Problém ďábla (1927)
Prof. Dogm. Ch. Héris O.P.
Problém ďábla! Problém těžký a hrozný. Při projednávání takového problému dlužno především dobře rozlišovati, co jest učením církve a co jest pouze naukou učenců.
Víra podává nám tyto pravdy o ďáblu, jimž musejí všichni věřiti: Existují skutečně andělé. Byli učiněni dobří. Část však se jich dobrovolně odloučila od Boha svým odbojem, svým hříchem. Za trest byli padlí andělé, které nazýváme ďábly, odsouzeni do věčného pekla. Ďáblem byli svedeni první lidé. Tak se člověk jaksi dostal pod moc ďáblovu. Ďábel pak člověka pronásleduje a pokouší rozmanitým způsobem.
Tohle podává o ďáblu víra. Theologové se však snažili více proniknouti tyto pravdy. Spolehli se na Písmo svaté a na výsledky filosofie o čirém duchu. Studovali a hledali více proniknouti pravdy všechny a tudíž i pravdy o takovém tvrdém a nebezpečném nepříteli jako jest ďábel.
Hned nás zajímá otázka, jak byl vůbec možný hřích padlých andělů? Anděl jest pouhý duch, který není vystaven rozumové neb mravní slabosti. My ubozí jsme spjati se svým tělem a hledáme pravdu s jeho pomocí ve hmatatelných a smyslových věcech. Pozemské věci stále mohou naši pozornost odvraceti od pravdy, kterou jsme konečně poznali, od cíle posledního, který jsme konečně našli. Vášně nás strhují dolů a často zakalují klidný úsudek. To jsme my.
Anděl jest jinak obdařen! Jest čistým rozumem, světlem bez stínu, ihned prostým úkonem rozumu vnímá pravdu, nepotřebuje ji hledati a sestavovati. Jediným pohledem, hned jak vyšel z ruky Stvořitelovy, poznal sebe, své dokonalosti, ale též své hranice.
Anděl ví, co je, a také, co není. Ví, že není absolutním pánem své bytosti, že pochází od někoho jiného, od něhož pak jest závislý. Jakmile poznal anděl svou podstatu, hned poznal též Boha.
Rozum andělův osvěcuje hned též jeho vůli. Rozum jeho jediným svým rozmachem hned se rozletěl k Bohu a tak přerval hranice, do nichž byl uzavřen svým bytím. Vůle následuje rozum. Anděl poznal svou omezeností neobmezené a tak se nemůže zastaviti u konečného a omezeného. Když něco anděl miluje, musí milovati něco nekonečného. Bystrý rozum andělův zjevuje andělovi, že nemůže jinak ani sebe milovati než proto, aby se rozehřál k větší ještě lásce pro tvůrce, že má především milovati toho Boha, kterého nachází v hlubinách své bytosti. Anděl by jednal proti zákonu svého bytí, proti svému rozumu, kdyby po tomto přirozeném poznání Boha dal přednost sobě před ním. Neboť to by znamenalo, připustiti rozumově, že bytost omezená jest dokonalejší a vyšší než bytost neomezená. Za rozumem pak musí ruka v ruce jíti vůle. Anděl musí dáti Bohu přednost před sebou a milovati sebe jen v Bohu.
Z toho jest viděti, jak obtížno vysvětliti pád a hřích andělův.
Proto sv. Tomáš praví, že s hlediska přirozeného hřích andělů jest zcela nemožný. Kdyby Bůh nepozvedl anděla do řádu nadpřirozeného a nežádal na něm poslušnosti v šeru víry, nikdy by anděl nezhřešil.
Od prvého okamžiku stvoření anděl byl povýšen darem posvěcující milosti. Tato milost vložila do bytosti andělovy schopnosti proniknout k Bohu až v jeho vnitřním životě, poznávati jej, jak on se poznává, a milovati, jako se sám miluje. Tato milost měla anděly jednou dovésti i k patření na tvář Boží. Dříve však jim měla býti uložena zkouška. V té zkoušce měli se přikloniti k Bohu ve víře, v tajemství, která sdělil jim Bůh o svém vnitřním životě.
Neboť jakkoliv jest anděl vysoko v řádě bytostí, přece jej Bůh převyšuje a vymyká se přímému poznání jeho přirozené schopnosti.
I anděl, když měl se přimknouti k Bohu, to znamenalo přimknouti se k něčemu, co neviděl, co nepochopí pouhým světlem svého rozumu. Tajemství se nelíbí rozumu, a čím jest rozum dokonalejší, tím srážka tajemství s poznáním jest silnější. Když žádal Bůh na andělu toho podrobení rozumu, jeho sklonění se před tajemstvím, žádal Bůh úkon podrobení, pokory.
Tento úkon měl otevříti andělu cestu k věčné blaženosti. Anděl dychtivě toužil po oné chvíli, vždyť to měla býti blaženost na věky uspokojující, žízeň jeho hluboké inteligence. Ale jaká oběť a jaké zapření žádá tento úkon, jímž se má tvor tak bystrý vzdáti snahy sám zasáhnouti přímo Boha a spolehnouti se na dětinskou oddanost a víru. Představte si orla, který se mocným úderem svých perutí vznesl do modré výše a najednou se musí zastaviti. Zdaž by uznal svou slabost a dal se vynésti mocnější rukou do vyšších oblastí? Anebo nespustil by se raději níže, aby se tam mohl opíjeti plným rozmachem svých křídel?
To byl hřích padlého anděla, jehož Písmo sv. nazývá Světlonošem (Lucifer).
Tehdy se část andělů podrobila ve víře a lásce, kdežto on, duch odbojný, raději se chtěl opíjet svou vlastní velikostí, než aby přijal od Boha pomoc k výstupu do Božích tajemství. Strhl za sebou řadu jiných, méně dokonalých duchů, jichž se stal hlavou.
První tedy hřích, hřích andělův, byl hříchem pýchy. Hřích ten jest neodpustitelný. Není však tento hřích neodpustitelný proto, že by Bůh nebyl nekonečně milosrdný, nýbrž proto, že anděl nemůže odvolati svého rozhodnutí.
Anděl jest příliš nadaný rozumem, aby jasně neprocítil a nepoznal do posledních záhybů a důsledků pohnutky ke zlu nebo k dobru. Když pak se konečně rozhodl, nenalézá důvodů, proč by se měl vraceti. Všecky důvody pro a proti uvážil, zvážil, ocenil a docenil a teď se rozhodl. Rozhodl se definitivně a neodvolatelně. Kdyby měl se vrátit, tím by doznal svou nemoudrost a zaslepenost. To neučiní ďábel, který svou celou bytost vědomě obrátil k cestě sebelásky a pýchy.
*
Plod pýchy jest závist. Ďábel zatoužil šíleně po své vznešenosti a tak se teď trápí vším, co se staví v cestu jeho rozletu, trápí se především každou vznešeností kohokolivěk jiného. Není jiné příčiny, proč ďábel pokouší lidi. Ďábel byl povolán Bohem k blaženosti a tu hoří závistí, když vidí, jak tvorové nižší než on jsou povoláni k blaženosti, jíž on jest zbaven. A proto se přímo zuřivě namáhá, aby je zbavil toho blaha, kterého sám nemá.
Ovšem tato činnost ďáblova proti lidem děje se jen potud, pokud to připustí Boží Prozřetelnost. Jeden z velkých výsledků vykoupení jest vysvobození lidstva ze spárů tohoto nepřítele lidstva, který dostal lstí a pokušením lidstvo do svých sítí. Spasitel vysvobodil nás z moci ďábla a dal nám mocné prostředky k jeho přemožení. Neboť ďábel i po vykoupení stále nám činí úskoky, dál obchází světem jako lev řvoucí a my musíme dále proti němu bojovati.
Řekli jsme ve zvláštním článku o pokušení, že ďábel nemá přímé moci nad naší vůlí, a že může působiti jen na smyslovou část člověka a hlavně na jeho obrazivost. My ho pak zbytečně podporujeme v jeho záludném díle tím, že nebdíme nad svými vášněmi a špatnými sklony.
Ďábel může ještě přímo i na tělo působiti. Děje-li se to násilně, nastává posedlost. Ďábel má konečně i moc nad přírodou. Jest vysoké inteligence přirozené a proto zná lépe než my různé přírodní síly. Proto může způsobiti různé podivuhodné zjevy, jakési padělky zázraku. Těchto sil pak přírodních může též použíti, aby člověka přivedl do netrpělivosti, k rouhání a zoufalství. Nebo může také člověku získati pomíjející hodnoty, aby jej snáze přivedl k pádu.
To vše může ďábel. Že toto, co pravíme, není planou theologickou spekulací, dosvědčují modlitby církve svaté, které mají zažehnati jeho neblahou působnost. V jednotlivostech a v konkrétním případě bývá však dosti obtížno rozhodnouti, kde je působení ďábelské a kde působení zjevů pathologických, fysiologických a psychologických. Církev sama se vyjadřuje o konkrétních případech ďábelského zasahování velmi opatrně a střízlivě. Nicméně nás všecky vyzývá, abychom se denně spojovali s ní v modlitbě k andělskému vítězi Michaeli, aby uvrhl do pekelné propasti všechny zlé duchy, kteří obcházejí světem za záhubou duší.
Zdroj: Na hlubinu, ročník II, str. 39–43
Překlad: D. Grof