Komentář Eleison DCCCXXXV – Dva druhy biskupů (2023)
(835)
15. července 2023
DVA DRUHY BISKUPŮ
Novobratrstvo sv. Pia X. i kněží, kteří jej opustili, aby se přidali k nestrukturovanému hnutí známému jako „Odpor“, jsou si dobře vědomí toho, jak nepostradatelní jsou biskupové pro přežití katolické Církve. Mají však dost odlišné představy o tom, jak zajistit, že zde takoví biskupové v budoucnosti budou. Druhý vatikánský koncil oddělil katolickou autoritu od katolické Pravdy. Je to rozdělení, které od 60. let 20. století stojí v centru pokračující krize Církve. Obecně řečeno, Novobratrstvo upřednostňuje autoritu před Pravdou (aniž by zcela opustilo Pravdu), zatímco „Odpor“ upřednostňuje Pravdu před autoritou (aniž by zcela opustilo autoritu). Novobratrstvo proto stále čeká na římský nebo koncilní souhlas, aby mělo nové biskupy, které zoufale potřebuje, zatímco „Odpor“ si pro sebe vytváří biskupy bez tohoto souhlasu, jako to s velkým úspěchem pro Víru udělal arcibiskup Lefebvre pro původní Bratrstvo v roce 1988.
K prokázání toho, že Novobratrstvo stále čeká na souhlas Říma, aby mělo nové biskupy, by měl postačovat nedávný citát biskupa Fellayho z rozhovoru se španělským novinářem v Madridu. Když byl tázán, co udělá pro nové biskupy, jeho odpověď v podstatě byla: Uděláme přesně totéž, co udělal arcibiskup Lefebvre ve své době. Až to bude naléhavé a bude to potřeba, uděláme, co udělal on, a požádáme Řím (o povolení vysvětit naše vlastní biskupy) a pak v závislosti na reakci uděláme to, co nám dobrý Pán řekne. Vidím nový průlom, který se stal (nebo mohl stát) viditelnějším v několika posledních letech, konkrétně nevylučuji, že nás v blízké budoucnosti biskupové katolické Církve podpoří i veřejně a pokud se tak stane, může to způsobit, že Bratrstvo nebude muset světit své vlastní biskupy.
Dva body zde potřebují komentář. Za prvé, je pravda, že arcibiskup v květnu 1988 vyjednával s Římem, aby od římské autority dostal zelenou k plánovanému vysvěcení čtyř biskupů pro tradici, tj. pro Pravdu. V jistém bodě těchto jednání si však uvědomil, že kardinál Ratzinger natolik blokuje pevné stanovení data svěcení, že prakticky odmítal poskytnout teoretické povolení jednoho biskupa ze strany Říma. V tomto bodě arcibiskup jednou provždy pochopil, že římská autorita odmítá opatrovat Pravdu, a do své smrti v roce 1991 zastavil všechny kontakty s Římany, dokud, jak řekl, se nevrátí ke katolické Víře. Vrátili se k ní do roku 2023? Zjevně ne – Pačamama a Traditionis Custodes jsou jen dva příklady jejich války proti katolické Pravdě, která je ostřejší než kdy jindy. Jak tedy může biskup Fellay tvrdit, že dělá „přesně totéž“, co arcibiskup?
A za druhé, nejenže má v citátu výše biskup Fellay zcela odlišnou představu než arcibiskup ohledně toho, co nevěrná autorita udělá, aby posloužila Víře, ale jasně také pro Novobratrstvo počítá s tím, že se pro platná biskupská svěcení uchýlí k biskupům Novocírkve, kteří sami byli na biskupy vysvěceni pouze v pokoncilním obřadu svěcení uměle vytvořeném svobodnými zednáři jako byl arcibiskup Bugnini, aby do něj uvedli stín pochybnosti, pokud jde o jeho platnost. Myslí si biskup Fellay, že by se arcibiskup uchýlil k takovému nejistému obřadu?
„Odpor“ naopak následoval arcibiskupova průkopnického příkladu z roku 1988 tím, že si vytvořil své vlastní biskupy pro Pravdu a Tradici. Mezi lety 2015 a 2017 to byli biskup Faure, Tomas a Zendejas, kteří od té doby úspěšně pracují pro Tradici, a v bližší minulosti, ale neveřejně, biskup Ballini pro Irsko (2021) a biskup Stobnicki v Polsku (2022). Proč však neveřejně? Soukromí skutečně není pro obřady svěcení katolických biskupů přirozené, ale 20. léta 21. století již nejsou to, co 10. léta 21. století, natožpak 80. léta 20. století. Důvodem bylo za prvé umožnit stále většímu počtu katolíků dohnat naléhavou potřebu Církve následovat příkladu arcibiskupa Lefebvra tím, že dají větší prioritu Pravdě a menší důležitost koncilní autoritě, která je bez Pravdy. A za druhé se zdržet mávání rudým hadrem před nosem Nového světového řádu, který je každým dnem mocnější a zákeřnější. Zde je stručná autobiografie biskupa Stobnickiho:
Narodil jsem se v roce 1987 do polské katolické rodiny. Školu jsem ukončil v roce 2006 a na radu jednoho starého polského kněze jsem se přidal k FSSPX. V roce 2008 jsem byl neočekávaně vyloučen ze semináře FSSPX v Zaitzkofenu, protože jsem byl v příliš úzkém styku s biskupem Williamsonem, ale pokračoval jsem ve své kněžské formaci pod vedením staršího zkušeného polského kněze a dvou tradičních biskupů. Mezitím jsem v roce 2014 dokončil práva a na čas jsem vykonával nějakou práci jako právník. V roce 2013 jsem opět kontaktoval biskupa Williamsona, když byl vyloučen z FSSPX. V roce 2016 začal pravidelně jezdit do Polska a uznal za vhodné mě 1. července 2017 vysvětit na kněze. Příštích pět let byly plody mé kněžské služby v Polsku (a – což je jistě dobré znamení – násilná opozice vůči nim) takové, že mě 15. srpna 2022 neveřejně, ale před svědky, vysvětil na biskupa. Ještě s jedním knězem také vysvěceným biskupem Williamsonem teď sloužíme sedmnácti mešním centrům v Polsku, což doposud zahrnuje devět biřmovacích obřadů a podmíněné přesvěcení šesti kněží. Násilná opozice také pokračuje a to včetně rozřezání pneumatiky mého auta zřejmě s vražedným úmyslem. Ustavení „Odporu“ v Polsku je tvrdá práce, ale můj kolega a já nyní pomáháme pečovat o mnoho dobrých duší. Díky Bohu a Naší Paní, Královně Polska.
Kyrie elesion
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof