Ve sv. přijímání jest tedy vrchol náboženství. Jest v něm střed a essence
jeho. V celém náboženském snažení lidstva jde o snahy a touhy po spojení
s Bohem, ve zjeveném náboženství se tato touha skutečně a božsky splňuje: Kristus se vtěluje v člověka
(Scheeben, 419), žije v něm a působí. Bez tohoto dokonaného účelu Zjevení
a Vtělení nemožno mluviti o nějakém náboženském „cítění“, „založení“ nebo o
„dobrém katolictví“...!
Než spojením Boha skrze Ježíše Krista s jednotlivým člověkem není ještě
vyčerpána funkce Vtělení a Eucharistie. Kristus Ježíš nejen se spojuje
s jednotlivým člověkem, nýbrž spojuje člověka se sebou. To není totéž...
Znamená to, že nejen žije v člověku, nýbrž že i člověk žije
v něm. Druhým účinkem (pojmově, nikoliv časově) sv. přijímání jest incorporatio, vtělení člověka
v Krista (tamtéž 413).
Žije-li Kristus Pán v člověku, a žije-li v každém, kdo ho
přijímá, žije i ve všech společně,
všem jest principem a dárcem nadpřirozeného života. Kdo však dává život, jest i
nositelem oživovaného těla. Jsou tedy všichni, které oživuje život Krista Pána,
jedním tělem, a to jeho tělem, jehož on zůstává hlavou. – Toto tělo Kristovo,
v němž on skutečně žije, jest jeho CÍRKEV. (Ef. 1, 22, 23)
Eucharistií tvoří si Kristus v nás své tělo, třetí podobu svého vtělení
– Církev. A to jest opět další etapa
veliké cesty Boha k nám.
Církev Kristova tedy není krystalickým útvarem, nýbrž ústrojným; její
spojení je vnitřní a životné.
A jest jasno, že tedy jen ta církev jest Kristova, v níž proudí jeho život,
v níž jest Eucharistie, ale právě tak jest zřejmo, že žádný člověk nemůže
zakládati nové „církve“, neboť nemůže nikdo tvořiti život Kristův, který jest
principem církve, než Kristus Ježíš sám jediný. Tedy jen jedna jest Církev,
jako jest jen jeden Kristus, její hlava a dárce jejího života...
A jest jen ta Církev, která má ony znaky, kterými on ji vytvořil a
ustanovil, a které ve svém souhrnu a
úplnosti ji označují jako jeho pravé tělo: „Ty jsi Petr, a na té skále
vzdělám Církev svou...“ – kde je tedy Petr, a pouze kde je Petr, jest jeho
Církev... (Mat. 16, 18)
„A ty, obrátě se, potvrzuj bratří svých...“ (Luk. 22, 32)
Ó Církvi, drahá Církvi, ty živý
Ježíši, jsoucí mezi námi, jsoucí v nás! Kolik nepochopení, kolik nového
mučednictví jsi prošel v tomto svém tajemném a skutečném těle! Jak málo
jsme tě milovali, drahý Pane, v tomto tvém těle! Žiješ sice mezi námi
neznám v Eucharistii, ale žiješ ještě neznámější
– ve své Církvi! V oné tě neznají nepřátelé tvoji, ale tvoji vyvolení
znají sladkou přítomnost tvé lásky ve svatostánku, – ale v Církvi ani
mnohým věřícím není známa tvoje skutečná přítomnost! Ano, Ježíši Kriste, nyní
vyznáváme a jásavě věříme: Církev jsi ty,
žijící v nás!
Zdroj: P. Dr. Jan Ev. Urban, OFM, K Bohu, Vyšehrad spol.
s ruč. obmez., 1939, Praha, str. 15–17
Zpracoval: D. Grof