Plnit
Boží vůli (2018)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze
7. října 2018
***
Drazí věřící!
Před Nanebevstoupením Náš
Pán Svým učedníkům řekl:
„Jděte do celého světa a
kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo
však neuvěří, bude zavržen. Ty pak, kteří uvěří, budou provázeti tyto zázraky:
Ve jménu mém budou vymítati zlé duchy, novými řečmi mluviti, hady bráti, a
jestliže by něco jedovatého pili, neuškodí jim. Na nemocné budou ruce vzkládati
a ti se uzdraví.“ (Mk 16:15-18)
V prvních stoletích
tyto mimořádné milosti, tato charismata jako je konání zázraků, mluvení jazyky,
nahlížení do srdcí a do budoucnosti byla mnohem početnější. Když se však
katolická Víra dostatečně osvědčila, ubyly. Bůh má naprostou svobodu tyto
milosti poskytnout. Dává tyto dary, aby budoval Mystické Tělo, Církev, aby
šířila pravou Víru.
Příjemci těchto darů jsou
zvláště sjednoceni s Kristem a pracují pro spásu duší. Musejí mnoho trpět.
Kříž je cestou do nebe.
Mimořádné milosti nebo
charismata nejsou důkazem, že příjemce půjde neomylně do nebe. Sám Spasitel
jednou řekl: „Mnozí mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, copak jsme
v tvém jménu neprorokovali a v tvém jménu nevymítali zlé duchy a
v tvém jménu nečinili mnoho zázraků?“ A tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem
vás neznal, pryč ode mne, pachatelé nepravosti!“ (Mt 7:22-23)
Jelikož otec Pio zemřel
22. září 1968, přesně před padesáti lety, chci hovořit o této charismatické
osobě. Mimochodem, nikdy nesloužil novou mši.
Jeho charismata byla
velmi početná. Měl charisma nahlížet do srdcí, charisma bilokace. Měl stigmata.
Duše z očistce za ním přicházely žádat o pomoc. Uměl mluvit cizími jazyky,
aniž by se je učil. Mohl nahlížet do budoucnosti. Jeho přítomnost naznačovala
nádherná vůně. Upadal do extáze a viděl podivuhodné věci. Léčil posedlé lidi.
Uměl léčit nemocné lidi. Zamysleme se nad touto zvláštní milostí.
Antonio D´Onofrio,
rachitický a zmrzačený, vstal z klekátka, když se jej dotkly zraněné ruce
otce Pia. Již nikdy nebyl shrbený.
Malá Di Chiara na příkaz
otce Pia odložila ortopedické dlahy, které pokrývaly její nohy zmrzačené
dětskou obrnou a začala chodit.
Proslulý chirurg profesor
Valdoni řekl: „Naše věda neumí vysvětlit, co se tam děje.“
Existovaly však případy,
kdy otec Pio neuzdravoval.
Jednoho dne k němu
přivedli muže. Po léta trpěl slepotou. Otec Pio se na slepého velmi vážně
podíval a zeptal se jej:
„Máte na výběr! Budete-li
šťastný zde na zemi, nebudete šťastný na věčnosti.“
Slepý odpověděl po krátké
chvíli se slzami v očích: „Otče, otče, raději budu šťastný na věčnosti!“
Otec Pio jej utěšil tak, že mu dal své požehnání.
Jedna urozená žena byla již
dva roky v lékařské péči kvůli své nemocné noze. Když otce Pia požádala o
pomoc a modlitby, odpověděl: „Nejprve musíte nahradit nespravedlivé dědictví.
To je důvod, proč trpíte.“
A mladému muži, který po
automobilové nehodě zcela ochrnul a mohl sotva hovořit, otec Pio řekl:
„Kdybyste neměl tuto nehodu, byl byste nyní vrahem. Tato nehoda byla pro vás
velkým darem.“
Jiná dáma se otce Pia
zeptala: „Proč jsem nemocná už třicet let? Sotva dokážu zvládnout svou
domácnost.“ A otec Pio odpověděl: „To je velká milost, protože Náš Pán vás
vyvolil, abyste trpěl za své dva bratry, kteří žijí špatným životem a další
vaši příbuzní nejsou lepší. Musíte trpět za jejich spásu. Za dva roky však
budete uzdravena. Každé utrpení je milostí, dokonce i když nemůžeme pochopit
proč.“
Jedním zvláštním mužem
byl Pietro Cugino, zvaný Petruccio. Ten nechtěl být uzdraven. Narodil se
v roce 1913 a velmi často chodil do kostela „Santa Maria delle Grazie“
v San Giovanni Rotondo. Nikdy nezmeškal mši svatou a přijímal Svátost
oltářní každý den. Petruccio byl slepý, ale pomáhal, kde mohl. Večer jedl
s jinými mnichy v refektáři kláštera. A otec Pio jej ponoukal, aby
jedl.
Jednoho dne se jej otec
Pio zeptal: „Copak jste nikdy nechtěl vidět? Odpověď byla odzbrojujícím
způsobem nevinná: „O tom jsem nikdy nepřemýšlel.“ Otec Pio naléhal: „Viděl
byste znovu rád?“ Petruccio odpověděl: „Nevím, co odpovědět.“ Otec Pio dále
naléhal: „Jestli chcete, pomodlíme se k Naší Paní, která je tak dobrá a má
tolik moci nad srdcem svého syna Ježíše.“
Petruccio však
pokračoval: „Otče, nenarodil jsem se slepý. Můj Pán my odebral zrak, když mi
bylo dvanáct. Jestliže to Bůh učinil, jistě měl Své důvody. A když měl Své
důvody, proč bych se měl modlit proti vůli Boží? Proč bych se měl modlit za
něco, co mi na počátku dal a později vzal?“
Tato odpověď byla obtížně
pochopitelná. Obtížná pro mnohé, ale ne pro tohoto svatého kapucína. Otec Pio
se chtěl ujistit a pokračoval: „Ale chcete vidět nebo ne?“
Petruccio odpověděl ještě
jasněji: „Otče, Náš Pán přesně ví, co dělá. Já chci vždy plnit Boží vůli.
Jestliže mi můj Pán vrátí zrak a bylo by to příležitostí ke hříchu, upřednostňuji
se toho vzdát.“
Tato odpověď ukázala otci
Piovi, že Petruccio viděl mnohem lépe než jiní lidé s nejlepšíma očima.
Viděl očima Víry. Pohnut touto odpovědí, otec Pio jej objal.
Petruccio přijal totéž
objetí 31. března 2005, když jeho slepé oči mohly vidět světlo, světlo, jež
nikdy žádné oči na zemi neviděly, světlo, které Bůh připravil těm, kdo Jej
milují (I Kor 2:9).
Drazí věřící,
Charismata jsou nějaké
osobě dána, aby vedla lidi k pravé Víře nebo je obrátila ze života
v hříchu.
Musíme trpět, abychom
dosáhli nebe, trpět, abychom odčinili a napravili hříchy, své hříchy i hříchy
jiných lidí.
Musíme trpět, je-li to
vůle Boží. Největší věcí na zemi je plnit Boží vůli. Pane, pomoz nám nést svůj
kříž! Nech nás plnit Tvou vůli! Amen.
Překlad: D. Grof