čtvrtek 29. listopadu 2012

Apologia pro Richard Williamson (2012)

Apologia pro Richard Williamson (2012)
Motto: Mluvil-li jsem zle, vydej svědectví o zlém; pakli dobře, proč mě biješ? (Jan 18:23)

D. Grof
Úvod
Delší dobu jsem tento článek odkládal a je mi předem jasné, že si u mnohých – možná u většiny – nezíská sympatie. Po pravdě to ani neočekávám. Někdy je prostě jen třeba jasně a nahlas se postavit proti zjevné nespravedlnosti a zjevným nepravdám. V poslední době jsem totiž měl možnost zaznamenat mnohé „zasvěcené“ komentáře, rychlé soudy i kategorická zatracení adresovaná biskupu Williamsonovi. Bohužel mám pocit, že často nejhlasitější jsou ti, kteří nejméně znají fakta, zato dobře znají „mediální obrazy“. Nic v životě však nebývá jenom černé nebo jenom bílé. Nebudu se ani pokoušet skrývat své sympatie k biskupovi, ačkoliv nemusím zdaleka souhlasit se vším, co činí, jak to činí a kdy to činí, a ani se všemi jeho názory. Kupříkladu nemusím sdílet jeho názory na vhodnost čtení spisů Marie Valtorty (pokud to ovšem z jeho strany nebyl spíše černý anglický humor).
Předem jasně a kategoricky říkám, že tento článek ani v nejmenším nemá přispět k oslabování pozic Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) u nás, spíše naopak. Konstatuji pouze, že situace v zahraničí v zemích, kde má FSSPX silné pozice zdaleka není tak poklidná a jednoznačná, jak se může z oficiálních prohlášení Menzingenu zdát. Konec konců se to v poslední době zřetelně projevuje také na donacích.
Posledním impulsem pro napsání článku však bylo něco jiného. Nedávno jsem nechtěně absolvoval jedno velmi tristní setkání, kdy jsem si uvědomil, jak zle na tom koncilní Církev skutečně je, jak špatně připravení kněží vychází z neomodernistických seminářů, jak těžce je zasažena mládež, jaký relativismus, subjektivismus a „pocitovost“ v koncilní Církvi převážily, jak těžce liberalismus napadl dříve zdravé tělo, a přepadla mě doslova bytostná hrůza, že by jednoho dne mohla přestat existovat zřetelná, viditelná síla odporu.
Na vysvětlenou ještě dodávám, že pro článek jsem zvolil mírně provokativní název, který je parafrází názvu vynikající knihy Michaela Daviese Apologia pro Marcel Lefebvre. Věřím, že tím Zakladateli nečiním újmu.
Stručný životopis Jeho Excelence do roku 2003
Richard Nelson Williamson se narodil 8. března 1940 v Anglii jako prostřední ze tří synů v anglikánské rodině. Navštěvoval Winchester College a následně studoval anglickou literaturu v Cambridge. Poté krátce učil v Ghaně a po svém návratu učil v letech 1965-1970 na St. Paul´s School v Londýně, kde patřil mezi oblíbené učitele. Biskup Williamson mluví plynně francouzsky, německy a španělsky.
V roce 1971 byl přijat do katolické Církve a po několika měsících noviciátu v oratoři v Bromptonu z něj odešel, aby se stal členem Kněžského bratrstva sv. Pia X. Po studiích v Écône byl v roce 1976 arcibiskupem Lefebvrem vysvěcen na kněze.
Následně působil z pověření FSSPX v USA a od roku 1983 zde sloužil jako rektor semináře sv. Tomáše Akvinského v Ridgefieldu v Connecticutu. Tutéž funkci vykonával i poté, co se v roce 1988 seminář přesunul do Winony v Minnesotě.
30. června 1988 byl jedním ze čtyř kandidátů, které arcibiskup Lefebvre s ohledem na stav nouze v Církvi vysvětil bez papežského mandátu na biskupa. Traduje se, že byl původně prvním a jediným kandidátem tohoto svěcení, a že teprve později jako kandidáti přibyli Tissier de Mallerais a de Galarreta. Jako poslední prý byl dodatečně nominován ještě Fellay. Přestože je tato informace v tradičních kruzích značně rozšířená, nelze ji věrohodně potvrdit.
1. července 1988 byla vydána deklarace, která konstatovala, že všichni světitelé i všichni nově vysvěcení biskupové podléhají exkomunikaci latae sententiae. FSSPX tuto „exkomunikaci“ z důvodů, které v tomto článku nebudu rozebírat, považovalo za neplatné.
Biskup Williamson po tomto svěcení nadále vykonával funkci rektora, přičemž plnil také své biskupské povinnosti včetně udílení svátosti biřmování a svěcení nových kněží. V roce 1991 tak kupříkladu vysvětil na biskupa Licínia Rangela nástupce hrdinného biskupa de Castro Mayera z Campos.
V roce 2003 byl pak biskup Williamson jmenován rektorem semináře FSSPX v La Reja v Argentině, kde působil až do kontroverze, kterou popíšu dále.
Spiknutí a historické otázky
Biskup Williamson zastává jako pravdivé některé teorie spiknutí, např. ohledně útoku na newyorská dvojčata. To samo o sobě není trestné a není to ani proti žádnému článku Víry a maximálně o tom lze smýšlet jako o zvláštním rysu osobnosti. Co je ovšem podstatnější, biskup nesdílí obecně prezentované názory na vybrané historické otázky včetně otázky holocaustu. Je proto často obviňovan z antiseimitismu.
Antisemitismus je zjednodušeně řečeno nepřátelství či předpojatost vůči Židům založené na biologickém rasovém základě. Dnes ovšem existuje velká snaha pod tento termín zahrnout také antijudaismus (nesouhlas s židovským náboženstvím) či antisionismus (nesouhlas s rasistickou politikou sionismu). Pokud jde o biskupa Williamsona, ten vždy v souladu s katolickou naukou především vybízel Židy ke konverzi ke katolické víře, což mu lze jen stěží vyčítat. K obviněním z antisemitismu biskup prohlásil: „Antisemitismus dnes znamená mnoho věcí, například, když člověk kritizuje izraelské akce v pásmu Gazy. Církev vždy chápala definici antisemitismu jako odmítání Židů kvůli jejich židovskému původu. To Církev zavrhuje.“ (Rozhovor pro Der Spiegel 9. 2. 2009 zde)
Mnohem známější a mediálně propíranější jsou výroky biskupa týkající se konkrétně holocaustu. Během rozhovoru pro švédskou televizi, který byl soukromě natočen v Německu, kde je jakékoliv zpochybňování holocaustu trestným činem, v listopadu 2008 řekl: „Věřím, že historické důkazy jsou silně proti tomu..., že bylo v plynových komorách úmyslně zplynováno šest milionů Židů...“ a „Myslím si, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo 200 až 300 tisíc Židů, ale žádný z nich v plynových komorách.
Poté, co papež Benedikt XVI. 21. ledna 2009 sňal z biskupů FSSPX „exkomunikaci“, byl v Německu ještě téhož měsíce čistě „náhodou“ rozhovor odvysílán, přičemž o tom již předem informoval list Der Spiegel. Následovalo trestní stíhání biskupa v Německu, které není dodnes uzavřeno. Je potřeba říci, jak koneckonců učinil i biskup Fellay v dopise švédské televizi (anglicky zde), že diskutované téma je tématem světským, nemá co do činění s naukou Církve a nepodléhá, žádnému disciplinárnímu omezení. Jinak řečeno, na nějaké snětí „exkomunikace“ by z pohledu Kodexu kanonického práva nemělo stejně žádný vliv.
Po ohromném mediálním ohlasu a papežovu distancování se od těchto výroků, zaslal biskup Williamson papeži dopis, v němž vyjádřil svou lítost nad problémy, které způsobil, svá tvrzení však neodvolal. Následně 4. února 2009 vatikánský státní sekretariát biskupa vyzval, aby se za své výroky omluvil a distancoval se od nich. Biskup odpověděl, že tak učiní až po prozkoumání historických důkazů (odkaz zde). 26. února 2009 se formálně omluvil, své výroky však nerevidoval. O něco později biskup Fellay jako generální představený biskupovi Williamsonovi zakázal veřejně komentovat historické a politické záležitosti. Je poctivé říci, že obdobný zákaz vyjadřovat se k vybraným historickým otázkám vydal biskupu Williamsonovi dle mně dostupných informací již arcibiskup Lefebvre.
Ihned po celé aféře byl biskup Williamson biskupem Fellayem odvolán z postu rektora semináře v La Reja a v únoru 2009 požádala argentinská vláda biskupa Williamsona, aby opustil zemi, což učinil. Zde na obhajobu biskupa Fellaye dodávám, že již před tím byly politické tlaky na odvolání velmi silné a v důsledku toho mohla být ohrožena existence celého semináře.
Následně žil biskup Williamson až do doby těsně po svém vyloučení v říjnu 2012 na priorátě FSSPX ve Wimbledonu v Londýně.
Vztah s generálním představeným
Vztah biskupa Williamsona vůči generálnímu představenému biskupu Fellayovi byl napajtý již delší dobu. Během přednášky v červnu 2012 biskup Williamson v souvislosti s politikou Menzingenu vůči Římu volal po zbavení generálního představeného funkce.
Následně v srpnu 2012 biřmoval 96 biřmovanců v benediktinském klášteře Svatého Kříže v Nova Friburgo v Brazílii, což učinil bez předešlého pověření ze strany generálního představeného.
Biskup Fellaye poté s odůvodněním, že biskup Williamson pokračuje ve své „internetové kampani“ (čímž bylo míněno pravidelné rozesílání každotýdenního Komentáře Eleison), a že kromě svých „mylných myšlenek“ v zákulisí pletichařil proti autoritě generálního představeného a před poslední generální kapitulou organizoval kněze a laiky ke vzpouře proti vedení (srovnej Rozhovor s P. Pflugerem z 16. 10. 2012 na www.dici.org), zaslal biskupu Williamsonovi písemné ultimátum, které mělo vstoupit v účinnost 23. října 2012. Na toto ultimátum biskup Williamson reagoval otevřeným dopisem (zde). 24. října 2012 bylo vydáno oficiální tiskové prohlášení generálního domu  FSSPX (zde), v němž se z rozhodnutí generálního představeného a rady konstatuje: „Protože se biskup Richard Williamson po několik let vzdaloval od vedení a řídících orgánů FSSPX a odmítal prokazovat řádnou úctu a poslušnost svým zákonným představeným, byl z rozhodnutí generálního představeného a rady prohlášen dne 4. října 2012 za vyloučeného z FSSPX.
Zástupný problém
Jsou uvedené důvody dostatečné? Byl biskup Williamson vyloučen z FSSPX skutečně jen kvůli výše zmíněnému? Zopakujme si ještě jednou, důvody pro vyloučení, které generální představený udává:
1)      Pokračování ve vydávání Komentářů Eleison.
2)      Kritika čelních představitelů FSSPX.
3)      Výkon nezávislého apoštolátu.
4)      Formální, zatvrzelá, tvrdošíjná neposlušnost.
Tím se měl biskup Williamson oddělit od FSSPX.
Když se na věc podíváme detailněji, první otázkou, kterou si můžeme položit, je, zda jsou tyto důvody skutečné, nebo zda pouze posloužily jako záminka. Biskup Williamson ve svém Otevřeném dopise říká, že „základní problém nespočívá v těchto detailech,“ protože by se všechny body nakonec daly shrnout do jediného jako neposlušnost.
Naprosto nehodlám vyvracet názor, že přinejmenším některými akty biskup Williamson nemohl zavdat příčinu k obvinění z neposlušnosti. Ovšem rád bych poukázal na to, co ve svém dopise s ohledem na poslušnost stručně vypočítává sám biskup Williamson. V roce 2003 bez námitek opustil post rektora semináře FSSPX v USA a odešel na příkaz generálního představeného vykonávat tutéž funkci do Argentiny. Zde si jen dovoluji podotknout, že v USA působil jako rektor od roku 1983 a ze svého postu byl odvolán ve svých 63 letech. Jen těžko si dokážu představit, jak obtížným to pro něj po dvaceti letech dobré práce na tomto místě muselo být. Nejde jen o holé konstatování faktu, že byl odvolán, jde o to, že člověk ve věku, kdy se ostatní chystají na zasloužený odpočinek, musí vše opustit a začít někde znovu, prakticky od nuly. Ale budiž, odpovědět lze, že takový je apoštolát Bratrstva a každý jeho člen musí být na takové věci připraven.
Jenže po dalších šesti letech byl biskup Williamson v roce 2009 týmž generálním představným odvolán i z tohoto postu a byl donucen opustit i Argentinu. Jak jsem již psal, stalo se tak po aféře s jeho výroky o holocaustu. Znovu připomínám, že se jednalo o světské téma, které nemá co do činění s naukou Církve, a nepodléhá žádnému disciplinárnímu omezení. Ve své podstatě je jedno, zda má biskup v této historické věci pravdu, nebo ne. Na výkon jeho funkce to nemá prakticky žádný vliv. Zde jen podotýkám, že biskup Williamson se narodil v zemi, kde je svoboda slova naprosto běžnou věcí, tudíž je zvyklý ji užívat. Rozumějte mi dobře, netvrdím, že podobné výroky nemohou poškodit tradičně katolické hnutí. Tvrdím, že je biskupovým nezadatelným právem osobně sdílet v této věci názor, jaký chce. Na druhou stranu, ačkoliv má světící biskup církevního institutu právo ve volné materii sdílet názory, jaké chce, neměl by tím poškozovat daný institut a jeho apoštolát. Zde ponechávám otevřenou otázku, zda takové chování bylo zodpovědné. Dle mého soudu nebylo.
Dle pokynů generálního představeného tedy poslušně odjel do Londýna, kde mu bylo vymezeno místo na zdejším priorátu. Sám biskup Williamson k tomu říká, že „tři a půl roku trouchnivěl v podkrovní místnosti“. Podmínky, ve kterých byl nucen pobývat, skutečně nelze nazvat standardními. Co hůř, musel zde existovat, aniž by mohl vykonávat své biskupské úkoly: světit kněze, biřmovat atd. Opět nechci nikomu vnucovat žádný postoj. Zkuste si jen představit, že člověk v tomto věku je opět odvolán ze svého postu, žádá se po něm, aby zachovával naprosté mlčení k věcem, které nemají přímo co do činění s Vírou, bydlí v kamrlíku kdesi u půdy a především je zbaven svého raison d´être – výkonu své biskupské služby.
V tuto chvíli v podstatě jediné, co biskupovi Williamsonovi zbylo, bylo vydávání pravidelných každotýdenních Komentářů Eleison, které byly (a jsou) elektronicky rozesílány v několika jazykových mutacích všem, kdo o to požádali. Zároveň byl ze strany představených i některými členy Bratrstva kdykoliv dle libosti kritizován v podstatě bez možnosti obhajoby. Sám o sobě píše, že „sotva reagoval a dával přednost mlčení před pohoršujícími konfrontacemi. Jeden by mohl zajít až tak daleko, že by řekl, že zatvrzele odmítal být neposlušný.“ Opět se jen snažím vžít do role takového člověka. Zachovat po tolik let klid a poslušnost v tak potupných podmínkách si žádá takřka nadlidskou pokoru a trpělivost. Je třeba říci, že se to biskupu Williamsonovi do velké míry dařilo.
Ovšem lze se oprávněně domnívat, že poslušnost nebyla oním skutečným problémem. Byla s největší pravděpodobností jen problémem zástupným, který byl pro větší efekt rozveden do výše zmíněných bodů-obvinění, aby nebylo na první pohled tak do očí bijící, jak zoufale málo toho na biskupa Williamsona generální představený má.
Skutečný problém
Letmo jsem nastínil, co může být zástupným problémem. Co je tedy tím problémem skutečným? Biskup Williamson to briskně shrnuje ve svém Otevřeném dopise. Nikdo za poslední dobu nepodal přesnější, výstižnější a střízlivější analýzu stavu FSSPX. Biskup zde popisuje vývoj od Francouzské revoluce, přes vznik liberálního katolicismu až po současnost a pozici FSSPX. Mimo jiné zde v úvodu říká:
Byli to zajisté zednáři, kteří se pustili do nahrazování uctívání Boha uctíváním svobody, uctíváním, v němž je nestranný stát ve věcech náboženství pouhým nástrojem. Tak v moderní době započala vytrvalá válka mezi náboženstvím Boha hájeným katolickou Církví a náboženstvím člověka osvobozeného od Boha a svobodomyslného. Tato dvě náboženství jsou tak neslučitelná jako Bůh a ďábel. Musí dojít k volbě mezi katolicismem a liberalismem.
Dle biskupa Williamsona se zkaženost postupně šířila, až nakazila i některé biskupy a kněze. Ještě o něco později Bůh dopustil, aby došlo k volbě takových papežů, kteří „předstírali, že jsou katoličtí, ve skutečnosti však byli liberály, jejichž mluva mohla být pravicová, ale jejichž jednání je levicové, a kteří jsou charakterizováni svými rozpory, nejednoznačností, hegelovskou dialektikou, stručně řečeno svými lžmi.“ Bůh nicméně neponechal duše, které se nechtěly přidat k tiché apostazi Druhého vatikánského koncilu bez pomoci. Díky arcibiskupu Lefebvrovi vzniká Kněžského bratrstvo sv. Pia X., které se postupně stává páteří tradičního katolicismu, a slouží všem, kteří odmítají koncilní omyly, jež mají základ v liberalismu. Takové působení se samozřejmě nelíbí koncilní Církvi a tak následuje celá řada pronásledování – arcibiskup Lefebvre je v roce 1976 suspendován a v roce 1988 „exkomunikován“. Arcibiskup vše statečně a pevně snáší a Bratrstvo vzkvétá. Vzkvétá, protože nečiní kompromisy a arcibiskup Lefebvre v žádném případě nemluví o nějaké „praktické dohodě“, nepřipouští žádné rozmělnění tradiční nauky. Například v rozhovoru z 2. srpna 1976 publikovaném v časopise Le Figaro 4. srpna 1976, říká jednoznačně: „Jak bychom mohli skrze servilní poslušnost a slepou poslušnost jít s těmito schizmatiky, kteří po nás žádají, abychom spolupracovali na jejich pokusu zničit Církev?
Když hrdinný arcibiskup v roce 1991 umírá, dílo dle biskupa Williamsona pokračuje beze změn dalších devět let. Pak neomodernistický Řím pochopí, že nelze-li zlomit odpor silou, je třeba přijít s taktikou přesně opačnou a mění „bič za cukr“. V jubilejním roce 2000 přichází velká pouť FSSPX do Říma, která je působivou demonstrací jeho síly a životaschopnosti; na rozdíl od koncilní Církve, která skomírá ve všech směrech. Kardinál Ratzinger zve všechny čtyři biskupy FSSPX na opulentní oběd, přičemž tři z nich přijímají. Ihned poté dochází k oteplování vztahů, které za poslední léta velmi ochladly. A přichází, jak píše biskup Williamson, pokušení „za pomocí šarlatových knoflíků a mramorových vstupních hal.
Aniž by došlo k jakémukoliv posunu ve věroučných postojích Říma, dochází ke sbližování FSSPX s Římem. Pokud by šlo o sbližování na úrovni lidských vztahů, nelze proti tomu nic namítat, ba právě naopak. Problémem je, že v Bratrstvu i mezi jeho příznivci se začíná velmi pomalu a velmi plíživě šířit liberální nákaza. Tato nákaza oslabuje organismus Tradice a především jeho autoimunitní reakci vůči omylu. V mezidobí vyrostly nové generace, které nepoznaly „boj zakladatelů“ a prožily ve svém „skleníkovém“ prostředí celý dosavadní život. Na druhé straně přibývají zvláště za dřívější „železnou oponou“ noví příznivci FSSPX, kteří však přicházejí z koncilní Církve a nesou si v sobě její myšlenková rezidua. Krátce řečeno, šíří se určitý nevědomý liberalismus. Již arcibiskup Lefebvre říkal, že liberální sklony v sobě musíme zabíjet všichni a to po celý život. Alespoň tak jeho výpověď zachycuje jeho monumentální životopis z pera biskupa Tissiera de Mallerais.
V této fázi vývoje jsou již mnozí kněží FSSPX i laici značně znepokojení takovýmto vývojem, vývojem ke sblížení Tradice a liberálního katolicismu. Tomuto vývoji odpovídá i oficiální jazyk Menzingenu, který v oficiálních zprávách začíná potlačovat nesouhlasné naladění vůči Římu. Mnohem závažnější však je to, že dosavadní oficiální politika FSSPX vyjádřená sloganem „žádná praktická dohoda bez věroučné shody“ se náhle mění a nově je formulována jako „žádná věroučná shoda, tedy praktická dohoda“. Generální představený dokonce Římu nabízí dvojznačný text, který je smířlivě nakloněn principu papežovy „hermeneutiky kontinuity“. Tentýž generální představený v květnu 2012 na setkání s kněžími Rakouského distriktu Bratrstva otevřeně prohlašuje: „Musíme se na to nově dívat.
Biskup Williamson k tomu ve svém Otevřeném dopise říká:
Generální představený Bratrstva, generální rada a generální kapitula si mohou ponechat arcibiskupa Lefebvra jako viditelného maskota, to však nepomůže, jestliže se všichni podílí na novém způsobu myšlení, který pomíjí zásadní důvody, kvůli nimž Bratrstvo založil. Jakkoliv dobré proto jejich záměry mohou být, vedou Bratrstvo ke zkáze skrze zradu ve všech ohledech podobnou zradě Druhého vatikánského koncilu.“
Biskup dále konstatuje, že v FSSPX stále existuje dostatek kněží, kteří s takovým vývojem nesouhlasí. Díky tomu v červenci 2012 generální kapitula FSSPX stanovila podmínky sine qua non, tj. podmínky, k nimž se Bratrstvo zavazuje a které vyžaduje od římských autorit před zvážením kanonického uznání. Jsou to tyto:
1)      Svobodu zachovávat, předávat a učit zdravou nauku neměnného církevního Magisteria a neměnné pravdy Boží Tradice; svobodu bránit, uvádět na pravou míru a kritizovat dokonce i veřejně, ty, kteří jsou zodpovědní za omyly nebo novoty modernismu, liberalismu, Druhého vatikánského koncilu a jejich důsledků;
2)      Výlučné užívání liturgie z roku 1962. Zachování svátostné praxe, kterou máme nyní (včetně kněžského svěcení, biřmování a manželství);
3)      Přislíbení přinejmenším jednoho [dalšího] biskupa.
Dále kapitula stanovila žádoucí podmínky:
1)      Vlastní církevní tribunály v první instanci;
2)      Vynětí domů Bratrstva sv. Pia X. z pravomoci diecézních biskupů;
3)      Papežská komise pro Tradici v Římě, závislá na papeži, s většinou členů a  s tradičně smýšlejícím předsedajícím.
Tyto podmínky mají posloužit jako překážka možné mylné dohodě mezi FSSPX a Římem. Přestože se v oficiálním prohlášení generální kapituly (zde) objevuje i tato věta: „Obnovili jsme svou hlubokou jednotu..,“ lze o takovém šťastném konci s úspěchem pochybovat, stejně jako o tom, že tato hráz je definitivní a nemůže být prolomena. Jinak řečeno, nepodařilo-li se v tuto chvíli neomodernistickému Římu zlákat FSSPX k podpisu dokumentu založeném na mylném předpokladu „praktické dohody“, pak se mu alespoň podle dávné poučky „rozděl a panuj“ podařilo narušit jednotu odporu a znovu oslabit pozice katolické Tradice. O nic víc totiž nešlo.
Následně v září 2012 generální představený biskup Fellay přichází před asi čtyřiceti kněžími FSSPX při exerciciích v Écône s překvapivým prohlášením: „Mýlil jsem se. Římané mě podvedli.“ A dále mluví o „jarní krizi“ v FSSPX a velké nedůvěře v Bratrstvu, která bude muset být zahojena „skutky a nikoliv jen slovy“.
Bez obalu řečeno, generální představený FSSPX se nechal napálit. Po celou dobu naslouchal jakýmsi blíže nespecifikovaným hlasům vysoce postavených prelátů v Římě (viz další oddíl článku), kteří mu dokola tvrdili, že papež si přeje dohodu za každou cenu, že má generální představený zůstat klidný apod. Mezitím generální představený obvinil mnohé kněze i laiky, že selhali v tom, že mu jako vůdci nevěřili a okamžitě po generální kapitule zahájil „normalizaci“. Ta je charakteristická tím, že vyloučil některé kněze z řad FSSPX a mnohé další v tichosti přesunul z dosavadních pozic jinam. Věřícím, kteří jej kritizovali a stáli pevně proti dohodě, přiřknul nálepku sedesvakantistů a dokonce některým takovým aktivně vystupujícím věřícím bylo v ojedinělých případech odmítnuto podávání svátostí paradoxně často v kaplích, které sami vybudovali.
Nejen, že tedy biskup Fellay selhal jako generální představený v úloze duchovního vedení FSSPX, ale řečeno „firemní jazykem“, manažersky naprosto selhal i v rovině světské. Někdo by zde mohl namítnout, že generální kapitula hlasovala z větší části proti účasti biskupa Williamsona a vyjádřila tak jednotu s generálním představeným. Pominu-li, že vyloučení jednoho ze čtyř biskupů FSSPX z generální kapituly je samo o sobě lidsky ostudné, neznamená to, že vyjadřuje jednotu FSSPX. Vzhledem k tomu, že to byl biskup Fellay, který za poslední roky jmenoval drtivou většinu současných představených distriktů, bylo jen stěží možné očekávat jiný výsledek. Nic to ovšem nevypovídá o celkovém naladění mezi řadovými kněžími FSSPX a mnohými laiky.
Biskup Williamson skutečně opakovaně kritizoval výše popsaný vývoj a smířlivou politiku čelních představitelů FSSPX vůči Římu, což se stalo důvodem pro formální příkaz generálního představeného zastavit vydávání Komentářů Eleison. Je však potřeba říci, že tato kritika ze strany biskupa Williamsona nikdy neprobíhala neuctivě a hrubě. Navíc jeho vlastními slovy „kritika a útoky obvykle abstrahovaly od konkrétních osob, protože věci, o které jde, jsou mnohem důležitější než jen osobní.
Biskup Williamson, dle mého skromného názoru, popsal naprosto brilantně problém – plíživou liberalizaci Bratrstva a napadení některých jeho částí koncilní nákazou. Sám biskup k tomu v Otevřeném dopise říká:
...připomeňme si ono ohromné zmatení, které v současnosti vládne v Církvi, a které staví v ohrožení věčnou spásu bezpočtu duší. Cožpak není povinností biskupa odkrývat skutečné kořeny tohoto zmatení a veřejně je kritizovat? Kolik biskupů v celém širém světě vidí jasně jako viděl jasně arcibiskup Lefebvre, a kolik jich podle toho učí? Kolik z nich vůbec ještě učí katolickou nauku? Určitě jen velmi nemnozí.
A vcelku logicky si klade otázku, jak jej může jiný biskup – Fellay – „chtít zastavit, když sám musel připustit před svými kněžími, že se sám nechal po celý dlouhý rok klamat ve stejných závažných otázkách?
Další věcí, na kterou biskup Williamson poukazuje je to, že na podzim 2012 splnil na požádání kláštera a věřících blízkých FSSPX v Brazílii svou biskupskou povinnost a udělil zde svátost biřmování necelé stovce věřících. Učinil tak bez pověření generálního přestaveného, což je jistě disciplinárně vážná věc, nicméně je pro mě lidsky pochopitelná po skoro čtyřech letech, kdy nemohl plně vykonávat své biskupské poslání, což by se dalo nazvat šikanou ze strany generálního představeného a jistě by to nebylo daleko od pravdy. Rozhodně je to značně málo k tomu, aby byl z FSSPX vyloučen.
V závěru Otevřeného dopisu biskup Williamson vysvětluje, že je-li mu vytýkáno, že se po léta odděloval od Bratrstva, pak jedině tak, „že se distancoval od smířlivého Bratrstva a nikoliv od Bratrstva arcibiskupova“ a odmítal se podvolit příkazům jdoucímí „proti cílům, pro něž bylo Bratrstvo založeno.
Dopis i svou analýzu končí slovy adresovanými biskupu Fellayovi, která zde ocituji v plnosti:
Kdybyste zůstal věrný arcibiskupovu odkazu a kdybych já sám byl výrazně nevěrný, s radostí bych uznal Vaše právo vyloučit mě. Věci jsou ale jak jsou, a já doufám, že nebudu mít nedostatek úcty vůči Vašemu úřadu, když navrhnu, že byste pro slávu Boží, pro spásu duší, pro vnitřní klid Bratrstva a pro svou vlastní věčnou spásu učinil lépe, kdybyste rezignoval jako generální představený, než abyste mě vylučoval. Kéž Vám dobrý Pán dá milost, světlo a sílu učinit takový mimořádný akt pokory a oddanosti vůči obecnému dobru všech.
Jsou to možná tvrdá a určitě provokativní slova a biskup Williamson jistě věděl, že generální představený s určitostí jeho vyloučení potvrdí a sám ze své funkce neodstoupí, nicméně jsou to slova, která asi musela být řečena nahlas. Ani arcibiskup Lefebvre si však ve své době nebral servítky, pokud šlo o katolickou Víru:
Pravomoc delegovaná Naším Pánem papeži, biskupům a kněžím obecně je ve službě víře v Jeho Božství a v předávání Jeho vlastního Božského života. Všechny Božské či církevní instituce jsou zamýšleny k tomuto cíli. Všechna práva, všechny zákony nemají žádný jiný cíl než tento. Používat zákony, instituce a autoritu ke zničení katolické Víry a nepředávat již život, znamená praktikovat duchovní potrat nebo antikoncepci. Kdo by se odvážil říci, že by katolík hodný toho jména mohl spolupracovat na zločinu horším než je tělesný potrat?“ (Rozhovor s arcibiskupem Lefebvrem z 2. srpna 1976 publikovaný v časopise Le Figaro 4. srpna 1976.)
Osvěžení paměti
Pro osvěžení paměti si ještě v krátkém časovém souhrnu připomeňme několik faktů týkajícíh se věroučných rozhovorů:
Srpen 2011 – I přes slepou uličku ve věroučných rozhovorech přicházejí z Říma fámy od „spolehlivých zdrojů“, které biskupu Fellayovi říkají, že papež uzná FSSPX jednostranným aktem.
Září 2011 – Biskup Fellay je kardinálem Levadou (tehdejší hlavou Kongregace pro nauku víry) povolán do Říma ke zhodnocení věroučných rozhovorů. FSSPX je předložen návrh, který má dvě části: věroučnou a kanonickou. Část týkající se věrouky říká, že FSSPX musí přijmout koncil. Jednoduše řečeno, přijměte vše, s čím jste doposud nesouhlasili.
Říjen 2011 – březen 2012 – Mezi FSSPX a Římem probíhá výměna materiálů. Biskup Fellay měl dle svých slov (viz článek zde) od lidí „blízkých papeži“ informaci, že papež chce otázku FSSPX vyřešit a že je to jedna z priorit jeho pontifikátu. Další zdroj řekl biskupu Fellayovi, že papež řekl: „FSSPX v minulosti vytrpělo tolik bezpráví.“
Březen 2012 – Vatikán posílá FSSPX ostrý dopis obsahující nepokryté výhrůžky. V dopise se píše, že Bratrstvo musí přijmout Věroučnou preambuli (mimochodem dodnes nezveřejněnou). Pokud tak neučiní, bude to znamenat odmítnutí autority papeže a může to pro FSSPX skončit tím, že bude prohlášeno za schizmatické. Následoval výčet kánonů a trestů. Ve stejné době však biskup Fellay obdržel další zprávu od „zdroje blízkého papeži“, která byla naprosto protikladná k postoji vyjádřenému v dopise z Kongregace pro nauku víry.
Duben 2012 – Šíří se fámy, že papež zaručí FSSPX svobodu nepřijmout vše z koncilu a nepřijmout novou mši. Kardinál Koch a kardinál Levada a později neblaze proslulý arcibiskup Müller však nadále jasně prohlašují, že FSSPX musí přijmout koncil jako celek. Zhruba v této době posílá biskup Fellay Římu Věroučnou preambuli s různými změnami. Změny jsou Římem okamžitě odstraněny a biskupu Fellayovi je k podpisu vrácen původní text.
Červen 2012 – Řím biskupu Fellayovi sděluje, že podmínky vyjádřené ve Věroučné preambuli nemohou být předmětem další diskuze a jsou nepřekročitelné. Sám papež dle slov biskupa Tissiera de Mallerais 30. června napsal biskupu Fellayovi: „Potvrzuji vám, že abyste byli znovu plně začleněni do katolické Církve, musíte skutečně přijmout Druhý vatikánský koncil a pokoncilní nauku.“ Přijetí pokoncilní nauky bezpochyby znamená mimo jiné také přijetí nové mše.
24. října 2012 – Je potvrzeno vyloučení biskupa Williamsona z FSSPX. P. Andreas Steiner, tiskový mluvčí Německého distriktu FSSPX, prohlašuje: „Toto rozhodnutí jistě usnadní rozhovory.“ Dále to však nijak blíže nespecifikuje.
27. října 2012 – Komise Ecclesia Dei oznamuje, že bude s FSSPX dále pracovat v naději na dosažení nějaké dohody.
Současná realita
Po tomto výčtu je potřeba si připomenout současnou realitu. Nyní generální představený opět vydává podobná pravověrná bojovná prohlášení jako je to z listopadu 2012:
Tento koncil se pokusil dostat do souladu s tímto světem. Vnesl tento svět do Církve a tak zde nyní máme takovouto katastrofu. A všechny ty reformy učiněné na základě koncilu byly autoritami učiněny za tímto účelem. Dnes nám říkají o kontinuitě, ale kde je? V Assisi? V líbání koránu? V potlačování katolických států? Kde je ta kontinuita? (viz článek anglicky zde)
Ne že by generální představený neměl pravdu v tom, co nyní říká, ba právě naopak. Jen má člověk pocit, že je to něco, co se v anglicky hovořícím světě nazývá „damage control“ a u nás by se to dalo nazvat minimalizací škod. Připomenout totiž můžeme také jeho výroky z května 2012, kdy ještě naslouchal „zdrojům blízkým papeži“, které ho ujišťovaly o ryzích úmyslech papeže, a kterým popřával sluchu navzdory všem oficiálním prohlášením, která mluvila jasně a v neprospěch FSSPX. Mám na mysli přesně ty výroky, které byly dokumentovány také na dnes již legendárním videozáznamu, a které silně znepokojily mnohé tradiční katolíky:
Papež říká, že ... koncil musí být začleněn do rámce velké tradice Církve, musí být chápan v souladu s ní. S těmito výroky plně souhlasíme, naprosto, úplně, absolutně.“ A na otázku, zda Druhý vatikánský koncil patří do katolické tradice, odpověděl: „V to doufám.. (viz článek anglicky zde)
Dále si dovoluji připomenout podrážděnou reakci generálního představeného v reakci na dopis biskupů de Galarrety, Tissiera de Malleraise a Williamsona generálnímu představenému a radě ze 7. dubna 2012, kde v závěru píší:
Excelence, důstojní Otcové, mějte se na pozoru! Vedete Bratrstvo do bodu, z něhož není návratu, k hlubokému rozpolcení bez východiska. Pokud takovou dohodu dotáhnete do konce, bude Bratrstvo vystaveno mocným ničivým vlivům, které nebude schopno snést. Jestliže až do nynějška biskupové Bratrstva Bratrstvo uchránili, je to právě proto, že arcibiskup Lefebvre odmítnul praktickou dohodu s Římem. Protože se situace podstatně nezměnila a nebyla v žádném případě splněna podmínka předepsaná Generální kapitulou v roce 2006 (tj. že by došlo k věroučné změně v Římě, která by praktickou dohodu umožňovala), naslouchejte ještě jednou svému zakladateli. Měl pravdu před 25 lety. Pravdu má i dnes. Jeho jménem Vás zapřísaháme: nezapleťte Bratrstvo do čistě praktické dohody.
Generální představený na tento dopis reagoval tím, že všechny tři ostatní biskupy FSSPX ve své odpovědi de facto obvinil ze sedesvakantismu.
Příkladů by se jistě dalo nalézt více, ale pro naše potřeby postačí citovat ony předešlé. Z tak rozdílných postojů jednoho člověka lze vyčíst jediné. Generální představený nezastával po celou dobu konzistentní postoj, na rozdíl od biskupa Williamsona, který stále a opakovaně varoval před tím, aby se liberální nákaza v FSSPX dále nešířila. Varoval před jakoukoliv praktickou dohodou a nejdůsledněji ze všech čtyř biskupů FSSPX – alespoň s ohledem na nám známá veřejná vystoupení – zastával pozici, která je totožná s tím, co celá léta zastával arcibiskup Lefebvre. Na rozdíl od generálního představeného se nenechal vést jakýmisi „hlasy blízkými papeži“, nepodléhal mylným vizím a stále opakoval, že není možná žádná praktická dohoda bez věroučné shody, která musí být založena na tom, že se neomodernistický Řím vrátí k Tradici.
Bohužel to byl generální představený, který věci nechal dojít tak daleko, že došlo k narušení jednoty FSSPX a ke zmatení a nepokoji mezi věřícími blízkými FSSPX. Nemusím nutně zastávat postoj biskupa Williamsona, že má generální představený odstoupit, nicméně generální představený asi měl ze svého selhání – neboť on je ze své funkce za FSSPX odpovědný – vyvodit jiné závěry než je přemísťování a vylučování kněží a nakonec i biskupa, který se mohl do určité míry provinit neposlušností, přičemž však je tato neposlušnost za daných podmínek stejně legitimní jako ta, již při obraně Víry projevil arcibiskup Lefebvre.
A dál?
Mnozí pravděpodobně očekávali, že biskup Williamson po svém vyloučení z FSSPX přijde s radikálními prohlášeními, že konečně projeví svůj skrytý sedesvakantismus apod. Nic takového se nekoná. Naopak biskup vystupuje uměřeně, důstojně a poněkud jinak než by si jeho odpůrci přáli. V Komentáři Eleison č. 277 k vyloučení říká:
Takovéto závažné rozdělení mezi biskupy Bratrstva je velkou hanbou, ale Bůh má své důvody, proč jej nechal dopustit a je zřejmé, že mnozí z vás chápou, že Víra má přednost před jednotou. Nikoliv rozdělení, ale ztráta Víry je hlavním zlem (I Kor XI, 19; I Jn II, 19).
Nekonají se ani žádné útoky na FSSPX. V témže Komentáři Eleison o něco dále biskup Williamson říká, že:
„... může být Bratrstvu dáno ještě trochu času napravit se předtím, než bude odepsáno jako další tradiční skupina, která přešla k nepříteli. Proto jsem minulý týden řekl, že se kněží FSSPX mohou na chvíli držet stranou a pozorovat, jak se věci vyvinou, zatímco laici mohou dále navštěvovat mše Bratrstva, ale obojí se musí mít na pozoru (Mt. XXVI, 41) před rozpory ve věrouce, před polevením v morálních zásadách. Pokušením bude dát přednost pohodlí a rutině před strádáním a dramatickou změnou, jak to učinily tisíce kněží a miliony laiků po Druhém vatikánském koncilu, takže skončily ztrátou Víry. Máme právo počkat na Prozřetelnost, aby nám ukázala, která cesta je cestou vpřed. Nemáme právo ztratit Víru.
Čteme-li tato slova, je jasné, že i nyní je biskup Williamson konzistentní ve svém postoji. Neříká nám nic ve smyslu, že celé Bratrstvo je odepsané, že věřící mají přestat navštěvovat kaple FSSPX, nepodněcuje kněze, ani laiky ve vzpouře. Prostě jen všem říká, aby byli obezřetní a měli se na pozoru, jak se věci budou dále vyvíjet, protože nebezpečí zdaleka nepominulo. O taktice neomodernistického Říma při svádění tradičních skupin jsem psal v jiném článku (zde) a nebudu se k němu teď již vracet, nicméně se zdá, že to byl generální představený biskup Fellay, kdo alespoň na určitou dobu sedl Římu na lep, nikoliv biskup Williamson. I v tom lze, kromě působení suity, která biskupa Fellaye obklopuje, nejspíš hledat zdroj nepřiměřené reakce v podobě vyloučení biskupa Williamsona.
To je jedna stránka nynějšího života biskupa Williamsona, druhou je ta praktická. Když chvíli budu nahlas přemýšlet, říkám si, jak je asi někomu, kdo třicet šest let věrně sloužil Bratrstvu, které jej nyní vyloučilo. Jak je člověku, kterému je 72 let, byl nucen opustit dům a jemu důvěrně známé prostředí? Kde bude sloužit mši svatou? Jak se vyrovná s tím, že skoro čtyři desítky let měl více či méně stanovený životní řád? Pravděpodobně také nebyl nikdy nucen řešit praktické věci denní potřeby.
Pokud je mi známo, nikdo, kdo odešel z FSSPX nebo z něj byl vyloučen, nemá nárok na žádný důchod. Dále přemýšlím o spoustě dalších praktických věcí, přemítám, zda se na podpůrném kontě sešla dostatečná finanční podpora atd. atd. a není mi to jedno.
Vlastně žádnému katolíkovi takové otázky nemohou být jedno, protože jsme z podstaty křesťanské lásky povinováni k soucitu s bližním a k milosrdenství. A myslím, že ať se stalo cokoliv, biskup Williamson pro Tradici udělal mnoho.
Závěr
V tomto článku jsem nechtěl obhajovat nic, co je neobhajitelné, ani vířit další kontroverze. Chtěl jsem se vám stručně pokusit připomenout některá fakta, přimět vás zamyslet se nad tím, co se stalo a co zřejmě ještě neskončilo.
Biskup Williamson byl členem Kněžského bratrstva sv. Pia X. takřka od jeho založení, byl vybrán arcibiskupem Lefebvrem pro biskupské svěcení a dlouhá léta věrně plnil svou úlohu. Když letmo čtu některé kritiky, úvahy a soudy těch, kteří se prohlašují za příznivce FSSPX a třeba i pravidelně navštěvují kaple FSSPX, mám pocit, že se ve své volbě spletli, že mají Bratrstvo za cosi jiného, než čím vždy bylo, a že mají i velmi mylnou a zkreslenou představu o arcibiskupu Lefebvrovi. Arcibiskup nebyl jen oním pánem s vlídným úsměvem, jak jej známe z obrázků, díky němuž se nám zachovala mše svatá všech časů. Když to bylo potřeba, byl tvrdým a neústupným bojovníkem za katolickou mši svatou i za katolickou nauku, jehož krédo je vytesáno na jeho hrobě: Tradidi quod et accepi – Předal jsem, co jsem přijal. Bratrstvo není spolkem „fangličkářů“ na způsob Institutu Dobrého Pastýře nebo Kněžského bratrstva sv. Petra, kteří slouží tradiční mši, protože nejspíš lépe vyjadřuje jejich „spiritualitu“ a s kritikou to ve věroučných otázkách nepřehánějí a vlastně ani nemohou.
Biskup Williamson poukázal na to, že liberalismus a pokušení ke kompromisu se v některých částech FSSPX plíživě šíří. Na rozdíl od mnohých si v mnoha ohledech uchoval pronikavou schopnost vidět nebezpečí, jakou měl právě Zakladatel.
Rád bych zde zopakoval to, co jsem už zmínil v průběhu článku. Ve světě vyrostly generace tradičních katolíků, které nepoznaly boje z počátků FSSPX, vyrostly prakticky ve sterilním prostředí a nikdy přímo nepřišly do kontaktu s koncilní infekcí. Imunitní odezva jejich organismu vůči nákaze, která je může napadnout, je proto možná slabší než se čekalo. V našem prostředí je problém opačný. Většina z nás přišla z prostředí koncilní Církve. Díky ohromné milosti Boží jsme v nějaký moment svého života došli tam, kde jsme. V našem organismu ale zůstaly zbytky koncilní infekce. Mohou v něm být po dlouhou dobu, aniž by se projevily. Při oslabení organismu a nedostatku prevence se však mohou i zde nečekaně projevit. 
Nebo jinak: dosažení plného uznání ze strany neomodernistického Říma není tím pravým cílem, cílem je obrácení Říma, aby se opět stal Věčným Římem. V souvislosti s tím a ve vztahu k biskupu Williamsonovi je dobré si znovu přečíst slova z motta tohoto článku.
Kéž Panna Maria, přemožitelka všech herezí, chrání a vede biskupa Williamsona i Kněžské bratrstvo sv. Pia X., aby nikdy nesešli z pravé cesty!

S využitím materiálů: