Hodnota utrpení (1983)
V celém
průběhu lidských dějin jen dva jedinci, a to pouze na čas, byli zproštěni
univerzálního zákona utrpení, všeobecného údělu všech tvorů. Tyto dvě osoby
byly našimi prvními rodiči, Adamem a Evou, jimž Bůh propůjčil hojnost milostí,
jež mi už nemáme. Mezi těmito božskými milostmi byl mimořádný dar zproštění či
osvobození od utrpení. To znamená, že Adam a Eva byli Všemohoucím Bohem
stvořeni, aby na této zemi žili ve stavu neporušeného štěstí bez toho, že by
zakoušeli jakékoliv tělesné či duševní trápení jakéhokoliv druhu. Takové by
bylo také věno všech ostatních tvorů, kdyby naši první rodiče zůstali věrní
Bohu. Avšak spácháním prvotního hříchu byli neposlušní Boha a proto zranili
nejen sebe, ale také svou přirozenost, přirozenost, na níž se všichni ostatní
lidé podílejí. Důsledkem tohoto hříchu našich prvních rodičů byli oni i jejich
potomci zbaveni jistých darů, které by jinak byly i našimi, a mezi těmito dary
byl i dar osvobození od utrpení. A proto každý člověk od Adama a Evy až do
konce času musí během svého smrtelného života tou či onou formou trpět.
Od té doby
je toto jedním z Bohem uložených trestů za hřích lidem, a protože se mu
nemůžeme vyhnout, jaký by měl být náš postoj vůči utrpení? Jedním
z nejobvyklejších a nejničivějších postojů v životě je roztrpčená a
negativní reakce na něj. Navzdory univerzální zkušenosti, že žádný hodnotný
život se nikdy nežil bez utrpení a bezbolestně se nedosáhla žádná velikost či
vznešenost charakteru, si přesto mnoho lidí stále myslí na poklidný život jako
na ideál a na utrpení jako na vetřelce, který se nelibě nese – jenž se musí
odstranit, je-li to možné, a pokud ne, prostě jej tolerovat, jak nejlépe člověk
umí. Takový je postoj světa. Ten se neustále vyhýbá jakémukoliv druhu bolesti
nebo strádání, a jestliže se mu nemůže zcela vyhnout, pouze jej jako jedinou
alternativu snáší. Aby svět unikl jakémukoliv a všemu utrpení, snaží se hledat
potěšení kdekoliv jej lze najít, ať již je pravé či falešné, zákonné či
nezákonné. A nevyhnutelným výsledkem tohoto neustálého hledání potěšení je
smrtelný hřích, který ve světě, v němž žijeme, tak převládá. Výsledek nemůže
být jiný.
Každý
racionální, rozumný člověk rozpoznává, že zkoušky, soužení a strádání jsou
nevyhnutelnými skutečnostmi života. Autor jednoho z nejskvělejších děl
katolické spirituality, které kdy bylo sepsáno (Následování Krista), si tuto
skutečnost dobře uvědomoval a vyjádřil ji, když napsal: „Uspořádej a zařiď si všechno, jak sám chceš a jak rozumíš, a shledáš,
že vždycky se musí chtěj nechtěj něčím trpět; a tak vždycky dojdeš ke kříži.“
To je prvotní pravda zkušenosti. Toto je hluboká pravda náboženství. Katolická
Církev si uvědomuje nevyhnutelnou nutnost utrpení pro všechny lidi a učí, že
toto utrpení je nezbytné pro vstup do nebeského království. Není to tedy okolnost,
jíž se lze vyhnout nebo ji nelibě nést, ale je to příležitost odčinit osobní
hřích a hříchy světa. Je to úžasný nástroj pro postup na cestě, která vede
k věčnému štěstí.
Život má být
stálým a postupným očišťováním padlé lidské přirozenosti. A jeden
z nejskvělejších prostředků očišťování duše se nachází v katolickém
konceptu utrpení, dobrovolném a radostném přijetí zkoušek a strádání jako
pokání za hřích a jako důkaz naší lásky k Bohu. Pokud někdy nějaký člověk
znal utrpení, tak to byl svatý Pavel, a ten píše, že se ve svých souženích
radoval. Nikdo na světě není zproštěn nesení kříže, ale to, v čem je celý
rozdíl, je způsob a postoj, s jakým je nesen. „...kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden“ (Mt. 10:38)
jsou slova Syna Božího. Když tedy trpíme, není to skutečná tragedie života, ale
ve světě, kde je utrpení všeobecným údělem, jež zajisté v nějaké formě
přijde ke každému, je tragédií to, že tolik lidí vůči němu zaujímá negativní a
obranný postoj a mají z něj stav roztrpčení a sebelítosti, namísto, aby jej
využili a rozpoznali v něm Boží vůli. Všichni jsme povoláni být světci a
bez utrpení v té či oné formě je nemožné dosáhnout svatosti v tomto
životě a věčnou spásu v tom příštím.
Překlad:
D. Grof