Dopis rektora semináře – Potřeba vyhýbat se náboženskému společenství i s „konzervativními“ katolíky (1994)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. října 1994
je říjen, měsíc svatého růžence, a někteří seminaristé se dnes účastní „Národního růžencového pochodu“, který se koná ve Winoně. Seminář se však oficiálně nezúčastní. Zajímavá otázka je, proč ne?
Problém není v tom, v čem by často mohl být, totiž v nějakém naturalismu, protože leták oznamující růžencový pochod oznamuje i jeho nadpřirozenou motivaci: „…zachránit Ameriku i svět, dosáhnout zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci, nastolit vládu Krista Krále, dosáhnout obrácení všech Američanů na římskokatolickou Víru, obnovit tradiční rodinu a vykonat veřejné pokání za hříchy.“ Mohl to být někdo z našich katolíků z Bratrstva sv. Pia X., kdo by takový program vypracoval.
Problém není ani v tom, v čem by mohl snadno být, totiž v aktivismu. Je pravda, že leták začíná trochu nepříjemným titulem „Vyzýváme všechny zbabělce“, jako by každý, kdo se pochodu nezúčastní, byl bázlivý nebo neochotný něco udělat na obranu své Víry. Nicméně „modlitba patnácti desátků růžence cestou hlavními ulicemi našich měst“ je v první řadě modlitbou bez akce jako takové a jen s malým náznakem onoho ducha vzpoury nebo zloby, který z katolického pohledu může pokazit mnoho jinak dobře míněných pochodů či průvodů.
Problémem nejsou ani „naléhavější státní povinnosti“… Seminaristé sice mají naprostou povinnost studovat a modlit se v odloučení od světa obvykle šest let, aby se připravili na návrat do světa jako kněží našeho Pána Ježíše Krista, ale v sobotu v poledne se mohou snadno naobědvat dřív, zameškat jen minimum studia a splnit závazek patnácti desátků růžence.
Problémem není ani spolupráce nebo zapojení s Novus Ordo, protože pochod organizuje, jak se píše v letáku, skupina laiků a každý laik, který věří ve veřejný růženec, má jistě katolickou Víru. A pokud budou přítomni Novus Ordo kněží a jsou – což je přirozené – pozváni, aby pochod vedli, přítomní seminaristé jistě mohou být natolik diplomatičtí, aby nějakou svou akcí oficiální klérus nezastrašili od účasti na veřejném růžencovém pochodu!
V čem je tedy problém? Odpověď: Seminaristé, kteří se učí a poznávají plnost katolické nauky, získávají do vlastnictví poklad nevyčíslitelné hodnoty, Víru, bez níž se nelze líbit Bohu a dostat se tak do nebe. Je pravda, že každý, kdo se účastní veřejného růžencového pochodu musí mít alespoň trochu katolické Víry a že všichni takoví lidé by měli mít prospěch z kontaktu se seminaristy, kteří jsou vyzbrojeni plností Víry. Rizikem však je, že jen málo takových lidí může pochopit důležitost plnosti integrální katolické nauky, takže by seminaristé mohli být vystaveni jakémusi pokušení „TRADIEKUMENISMU“: pojďme se všichni, kdo věříme v růženec, prostě spojit a vše bude v pořádku; pojďme se my všichni, kdo milujeme Matku Boží, soustředit na věci, které nás spojují a nezabývat se věcmi, které nás rozdělují, konec konců jsme přece všichni katolíci, ne?
Tak by mohli být seminaristé v pokušení začít znehodnocovat to, co tvoří specifické poslání a hodnotu Bratrstva sv. Pia X., totiž strážit integritu katolické nauky.
Tato důležitost nauky, z níž vyplývá potřeba tzv. tradičních katolíků vyhýbat se náboženskému spolčování dokonce i s tzv. konzervativními katolíky (s výjimkou toho, aby je přiměli pochopit, že se mýlí), je dnes pro mnoho lidí, dokonce i katolíků, těžko pochopitelná.
Zamysleme se na chvíli. Katolík je katolíkem (tj. má mnohem lepší předpoklady dostat se do nebe, než kdyby katolíkem nebyl) ne podle svého pohlaví, věku, inteligence nebo něčeho podobného, ale podle toho, čemu věří, což neznamená to, co si sám vymyslí, ale to, co ví, že je v Božích záležitostech pravda.
Katolík tedy především ví, že existuje jediný Bůh a že spojovat se s ateisty na domnělém společném základě dobročinnosti vůči lidstvu a vylučovat Boha znamená žít ve lži a rouhačství, protože všechno dobré v člověku pochází pouze od Boha. Za druhé ví, že Bůh se jednou (pouze jednou) vtělil a stal se člověkem, Bohočlověkem Ježíšem Kristem a že spojovat se s jinými náboženstvími na domnělém společném základě víry v Boha a vylučovat Ježíše Krista znamená žít ve lži a rouhačství proti dobrotě Boha, který podstoupil nezměrnou bolest, aby sestoupil na zem pro nás lidi a pro naši spásu. Za třetí katolík ví, že náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, mezi nás sestoupil nejen jednou při Vtělení, ale také pokaždé, když se platně slouží mše svatá, v tajemství reálné Přítomnosti, a že spojovat se s jinými „křesťany“ na domnělém společném základě víry v Krista znamená spojovat se ve lži, pokud tito „křesťané“ urážejí Boha (přinejmenším objektivně) tím, že odmítají nauku o reálné Přítomnosti.
Toto jsou tři klasické příklady, které bychom mohli nazvat prvními třemi klasickými fázemi principu, podle něhož odmítat katolickou nauku znamená urážet Boha. Tak například ten, kdo popírá reálnou Přítomnost, vážně podceňuje skutečnou Boží lásku. Bohužel mnozí dnešní katolíci tento primát nauky, který je primátem Boží reality, nechápou, protože staví člověka a jeho společenství před Boží zájmy.
Předpokládejme však, že je tento princip pochopen alespoň teoreticky. Pak můžeme říct, že od Druhého vatikánského koncilu byl tento princip v praxi posunut nejméně o dvě fáze dále:
Za čtvrté, katolíci vědí (ale nikoliv od autority – v tom je ten problém!), že Druhý vatikánský koncil se odchýlil od Tradice a že spojovat se nekriticky s Novus Ordo „katolíky“ na domnělém společném základě „katolicismu“ znamená spojovat se ve lži a rouhačství, pokud tito „katolíci“ urážejí Boha (přinejmenším objektivně) tím, že pošlapávají katolickou Tradici.
Za páté, katolíci vědí (to je ještě kontroverznější, ale události den za dnem dokazují, že arcibiskup Lefebvre měl pravdu), že „konzervativci“, kteří se kolem osudných svěcení v červnu 1988 nebo po nich vydali zpět pod Řím, se tím také odchýlili od Tradice, a že spojovat se s nimi v přátelství nebo solidaritě znamená nepřímo zradit katolickou Víru tím, že skutky, když ne slovy, říkají, že Víra je něco, co jsou dnešní římští protestanti schopní strážit – vždyť kdo chrání dítě tím, že ho uvrhne mezi zloděje? Kdo tedy uvrhne dítě mezi zloděje, jakou hodnotu dítěti přikládá? A pokud si myslí, že zloději nejsou zloději, jakou hodnotu má jeho úsudek? A pokud předstírá, že nejsou zloději, jakou cenu má jeho poctivost? V každém případě je dítě zničeno.
Drazí přátelé, tento dopis rektora si nás „tradicionalisty“ často (i v poslední době) bere na paškál za naši lenost, samolibost, marnivost, pokrytectví, prostě za všechny hříchy, které jsou v Písmu svatém uvedeny! Subjektivně jsme totiž všichni ubozí hříšníci, a pokud to popíráme, jsme lháři (I Jn I, 8). Objektivně jsme však nositeli slavné Tradice, plnosti katolické pravdy. Naše vlastní ubohost coby nositelů nečiní pravdu, kterou neseme, o nic méně slavnou, ba naopak, čím méně si o sobě můžeme (musíme) myslet, tím výše bychom měli pravdu vyzdvihovat.
V takovém případě mohou seminaristé sejít dolů z kopce [na němž sídlí seminář], aby se připojili ke všem ostatním ctitelům růžence a Matky Boží a mohou se tam s nimi mísit, aby jim prokázali všechno možné dobro, ale největší dobro, které jim mohou prokázat – vždy se vší náležitou rozvážností – je dát jim pochopit, že za čtvrté Novus Ordo a za páté „konzervativní“ odnož nejsou přiměřenými způsoby, jak uctít Matku Boží nebo sloužit jejímu Božímu Synovi.
[…]
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof