Ke zvážení (2012)
(text dominikánů z Avrille, Sel de la Terre , č. 81, léto 2012)
Arsenius
Arsenius
Zvážíme-li...
1) že arcibiskup Lefebvre odporoval Domu Gerardovi, když chtěl uzavřít dohodu s modernistickými autoritami v Římě. Dohodu, o níž Dom Gerard řekl, že Řím dal vše a nepožadoval nic;
2) že tentýž arcibiskup Lefebvre řekl po svěceních, že od této chvíle by s Římem podepsal dohodu pouze, pokud by římské autority souhlasily s několika církevními dokumenty odsuzujícími modernistické omyly;
3) že navíc arcibiskup Lefebvre litoval, že podepsal s Vatikánem memorandum o porozumění kvůli povolení vysvětit biskupy, protože došel k závěru, že úmysly římských autorit nebyly dobré;
4) že později arcibiskup Lefebvre řekl budoucímu Benediktu XVI., tehdejšímu kardinálu Ratzingerovi, že s ním nemůže souhlasit, a že my, tradicionalisté, se snažíme pokřesťanštit svět, zatímco on, kardinál, a jiní progresivisté pracují na tom, aby svět odkřesťanštili;
5) že Bratrstvo sv. Petra, které z Říma získalo právo slavit výlučně tradiční mši, bylo následně donuceno přijmout skutečnost, že jeho členové mohou slavit také novou mši;
6) že arcibiskup Lefebvre řekl, že nesouhlasí s tím, že bychom se měli vydat pod autoritu těch, kteří nevyznávají víru v její celosti;
7) že v době války si dávat pozor na to, zda dodržuji pozitivní zákony (například zákon o silničním provozu) může být nerozumné a v některých případech to může vést k sebevraždě;
8) že zkušenost ukazuje, že jen velmi nemnozí vědí, jak jít zpět, když římské autority nedodrží své sliby (viz případ Bratrstva sv. Petra);
9) že být „smířený“ s Římem ve výsledku přináší, že římské autority (progresivisti) již nejsou považovány za nepřátele, proti nimž musíme bojovat;
10) že arcibiskup Lefebvre řekl, že progresivisté jsou podobní těm, kteří jsou infikováni nakažlivou chorobou, a měli bychom se jich vyvarovat, abychom se nestali nemocnými jako oni;
11) že ve všech částech světa jsou věřící ve „stavu nouze“, což jim dává právo obracet se na kněze, kteří se cele přidržují katolické nauky a také přijímat svátosti a účastnit se mše dle tradičních obřadů, a že kněží mají povinnost křesťanské lásky pomáhat těmto věřícím dokonce i bez povolení místního biskupa.
Soudíme...
1) že kdyby byl arcibiskup Lefebvre stále naživu, neuzavřel by s římskými autoritami žádnou dohodu, i kdyby nám ji nabízely, a dokonce i kdyby za to od nás nic nežádaly, dokud by tyto autority nejprve nezavrhly modernistické omyly, které se vkradly do nitra Církve a které byly předešlými papeži zavrhovány;
2) že dokonce ani dnes by arcibiskup Lefebvre stále ještě nemohl souhlasit s Benediktem XVI., protože má stále stejné myšlení, jaké měl jako kardinál;
3) že nemůžeme důvěřovat slibům, jež učinili muži, kteří vzali zpět záruky, které předtím dali ve prospěch tradice;
4) že, jak soudil sám arcibiskup Lefebvre, nesmíme se vydávat v poslušnost těm, kteří nevyznávají víru v její celosti;
5) že uprostřed této strašné války (mezi Svatou Církví a modernismem, mezi pravdou a omylem, mezi světlem a temnotou), v níž se nacházíme, se snažit o regularizaci své situace je lehkomyslný a sebevražedný čin: znamená to vydat se nepříteli;
6) že to svým způsobem je pokoušení Boha, vydávat se do situace, která:
a) nás pravděpodobně povede k tomu, že se vzdáme důležitých bodů, když nás o to progresivistické autority požádají;
b) nám pravděpodobně zabrání považovat jisté autority za nepřátele, proti nimž máme bojovat;
c) nás pravděpodobně zanechá „nakažené“ progresivismem;
7) že by to byla chyba omezit své pole působnosti na ta místa, pro něž bychom od římských autorit nebo diecézních biskupů získali povolení, a nemoci jít za věřícími, kteří nás volají, protože na takovém místě bychom neměli oficiální povolení vykonávat kněžský úřad, protože by to nebylo považováno za vážný a všeobecný „stav nouze“.
Námitka...
Člověk by mohl namítnout, že arcibiskup Lefebvre věděl velmi dobře to vše, co jsme řekli, a přesto při několika příležitostech vyjádřil touhu, aby byla situace před římskými autoritami regularizována.
Odpovídáme...
...že i kdyby toto byla pravda, od května 1988 arcibiskup Lefebvre již nevyjádřil takovou touhu a naopak od té doby přijal takový postoj, že všem dohodám s římskými autoritami by mělo předcházet vyznání víry ze strany Říma s ohledem na velké protiliberální dokumenty Magisteria jako jsou Pascendi, Quanta cura atd.. Tento nový postoj zastával až do své smrti.
Motivem, který vedl k této změně, byla skutečnost, že jasně viděl, že neomodernistický Řím nemá žádný úmysl chránit či podporovat katolickou Tradici.
Závěr
Právní jednota s Římem? Ano, ale v celosti katolické víry, mimo níž není spásy, a se svobodou plnit své povinnosti vůči Bohu a bližnímu.
Zdroj: Sel de la Terre
Překlad: D. Grof