Komentář Eleison DCCCXXII – Úvahy o vzkříšení (2023)
(822)
15. dubna 2023
ÚVAHY O VZKŘÍŠENÍ
„Vzkříšení,“ říká moderní člověk, „to je krásná myšlenka. Dává útěchu slabým duším, aby si myslely, že po smrti může něco existovat, zvláště něco pěkného, něco jako nebe. To však samozřejmě není pravda. Jakmile lidé umřou, už neobživnou, věda ví, že to se nestává. Smrt je konec. Musíme přestat snít. Musíme si vystačit se svými životy na zemi a plně je prožít dokud můžeme a přijmout, že všichni umřeme. A to je vše. Je po všem. Nic.“
Takto by chtělo přemýšlet mnoho lidí, protože jim to samozřejmě takříkajíc dává dovolení žít život, jak se jim líbí, aniž by se museli strachovat o cokoliv po smrti. Nemusejí se starat o Desatero přikázání nebo o Boha nebo o nebe nebo o peklo nebo o věčnost nebo o cokoliv podobného. Věří ve vědu a věda říká, že všechny ty náboženské kecy nelze dokázat, je to jen nábožný nesmysl. Bohužel pro takového člověka, není to on, kdo sám sebe stvořil v mateřském lůně, není to on, kdo vybudoval rámec života na zemi, do nějž se narodil, není to on, kdo stanovil podmínky, podle nichž žije a umírá. „Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.“ (Ž. IC, 3) (Pokud jde o „vědu“, ta nemůže dát život ani mravenci, natožpak člověku.)
A velkou částí podmínek, podle nichž žijeme, je to, že se skládáme z těla a duše, a že smrt spočívá v tom, že tyto dvě se oddělí. Tělo se pak obvykle rozloží a shnije, jak můžeme pozorovat, ale ať se nám to líbí nebo ne, duše žije dál, protože je nesmrtelná, je čistým duchem bez hmotných částí, které by se rozpadly a shnily. Ve chvíli smrti jde duše před Božího soudce, jak nemůžeme my ani věda pozorovat, jak je však jisté z mnoha míst Slova Božího (např. Mt. XXV, 46; Jn. V, 29). Pokud jde duše do nebe, vstane pro věčný život. Pokud jde do očistce, vstane pro očištění zbývajících hříchů, dokud nebude připravená pro nebe. Pokud jde do pekla, vstane ze smrti, aby padla do věčného živého trestu. V každém případě duše sama o sobě žije dál bez svého těla, k němuž se znovu na věčnost připojí na konci světa.
„No,“ říká náš moderní přítel, „pokud jsou toto ty podmínky, v nichž se nacházím, tak je nepřijímám! Když jsem byl počat v lůně své matky, nikdo se se mnou neradil, zda se chci nebo nechci narodit. A kdyby se se mnou někdo radil, řekl bych NE životu navždy. Protestuji! To není férové!“
Můj dobrý příteli, za prvé je příliš pozdě protestovat. Ty teď existuješ, tvoje duše existuje a nikdy nemůže přestat existovat, s výjimkou toho, kdyby ji chtěl Bůh zničit, což by mohl udělat, ale nikdy nedělá, jak nám neomylně řekla Jeho pravá Církev. A za druhé, je neférové protestovat, protože Jeho jediným záměrem dát ti život jako naprostý dar aniž by se s tebou radil, bylo, že bys měl jít do nebe, aby ses těšil věčné a nepředstavitelné blaženosti duchovního patření na Něj v celé Jeho oslňující kráse. I zvířata mají duši, ale ta je čistě hmotná a neschopná duchovní blaženosti, takže aby ses ty mohl podílet na Jeho blaženosti, musel tě učinit rozumným živočichem s inteligencí a svobodnou vůlí.
Když ti však Bůh dal svobodnou vůli, On i ty riskujete, že ji zneužiješ, což by však nebyla jeho vina. Ve skutečnosti si každá jednotlivá duše v pekle až příliš dobře pamatuje, jak relativně snadno mohla být spasena, kdyby si to jen přála. A tato vzpomínka je velkou částí jejího nekonečného soužení. Boží pomoc v životě vždy byla „bližší než dveře“ (irské rčení) a vždy to byla pouze duše, která se rozhodla ji nechtít. Je pravda, že s duší se předem nikdo neradil, než jí byla dána existence bez možnosti navždy neexistovat. Možnost patřit na Boha je však tak velkolepá, že protestovat proti ní je neférové.
A proto, pokud jsme byli pokřtění, měli bychom s Kristem povstat z duchovní smrti do nového života, jak říká sv. Pavel. Ať katolíci vedou tento nový život a jejich příklad může zachránit vše, co lze v našem ubohém světě ještě zachránit.
Kyrie elesion
Zdroj:The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof