O hříších jazyka (2019)
Petrus Romanus
12. března
2019
Arcibiskup
Lefebvre byl těmi, kteří jej neznali, obviňován, že je ohledně Druhého vatikánského
koncilu „zahořklý“. „Byl příliš ovlivněný Francouzskou revolucí“, řeklo o Jeho
Excelenci docela dost novokatolických autorů. „Neuměl pochopit nuancovaný
přístup, jejž koncil zaujal vůči modernímu světu. Takže kolem sebe kopal.“
Kromě toho,
že si byl arcibiskup Lefebvre naprosto vědomý toho, co se děje, vždy předkládal
své komentáře proti koncilní církvi nikoliv rozmrzelým, rozhněvaným způsobem,
ale s pronikavým smyslem své povinnosti jednat jakožto biskup se
slušností. Nikdy kolem sebe neházel urážkami, neužíval sprostý jazyk, nebo
nepoužíval výrazy jako „hloupý“, „ztroskotanec“, „Jan Pavel – král heretiků“ nebo
„šašek Montini“.
Dnes je snadné
zapomenout jít v těchto způsobech v arcibiskupových stopách. Odráží
naše chování, náš výběr slov, naše pohostinnost vůči ostatním, kteří odporují,
a způsob, jak argumentujeme, opravdu to, co si nárokujeme být? Poslední zbytek
v Církvi? Nebo je to blíže blazeované skupině „těch, co všechno vědí“, a
kteří se hodiny a hodiny neustále hašteří a rozčilují nad tím či oním a shlíží
spatra na „naivní, tupé katolíky“, kteří „to nechápou“?
Níže je
stručný výtah ze strany 293 z [knihy] Biskup
hovoří: Spisy a proslovy 1963-1976, který je poučný v tom, jak by se katolíci,
kteří odporují, měli chovat nikoliv jen osobně a na internetu vůči těm, kteří
nevidí pád FSSPX do liberalismu, ale také k těm, kteří tuto krizi
v Bratrstvu vidí a považují sami sebe za ty, kteří jsou ve stejném
záchranném člunu jako oni [FSSPX] a snaží se nepřekotit. Jako vždy je
arcibiskup naším vůdčím světlem v těchto temných časech. Jeho slova:
Měli bychom se modlit také za věřící, kteří zastávají
Tradici, aby vždy zachovávali silný, pevný postoj, nikoliv však postoj
opovrhování lidmi, urážení lidí, urážení biskupů. Máme výhodu toho, že máme
pravdu – my neneseme vinu – stejně jako má Církev nadřazenost nad omylem …
Protože jsme přesvědčení, že zastáváme tuto pravdu…musí přesvědčovat tato
pravda, nikoliv naše osoba. Není to výbuch hněvu, nebo urážení lidí, co dodá
váhu pravdě. Naopak, to by mohlo vrhnout pochybnost na naše držení pravdy. Když
se staneme rozzlobenými a urážíme, ukazuje to, že ne úplně věříme ve váhu
pravdy, která je váhou Boha samotného. Věříme v Boha, v Pravdu, která
je Bohem, která je naším Pánem Ježíšem Kristem. Co může být jistějšího než
tohle? Nic. A tato pravda si pomaličku prorazí svou cestu. Musí. Rozhodněme se
tedy, že ve svých vyjádřeních a postojích nebudeme opovrhovat lidmi a urážet
je, ale budeme pevní vůči omylu – naprosto pevní, bez kompromisu, bez
odpočinku, protože jsme s naším Pánem. Je to otázka našeho Pána Ježíše
Krista. V sázce je čest našeho Pána Ježíše Krista, sláva Nejsvětější
Trojice, nikoliv nekonečná sláva v nebi, ale sláva zde dole na zemi. Je to
pravda; a my ji hájíme za každou cenu, ať se stane cokoliv.
Zdroj: Psalm
129
Překlad: D. Grof