Rovnováha mezi pravdou a pokorou (2020)
26. prosince 2020
„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí,“ slibuje Náš Pán v Evangeliu (Jn 8:32). Když stojíme v pravdě, dává to našemu životu stabilitu, směřování a účel. Dává to rovnováhu našemu duchovnímu životu a zabraňuje to tomu, abychom nebyli „kolísanými a zmítanými každým větrem učení“ (Efes. 4:14). Touha po pravdě je lidské povaze vrozená, jak poznamenal Aristotelés: „všichni lidé od přirozenosti touží po vědění“. Je to důsledkem naší racionální povahy, kterou nám dal Bůh.
Subjektivní pocit, že tuto pravdu máme, v nás však může působit zvláštně. Univerzální lidská zkušenost odhaluje, že tu často existuje tolik nesmiřitelných lidí, kolik je lidí přesvědčených, že mají pravdu. Málo záleží na tom, zda mají skutečně pravdu – subjektivní přesvědčení, že má člověk pravdu, stačí. Dohadování se s člověkem, který si je naprosto jistý o své pravdivosti, může být nekonečně frustrující. Takové zkušenosti názorně ukazují, že ačkoliv nás může pravda osvobodit, může nás také učinit povýšenými. Univerzálnost této zkušenosti by měla postačovat k tomu, abychom poukázali na jistou spojitost mezi pocitem jistoty a povýšeností.
Nikdy bych neřekl, že jistota dělá člověka povýšeným. To, že tato spojitost existuje, neznamená, že je to nutnost. Existuje mezi námi mnoho lidí, kteří věrně žijí pravdu, a přitom pěstují ryzího ducha pokory. Někteří z vás, čtenářů tohoto blogu, jež jsem měl to požehnání poznat i v reálném životě, a světci o tom také podávají bezpočet příkladů. Sv. Bernard a sv. František byli navzdory svému hlubokému duchovnímu vhledu výjimečně pokorní lidé. Sv. Kateřina Sienská protestovala proti papežům, ale byla poslušná a pokorná. Pokud by někdo měl právo být povýšený díky svému vědění, byl by to Mojžíš, o němž Písmo svaté říká: „Hospodin mluvíval s Mojžíšem tváří v tvář, jako mluví člověk se svým přítelem“ (Ex. 33:11), Písmo svaté však také říká: „Mojžíš byl velmi pokorný člověk, nejpokornější ze všech lidí na zemi.“ (Num. 12:3) Jedinečné Mojžíšovo vědění, pokud jde o Boha, jej neučinilo povýšeným, ale spíše pokorným.
Důkladné pochopení pravdy zjevně nemusí nutně učinit člověka pyšným nebo nesmiřitelným. Nicméně je to však docela obvyklá past. Bolestně tuto pravdu znám, protože já sám jsem do ní ve svém životě často upadal. Existuje určitý zvrácený druh pýchy, který může přijít s tím, když víte, že máte pravdu, zvláště ve věcech víry, kde člověk vyznává pravdu, kterou zjevil Sám Bůh. Může se objevit postoj ve stylu ego contra mundum [já proti světu], který se vždy zvětšuje do té míry, do jaké se člověku odporuje a oponuje. Je snadné se cítit jako vznešený mučedník za pravdu, i když ve skutečnosti je naše obrana spíše o tom, že musím mít pravdu.
A samozřejmě to není jen věcí „buď a nebo“. Někdy skutečně hájíme Boží pravdu, ale děláme to ze sobeckých pohnutek nebo se chováme nepříjemně. Když se nad tím zamyslíme, někdy může být těžké stanovit dělící linii.
Otázkou tedy pak je, bratři, jak si můžeme zachovat víru s takovou jistotou, že budeme ochotní být pro ni zabiti, a zároveň se vyvarovat neřesti pýchy, která má vždy sklon nás polapit? Jak můžeme být silní ve víře, ale nebýt nepřístojně umanutí, povýšení nebo prostě jen protivní, když dojde na diskuzi o ní? Jak se můžeme ujistit, že jsme ze svého oka vytáhli trám dříve, než budeme tahat třísku z oka svého bratra?
Jedinou reálnou odpovědí je stálé zkoumání svých motivů a soustředění se na svůj vlastní duchovní život a dispozici, což je vlastně povinností všech křesťanů. Nalezl jsem však následující konkrétní metody, které v průběhu let lidem pomáhaly pěstovat pokoru:
1) Vzdorujte tomu, abyste Víru vnímali sektářským způsobem. Je snadné vidět Víru – zvláště tradiční katolicismus – jako jistý druh sociopolitického „hnutí“, vidět ji optikou, která je takřka sektářská. Tradiční katolicismus má své vlastní mediální zdroje, své mluvčí, svá „diskuzní témata“, své vlastní publikace, své stoupence a svou vlastní agendu. Vůbec to neznamená, že by bylo špatně tyto věci mít, znamená to, že musíme být vždy na pozoru, abychom Víru nebrali způsobem, jakým bereme svou vlastní skomírající světskou politiku. Víra zajisté má sociopolitické důsledky, ale ve svém jádru není sociopolitickým „hnutím“, a když jí za takové hnutí odmítáme považovat, pomáhá to rozptýlit nepřátelství, které přichází se sektářstvím.
2) Zpytujte svědomí pro plody Ducha. Sv. Pavel nás učí, že je v naší duši devět plodů Ducha Svatého: „Plodem ducha však jest láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, dobrotivost, shovívavost, mírnost, zdrženlivost. Proti takovým věcem zákon není.“ (Gal. 5:22–23) Když jsem byl mladším katolíkem, měl jsem sklon takovéto pasáže přeskakovat a zaměřovat svou pozornost více na věroučné části. Ne, že bych si myslel, že tyto věci nejsou důležité. Naopak. Ale bral jsem za jisté, že tyto plody již mám a nemusím se ohledně toho strachovat. Ale duše, která se nedokáže vypořádat s nesouhlasem, aniž by byla povýšená a nafoukaná, tyto plody nevykazuje. Proto sv. Pavel varuje, že pokud je někdo v hovoru povýšený, může to být známkou, že ve svém životě postrádá Boží moc (1 Kor. 4:18). Varuje také před křesťany, jejichž život je charakterizován „sváry, řevnivostí, hněvem, sobectvím, pomluvami, utrháním, nadutostí a nepokoji“ (2 Kor. 12:20). Jak jsem stárnul, začal jsem víc zkoumat, zda tyto plody mám, a začal jsem více poznávat, že duch, který je radostný, trpělivý a přívětivý, není zpravidla povýšený. Uvědomuji si, že je to trochu subjektivní, a vždy zde budou lidé, kteří budou mylně obviňováni, že jsou povýšení jen proto, že se staví za pravdu. Když je však nějaký člověk klidný, není dle mé zkušenosti těžké se s ním neshodnout přátelským způsobem.
3) Pamatujte, že Víra je dar. Uvědomění si toho, že Víra je dar, je skvělým protilékem proti tomu, aby se člověk nenadýmal pýchou. Myslím si, že někdy, když začneme být povýšení ohledně toho, že máme pravdu, je to proto, že tuto [Boží] pravdu vnímáme jako „svou“ – často máme pocit, jako že je to něco, co jsme si my sami objevili prostřednictvím svého studia, své vlastní námahy, svého vlastního badání; něco, co jsme si my sami vybudovali svou vlastní duševní a duchovní krví, potem a slzami. Musíme si však pamatovat, že Víra je dar. Je to dar Boží v trojím smyslu: a) Boží Zjevení je samo o sobě sdělením od Boha člověku, které nám dal bezúplatně z lásky, jsou to pravdy, o nichž bychom se neměli jak dozvědět jen prostřednictvím rozumu; b) Víra, jíž se dnes těšíme, je něčím, co nám předala Církev minulých věků, a „byla jednou provždy darována svatým“ (Juda 1:3) a my ji dostáváme jako dědictví; c) teologická ctnost Víry samotné je darem, který nám propůjčil Bůh prostřednictvím křtu, a zachovává se prostřednictvím milosti. Nikdo z nás nespasí sám sebe. Je velmi obtížné být pyšný ohledně jistoty Víry, kterou máme, když ji zcela vnímáme jako dar.
4) Živé uvědomování si milosti. Co to znamená mít „oči k vidění“, jak říká Písmo svaté (Ezek. 12:2)? Vidět tělesnýma očima je jedna věc, vidět očima ducha, druhá. Duchovní vidění je uvědomování si hnutí milosti za scénou, která formuje lidskou duši, a způsobují Boží vůli v lidských záležitostech. Když se soustředíme na působení milosti, pomáhá nám to, abychom se my umenšovali a Kristus zvětšoval, protože si více uvědomujeme Boží jednání v pozadí našich záležitostí. Ačkoliv samozřejmě vždy chápeme sílu dobrého argumentu, máme menší sklon si myslet: „Je mým úkolem změnit myšlení tohoto člověka prostřednictvím mého přesvědčivého řečnického umění.“, a více si zvykáme vidět věci tak, že jsou v rukách Božích. Když šířím Boží pravdu, jsem jen jako jeden žebrák, který se snaží jinému žebrákovi ukázat, kde nalézt nějakou potravu.
Zdroj: Unam Sanctam Catholicam
Překlad: D. Grof