Dopis rektora semináře – Biskup de Castro Mayer, jeho věrnost a jeho smrt (1991)
Biskup Richard Williamson
Winona, 9. května 1991
řada z vás se jistě zajímala o to, co se stalo s květnovým dopisem a poštou ze semináře. Někteří z vás možná předpokládali, že se bude jednat o vzpomínkové vydání časopisu „Angelus“ k úmrtí zakladatele Bratrstva sv. Pia X., arcibiskupa Marcela Lefebvra, k němuž došlo 25. března. Seminář musel vytřepat peníze z kasičky, aby vám ho mohl poslat, ale zakladatel umírá jen jednou! A pak, čím lépe si budeme vážit Božích darů, jako je velký katolický biskup, tím více nám bude Bůh nakloněn posílat další takové, jako je on: „Kdybys poznal Boží dar...“ říká náš Pán.
A nyní měsíc po arcibiskupovi zemřel 25. dubna v nemocnici v Brazílii i biskup, který měl tu čest a slávu být jediným biskupem na světě, který stál po boku arcibiskupa Lefebvra v hodině nouze Církve, biskup Antonio de Castro Mayer, emeritní biskup diecéze Campos v Brazílii. Bůh se tedy postaral o to, aby druhové ve zbrani na zemi byli také druhy v nebi.
Biskup de Castro Mayer se narodil rok před arcibiskupem Lefebvrem a biskupem diecéze Campos, malého města ležícího asi 300 km severovýchodně od Ria de Janeira, se stal v roce 1948, když mu bylo okolo čtyřiceti pěti let. Byl zdatný v kanonickém právu a teologii a pastýřský list „Problémy moderního apoštolátu“, který napsal pro svou diecézi v roce 1953 a který obsahoval „Katechismus příhodných pravd proti dnešním omylům“, se rozšířil daleko za hranice jeho diecéze, v Brazílii i mimo ni.
Jeho zdatnost v nauce byla důvodem, proč když Církev zasáhlo tornádo Druhého vatikánského koncilu, nebyli on ani jeho diecéze vyvedeni z míry, což se nepodařilo žádnému jinému biskupovi s jeho diecézí v celé Církvi! Mnozí biskupové se během koncilu a po něm museli cítit krajně nepříjemně, když se zavádělo nové náboženství, ale pokud neměli zcela jasnou mysl, řekli si: „No, nelíbí se nám to a necítíme, že je to katolické, ale Víra se neřídí zálibami nebo pocity, takže pokud to papež říká, musíme poslechnout.“ Pouze pokud by s jasnou myslí věděli, že změny vážně ohrožují samotnou nauku Víry, mohli by jim klidně a vytrvale vzdorovat, jako to dělal biskup de Castro Mayer.
A co víc – co je mnohem víc – jeho kněží zůstali s ním. Když přišla nová mše, následovali ho a drželi se tridentské mše, a když dosáhl věku 75 let a podle nových církevních pravidel musel odstoupit, stále ještě velká většina z jeho dvou tuctů kněží zachovávala tridentskou mši. Nepochybně díky němu pochopili.
Byl nahrazen modernistickým biskupem, který začal vyhánět všechny kněze biskupa de Castro Mayera z jejich farností. Několik z nich boj vzdalo, ale velká většina z nich opět doslova vyšla do ulic, a když se rozhodli vybudovat nové kostely z ničeho, pak – což je další svědectví o bývalém biskupovi a jeho kněžích – je následovala velká většina lidu, takže se zde teď buduje jedenáct zcela nových kostelů. Viděl jsem tři z nich, když jsem byl v Brazílii vloni v prosinci. Nejsou malé, a ten, který jsem viděl dokončený, je velmi pěkný – a už teď je příliš malý! Co dokáže jeden dobrý biskup!
Posledním velkým okamžikem Doma Antonia bylo nepochybně to, když jako spolusvětitel stál po boku arcibiskupa Lefebvra při biskupských svěceních v červnu 1988. Během obřadu pronesl krátké kázání a uvedl, proč přicestoval. Řekl, že byl vystaven velkému tlaku, aby se nezúčastnil, ale že to pro něj bylo takovou povinností, že by neúčast považoval za smrtelný hřích.
Arcibiskup byl za jeho pomoc nesmírně vděčný. Biskup de Castro Mayer byl ve všech ohledech tak naprosto nezávislý na arcibiskupu Lefebvrovi, že když se spolu s ním postavil proti celému světu, byl to jasný důkaz, že si arcibiskup nevymýšlí vše jen z vlastní hlavy. Zcela bez arcibiskupova vlivu dospěl jeden další katolický biskup, který čelil stejnému zmatení, ke stejně dramatickému rozhodnutí: raději podstoupit „exkomunikaci“ než zůstat nečinný. Od té doby už nikdo nemohl arcibiskupa odmítnout jako osamělého církevního rebela.
O tom, jak si arcibiskup vážil svého druha ve zbrani, vypovídá tento úryvek, začátek dopisu, který arcibiskup napsal ze Švýcarska 4. prosince loňského roku Domu Antoniovi, upoutanému na lůžku v Brazílii:
„Velmi drahý monsignore Antonio de Castro Mayere,
z Brazílie se ke mně donesly zvěsti o Vašem zdraví, které se prý zhoršuje! Blíží se snad Boží volání? Pouhá myšlenka na to mě naplňuje hlubokým zármutkem. Jak osamělý budu bez svého staršího bratra v biskupském úřadu, bez vzorového bojovníka za čest Ježíše Krista, bez svého jediného věrného přítele v děsivé pustině koncilní církve!
Na druhou stranu mi v uších zní celý zpěv tradiční liturgie... nebesa vítají dobrého a věrného služebníka, je-li to vůle dobrého Pána.“
Arcibiskup Lefebvre očividně netušil, že se domů vrátí jako první, ale zjevně tam nečekal dlouho, aby za sebou přitáhl svého druha. „Milí a libí, v žití ni ve smrti nebyli rozloučeni; byli rychlejší, nežli jsou orlové, byli udatnější nežli lvové!“ (II Sam. I, 23).
Pohřeb arcibiskupa, který jsem 2. dubna navštívil v Écône, byl slavnostní, ale spíše uklidňující než smutný. V přiloženém časopise „Angelus“ je několik fotek a část výjevu u hrobu je připomenuta v příspěvku nazvaném „To, za čím stál, nemohlo zemřít“. Čas smutku nastane, až jeho dílo zemře, pokud vůbec někdy zemře.
Pokračuje. V USA proběhnou v tomto roce následující biřmování, která udělí: biskup Alfonso de Galarreta v E1 Paso 9. června, v Ridgefieldu 16. června; já v Livingstonu 26. května; ve Filadelfii 2. června dopoledne, a v Pittstonu (PA) 2. června; v Atlantě 9. června, a v Richmondu 9. června a konečně v Coltonu 13. října.
Toto oznámení přichází se zpožděním, protože na něj v dubnovém dopise nebylo místo. Nebojte se, s Boží pomocí budou biřmování i v příštím roce. Důležité je, aby mladí lidé znali a milovali svou Víru. Lepší je – všimněte si lačnící duše – milovat svátosti a nemít je, než je mít a nemilovat je, pokud se Bůh přibližuje k prvnímu stavu, ale vzdaluje se od druhého.
Kéž vám Panna Maria požehná ve zbytku jejího měsíce. Ona zvítězí, jak uvidíme.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof