Pohodlný katolicismus musí zmizet – je čas připravit se na pronásledování (2016)
Poznámka REX!: Článek je psán z perspektivy konzervativního amerického kněze, který pochází z Novus Ordo farnosti, nicméně má svým obsahem obecný přesah.
***
21. srpna 2016
Msgr. Charles Pope
Jsme ve válce o své vlastní duše a o duše lidí, které milujeme. Jsme ve válce o duši této kultury a národa. A jako každý voják se musíme cvičit, abychom, dobře bojovali.
„Poslední modlitba křesťanských mučedníků“, Jean-Léon Gérôme
Mezi některými katolíky vzrůstá zděšení, že Církev, nebo přinejmenším její vedení, žije v minulosti. Zdá se, že si neuvědomují, že jsme ve válce a že katolíci musí být vyzýváni k rozvaze, k tomu, aby se více izolovali od širší kultury, aby odvážně vydávali svědectví, a k rostoucímu mučednictví.
V naší kultuře už je dávno tma, ale ve většině farností a diecézí to funguje jako obvykle, i když v době jako je tato, je opravdu potřeba něco jiného než jen mírné znepokojení.
Písmo svaté říká: „Požehnán buď Hospodin, skála má! On učí mé ruce bojovat, mé prsty chystá na zápas.“ (Žalm 144:1) Příprava lidí na válku – morální a spirituální válku, nikoliv na válku, kde se střílí – by měla zahrnovat jasné definování omylů naší doby a jasný způsob, jak s láskou použít pravdu proti omylu a světlo proti tmě.
V katolických kruzích však dnes jen zřídka probíhá takový zjevný výcvik, protože v průměrné farnosti existuje jakýsi druh ostýchavé a tiché atmosféry – strach věnovat se „kontroverzním“ tématům, aby se někdo neurazil nebo aby farnost nebyla vnímána jako „nepřívětivá“.
Pokud však vůbec někdy existovala doba, kdy stačila „lehká zbroj“, není to nyní.
Církev 70. až 90. let 20. století byla nepochybně dobře popisována jako éra „béžového katolicismu“ (což je termín, který vymyslel biskup Robert Barron, a to nikoliv jako lichotku). Ti z nás, kteří v té éře žili, zvláště pak v 70. letech, si pamatují dobu, kdy poutače u mnoha farností zvaly lidi, aby „přišli a vyzkoušeli si naše přívětivé a vřelé katolické společenství“. Naším nejzjevnějším přáním bylo zapadnout tak, aby se o nás smýšlelo jako o „normálních“. Ano, katolíci byli stejní jako kdokoliv jiný, a velmi tvrdě jsme na tom pracovali, přinejmenším od počátku 60. let, kdy byl zvolen John F. Kennedy. Katolíkům se nakonec „podařilo“ proniknout do hlavního proudu. Tato kultura nás přijala.
Církevní architektura a vnitřní prostory se staly minimalistickými a nevyhraněnými. Hudba a jazyk v liturgii se staly civilními. Mariánská procesí, procesí o svátku Těla Páně a mnoho charakteristických a barvitých věcí z katolicismu takřka zmizelo. Zmizely dokonce i naše krucifixy a nahradily je obrazy „vznášejícího se Ježíše při vzkříšení“. Důraz byl kladen na družení se, hovor o věcech, které byly lidem příjemné, a na utvrzování spíše než na námitky. Pokud vůbec někdy došlo na námitky, byla to „bezpečná“ napomenutí týkající se ničení a znečišťování přírody nebo toho, jak nesoudit a být tolerantní apod.
Ještě jednou: Pokud vůbec někdy existovala doba, kdy stačila „lehká zbroj“, není to nyní. V naší postkřesťanské kultuře nastal čas temnoty. A i když za tento kolaps možná budeme chtít dávat vinu různým věcem, nemůžeme vyloučit ani sami sebe. My, kteří máme být světlem světa s Kristem, který září v nás, jsme dávali přednost tomu, že jsme schovávali své světlo pod nádobu. Ruiny našich rodin a kultury jsou svědectvím o vítězství omylu a potlačení pravdy.
Víc než kdy dříve se musíme posunout k tomu, že se od této kultury, kterou jsme odmítali kritizovat, budeme odlišovat a že budeme volat po obnově. Víc než kdy dříve musí naše víra v našich kostelích a společenstvích jasně a jednoznačně zářit.
A jestliže teď svět, který si uvykl na velkou temnotu, nazývá naše světlo pronikavým, ať tomu tak je. Jestliže naše světlo nebude zářit, pak tu nebude vůbec žádné světlo. Naše katolická víra je jedinou a poslední nadějí pro tento svět. Vždy tomu tak bylo.
Jednoduše řečeno, je čas, aby kněží sebe i Boží lid připravili na oběť. Usilovat o kompromis s touto kulturou je nyní nemyslitelné. Naším jediným východiskem je říznout do živého. A tato kultura bude silně protestovat. A my, kteří povedeme řez, budeme donuceni čím dál víc trpět. My však musíme být ochotní přijmout a vydržet takové utrpení, které se v dalších měsících a letech bude stupňovat.
Jsme ve válce o své vlastní duše a o duše lidí, které milujeme. Jsme ve válce o duši této kultury a národa. A jako každý voják se musíme cvičit, abychom, dobře bojovali. Musíme studovat svou víru a být věrnější než kdy dřív. Musíme také znát svého nepřítele a jeho taktiku a musíme být připraveni trpět – a dokonce i ztratit svůj život.
Musíme se přezbrojit a využít každou příležitost, abychom si ujasnili svou víru. Kázání a další výukové prostředky musí zaznít jako jasná výzva k osobnímu obrácení, k boji za duše a k tomu, aby se přehlížení Božího zákona v našich rodinách a společenstvích přestalo brát na lehkou váhu.
Zvláště naši biskupové se musí posunout do zcela jiného režimu. V současnosti se jako celek zdají být víc zaujatí obranou toho mála, co nám zbylo, než svoláváním katolického lidu k boji. I u kněží se zdá, že jsou neochotní povolávat lid ke všemu, co je náročné a nepohodlné. Na mysl přichází obrázek Petra, který se snaží uchránit Krista před Křížem. Petr řekl: „Nikdy to nebude pro tebe!“ A Pán jej ostře pokáral a řekl mu, že přemýšlí jako člověk, nikoliv jako Bůh a že je ve službě Satana.
A co my? Zdá se, že Církev ani nemůže lidi požádat, aby navštívili mši ve svátek, jestliže je to pondělí nebo sobota. Je zjevně příliš, požádat lidi, aby přišli na mši dva dny za sebou. Je-li tomu tak, kdo je povolá, aby odporovali a důrazně protestovali proti nespravedlivým a špatným zákonům, když to bude znamenat i finanční pokuty nebo dokonce vězení?! A krvavé mučednictví? Zdá se sotva pravděpodobné, že většina dnešních duchovních by nabádala k připravenosti na takovou věc nebo by se sama blížila k tomu, aby byla připravená. Biskupové nebo kněží, kteří tak činí, mohou očekávat, že budou v této nesmělé a změkčilé době nazváni bezohlednými a nerozumnými. Určitě se objeví výkřiky typu: „Na takové věci ještě nenastal čas!“
Ale pokud ne nyní, tak kdy?
Písmo svaté říká: „A kdo se bude, vydá-li polnice neurčitý zvuk, chystati do války?“ (1 Kor. 14:8) Nemohou to být jednoduše jen kněží, kteří musí vydat tento zvuk. Rodiče a další vůdci jej musí vydat taky. Ano, rodiče musí své děti připravit na víc než jen na kariéru. Musí je teď připravovat na těžké časy, které leží před námi – časy, které budou zahrnovat i pronásledování a dokonce i mučednictví, pokud se rozhodnou jednoznačně následovat Krista.
Mýlím se? V to doufám. Ale už jako Církev nemůžeme nečině sedět a doufat, že se věci zázračně zlepší. Jako kultura, a dokonce i jako některé části Církve, jsme zaseli vítr a nyní sklízíme bouři.
Mnozí dnes rádi kritizují Církev minulosti za množství selhání. Přemýšlím však nad tím, jak si budoucí členové Církve budou pamatovat Církev naší doby. Sloupkař Joseph Sobran před více než 15 lety přemýšlel nad tím samým a napsal:
[Budoucí katolíci] nás zcela jistě nebudou vinit z přílišné horlivosti. Možná budou šokováni naší vlahostí, naší zbabělostí maskovanou tolerancí, naší nedbalostí, naší ochotou schvalovat herezi, svatokrádež, rouhání a nemravnost, dokonce i v Církvi samotné, naši horlivost při získávání přízně sekulárního světa… (Subtracting Christianity, str. 268)
Ano, já se také divím. Od svatého Petra po Konstantina zde bylo 33 papežů. Třicet z nich zemřelo jako mučedníci a dva umřeli v exilu. Nespočet duchovních a také laiků zemřelo jako mučedníci. Je těžké si představit Církev na dekadentním Západě ochotnou takto trpět. Naši bratři v méně blahobytných částech světa určitě umírají ve velkých počtech. Já však přemýšlím, zda by byl průměrný americký farník nebo duchovní po všech těch letech „pohodlného katolicismu“ ochotný nebo schopný vydržet takovou ztrátu.
Je čas, nejvyšší čas, se přezbrojit. Je čas připravit se na pronásledování, která budou s každým měsícem a rokem výraznější. Temná hnutí, která sem napochodovala pod vlajkami tolerance, nikdy toleranci nechtěla. A jak postupně získala moc, snaží se o kriminalizaci každého, kdo odporuje jejich vizi. Žádná tolerance pro nás. Náboženská svoboda se rozpadá a už je zde povinně vynucovaný souhlas. Federální soudy se stále více posouvají k militantně světským a aktivistickým soudcům, kteří překračují svou zákonnou autoritu.
Kdy jako Církev byrokratům, kteří požadují, abychom se podvolili zlým zákonům, konečně řekneme: „Nepodvolíme se. Pokud nám dáte pokutu, nezaplatíme. Pokud budete chtít zkonfiskovat naše budovy, maximálním způsobem proti vám obrátíme veřejné mínění, ale ani tak se nepodvolíme. Jestliže nás zatknete, půjdeme do vězení! Prostě se však nepodvolíme zlým zákonům a nebudeme spolupracovat se zlem.“
Právě teď si většina z nás sotva umí představit, že by naši kněží zaujali tak pevný postoj. Tiché kompromisy a frázovitá „řešení“ budou pro Církev, která je špatně připravená na pronásledování, vážným pokušením.
Nazývejte mě panikářem nebo mě nazývejte idealistou, doufám však, že nalezneme svou páteř, než bude příliš pozdě. Obvykle je to věrný zbytek, který dle biblických zvyklostí zachrání situaci. Já se jen modlím za sílu, abych byl v tomto věrném zbytku. Přidáte se ke mně? Modleme se a začněme se teď přezbrojovat. Jen naše nedvojznačná víra může zachránit nás nebo kohokoliv, koho milujeme. Modlete se za silnou a odvážnou víru.
Zdroj: National Catholic Register
Překlad: D. Grof