, 14. března
1983). Je pro něj dokonce ještě škodlivější než sám koncil, protože uzákoňuje
literu a ducha Druhého vatikánského koncilu a jde tak daleko, že ignoruje
významné opravy jako je Nota explicativa.
V roce 1983 byl
arcibiskup Lefebvre, který již byl postupně zklamán modernistickými texty
papeže Jana Pavla II., strašlivě pobouřen novým Kodexem kanonického práva,
který odchylky koncilu převáděl do zákona. (La Porte Latine, citováno na Avec
l´Immaculée: http://aveclimmaculee.blogspot.jp/2013/03/i-quelques-citations-de-ou-sur-mgr.html)
„Naše obavy zesílily
s odchylkami nového Kodexu kanonického práva, ani nemluvě o jeho
herezích.“ (Otevřený dopis zmateným katolíkům, kapitola 21)
„Člověk odhaluje zcela
nové pojetí Církve.“ (Přednáška v Turíně 24. března 1984)
„Nalézáme v něm nauku, která již byla
navrhována v koncilním textu Lumen Gentium, podle níž kolegium
biskupů ve spojení s papežem drží nejvyšší pravomoc v Církvi a to
stálým a trvalým způsobem.“ (Otevřený dopis zmateným katolíkům, kapitola 12)
„Toto dílo, jmenovitě
Kodex, je v dokonalém souladu s povahou Církve, zvláště jak byla
předložena na Druhém vatikánském koncilu. Nadto tento nový Kodex může být brán
jako úsilí odkrýt tuto nauku v kanonickém jazyce, tj. koncilní
eklesiologii. Prvky této eklesiologie jsou následující: Církev = Boží lid;
hierarchická pravomoc = kolegiální služba; Církev = společenství a závěrem
Církev se svou povinností k ekumenismu. Každý z těchto pojmů je
dvojznačný a umožní, aby protestantské a modernistické omyly od nynějška
inspirovaly církevní legislativu. Trpět tím bude autorita papeže a biskupů;
rozlišení mezi klérem a laiky se také umenší; absolutní a nutný charakter
katolické víry také bude snížen ku prospěchu hereze a schizmatu a elementární
podstata hříchu a milosti se stane omšelou.“ (Dopis přátelům a dobrodincům č.
24, březen 1983)
„V novém Kodexu
kanonického práva jsou dvě nejvyšší moci v Církvi: nejvyšší moc papeže a
pak papeže s biskupy. V důsledku toho existují dva řádné subjekty
této nejvyšší a úplné moci v Církvi. To je přesně to, co Nota explicativa
během koncilu opravila. Protože jestliže biskupové s papežem a nikoliv bez
papeže mají nejvyšší moc v Církvi, mají právo požadovat uplatnění této
moci, která jim náleží s papežem, a požadovat od papeže, aby se mohli
podílet na výkonu této moci nad univerzální Církví. To se v dějinách
Církve nikdy nestalo. Vykonávali tuto moc, když je papež svolal na koncil a
umožnil jim se podílet na své moci na koncilu. Ve skutečnosti proto, že se
setkali s papežem, měli skrze mimořádný akt [...] tuto moc nad univerzální
Církví a nikoliv řádným způsobem! Toto je tudíž omezováním moci papeže. To
znamená, že v praxi neberou v novém Kodexu kanonického práva
v potaz koncilní Notu Explicativu. To byla na koncilu malá revoluce. A
papež se cítil povinen intervenovat a opravit to, co bylo v tomto dekretu
o Církvi a přizpůsobit to víře Církve. Toto jsou příklady, které vám dávám a
které jsou pro naši víru důležité.“ (COSPEC 100A, 20. května 1983)
„Křesťané jsou lidé,
kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se božím lidem, a z tohoto
důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého
a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání,
které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě. [...] Již neexistuje žádný
klérus. Co se pak stane s klérem? [...] Následně je snadné pochopit, že
jde o trosky kněžství a laicizaci Církve. [...] To je přesně to, co udělal
Luther a protestanti, laicizovali kněžstvo. Je to tedy velice vážné.“
„Víte, že nový Kodex
kanonického práva dovoluje knězi podávat Svaté přijímání protestantům. (kánon
844) Říkají tomu eucharistická pohostinnost. Jde o protestanty, kteří zůstávají
protestanty a nekonvertují. To přímo odporuje Víře. Protože Svátost oltářní je
právě onou svátostí jednoty Víry. Podat Svaté přijímání protestantovi je rozkol
s Vírou a její jednotou.“ Protestanti se musí „odříct [svých omylů], aby
odstranili tuto překážku, aby jejich křest mohl nést plody. Poté bude milost
zůstávat v jejich duších a budou zasluhovat spásu. Dokud se ale budou
přidržovat svých omylů a popírat pravdy, které jsou součástí víry, nemohou obdržet milost.“ (Přednáška
v Turíně 24. března 1984)
„Co je předmětem nebo
cílem kanonického práva, základních kanonických zákonů? Máte dvě knihy, které
si o této věci můžete přečíst: De norme generales juris canonici. Dva svazky od
profesora Michielse, františkána, které dávají odpověď – obecné normy zákonů –
a tedy základů církevního práva samotného. Nu, on to říká otevřeně: Ut patet
fondamentum vitae supernaturalis ecclesiae cirae et potestati concreditae, est
fides. Tím cílem je víra [...] Vezměte si jako příklad, že nové kanonické právo
již ve smíšeném protestantsko-katolickém manželství nevyžaduje písemnou záruku
katolického křtu pro děti. To je vážným porušením víry, vážným porušením víry.“
(COSPEC 100A, 20. května 1983) „Co bychom si o tom pak měli pomyslet? – Nu,
tento Kodex kanonického práva je nepřijatelný.“ (COSPEC 99B, 14. března 1983)
To zajisté dostačuje
k prokázání toho, že tato Deklarace nebo Věroučná preambule biskupa
Fellayho z 15. dubna 2012 je očividně v neshodě a dokonce i
v rozporu s linií arcibiskupa ohledně koncilu, mše a kanonického
práva. On [biskup Fellay] se však 13. června chystal podepsat na tomto základě
dohodu, kdyby tato nebyla kardinálem Levadou odmítnuta – a aby to nestačilo –
odmítnutí bylo potvrzeno dopisem papeže biskupu Fellaymu datovaném 30. června.
Takže navzdory tomu, že
se generální představený posledních osm měsíců potuloval po celém světě, aby
ujistil lidi, že se nechystal „prodat“ Bratrstvo, člověk je stále poněkud
skeptický. Tento dokument je důkazem, že se ony takzvané „pomluvy“ příliš
nemýlily.
Prvořadá
priorita
Prvořadou prioritou k
„překonání krize“ jednoznačně není „překonání našeho nenormálního kanonického
statutu“, o němž arcibiskup říkal, že je „druhořadý“, ale udržení naší
katolické Víry bez toho, že bychom ustoupili liberálním tlakům, které by
způsobily, že ji ztratíme. Pamatujme si vždy tato arcibiskupova slova
z duchovní přednášky k jeho seminaristům 21. prosince 1984, za nimiž si
poté, co se v květnu 1988 pokusil o nemožné, stál až do své smrti:
„Někteří jsou
připraveni obětovat boj za víru tím, že říkají: ´Nejprve znovu vstupme do
Církve! Nejprve učiňme všechno, abychom se integrovali do oficiální, veřejné
struktury Církve. Mlčme o dogmatických záležitostech. Mlčme o špatnosti [nové]
mše. Buďme zticha ohledně věci náboženské svobody, lidských práv, ekumenismu. A
až budeme v Církvi, budeme to moct učinit, budeme toho moct dosáhnout...´
To je naprosto mylné! Nevstupujete do struktury, pod představené,
s tvrzením, že vše zvrátíte, jakmile budete uvnitř, když oni mají všechny
prostředky potlačit vás! Oni mají všechnu pravomoc.
„Na čem nám
v první řadě záleží, je udržet katolickou Víru. Za to bojujeme. Takže
kanonický problém, tento čistě veřejný a vnější problém v Církvi je
druhořadý. To na čem záleží, je zůstat v Církvi... uvnitř Církve, jinak
řečeno, v katolické Víře všech časů, v pravém kněžství, v pravé
mši, v pravých svátostech a v tomtéž katechismu, s toutéž Biblí.
Na tom nám záleží. Tohle je Církev. Veřejné uznání je druhořadou věcí. Proto
bychom neměli usilovat o to, co je druhořadé tím, že ztratíme to, co je
prvořadé, že ztratíme to, co je prvořadým cílem našeho boje!
„Nemůžeme se vydat pod
autoritu, jejíž ideje jsou liberální a která by nás z logiky věci
pomaličku odsoudila k přijetí těchto liberálních idejí a všech důsledků
těchto liberálních idejí, kterými jsou nová mše, změny v liturgii, změny
v Bibli, změny v katechismu, všechny tyto změny...“
Překlad:
D. Grof