Forma encykliky Fratelli Tutti (2020)
Pohled z ptačí perspektivy
Atila Sinke Guimarães
9. listopadu 2020
Forma encykliky Fratelli Tutti – po přečtení Františkovy poslední encykliky jsem se rozhodl ji analyzovat ze dvou úhlů pohledu – její formy a jejího obsahu. Dnešní článek je věnován její formě. Následovat budou další články, které proberou její útoky proti západnímu kapitalismu, konkrétněji proti soukromému vlastnictví a nepřímo i proti Církvi bojující. Jsem přesvědčen, že toto jsou tři hlavní cíle, které měl papež František I. na paměti, když psal encykliku Fratelli Tutti.
Zdálo se, že papežství žije v transcendentní oblasti, která se vznáší nad dějinami
Asi před 56 lety jsem svůj život oddal boji za obranu katolické Církve a křesťanstva. V posledních 49 letech jsem tento boj vedl především psaním článků. Tyto studie samozřejmě předpokládají rozsáhlou četbu papežských dokumentů. Tento úkol pro mě nebyl obětí, protože mám rád styl papežských encyklik. Do doby Pia XI. byl styl tak vážný, slavnostní a majestátní, že čtenáře ponoukal vstoupit do vznešených sfér, v nichž se papežství zdálo v průběhu historie vznášet.
Řekl bych, že styl papežských dokumentů byl jednou z charakteristik autenticity papežství a důkazem jeho věrohodnosti.
Změna stylu v papežských dokumentech
Není zde to správné místo na detailní porovnání, řekl bych však, že vznešenost tohoto stylu dosáhla svého vrcholu za Pia IX. a Lva XIII. Když jsem četl některý z jejich dokumentů, bylo to pro mě jako vidět tyto papeže jako by je nesli na jejich Sede Gestatoria a oni měli tiáru a byli obklopeni doprovodem.
Jak jsem řekl, jsem přesvědčen, že takovéto vznešenosti si lze všimnout ještě v dokumentech Pia XI.
Ačkoliv byl Pius XII. slabý, podržel si ještě vnější zdání velkého pontifikátu
Změna nastala v dokumentech Pia XII. Stejně jako téměř u všeho došlo za pontifikátu Pia XII. ke ztrátě hutnosti. Většina jeho dokumentů byla – zaplať Pán Bůh! – nadále pravověrná, ale jeho zájem objevovat se a být přítomen na všech frontách moderního světa a udávat směřování, proměnilo papežství tak, že vypadalo méně slavnostní než dřív. Jak říká po staletí platná maxima: assueta vilescum. To, co se stane zvykovým, stane se banálním.
Vnější zdání grandiózního stylu minulosti zde však ještě bylo.
Jan XXIII. a Pavel VI., dva nepochybní průkopníci progresivismu, využili svých papežských rolí k podpoře socialismu pod pláštíkem katolické nauky. Encykliky Mater et Magistra (1961) a Populorum Progressio (1967) udělaly k dosažení tohoto cíle za šest let více, než kolik toho revoluce dosáhla v předešlých 600 letech. Styl jejich dokumentů zjevně utrpěl, i když určitou úroveň si ještě podržely.
Za Jana Pavla II. papežské dokumenty vstoupily do fáze masové produkce. Psané dílo Jana Pavla II. bylo tak rozsáhlé a v takovém početním nepoměru k předešlým papežským dokumentům, že jen velmi málo lidí na světě dokázalo sledovat, co napsal. Tento příval literatury přiměl mnoho lidí přemýšlet nad tím, zda Jan Pavel II. skutečně tyto dokumenty napsal nebo, zda alespoň četl, co podepsal. Není třeba zdůrazňovat, že slavnostní papežský styl strmě upadl. Papež kromě toho zrušil nádherný majestátní plurál „My“ a zavedl obecné „Já“ v papežském psaném i mluveném jazyce, aby „demokratizoval“ Církev.
Jan Pavel II. přestal jako člověk vyjadřovat papežství, papežství začalo vyjadřovat člověka
Jsem přesvědčen, že zničení skvostného stylu v papežských dokumentech by se mělo připisovat papeži Janu Pavlu II.
Od té doby přestali katolíci slýchat onen transcendentní a velkolepý hlas přicházející z Vatikánu, který ozvěnou přinášel všechno papežské učení historie. Namísto toho slyšeli hlas osamělého muže, Karola Wojtyly, bývalého arcibiskupa Krakova.
Italský tisk začal všechny koncilní papeže nazývat jejich osobními jmény – papež Roncalli, papež Montini, papež Wojtyla atd., a brzy tento zvyk převzal také katolický tisk, např. tiskoviny L´Avvenire a L´Osservatore Romano. Domnívám se, že nevědomky jednaly správně: už nevidíme, že by [papeži] reprezentovali vznešenost papežství, ale spíše své osobní vlastnosti, klady a nedostatky.
Totéž platilo i pro další papeže. V Benediktu XVI. jsme slyšeli starého německého profesora, nikoliv mýtického papeže, ve Františkovi slyšíme nepříliš vzdělaného bývalého arcibiskupa z Buenos Aires.
Považuji za svou povinnost číst papežské dokumenty. Pokud jde o psanou tvorbu papeže Bergoglia, plním tuto povinnost s nechutí. Protože oceňuji dobrou literaturu, číst Františkovy spisy je pro mě obětí. Doufám, že mi Bůh toto úsilí započte a zkrátí můj čas v očistci, pokud budu mít dost štěstí a dostanu se do něj.
Styl encykliky Fratelli tutti
Bohužel není styl encykliky Fratelli tutti výjimkou z tohoto pravidla.
Za prvé, dokument je zbytečně dlouhý. Vysvětlování je těžkopádné a opakuje se. Jestliže je papež František rozbředlý ve svých zaujatých myšlenkách, měl by se alespoň postarat o to, aby je poněkud uspořádal, když vyučuje miliardu katolíků.
Za druhé, nebylo neobvyklé, že předkoncilní papeži citovali sami sebe. Když to však činili, jednalo se o rozvážné opakování potřebné nauky, která byla pro katolíky nezbytná. Taková opakování byla pečlivě činěna tak, aby nevyvolávala dojem nedostatku pokory.
Jan Pavel II. toto pravidlo změnil. Obvykle citoval své předešlé dokumenty. S jeho nástupem opustila pokora Petrův stolec a její místo zaujala sebestřednost.
V encyklice Fratelli tutti však papež František zlomil všechny předešlé rekordy megalomanie. V dokumentu, který má 287 odstavců sám sebe citoval 168 krát, pokud jsem správně počítal. To znamená, že v průměru sám sebe citoval dvakrát v každých třech odstavcích. Domnívám se, že toto číslo odhaluje víc než megalomanii, vidíme zde fenomén nekritického narcisismu.
Rozzlobený a pomstychtivý Bergoglio pozorně sleduje každého, kdo se proti němu ozývá
Za třetí, papež Bergoglio si získal proslulost svou despotickou a pomstychtivou autoritou. Jeho trvalý postoj trestání tradicionalistických nebo konzervativních řeholních řádů je příkladem tohoto despotismu. Surové tresty kardinála Burka a kardinála Pella po jejich veřejné kritice papežských novot jsou dostatečnými vzorky jeho obvyklé pomstychtivosti. Také jeho svévolné vměšování do řádu maltézských rytířů a odvolání jeho velmistra mu vyneslo titul Papež diktátor, což je ve skutečnosti jméno knihy, kterou napsal jeden člen tohoto řádu.
Když si právem získal proslulost jako despotický papež, je zvlášť odpudivé vidět jej u druhých hlasitě napadat tytéž nedostatky, které denně poznáváme v jeho chování. Když ve své nové encyklice kritizuje ty, kteří zastávají rigidní postoje v sociálních médiích, tvrdí, že: „od počátku diskreditují a napadají své protivníky tím, že jim přisuzují pokořující přídomky, namísto aby je přizvali k otevřenému a uctivému dialogu, který usiluje o hlubší shodu“.
A pokračuje: „Diskuze je často manipulována zvláštními mocnými zájmy, které usilují o to, aby nečestně obrátily veřejné míněné ve svůj prospěch.“ (§ 201, italské vydání, L´Osservatore Romano, 4. října 2020)
A tak se ptám, cožpak František nepraktikuje tytéž neřesti, které tak urputně kritizuje u druhých, když nálepkuje tradicionalisty mnoha pohrdavými přídomky? Cožpak se nevyhnul „otevřenému a uctivému dialogu“, když odmítnul odpovědět na Dubia čtyřech kardinálů?
Jak bychom měli ohodnotit člověka, který praktikuje přesně totéž despotické chování, které odsuzuje u druhých? Slovo, které vytane na mysli, je pokrytec.
Za čtvrté, papež František, kromě toho, že je despotický, je také rozzlobený a neodpouští. Tentýž člověk je však přesvědčen, že může svět učit o křesťanské lásce a odpuštění (srov. §183–187, 194–195, 246–254). Opět je velmi obtížné se vyhnout závěru, že je to pokrytec.
Toto jsou některé postřehy, kterých jsem si všimnul, pokud jde o formu encykliky Fratelli tutti. Doufám, že se brzy vrátím ke konkrétnější analýze jejího obsahu.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof