Komentář Eleison DCCVII – Druhá potopa (2021)
(707)
30. ledna 2021
DRUHÁ POTOPA
Zopakujme si: hlavním hráčem v celosvětovém covidovém, dramatu, které se odvíjí všude kolem nás, není nikdo menší než všemohoucí Bůh. Samozřejmě, že nehraje žádnou přímou roli v nespočetných hříších, které to zahrnuje, ale je to On, kdo stvořil vesmír a kdo udržuje to, co stvořil, v kterékoliv chvíli existence, protože jinak by se to zhroutilo zpět v nicotu. A za jakým účelem to stvořil? Aby Své nebe obydlel andělskými či lidskými rozumnými stvořeními, která svou Bohem danou existenci a svobodnou vůli volby použijí tak, že si zvolí Jeho nabídku na věčnou blaženost s Ním v Jeho nebi. A s Božskou moudrostí, která dalece převyšuje všechno lidské chápání, řídí všechen život na zemi tak, že každá lidská duše, která dosáhne věku rozumu, podstupuje mnoho zkoušek, aby se ujistila, že Jej miluje natolik, aby si zasloužila nebe, ale má také dost skutečné milosti k tomu, aby se do nebe dostala, pokud chce.
Proto je to Bůh, kdo v konečném důsledku řídí to, co můžeme nazvat tímto zhroucením Západu, stejně jako řídil potopu v době Noeho, aby potrestal hříšné lidstvo a zabránil tomu, aby zabydlelo peklo místo nebe. Ve skutečnosti byl tento trest také velkým milosrdenstvím, protože celé lidstvo „bylo zkažené“ (Genesis VI, 11–12), takže velké množství lidí bylo nepochybně na cestě k věčnému zatracení a podařilo by se mu – stejně jako dnes – strhnout prakticky všechny s sebou. Takový byl účinek prvotního hříchu během přibližně tisíce let od Adama a Evy. Jak si však lidé postupně uvědomovali, že stoupající voda potopy jim nenechá únik, měla malá část z nich prospěch z pomalu stoupající vody a provedla akt kajícnosti, aby si zachránila duši pro věčnost. Zeptejte se některé z těch duší, které jsou nyní v nebi, jestli potopa nebyla velkým aktem Boží milosti!
Podobně i dnes. Lidstvo se po celé Zemi zkazilo díky západnímu materialismu a je horší než v době Noeho, protože tentokrát již proběhlo Vtělení a potom, co z něj lidstvo po nějakou dobu mělo užitek, lidé odmítli nejen Boha, ale dokonce i vtěleného Boha, který byl pro ně viditelně ukřižován, aby je obdařil Církví, která by jim pomohla spasit duše. Přesto Ho tentokrát prakticky odmítli i jeho vlastní duchovní po Druhém vatikánském koncilu. Od konce Druhého vatikánského koncilu uběhlo 56 let a zkažení rychle narůstá. Může tedy někdo obviňovat Boha, že pospíchá, aby udeřil, jako udeřil v roce 2020? Sotva. Nebo může někdo říct, že úder začal těžkou rukou? Sotva, když pomyslíme na rány osudu jako je naprosté hospodářské zhroucení, občanské války nebo hladomor, jež jsou ohlášeny pro roky, které mají brzy přijít. A kdo bude schopen říct, že byly nezasloužené, pokud tyto rány přijdou kvůli zlobě a z Božího dopuštění?
Přesto má Bůh s každým z nás trpělivost a jeho slitování trvá navždy, jenom musí dávat údery a pokračovat v tom dostatečně silně, dokud se nepoučíme a nezačneme znovu přemýšlet o tom, že se dostaneme do nebe. Protože pro mnohé tato lekce, jakkoliv tvrdá, přijde příliš pozdě a dá vzejít pouze kletbám vůči Němu, vůči ostatním lidem, vůči životu, vůči politikům, vůči komukoliv kromě jediného člověka, který bude skutečně zodpovědný za mé vlastní utrpení, a to budu – já sám.
Proto ve všem, co přichází, budu vidět (nevinnou) ruku Boží, a padnu na kolena a budu se k Němu modlit, aby se slitoval nad námi ubohými hříšníky. Lidé již nedokážou uklidit svůj nepořádek, mohou ho jen zhoršit. S milostí Boží budu mít soucit s nimi všemi a budu dělat, vše, co umím, abych jim pomohl spasit duši, od Boha však budu očekávat pravá řešení. A On bude mít přinejmenším moudrost a moc směrovat vše k tomu nejlepšímu. Tolik vím dopředu.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof