pondělí 24. října 2011

Nastal čas, aby FSSPX podepsalo dohodu?

Nastal čas, aby FSSPX podepsalo dohodu?
proslov Jeho Excelence monsignora Marcela Lefebvra
(s úvodem Michaela J. Matta)
Úvod
Jak jdou věci v Církvi od deseti k pěti a hůř, zdá se patřičné podívat se znovu na předpovědi ohledně všeobecné církevní krize, před níž arcibiskup Lefebvre varoval před více než 35 lety.
Nezačíná nám s tím, jak se jeví stále zřejmějším, že úleva pro katolíky toužící po konci této čtyřicetileté noční můry není na spadnutí, a že teologický zmatek nepolevuje, už trochu docházet trpělivost s pokoncilní anomálií, jíž je stále se smějící papež? Milost Našeho Pána jistě může podnítit radost i v srdcích mučedníků jdoucích na popraviště, ale zdá se, že tady jde o něco jiného. Člověku neposkytuje útěchu, ani pro něj není inspirativní, když vidí, jak se hlavní postavy hierarchie ze široka smějí na místě krvavého masakru. Jak se může náš pastýř obracet ke svému zdecimovanému stádu, aniž by nebyl viditelně pohnut devastací, kterou před sebou vidí, je nám opravdu záhadou. Jak se kupříkladu může udržet, aby nezačal volat na poplach nad pokračující sodomizací katolického kněžství? Jak může zadržet slzy při groteskním představení, kdy katolické země legalizují „svatby homosexuálů“, při katolických mších plných zneužití, v nichž jsou sotva zachovány základní požadavky na platnost mše, při tom, kdy katolické Filipíny zvažují zákony, které by rodinám zakázaly, aby měly víc než dvě děti, při pohledu na muslimy, jak přebírají „katolickou“ Evropu, a dále také při pohledu na to, jak militantní homosexuálové sklízí vítězství za vítězstvím při své snaze o naprosté společenské akceptování, a kdy se katolické kostely po tuctech rozprodávají, aby se kompenzovaly prudce rostoucí náklady na právní obranu v důsledku skandálů kněží pederastů? Kde je papežovo rozhořčení? Kde jsou Petrovy slzy? Smějící se Petr, který stojí ve stínu kříže, nás tak vyvádí z míry, že se to nedá vypovědět.
Rychle se zhoršující situace si tedy, jak se zdá, vyžaduje bližší pohled na případ arcibiskupa Lefebvra. Tak, jak protestantizace Církve pokračuje, akt odporu arcibiskupa Lefebvra z roku 1988 proti nové Církvi nabírá historicky na významu a jeho prorocká varování skutečně stojí za připomenutí. Předpovídal, že situace se bude zhoršovat v takovém rozsahu, že široký odpad od víry dokonce i mezi duchovními začne určovat směr vývoje. O 35 let později je docela jasné, že arcibiskup to odhadl naprosto přesně.  A to až natolik, že se pro mnohé stává obtížným pochopit, že by dohoda FSSPX se současným Vatikánem mohla být chápána jinak než jako ohromná chyba na jedné straně a jako palčivé svědectví arcibiskupova odporu na straně druhé. Zvláště nyní, kdy se dokonce vysoce postavení kardinálové (např. hlava vatikánské komise Ecclesia Dei) připojili ke sborovému volání hlasů, které od roku 1988 argumentovaly, že „neregulérní postavení“ FSSPX nikdy nedosáhlo úrovně formálního schizmatu.
Mezitím si my všichni můžeme položit tuto otázku: Za situace, kdy sebezničení katolické Církve nevykazuje nikde na světě žádné známky toho, že by polevovalo, a za situace, kdy vatikánská opozice k odporu arcibiskupa Lefebvra vzala na sebe formu tisíců schválených tridentských mší a také tuctů schválených tradičních kněžských společenství, mešních center a klášterů po světě, měli bychom my – „indultisté“, „nezávislí“, „lefebvristé“ – opravdu dnes spát lepším spánkem, když současné titulky v novinách hlásají: „FSSPX podepisuje dohodu: Vatikán vítězí nad největší kontrarevoluční enklávou“?
Asi by bylo moudré neztratit ze zřetele jistý pozoruhodný plán, který pronesl kardinál [Ratzinger], že je potřeba vzdorovat této tradicionalistické kontrarevoluci: „Mezi výraznější fenomény posledních let musíme počítat vzrůstající počet integralistických skupin, v nichž touha po zbožnosti, po smyslu tajemství nalézá své uspokojení. Musíme se mít na pozoru, abychom minimalizovali tato hnutí. Nepochybně představují sektářskou horlivost, která je pravým opakem katolicity. Nemůžeme jim nikdy vzdorovat dost pevně... [Joseph kardinál Ratzinger, Principy katolické teologie, str. 389]
Za současného zoufalého stavu věcí bychom měli být opatrní ohledně toho, co si přejeme...mohlo by se to totiž vyplnit. Připomeňme si nyní na chvíli prorocká slova arcibiskupa Lefebvra, který, jak krátce před svou smrtí řekl Michael Davies, bude jistě historií vnímán jako zastánce pravověrnosti, který povstal a přinejmenším se pokusil zastavit šílenství Druhého vatikánského koncilu.
Michael J. Matt
Abychom jasně ukázali způsob a rozsah, v jakém je kněžství postiženo krizí, kterou dnes Církev prochází, nebude od věci tuto krizi stručně popsat. Učiníme tak poukazem na některé aspekty této tragické situace.
Především jsme svědky neustálých útoků proti integritě katolické víry. Ke zničení pravdy, která nám byla věrně předána, jsou používány mocné prostředky. Jsou jimi nový katechismus a tzv. teologické zkoumání, které bylo u katolické nauky dovoleno. Výsledkem toho bude, že věřící, zvláště mladí, budou neznalí katolické pravdy a brzy se objeví generace kněží s falešnou a mylnou znalostí filozofie i teologie.
Tyto dvě skutečnosti jsou nepopiratelné. Všechny nové katechismy jsou více či méně inspirované Holandským katechismem. Komise kardinálů sestavená papežem zavrhla deset základních bodů tohoto katechismu, a přesto text nikdy nebyl změněn. Tentýž mylný katechismus se bez jakýchkoliv úprav překládá do dalších jazyků. V několika případech byla zjištění komise zahrnuta do obsahu.
Je proto evidentní, že tento katechismus prolezlý modernistickými idejemi, musíme za každou cenu odmítnout. Dát jej do rukou dětem je skutečným zločinem a útokem na jejich víru.
Nebezpečí, které spočívá v „teologickém zkoumání“, je také zjevné. Tito teologové nebo tzv. teologové si dovolují otevřeně učit herezi. Oni jsou těmi, kdo ničí rozhodnutí aspirantů na kněžství, a těmi, kdo navíc připravují materiály přednášené na diecézních nebo národních synodách. Mnohé z těchto materiálů jsou v otevřeném rozporu k tomu, co Magisterium Církev vždy učilo. Příklady lze hojně nalézt na všech katolických univerzitách.
V liturgii je podvratná činnost také velmi rozšířená. CNPL ve Francii (Centre National de Pastoral Liturgique) ve své lednové publikaci přiznává selhání reformy. Pozornost však věnuje pouze nepochybnému nedodržování náboženské poslušnosti a ohrožení věřících, které nová liturgie způsobila. Nedotýká se ale nejzávažnějšího aspektu, jmenovitě ztráty víry mnoha věřících včetně kněží. Základní dogmata našeho svatého náboženství již nejsou vyjadřována se stejnou jasností, víra věřících již není zabezpečena bohoslužbou. Rychle se šíří protestantské omyly nejen mezi řadovými katolíky, ale dokonce i mezi kněžími.
Nikdo nemůže takto radikálním neblahým způsobem zasahovat do starobylé a živoucí tradice, aniž by neohrozil samotná dogmata, která tato tradice ztělesňuje.
Dalším aspektem, který je napadán těmi, jejichž cílem je zničit Církev, je zřízení a konstituce Církve.
Nezbytnost katolické Církve jako jediné archy spásy, mimo níž nemůže být nikdo spasen, je teď zpochybňována, pokud ne přímo otevřeně popírána. Zaujetí mylným „ekumenismem“ otřáslo skutečnou povahou Církve a to na oplátku mělo katastrofální následky na povolání pro misijní dílo, i na samotné cíle, které jsou základem pro toto dílo.
Boží konstituce Církve, jak ji vymyslel a přál si ji Náš Spasitel, se také stala předmětem podvracení. Zatímco je celá struktura Církve založena na osobní autoritě jednotlivců posvěcených skrze svátost kněžství, kterým byl dán mandát od kompetentní autority, nová teologie by si přála zavést demokratický systém kolegiality, který je zcela v rozporu s vůlí Našeho Pána. Nové synody jsou příkladem pronikání zednářských idejí do Církve. Každá otázka podléhá hlasování nebo volbě. Osobní autorita byla nahrazena radami.
Takovýchto příkladů je tolik, že by bylo nekonečným úkolem chtít je vyjmenovávat.
Z těchto bolestných faktů lze vidět, jak hluboce zakořeněná je tato krize a jak chytře je organizována a řízena. Skutečně můžeme věřit, že tvůrcem tohoto plánu nemůže být nikdo jiný než Satan sám. Zakončíme tento stručný nástin poukazem na to, že mistrovským tahem, kterého Satan docílil, je to, aby strhával každého do neposlušnosti za pomoci ctnosti poslušnosti. Nejtypičtějším příkladem této skutečnosti je „aggiornamento“ v řeholních řádech. S odvoláním na poslušnost jsou řeholníci nuceni neuposlechnout samotná nařízení a konstituce svých zakladatelů, k jejichž dodržování se zavázali, když složili přísahu.
V takovémto případě by měla být poslušnost automaticky odmítnuta. Dokonce ani legitimní autorita nemůže požadovat vykonání špatných nebo nečestných skutků. Nikdo nás nemůže zavázat, abychom změnili své sliby na prostou volbu. Nikdo nás nemůže přinutit, abychom se stali protestanty nebo modernisty.
Důsledky této slepoty jsou zřejmé a tragické.
Obraťme se nyní k hlavnímu předmětu tohoto krátkého článku: ke kněžství a kněžím, kteří čelí krizi. Musíme připustit, že kněz se nachází v samém středu této krize, a že je největší obětí, protože vše, co postihuje Církev, postihuje především celé kněžstvo.
Není snadné sledovat detailně vývoj ideje kněžství a jejich důsledků. Asi by se měl člověk vrátit 30 let zpět a zaznamenat způsob, jakým podvratné myšlenky ohledně fungování kněžství a jeho vztahu ke světu pronikly do seminářů. Omezíme se však na posledních deset let, na koncilní léta a léta po něm.
Jako u všeho, co se událo v tomto období, založili lidé svůj styl myšlení na myšlenkách evoluce světa, aby tak přesvědčili kněze, že také oni musí změnit způsob svého života. Bylo snadné vnutit kněžím komplex, že jsou izolovaní, frustrovaní, že jsou společnosti cizí. Stalo se tak pro ně nutností zapojit se do světa, otevřít se mu. Vinili je z toho, že jsou špatně formovaní, neobvykle se oblékají a žijí. Slogan, který při umenšování statusu kněze na úroveň tohoto světa posloužil, se nehledal těžko: „Kněz je člověk jako všichni ostatní.“ A to za předpokladu, že se obléká jako kdokoliv jiný, má své pracovní povolání, svobodně vyjadřuje své politické názory a především se může ženit.
Semináře neměly jinou volbu, než se přizpůsobit tomuto „novému druhu kněze“.
Bohužel slyšet tato slova bylo možné nejen z úst tradičních nepřátel Církve, ale i od kněží a biskupů.
Výsledky byly brzo zřejmé: zřeknutí se jakékoliv známky odlišnosti tohoto úřadu, věnování se pracovnímu povolání, změna řeholní poslušnosti ve snaze vyhovět světu; a po několika málo letech ztráta víry, která má za následek fakt, že tisíce kněží se provinily porušením svých kněžských slibů.
Toto je nepochybně nejsmutnějším znakem těchto reforem: ztráta víry mezi kněžími. Protože oni jsou v zásadě MUŽI víry. Jestliže už neznají svou vlastní identitu, ztrácejí svou vlastní víru a s ní i víru ve své kněžství.
Definice kněžství, jak ji podal sv. Pavel a Tridentský koncil, se radikálně proměnila. Kněz už není tím, kdo vystupuje k oltáři a předkládá oběť chvály Bohu na odpuštění hříchů. Pořadí důležitosti se změnilo. Prvořadým cílem kněze by mělo být přinášení Oběti, a druhořadým cílem je hlásání evangelia. Kázání evangelia ale dostalo přednost před Obětí a svátostmi. Stalo se cílem samo o sobě. Tento vážný omyl má tragické důsledky. V realitě se kněžský úřad, poté co ztratil svůj cíl, stane zcela dezorientovaným a budou se hledat motivy, které se budou líbit světu. Budou zahrnovat mylnou sociální spravedlnost, mylnou svobodu – které na sebe vezmou nová jména jako „rozvoj“, „pokrok“ a „budování světa“. Takovýto jazyk vede ke všem revolucím. Kněz přebírá vůdčí roli v celosvětové revoluci proti institucím, proti všem strukturám, ať už jsou to struktury politické, společenské, církevní, provinciální nebo struktury založené na rodině. Nic víc nezbývá. Komunismus nikdy nevytvořil efektivnější agenty, než jsou tito kněží. Kněží ztratili svou víru, což je smutný stav věcí v případě, že kněze chápeme jako muže víry.
Vše se dá z tohoto nového konceptu kněze logicky vyvodit: vzdání se kněžského oděvu, touha po zaměstnání, přijetí manželství jako možnosti.
Stejně jako Oběť oltářní už není nejdůležitějším aspektem kněžství, jsou v sázce také další svátosti. Kněz bude využívat laiky jako pomocníky, protože bude příliš zaneprázdněný politikou nebo vládou. Křest budou vykonávat laici nebo ženatí jáhni a budou také rozdávat Svátost oltářní a přinášet ji nemocným. Protože zpověď si žádá hodně času, budou se činit pokusy k její diskreditaci a jejímu nahrazení obecnými kajícími obřady. V tomto ohledu již modernističtí teologové vyvinuli značné úsilí, aby od biskupských konferencí získali dokumenty, které zpochybní individuální zpověď a schválí experimenty ve stále větším měřítku. To vše dosáhne vrcholu v den, kdy věřící úplně opustí praxi individuální zpovědi a spolu s tím i svou víru. Protože svátost pokání je soudem, je nemožné soudit bez přednesení důkazu. Generální absoluce mohou vést k lítosti nad našimi hříchy, ale nejsou závazné jako takové. Ve všech zemích se ze strany autorit vyvíjí stále větší úsilí v této věci.
A tak postupně pokračuje ničení svátostí, které začalo zničením mše. Jde o zřejmý výsledek, protože ďábel horlivě počítá své zisky a vede milióny duší k zatracení.
Mylná definice kněžství se dá srovnat s mylnou definicí manželství: použitá metoda je tatáž. Již na koncilu kardinál Suenens navrhnul postavit na stejnou úroveň manželskou lásku a plození. Po prudké intervenci kardinála Browna byl donucen tento návrh následujícího dne stáhnout, a přesto uspěl v tom, že dveře zůstaly pootevřené a lákaly mnohé teology a biskupy. Viděli jsme to ve spojitosti s encyklikou „Humanae Vitae“. Zde se projevuje nebezpečí nepřesné definice. Ve skutečnosti prvotním cílem manželství je plození dětí a manželská láska je druhořadá a přidružená s ohledem na první cíl. Změnit tento vztah, znamená schvalovat všechny praktiky, které jsou v rozporu s posvátností a stálostí rodiny.
Totéž se stalo s definicí mše. Změnit definici mše, jak se stalo v článku sedm Úvodu k Novus Ordo, znamená dojít k protestantské „večeři“.  A ačkoliv definice byla revidována nebo přinejmenším pozměněna, text Ordo vytvořený dle mylné definice zůstal stejný. To je novým důkazem důležitosti přesných definic, když jde o nauku a víru Církve.
Protože má kněz mylný pojem kněžství a věří, že je „člověkem jako jiní“, ztrácí smysl pro kněžskou důstojnost. Neměl by pak být překvapen, že svět už k němu nechová žádnou úctu. Výsledek tohoto zmatení může vést jedině k opovržení ze strany nepřátel Církve, ale i ze strany těch, kteří si zachovávají správnou ideu kněžství.
Semináře, které souhlasily s přípravou seminaristů dle tohoto mylného konceptu kněžství, selhaly ve své povinnosti. Seriozní seminaristé tuto formaci oprávněně odmítají jako nebezpečnou pro svou víru i mravy. Ti, kteří tyto reformy uvítali a vyžádali si je, velmi rychle dospěli k závěru, že jako radikálové budou mít víc svobody oddávat se společenské, politické a náboženské revoluci mimo instituci Církve. Proto se semináře rychleji či pomaleji vyprazdňují podle toho v jaké je to zemi. Ale možnost zakládat opravdové semináře existuje, protože dobrých povolání je mnoho.
Toto by proto mělo být hlavním zájmem biskupů a kněží, kteří si uvědomují nebezpečí, v němž se Církev nachází. Duch Svatý prodlévá ve Své Církvi a je vždy připraven vejít do srdcí lidí, zvláště pak do srdcí kněží. Kéž proto uspějeme v obnově center pravověrnosti pro výchovu kněží – center, které Církev vždy vytvářela a modlila se za ně. Pokud jde o povolání, finance nebo učitelé, nemusíme se strachovat. Bůh dává hojnost těm, kdo v Něj věří a zůstávají Mu věrní.
Překlad: D. Grof