Dobrá zpráva o dokumentu Fiducia supplicans (2024)
Jak kardinál Fernández a papež František doufali, dokument Fiducia supplicans poskytuje vyjasnění, jen to není vyjasnění, jaké chtěli.
Robert B. Greving
19. ledna 2024
Samotný název článku stačí k tomu, abyste si ho šli přečíst.
Nyní, když se kolem dokumentu Fiducia supplicans usadil prach, měli bychom se také podívat na dobré zprávy kolem něj. Jak kardinál Fernández a papež František doufali, poskytuje vyjasnění, jen to není vyjasnění, jaké chtěli.
Nevyjasňuje to, co Vatikán k této věci řekl dříve. (Nemusíte vyjasňovat „ne“.) Vyjasnil však to, čemu mnozí kardinálové, biskupové a kněží věří, pokud jde o mnoho věcí v Církvi – i o Církev samotnou.
Vidíte, že obě strany se shodují ohledně toho, co dokument říká. Ať jste kardinál Müller nebo P. Martin, ať jste biskupové v Německu nebo biskupové v Africe, vnímáte ten dokument tak, že zaručuje nějakou formu církevního schválení pro ty, kteří žijí v „neregulérní situaci“ a „neregulérní situací“ se myslí to, co bylo nazýváno hříšným. Stalo se to nejnovějším a nejvýmluvnějším testem katolické Víry. Co uděláte vy, otče Nováku, až za vámi přijde Eda a Štěpán, budou se držet za ruce, a po mši svaté vás požádají o požehnání? My teď budeme vědět, kde který kněz v této věci, a tudíž i v mnoha dalších, stojí.
Z tohoto důvodu je dokument Fiducia supplicans problematický pro ty, kdo chtějí tento pontifikát udržet v kontinuitě s předešlými dvěma (nebo dvěma sty). Stejně jako v případě exhortace Amoris laetitia (a dalších papežských prohlášení) se zdá, že se jedná o jasný zlom v tom, co Církev dřív učila. Následné vyjasnění tento rozkol jen upřesnilo.
Fiducia supplicans nás také nutí si vyjasnit – nebo, lépe řečeno, uvědomit si – co myslíme slovem „liturgický“. Náš život se má točit kolem liturgie a vycházet z ní. Je-li to pravda, jsme- li stvořeni Bohem a jsme Mu podřízeni, lze oddělovat naše skutky v Jeho jménu a náš soukromý život? Je to, co děláme liturgicky, manifestací toho, čemu my jako Církev věříme, nebo to pro každého jedince může být něco „osobního“, co si vykládá, jak chce? Může pro katolíka, natožpak katolického kněze, existovat něco jako „soukromý“ liturgický akt? Může existovat zeď mezi tím, co děláme při mši, svatbě nebo pohřbu, nebo i při nošení medailky či škapulíře, a tím, co děláme s přáteli, v kanceláři – nebo v ložnici? Dokument Fiducia supplicans vnímám jako svého druhu spor Obergefell vs. Hodges v Církvi. [V tomto sporu rozhodl Nejvyšší soud Spojených států amerických, že stejnopohlavní páry mají právo na uzavírání manželství. – pozn. překl.] Ve skutečnosti neexistovala žádná potřeba povolit homosexuálním párům mít stejný právní status jako sezdané páry. Jakýkoliv nesoulad při rozdělení majetku nebo peněz by se dal snadno napravit drobnými změnami zákonů a nikoho by to nezajímalo. Skutečným účelem Obergefella bylo přinutit druhé, aby něco nazývali tím, co to není. Fiducia supplicans z toho teď dělá otázku nikoliv občanského práva, ale Víry. A ve věcech Víry se není kam schovat.
Fiducia supplicans také vyjasní záležitosti ekleziologie. Jaký je správný vztah mezi papežem, biskupy a kněžími? V apoštolském listu Traditionis custodes papež vzal kněžím možnost sloužit mši v osvědčeném ritu, kterou jim jeho dva předchůdci poskytli (pokud ji vůbec bylo potřeba poskytnout) a rozšířili ji. Ve Fiducia supplicans kněžím dal neslýchanou a pochybnou možnost žehnat homosexuálním vztahům. V Traditionis custodes biskupům v zásadě řekl, aby „uklidili nepořádek“, zatímco ve Fiducia supplicans jim řekl: „Nepleťte se do toho.“ A kde je kolegialita? Co je smyslem všech těchto synod? Co je účelem biskupa? Je dobré, když je biskup nucen přemýšlet o tom, co je smyslem jeho úřadu.
Další část dobré zprávy je, že mnozí biskupové přezkoumali, k čemu jsou. Velký počet biskupů po celém světě zaujímá rozhodný a veřejný postoj v morálních otázkách. Činí tak i když riskují svou církevní „kariéru“. Jednají jako praví pastýři, aby ochránili své stádo před falešnými idejemi. Je smutné, velice smutné, že tomu tak musí být v reakci na papežovu deklaraci, často nás však smutné situace přimějí, abychom zaujali stanovisko.
Doufám a očekávám, že to biskupům a řeholním řádům dá jasně najevo, že si musí dávat velký pozor na to, jak jsou jejich kněží vychováváni a formováni; že je třeba „prověřit“ nejen to, jak budoucí kněží žijí, ale i to, co si myslí a čemu věří. Nikdo z těch, kdo nyní rozhodují, se tam nedostali náhodou nebo skrytě. Často se tam dostali díky nadřízeným, kteří je buď vědomě povýšili kvůli jejich přesvědčení, nebo proto, že nadřízení vlastní vinou mlčeli. V obou případech by mělo být jasné, že zodpovědnost není jen volbou.
Laikům by to také mělo ozřejmit, kam by měly putovat jejich desátky. Máme povinnost podporovat Církev, to však můžeme udělat mnoha způsoby. Pokud nesouhlasíme s tím, co biskup nebo řád dělá (a jejich reakce na Fiducia supplicans by měla být dobrým indikátorem), pak jsou zde jiné semináře či komunity, které můžeme podpořit.
Tento poslední příkaz vyjasní záležitosti pro příští konkláve. Ti, kdo se tam shromáždí, budou posuzovat kandidáty, kteří mají šanci stát se papežem, ve všech výše zmíněných ohledech, nejen podle toho, co tento papež udělal, ale i jak to udělal. Poslední prověřovací otázka v mysli mnohých, ne-li většiny volitelů ohledně možného nástupce může znít: „Jaká byla jeho reakce na Fiducia supplicans?“ Po deseti letech jsme se dostali do situace, kdy muž může opustit svou ženu a vstoupit do homosexuálního vztahu a nejenže může legitimně přijímat Svaté přijímání, ale tento homosexuální vztah ještě může dostat požehnání. Chceme víc takových věcí?
Existuje zde až příliš lidský sklon myslet si, že nesouhlas je jen výsledkem nepochopení. „Kdybych tě jen přiměl pochopit, co myslím, souhlasil bys.“ Zapomínáme, že nesouhlas může také být výsledkem velmi jasných neshod. Vzpomínám si na debatu s kamarádkou o potratech. „Kdybych ji jen přiměl pochopit, že to v děloze je dítě,“ pomyslel jsem si. Nakonec mě umlčela, když řekla: „Ty to nechápeš. Souhlasím, že je to dítě, ale přesto si myslím, že mám právo jej zabít.“ Co jsem na to mohl říct?
V Církvi po nějakou dobu existují jasné neshody. Tyto neshody nejsou o politice, ale o věcech víry a mravů. Kvasily a kypěly, byly však přehlíženy a opomíjeny, protože „tak se to vždy dělalo“. Dávám papeži Františkovi za pravdu v tom, že je mužem, který ukázal, že není vázán precedentem. Ví, co chce, a dosáhne toho. Dal jasně najevo, že se musíme ptát sami sebe, jestli je to to, co chceme, aby se stalo.
Po bombardování Londýna za druhé světové války se musel obnovit parlament. Mnozí chtěli, aby byl půlkruhový, což by symbolizovalo rozsah názorů. Churchill to vetoval a trval na předešlém uspořádání, které každého člena nutilo se při vstupu obrátit doprava či doleva. Chtěl, aby si lidé vybrali strany. Dokument Fiducia supplicans lze chápat jako (nejnovější) bombardování Církve. Musíme provést obnovu a musíme si vybrat strany. To je dobrá věc.
Zdroj: Crisis Magazine
Překlad: D. Grof