Kde byly hřeby při ukřižování Našeho Pána? (2020)
Paul Casey
6. dubna 2020
Zach 13:6 A bude-li tázán: „Co jsou rány tyto mezi rukama tvýma?“ odpoví: „Těmi byl jsem zbit v domě těch, kteří mě milovali!“
[et dicetur ei quid sunt plagae istae in medio manuum tuarum et dicet his plagatus sum in domo eorum qui diligebant me] (latinská Vulgata)
Žalm 21:17 [R]ota lidí zločinných obléhá mne; zbodli ruce mé i nohy moje. (1)
Luk 24:39–40 Vizte mé ruce i mé nohy! Já jsem to!... Po těch slovech ukázal jim své ruce i nohy.
Jan 20:20 A když to řekl, ukázal jim ruce i bok.
Jan 20:27 Potom dí Tomášovi: „Vlož svůj prst sem a viz mé ruce.“
O tom, že ukřižovaný Mesiáš měl hřeby v rukách svědčí toto vše:
• Proroctví Starého zákona.
• Očitá svědectví Nového zákona.
• Ústní tradice.
• Historické záznamy.
• Patnáct století křesťanského umění.
Nyní se však poprvé od Ukřižování rozhořela nepřetržitá a často nesmiřitelná debata stará pouhých osmdesát let, založená téměř výhradně na domněnkách jednoho lékaře s dobrými úmysly. Debata zůstává matoucí, protože se zakládá na mylné informaci, která se neustále papouškuje. Pravdu však nenajdeme v domněnkách, jednoduchých experimentech nebo dokonce v rozboru starověkých slov (zda „ruka“ může znamenat „zápěstí“) (2), (3), ale v historických důkazech a ve správně chápané lékařské vědě.
V prvních stoletích církevních dějin neexistuje žádný důkaz, který dokumentuje nebo naznačuje to, že Kristus byl přibit skrze zápěstí. Kromě výše uvedených novozákonních svědectví se raná Církev k tomuto tématu většinou nevyjadřuje, což není ve světě, kde se veřejné projevy křesťanské víry považovaly za hrdelní zločin, nic neočekávaného. Po Konstantinovi však strach opadl a zpodobňování Ukřižování se rozšířilo. V Britském muzeu dnes mají slonovinový krucifix datující se do roku 420 po Kr., o němž se předpokládá, že je nejstarším doposud existujícím znázorněním Ukřižování. Dřevěná brána baziliky svaté Sabiny v Římě také zpodobňuje Ukřižování a datuje se do let 430–432 po Kr. Obě tato zpodobnění umisťují hřeby na dlaň, nikoliv na zápěstí. S těmito historickými znázorněními se pojí i samotné historické záznamy. Historici jako například Justus Lipsius (4), John Hewitt (5) a John Robison (6) všichni potvrzovali, že hřeby byly umístěny na ruce. Martin Hengel zdůrazňoval obvyklost této praxe: „Je třeba poznamenat, že pravidlem bylo přibít oběť za obě ruce a nohy.“ (7) Na tom existovala shoda 1 900 let.
Teprve ve 30. letech 20. století, po vystavení Turínského plátna, přišel Pierre Barbet (1884–1961), francouzský lékař a chirurg, který působil na bojišti první světové války, s teorií, že Kristus byl přibit skrze zápěstí, nikoliv skrze ruce, a to na základě experimentů, které provedl na mrtvolách, a na základě své interpretace plátna. Jeho dílo A Doctor at Calvary (Lékař na Kalvárii) (1950), které se stalo mezníkem, bylo detailním popisem mnoha lékařských aspektů Ukřižování a zabývalo se umístěním hřebů, polohou Krista na Kříži, udušením jako příčinou smrti a mnoha dalšími aspekty, a bylo první takovou studií svého druhu. Mnozí jeho závěry berou za definitivní, protože tvrdil, že na podporu svých teorií má lékařské důkazy. Pokud jde o umístění hřebů, provedl jednoduchý experiment spočívající v tom, že hřeb umístil do střední části měkké tkáně dlaně ruky mrtvoly a pak pozoroval, že když se na ruku vyvine váha, jako když Kristus visel na kříži, hřeb se jednoduše vytrhne z ruky mezerou mezi prsty. Z nevysvětlitelného důvodu neprovedl žádné další pokusy umístit hřeb jinam na dlani, ale prostě předpokládal, že hřeb nemohl být umístěn nikde na dlani a musel být ve skutečnosti umístěn na zápěstí. Rozhodl se pro bod ve střední části poblíž zápěstního záhybu, směrem k malíkové straně (obrázek 1a a 1b níže), kde by došlo k průniku mezerou mezi čtyřmi zápěstními kostmi, známou jako Destotův prostor (8) (obrázek 2). Barbet dokazoval, že hřeb vedený skrze tento prostor by mohl udržet váhu ukřižovaného muže a zdálo se mu, že tato poloha se shoduje s tím, co Panna Marie vyjevila sv. Brigitě, že „ruce mého Syna byly probodnuty v té části, kde je kost nejpevnější“. Tvrdil, že by hřeb pronikl zadní částí ruky, jak to odpovídá ráně na plátně, ale také mylně tvrdil, že hřeb by poškodil středový nerv, který ovládá svaly palce, což by způsobilo jejich křeč, a to by podle něj vysvětlovalo, že na plátně není vidět palec.
Barbetovy teorie se osmdesát let donekonečna opakovaly v televizních dokumentárních pořadech, časopiseckých článcích a na internetových webech. Navzdory historickým záznamům, které dokazují, že lidé byli ukřižováni za pomocí hřebu do dlaně (dokonce i při absenci podpůrných provazů (9)), a také navzdory rozsáhlým experimentálním pracím jiných autorů, které jsou v rozporu s Barbetovými hypotézami, však debata přetrvává.
Frederic Zugibe, M.D., Ph.D. (1928–2013) byl narozdíl od Barbeta forenzním patologem (s doktorátem z lidské anatomie), který v New Yorku více než třicet let sloužil jako soudní lékař. Jako forenzní patolog (v podstatě lékařský detektiv, který určuje příčinu smrti) byl kvalifikovanější než Barbet, aby porovnal otisky na plátně s lékařskými zjištěními. V knize The Cross and the Shroud (Kříž a plátno) z roku 1988 Zugibe mnohem detailněji popsal experimenty provedené v 70. a 80. letech 20. století (kdy měl k dispozici mnohem víc technologií, než měl Barbet), které prokázaly, že mnohé Barbetovy hypotézy jsou chybné.
Pokud jde o Barbetovu teorie hřebu v zápěstí, Zugibe v Barbetově tezi nalezl několik omylů:
1) Hřeb umístěný v Destotově prostoru by byl příliš daleko směrem k malíkové straně ruky, aby odpovídal ráně na plátně.
2) Hřeb umístěný v Destotově prostoru by neodpovídal ranám žádného stigmatika před Barbetem.
3) Hřeb umístěný v Destotově prostoru by s největší pravděpodobností minul středový nerv. Musí tedy existovat jiný důvod, proč nejsou palce na plátně viditelné.
Zugibeho názor byl, že rána na plátně (která představuje výstupní ránu na zadní straně ruky) byla umístěna více směrem k palcové straně a dále k prstům, než by dovolovala Barbetova navrhovaná poloha, i kdyby se Barbetův hřeb ohnul při průchodu zápěstím. Zugibe provedl mnohem rozsáhlejší experimenty na mrtvolách a dokázal, že hřeb ve skutečnosti mohl procházet dlaní v kostnatém prostoru mezi opěrnými kostmi ukazováčku a prostředníčku a menšími kostmi těsně pod nimi, a to bez porušení některé z kostí (obrázek 3a, 3b, 3c). Hřeb umístěný do tohoto prostoru by při průchodu z dlaně do zadní část ruky, vycházel z místa, kde je zobrazena rána na plátně (obrázek 3d, 3e, 3f). Stejně jako Barbet došel k závěru, že hřeb procházející kostnatým prostorem může unést váhu těla, tak i Zugibe prostřednictvím dalších experimentů prokázal, že tento kostěný prostor nejenže unese tělo (10) bez podpůrných provazů, ale že to také bude ve shodě s tradičním přesvědčením, že hřeby byly vedeny skrze dlaně. Zugibeho prostor je také více v souladu s ránou na plátně, se zjevením sv. Brigity a s pozicí u stigmatiků jakým byl například Padre Pio (obrázek 4).
Pokud jde o středový nerv, Zugibe zjistil, že Barbetův hřeb jej nepoškodí. Středový nerv ovládá bříško dlaňového svalu ve spodní části palce a jeho dráha je vyznačena místem, kde se nachází šlacha zápěstí zvaná palmaris longus (obrázek 5). Středový nerv se klasicky nachází přímo pod touto šlachou nebo na její palcové straně. Barbetův hřeb však prochází na straně šlachy malíčku, což znamená, že by zcela minul středový nerv. Důležitější je, že i kdyby hřeb umístěný jinde poškodil středový nerv, ochromil by jej a svaly palce, které ovládá, takže palec by nebyl přitahován těmito (nyní ochrnutými) svaly, ale vysouval by se pomocí jiných svalů, které jsou stále v činnosti na opačné straně zápěstí. Zugibe správně vyslovil hypotézu, že jediným důvodem, proč nejsou palce na plátně vidět, je to, že se palce po smrti při ohnutí zápěstí uvolní (což jako patolog několikrát viděl). Jak může každý doložit na vlastním zápěstí: pokud je hrot lokte položen na stůl s prsty směřujícími rovně ke stropu, při uvolnění ruky a zápěstí a jejich poklesu ve směru dlaně klesnou palce hluboko pod úroveň ostatních prstů a plátno, ovinuté přes vrcholky rukou, by se palců nedotýkalo (obrázek 6).
Je nešťastné, že navzdory pasážím z Písma svatého a téměř dvoutisícileté tradici, podle nichž byl Náš Pán probodnut na rukou, vedly spekulace založené na krátkém experimentu jednoho lékaře k tak dlouhodobé polemice. Jakkoliv to doktor Barbet myslel dobře, jeho experimenty s mrtvolami nebyly o nic přísněji vědecké než experimenty některých středověkých umělců, kteří se také pokoušeli přibíjet mrtvoly na kříže, aby sloužily jako modely (i oni zjistili, že hřebíky umístěné příliš daleko k prstům se vytrhávají), a jeho předpoklady ho vedly k závěrům, které lékařské důkazy nemohou podpořit.
Doufáme, že jakmile se rozsáhlejší vědecké studie provedené Zugibem a dalšími stanou známějšími, budou věřící poučeni, že Církev a její umělci měli celou dobu pravdu.
Poznámky:
1) Brown, Raymond, ed., The New Jerome Biblical Commentary, Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1990, str. 530. Brown předkládá čtyři různé překlady. Ve všech čtyřech se používá slovo „ruce“, nikoliv „zápěstí“.
2) V koiné neexistuje žádné slovo odpovídající českému slovu „zápěstí“. Doslovný smysl řeckého slova χεῖράς, které se používá v těchto pasážích Nového zákona je „ruce“ a je přeloženo odpovídajícím způsobem.
3) Barbet, Pierre. Doctor at Calvary: The Passion of Our Lord Jesus Christ As Described by a Surgeon, New York: Image Books, 1963, str. 94. Barbet uvádí: „[P]osvátné texty... nemluví o dlaních, ale o rukou. Je na anatomech, aby řekli, co se rozumí pod slovem ruka. Ti se ve všech dobách a zemích shodují v tomto bodě: ruka se skládá ze zápěstí, záprstí a prstů.“ Barbet se mýlí ve dvou bodech: a) bibličtí autoři nebyli anatomové (nehledě na to, že Lukáš byl lékař) a rozlišovali by ruku od zápěstí tak, jak to v běžné mluvě dělají všichni ostatní; b) ačkoli mezi tím, co lékaři nazývají rukou a zápěstím, existuje kostní překryv (neviditelný pouhým okem), nikdo, ať už anatom nebo někdo jiný, by nenazval „rukou“ místo, kde se nachází hřeb na Villandrově kříži (obrázek 1a a 1b).
4) Lipsius, Justus, De Cruce, 1594.
5) Hewitt, John, „The Use of Nails in the Crucifixion“ Harvard Theological Review 25 (1932): str. 41.
6) Robison, John, „Crucifixion in the Roman World: The Use of Nails at the Time of Christ“ Studia Antiqua 2, č. 1 (2002), str. 28.
7) Hengel, Martin, Crucifixion in the Ancient World and the Folly of the Message of the Cross, překlad John Bowden. Philadelphia: Fortress, 1977, str. 31.
8) Barbet, str. 102–103.
9) Blinzler, Joseph, The Trial of Jesus: The Jewish and Roman Proceedings against Jesus, překlad Isabel a Florence McHugh, The Newman Press, 1959, str. 264.
10) Zugibe, Frederick T., The Cross and the Shroud: A Medical inquiry into the Crucifixion. Paragon House, New York, 1988, str. 66–68.
Obrázek 1a. Villandrův krucifix, vyrobený na Barbetovu žádost „podle přesných informací, které jsem mu dal“. (Barbet, str. 101). Všimněte si hřebů v zápěstí, směrem k malíkové straně.
Obrázek 1b. Barbetovo navrhované umístění hřebu na zápěstí, směrem k malíkové straně.
Obrázek 2. Destotův prostor (modrý bod). Všimněte si, že prostor je v jedné linii s prsteníčkem a malíčkem.
Obrázek 3a: Zugibe dokazoval, že hřeb vedený skrze prostor v jedné linii s ukazováčkem a prostředníčkem může udržet ukřižovaného Krista (černé šipky). Hřeb vedený skrze tento prostor by procházel dlaní, skláněl by se zpět k zápěstí a způsobil by výstupní ránu odpovídající ráně na plátně.
Obrázek 3b: Rentgenový snímek dlaně s hřebem, který prošel prostorem označeným na obrázku 3a.
Obrázek 3c: Skutečné umístění rány na dlani od hřebu, který prošel prostorem vyznačeném na obrázcích 3a a 3b.
Obrázek 3d: Výstupní rána vytvořená hřebem, který prošel prostorem označeným na obrázku 3a a 3b.
Obrázek 3e: Výstupní rána s krevními loužemi, jak jsou vidět na plátně (viz obrázek 3f níže).
Obrázek 3f. Zranění ruky, Turínské plátno. Krevní louže (černé šipky) představují krev vytékající po omytí těla. Když byly ruce zkřížené přes sebe na břiše, hřbet ruky se nakláněl směrem od ukazováčku nahoře k malíčku dolů. Původní rána po hřebu je ona horní oblast označená červeně. Všimněte si, že není v jedné linii s prsteníčkem (modrá šipka).
Obrázek 4: Stigmata otce Pia. Všimněte si, že jsou v jedné linii s ukazováčkem a prostředníčkem, nikoliv s prsteníčkem.
Obrázek 5: Šlacha palmaris longus (šipky). Všimněte si, že poloha Barbetova hřebu (modrý bod) je příliš daleko směrem k malíkové straně, aby došlo k poranění středového nervu (červená linie).
Obrázek 6: Když se zápěstí uvolní a ohne, palce zmizí ze zorného pole.
Původní kresby Adrienne DePrisco.
Zdroj: One Peter Five
Překlad: D. Grof