Frankfurtská škola a kulturní marxismus (2024)
James Hanisch
29. října 2024
Mnozí z našich čtenářů nepochybně znají pojmy multikulturalismus a kritická rasová teorie, ale je pravděpodobné, že mnohem méně z nich zná jména a historii těchto revolučních ideologií, které v posledních desetiletích rozvrátily západní společnost – jména jako Georg Lukacs, Antonio Gramsci a Frankfurtská škola. Jejich příběh je příběhem komunistické revoluce z roku 1917 (zosnované a financované Západem), která se vrátila domů do Spojených států.
Karel Marx popsal komunismus jako nevyhnutelný konečný bod historického vývoje. Dělnická třída proletariátu musí být podle něj dříve či později tak rozzuřená, že ji privilegovaná buržoazie využívá a zneužívá, že povstane ve spontánních revolucích a svrhne kapitalismus. Proto se po bolševické revoluci v roce 1917 všeobecně věřilo, že podobné proletářské revoluce proběhnou i v Evropě a Severní Americe. Ale neproběhly a jediné dva pokusy začít takovou revoluci na Západě – v Mnichově (Bavorská republika rad v letech 1918–1919) a v Budapešti (Maďarská republika rad v roce 1919) – byly potlačeny během několika měsíců.
George Lukacs – poučení z Maďarska
Komunistickou internacionálu velmi zajímalo, proč tomu tak bylo. Maďarský komunista jménem Georg Lukacs se domníval, že zná odpověď. Jako jeden z komisařů pro kulturu během krátké maďarské revoluce se utkal s nezlomnou vírou maďarských katolíků – a nakonec byl zcela poražen. Moderní historici přičítají neúspěch Maďarské republiky rad tomu, že Lukacs zavedl do veřejné politiky tu nejnižší nemorálnost (včetně radikální sexuální výchovy ve školách, liberálních rozvodových zákonů a snadného přístupu k antikoncepci), což vyvolalo takový všeobecný odpor u skutečně katolického obyvatelstva, že revolucionáři ztratili veškerou vládní moc. Lukacs vsadil na tvrdou ruku a použití popravčích čet a shledal, že je to ke zdolání obyvatelstva prodchnutého křesťanskou vírou zcela nedostatečné.
Lukacs si uvědomil, že komunismus se v Rusku ujal proto, že národ ovládla zvláštní zkaženost křesťanství, pro niž jsou typické patologické postavy z děl jeho oblíbeného spisovatele Dostojevského – lidé odcizení Bohu ve světě, o němž se domnívali, že ho Bůh opustil; obyvatelstvo, které víc dbalo na osud komunity než na osud své nesmrtelné duše. Jakmile člověk přijal fakt svého odcizení Bohu, bude každý čin ve službě „osudu komunity“ vnímat jako ospravedlněný. Jinak řečeno, cokoliv poslouží zájmům „utlačované“ skupiny, je považováno za morální. Lukacs byl přesvědčen, že takový postoj je nutný k uvolnění „ďábelských sil skrývajících se ve všem násilí“, na němž by úspěšná (jak to nazval, „démonská“) revoluce závisela.
Naopak, jak si Lukacs uvědomoval, vliv křesťanství na západní svět spočíval ve zdůrazňování jedinečnosti a posvátnosti každého jednotlivce. Převládající přesvědčení mezi západními národy bylo to, že každý z nás má přímý vztah s Bohem a že používáním rozumu můžeme poznávat Jeho vůli a rozlišovat dobro od zla. Používáním rozumu tedy můžeme pracovat k Dobru tím, že uplatňujeme naši Bohem určenou vládu nad přírodou, abychom překonali problémy, kterým čelíme jako jednotlivci i jako společnost.
Lukacs věřil, že dokud tento základní křesťanský pohled na svět nebude v západních národech zničen, nikdy neupadnou do stavu beznaděje a odcizení potřebných k tomu, aby byly zralé pro revoluci. Západní křesťanstvo tedy bylo samo o sobě překážkou komunistické expanze a jeho zničení musí být prvním úkolem Komunistické internacionály.
Antonio Gramsci – poučení z Itálie
Mezitím k velmi podobným závěrům nezávisle dospěla jiná mrzká osoba, Antonio Gramsci. Gramsci byl zakládajícím členem a vůdcem Italské komunistické strany, byl však v roce 1926 uvězněn na doživotí. V posledních letech svého života se jako ďábelský protiklad sv. Pavla stal vůdčím světlem marxistického světa a napsal ve svých Sešitech z vězení tisíce stran historických analýz ukazujících cestu ke komunistickému novému světovému řádu – nikoliv však čistě prostřednictvím marxistického převratu, ale spíše prostřednictvím neomarxistické strategie podvracení a infiltrace stávajících institucí.
Rozdíl byl značný. Bolševici v roce 1917 prostě jen nepřevzali stávající struktury ruské společnosti. To ani nebyl styl komunistů, kteří po druhé světové válce ovládli východní Evropu. Striktně marxistický modus operandi byl zničit stávající instituce a nahradit je novými, které komunisté sami vytvořili. Gramscího metoda infiltrace stávajících institucí (včetně vládních úřadů a ozbrojených sil) by způsobila, že by si většina cílové populace neuvědomila, že propadá komunismu.
Dalším rozdílem bylo, že Marx hovořil o útlaku pouze v ekonomickém pojetí. K ekonomicky utlačovaným nevolníkům, na něž se Marx spoléhal jako na ty, kteří povstanou proti svým privilegovaným utlačovatelům, Gramsci přidal další marginalizované skupiny – jmenovitě ženy, rasové menšiny a zločince. Tvrdil, že jejich útlak je hegemonický – skrytý za převládajícím hodnotovým systémem Západu. Tyto skupiny zřídkakdy projevovaly vzdor vůči svým utlačovatelům, protože přijímaly systém hodnot zachovávaný jejich utlačovateli. Převaha křesťanské víry na Západě je přesvědčila, aby souhlasili se svou marginalizací.
Gramsci psal, že prvním krokem k podnícení těchto lidí k revoltě musí být delegitimizace systému víry křesťanského Západu v jejích mysli. A protože tyto hodnoty založené na víře pronikají každým aspektem společnosti – vládou, soudy, politickými stranami, školami a univerzitami, církvemi, korporacemi, pracovními místy, zábavními a informačními médii, uměním, literaturou, vědou a historií; jedním slovem každou institucí včetně tradiční rodiny především – musí se z nich všech udělat bojiště ve válce za nový systém hodnot nakloněný utlačovaným skupinám.
Tato výše zmíněná bitva by nebyla povstáním, jak si ho představoval Marx, byla by jako deset tisíc kilometrů čítající „Dlouhý pochod“ čínské komunistické armády, který z Mao Ce-tunga v roce 1935 učinil nezpochybnitelného vůdce Komunistické strany Číny. Realizací dlouhého pochodu kulturními institucemi Západu v rámci systematické infiltrace a podvracení mohla komunistická ideologie vést utlačované skupiny obyvatel Západu k odmítnutí intelektuálních a morálních principů starého řádu, demaskovat na Západě křesťanské pohledy na svět jako nástroje nadvlády, a tím přeměnit „strukturu útlaku na strukturu vzpoury a společenskou přestavbu“.
Gramsciho vize spolu s Lukacsovou taktikou podvracení společnosti se ukázaly být velmi účinnou kombinací.
Původ a záměr Frankfurtské školy
Po kontrarevoluci, která sesadila sovětský režim v Budapešti, Lukacs z rodného Maďarska utekl. Nejprve odešel do Sovětského svazu, ale brzy (v roce 1922) byl tajně vyslán do Německa, aby vedl operaci psychologické války proti Západu se sídlem ve Frankfurtu. Do roku 1923 shromáždil malou skupinu intelektuálů tíhnoucích k marxismu a založil s nimi přidružené pracoviště Goethovy univerzity s názvem Institut pro sociální výzkum (I.S.R.) – otevřeně komunistického think-tanku známého jako Frankfurtská škola.
Hitler v roce 1933 Institut zakázal, a proto následujícího roku (po krátkém oddechu jinde) přesídlil do New Yorku jako součást Kolumbijské univerzity. Zde mu takřka dvacet let bylo dovoleno vnášet neomarxistickou ideologii přímo do amerického akademického a kulturního života, než se roku 1951 vrátil do Německa.
Cílem Frankfurtské školy bylo vydláždit cestu socialistické revoluci na Západě jeho odkřesťanštěním – to znamená zničením jeho tradiční kultury a zkažením jeho stávajících kulturních forem do té míry, že zplodí „nové barbarství“. Intelektuálové, kteří se za tímto účelem shromáždili v Institutu a kolem něj, měli různé zkušenosti a představy o tom, jak se tohoto úkolu zhostit. Někteří z nich byli přímo komunisté. Jiní byli pouhými socialisty, nikoliv členy [komunistické] strany. Další byli prostě radikály – sionisty, freudovskými psychology, dokonce i satanisty.
Filozofie Institutu tak byla děsivou sbírkou omylů a deviací převedených do popularizovaných forem jako je kritická teorie, které by byly atraktivní pro studenty vysokých škol. (Kritická teorie samozřejmě vůbec není vědeckou teorií, ale pouhou rétorikou, jejímž cílem je zdiskreditování jakékoliv společenské instituce, na kterou se zaměří.) Sám Lukacs velmi přispěl do programu Institutu, zvláště svou odbornou znalostí taktiky „kulturního terorismu“ a podkopávání sexuální morálky. Byla přijata Gramsciho idea dlouhého pochodu institucemi a Herbert Marcuse, naprosto perverzní německo-americký filozof, rozšířil Gramsciho nový proletariát sestávající z žen, zločinců a rasových menšin také o homosexuály a „transsexuály“. Další členové přispěli různými aspekty freudovských teorií a technik psychologického podmiňování. Konečný produkt tohoto ďábelského amalgámu s cílem zničit křesťanský Západ se stal trvalým znakem neomarxismu: „Kulturní marxismus“, nebo jak je nyní na Západě obecně nazýván, multikulturalismus.
Průnik do vzdělávání, umění a médií
Hlavní ze všech institucí západní společnosti, která měla být infiltrována, protože nabízela nejpřímější cestu k ovládnutí všech ostatních, byl veřejný vzdělávací systém. Nikde nebyla strategie kulturního marxismu rozvracet instituce a dělat z nich nositele revolučních změn tak dramaticky úspěšná, jako ve školách. Stálá indoktrinace vysokoškolských studentů marxistickou ideologií rychle vytvořila celou generaci učitelů na amerických základních a středních školách odhodlaných předávat tuto ideologii svým vlastním studentům.
V roce 1950 Frankfurtská škola přidala na seznam institucí, které se mají svrhnout, „autoritářskou osobnost“. Rasismus a fašismus jsou prý pro tradiční americkou kulturu běžné – zejména pro její křesťanství, kapitalismus a tradiční rodinu. Takto otrávená kultura pak přirozeně může produkovat pouze mysl náchylnou k rasismu a fašismu. Proto je každý, kdo zastává tradiční morální hodnoty nebo instituce, považován za rasistu a fašistu a děti vychovávané tradičně smýšlejícími rodiči se prakticky jistě také stanou rasisty a fašisty. Každý, kdo je vychováván v tradici náboženství, vlastenectví, rodinných hodnot, volného trhu a vlastnictví zbraní, musí být považován za utlačovatele, který potřebuje psychologickou očistu od svých nevědomých předsudků. Brzy také, jako logický následek „bílých privilegií“ a „bílé viny“, bylo samotné křesťanství Institutem považováno za základní zdroj veškerého antisemitismu.
Hluboce zakořeněné důsledky těchto nauk vidíme dnes všude kolem sebe. Lpění na představě univerzální pravdy je vnímáno jako zjevný důkaz autoritářství. I ty nejzákladnější samozřejmé pravdy jsou kritizovány jako bělošské narativy. Mužský instinkt chránit ženy je „patriarchát“ a „paternalismus“. Touha vytvořit tradiční rodinu je „heteronormativita“. Projevovat uznání kulturním výdobytkům Západu je nejhorším projevem „bílé nadřazenosti“.
Počátkem 60. let 20. století se sociologie stala nejpopulárnějším studijním předmětem na amerických univerzitách a vlny studentských protestů se staly pravidlem. V naší době po rozpadu Sovětského svazu jsou naše univerzity největším zdrojem komunistické propagandy na světě, překypujícím politickou korektností a narcistickými grievance studies [Akademické obory, které spíše vyjadřují stížnosti na společnost, než že by důsledně hledaly pravdu. – pozn. překl.]. Není divu, že absolventi, kteří opouštějí univerzity s jedním z těchto bezcenných a zbytečných titulů – v oborech typu ženská studia, afroamerická studia, homo studia atd. – se špatně uplatňují na trhu práce. Vzhledem k tomu, že jsou navíc zatíženi nezvladatelným množstvím dluhů, jsou přirozeně více než kdy jindy nakloněni levicovým hnutím, jejichž cílem je zničit americkou společnost.
Umění bylo ještě snadnějším cílem pro taktiku Institutu, která spočívala v podvracení a transformaci prostřednictvím infiltrace. Jako příklad úspěchu Institutu se snadno vybaví odporné, nesmyslné moderní obrazy a sochy. Ovlivněn však byl každý obor – hudba, literatura, drama, architektura atd. Ve prospěch odcizených děl moderních černošských a feministických autorů se opouštěli klasikové. V moderní hudbě se stala normou atonalita a disonance. Umělci začali objekty zobrazovat tak, jako by se na ně díval uživatel drog, jako izolované a dezintegrované jevy, které v divákovi vyvolávají izolované pocity. Dramatici se snažili vytvořit v dramatu „zcizovací efekt“, který způsoboval to, že diváci odcházeli s pocitem demoralizace a bezúčelného hněvu. Všechny tyto kroky směřující k vyzdvihování ošklivosti sloužily cíli Institutu, aby umění spíše odcizovalo, než aby povznášelo, jak by mělo být jeho pravým smyslem. Účelem moderního umění jako neomarxistického nástroje je právě zničit onen povznášející potenciál skutečného umění tím, že se soustředí na brutalitu a sráží lidi na úroveň zvířat a vyvolává v nich pocit, že jsou zbaveni spojení s Bohem.
Během 60. let byl pozoruhodný úspěch Frankfurtské školy při vytváření žádoucí kulturní přeměny čím dál zjevnější v celých Spojených státech – asi nejdramatičtěji v početných manifestacích hnutí za občanská práva (1), v sexuální revoluci a v drogovém hnutí hippies té doby, ale také v mnoha nenápadných vítězstvích, která většina Američanů ani nepoznala jako marxistický průnik. Nejvýznamnějším z nich zřejmě bylo ovládnutí rozhlasu a televize jako nástrojů společenské kontroly.
Podvracení médií a technologií
V době první světové války bylo v celých Spojených státech pouhých 100 tisíc rozhlasových přijímačů. Během dvaceti let se však rádio stalo z hračky pro nadšence nejpopulárnější formou zábavy. V roce 1937 mělo rádio 28 milionů rodin (z celkového počtu 32 milionů v zemi), což bylo větší procento, než kolik rodin mělo vnitřní vodovod. V témže roce Rockefellerova nadace sídlící na Princetonské univerzitě, ale ve spolupráci s celou sítí dalších univerzit, zahájila vůbec první výzkumný projekt zaměřený na studium společenských dopadů této nové formy masmédií. Všeobecně byl známý jako „projekt rádio“ a v podstatě fungoval jako odnož Frankfurtské školy. Jeho ředitel byl dlouholetým spolupracovníkem Institutu, stejně jako další jeho vůdčí členové, a jeho aktivity se soustředily na ověřování teorií Institutu o dopadu, který by masmédia mohla mít na vymývání mozku obyvatelstva, zejména na zvyšování jejich pocitu odcizení.
Michael Minnicino (+ 2023) ve svém stěžejním eseji o kulturním marxismu „Frankfurtská škola a »politická korektnost«“ píše o vlivu tohoto institutu na masmédia a o mnoha dalších aspektech amerického směřování do náruče komunismu, a to i na vládní úrovni, a o tom, co je pro nás všechny v sázce:
„Celému rozvoji televize a reklamy v 50. a 60. letech razili cestu muži a ženy, kteří byli vyškoleni v technikách masového odcizení Frankfurtské školy...
Technika masmédií a reklamy vyvinutá Frankfurtskou školou nyní účinně kontroluje americké politické kampaně. Kampaně se už nezakládají na politických programech, ale vlastně na odcizení. Pomocí psychoanalytického průzkumu jsou identifikovány drobné potíže a iracionální obavy, které se pomocí kouzelného proutku promění na »problémy«, jež je třeba řešit... Problémy, které rozhodují o budoucnosti naší civilizace jsou pečlivě zredukovány na foto příležitosti a zvukové ukázky... kde je dramatický dopad maximální a myšlenkový obsah nulový...
Vliv mystifikace autoritářské osobností v dnešní době částečně pochází také z toho, že Frankfurtská škola a její teorie byly za druhé světové války, což je neuvěřitelné, oficiálně přijaty americkou vládou a tito kominternisté (tj. členové Komunistické internacionály) byli zodpovědní za určení toho, kdo jsou nepřátelé Ameriky ve válce a po válce... Amerika v neuvěřitelné míře nechala svým vlastním největším nepřátelům určovat, kdo jsou nepřátelé národa...
Principy, na nichž byla vybudována západní židovsko-křesťanská civilizace, už v naší společnosti nejsou dominantní; existují jen jako jakési podzemní hnutí odporu. Pokud se tento odpor nakonec potopí, pak civilizace nepřežije – a v naší éře nevyléčitelné pandemické nemoci a jaderných zbraní s sebou zhroucení západní civilizace velmi pravděpodobně stáhne do pekla i zbytek světa.“
Naše současnost, konec Gramsciho dlouhého pochodu
Bedřich Engels toto peklo na zemi popsal prorockým jazykem, jako by chtěl rozvinout varování Naší Paní ohledně vyhlazení národů a všeobecného mučednictví věřících. Napsal:
„Všechny... velké i malé národy jsou odsouzeny k zániku... v revoluční světové bouři... [Všeobecná válka] vyhladí všechny... národy včetně jejich jména. Příští světová válka bude mít za následek, že z povrchu zemského zmizí nejen reakční třídy... ale... i reakční národy.“ („Maďarský boj“, Neue Rheinische Zeitung, 13. ledna 1849)
Právě toto „peklo“ se dnes utváří všude kolem nás. Režim vědomě pěstované ošklivosti prostupuje naším každodenním životem, od architektury až po oblečení. Současná generace není schopná kognitivně předat příštím generacím hodnoty, na nichž západní civilizace vznikla. Trpíme tyranií politické korektnosti, která do vězení posílá každého, kdo odmítá potvrdit současné šílenství „práva na potrat“ nebo „genderové fluidity“. Do naší společnosti proniká nestydatý „dvojí metr“ upřednostňující všechny druhy omylů a neřestí. (To je taktika, kterou Marcuse nazval „represivní tolerancí“ – „tolerance k hnutím zleva, ale netolerance k hnutím zprava“.)
Kdo nepociťuje atmosféru strachu a rozkladné dezorientace, kterou vyvolávají neustálé apokalyptické hrozby (války, pandemie, ekonomického zhroucení, „globálního oteplování“ atd.)? „Práva skupin“ (např. „práva gayů“, „práva migrantů“) nyní pošlapávají skutečná práva jednotlivce. Takovéto šílené převrácení právního státu (tradičně chápaného jako rovnost příležitostí jednotlivců) vytváří skupinovou „rovnost výsledků“ namísto poctivých, spravedlivých a produktivních výsledků založených na zásluhách. A všichni vidíme, jak se toto „peklo“ utváří v důsledku bující drogové závislosti, kterou otevřeně nebo skrytě podporuje americká vláda a lékaři, a to i u dětí školního věku.
(Mějte na paměti, že halucinogenní drogy bezprostředně navozují odcizený stav mysli, o který usiluje taktika Frankfurtské školy. Ve značném počtu naší populace užívání drog samo o sobě účinně navozuje toto žádoucí psychologické podmiňování.)
Rodiče jsou vytahováni ze schůzí školních rad a zatýkáni za námitky proti materiálům o sexuální výchově, které mezitím dělají z naší mládeže sexuální predátory, vrahy a sociopaty. Hodnotově neutrální vzdělávání vychovává naše děti ke vzpouře proti všem autoritám a k odmítání křesťanské morálky. Ve veřejné, ani soukromé sféře se netoleruje žádný hlas rozumu tváří v tvář jakémukoliv aspektu agendy kulturního marxismu, který je vyzbrojen prosazovateli s justiční pravomocí, od místních policejních sil až po ACLU.
Proslulý zběhlý agent KGB Jurij Bezmenov popsal proces ideologického podvracení, který komunismus používal proti Západu od sovětské éry. Jeho cílem bylo „změnit vnímání reality každého Američana, aby navzdory dostatku informací nikdo nebyl schopen dojít k rozumným závěrům v zájmu obrany sebe sama, svých rodin, svých komunit a své země“. Prvním krokem v této rozsáhlé operaci na vymývání mozků, kterou popsal, byla demoralizace, při níž jsou lidé přesvědčováni, aby ztratili víru ve svou kulturu a její instituce a vnímali svou společnost jako natolik vadnou, že nestojí za ni bojovat.
Současný stav americké společnosti nejen potvrzuje, že je tento proces demoralizace téměř dokončen, ale dává i nový smysl Bezmenovým slovům „změnit vnímání reality“. Racionální myšlení a morální uvažování je od 60. let 20. století v naprostém útlumu. Podle zpráv se zdá, že většina lidí dnes odmítá samotnou ideu absolutní pravdy a považuje realitu samotnou za proměnlivou. Včetně vlastního pohlaví.
Podle Bezmenova zbývají jen dva kroky na cestě k normalizaci amerického komunistického státu: nejprve destabilizace společnosti do té míry, že obyvatelstvo ztratí pocit důvěry, že věci ze dne na den zůstanou stejné; a pak krátké období uměle vytvořené rozsáhlé krize, s níž „je třeba něco udělat“.
To, co se pak stane, bude znamenat zánik všeho, o co všechny předchozí generace křesťanů usilovaly při budování Božího království na zemi.
Poznámka
1) Více k tomto tématu najdete v kapitole 9 „New American Founding: The Untold Story of Civil Rights and Cultural Marxism“ v knize Unhumans: The Secret History of Communist Revolutions (and How to Crush Them) autorů Jacka Posobiece a Joshuy Lisece, Skyhorse Publishing, New York, NY, 2024.
Zdroj: The Fatima Center
Překlad: D. Grof