Novobratrstvo, noví maloměšťáci
Tradice (2017)
Ignacio Kilmot
Maloměšťáci [buržoazie] jsou
skupina jedinců, kteří jsou nespokojení s tím, co mají, a spokojení
s tím, co jsou.
Nicolas
Goméz Dávila
***
V minulosti
FSSPX hovořilo o obrácení modernistického Říma a na této jediné podmínce
závisela možnost dohody s Římem. Ve skutečnosti by toto obrácení Říma
učinilo jakoukoliv dohodu zbytečnou, protože [po takovém obrácení] by se tak či
tak vše vrátilo zpět do normálu. Takový byl oficiální postoj do generální kapituly
v roce 2006 včetně. Ale pak FSSPX již přeměněné na Novobratrstvo postupně
přestalo hovořit o tomto obrácení modernistického Říma, až nakonec změnilo
podmínky pro dohodu. Již se nedívalo na to, co Řím je, ale na to, co by
z toho samo FSSPX získalo. Tak se stanovisko změnilo.
Toto
stanovisko bylo chytře změněno Římem, když „milostivě“ poskytl snětí
„exkomunikací“, a po tom poskytl „svobodu“ pro tradiční mši. To byl klíčový
krok, jímž Řím pokračoval v ofenzivě proti Bratrstvu. Vlastně poté, co
věroučné rozhovory selhaly, když se vše zdálo zablokované kvůli nedostatku
[vzájemného] pochopení, Řím pokračoval v ofenzivě se svou vlastní nabídkou
smíru. A Novobratrstvo souhlasilo s tím, jít za tímto smírem bez obrácení
modernistického Říma.
Protože
pozornost již nebyla zaměřena na Řím a jeho problémy (liberalismus,
modernismus, apostazi), ale na Bratrstvo a jeho „problémy“ (nedostatek
kanonické regulérnosti). Od té chvíle se začala farníkům Bratrstva vnucovat
idea, že Bratrstvo postrádá jisté „věci“, že by nemohlo pokračovat, a že musíme
přijmout, že nám Řím chce tyto „věci“ dát. Bratrstvo se na sebe podívalo do
zrcadla, bylo spokojeno samo se sebou, a řeklo si: „Jsem dobré, ale nemám vše,
co si zasluhuji. Nemám uznání, které si zasloužím. Řím mi chce dát tyto věci,
Řím mě chce uznat, a to je velmi dobré.“ Novobratrstvo spokojené samo se sebou,
bylo nespokojené s tím, co mělo. Zvláště proto, že postrádalo uznání své
katolicity ze strany římských autorit.
A
tak ten příběh pokračoval tím, že Novobratrstvo již snilo samo o sobě, aniž by
žádalo obrácení modernistického Říma, ale jen přátelský dialog, aby od
modernistického Říma získalo ony „věci“.
Samozřejmě,
aby sami sebe ospravedlnili a aby skryli hanbu svého stažení z boje,
říkají nyní ti, kteří jsou závislí na Novobratrstvu, že je dobré získat tyto
„věci“ od modernistického Říma, protože ve skutečnosti je to Bůh, kdo tyto věci
dává Bratrstvu skrze Františka. Je to Bůh, kdo chce, aby Bratrstvo přestalo být
pronásledováno svými nepřáteli a aby kousek po kousku bylo uznáno. Bohužel – říkají
– František a modernisté se snaží tyto dary otrávit, ale my, Bratrstvo, je
přijmeme, protože jsme inteligentní, aniž bychom si vzali i ten jed.
Toto
tvrzení, opakované mezi jinými i bloggerem [argentinského blogu] Mendocino, má
tuto „malou“ potíž: podívejme se na případ jurisdikce u sňatků, skrze níž
František uložil Novobratrstvu, že snoubenci musí dát svůj souhlas před
diecézním koncilním knězem. Nu, biskup Fellay přijal tento dar, aniž by kdy
odsoudil jakýkoliv [v tomto daru] obsažený jed. Podobně, když byly sňaty
„exkomunikace“, biskup Fellay neřekl, že žádal o něco jiného, a že Řím mísí
s tímto „darem“ jed, protože snímá něco, co neexistovalo. Ani jednoznačně
neoznačil jed, když se Summorem Pontificiem
Řím deklaroval, že tradiční mše je jen jinou formou vyjádření toho, co
vyjadřuje Novus Ordo, a tím, že se
tradiční mše bere jako výjimka, omezil ji na jeden malý kout, kde bude užívána
„příznivci smíření“. Je to vždy věc toho spolknout cokoliv, co Řím dává, včetně
všeho jeho jedu. Nikdy to není věcí toho, že se hovoří, jak nás Náš Pán žádal
hovořit: „ano, ano, ne, ne“. Je to vždy o tom, že se hrají prohnané hry
s ďáblem a, jak jsme řekli v jiném článku, je to jako by si Eva
pomyslela: „Je to Bůh, kdo mi chce pomoci
skrze tohoto hada, já si jen musím vzít to ovoce a ignorovat ten jed.“ Ber!
Had
však svádí a podaří se mu přimět klopýtnout pouze ty, kteří věří více
v sebe než v Boha, ty, kteří si myslí, že jsou „mazaní“, ty, kteří
poslouchají spíše lidi raději než Boha, ty, kteří nejsou přímí, kteří jsou
naivní, komplikovaní a mají dvojí tvář, ty, kteří jako dokonalí maloměšťáci
jsou spokojení sami se sebou, ale chtějí mít víc, kteří usilují o uznání a
kteří věří, že jim náleží pocta, když Náš Pán celý svůj život nemyslel na nic,
než na Kříž.
Maloměšťák
je nesebekritický člověk, který chce být „politicky korektní“ a především dobře
vycházet s autoritami. Člověk Novobratrstva je takovým „počestným
člověkem“, který chce správnou situaci. Ignacio Anzoátegui o tomto „počestném
člověku“ řekl: „Poznat sám sebe neznamená
být spokojený sám se sebou; přemýšlet nad sebou – což je to, co počestný člověk
dělá – znamená být spokojen sám se sebou. Sókratovo „poznej sám sebe“ je
„stydět se za svou ubohost“, jak nás učí křesťanství. Poznat sám sebe znamená
připravit se přezkoušet a přemoci sám sebe a nikoliv se spokojit
s oslavováním lži. Není to péče o svůj zevnějšek, ale obnova; obnovit
lidství, aby se osvobodilo od nelidskosti; obnovovat, abych byl tím, co mám
nevyhnutelnou povinnost být, a nespokojit se s ničím menším.“
Maloměšťák
je také pacifistou, který chce být v míru s celým světem. Často je
však ve válce s těmi, kteří odhalují jeho prostřednost a zbabělost jeho
chování. Protože je správný člověk, musí být nezpochybnitelný.
Jak
vidíme v reklamních kampaních Novobratrstva, je spokojeno samo se sebou, a
to je důvod proč se nemůže mýlit. Uvažte například, jak generální představený
je považován za někoho takřka neomylného, nedostižného, za někoho, který je
mimo a mnohem výš než obyčejný věřící, jejichž jedinou povinností je následovat
jej. Takže tentýž blogger [argentinského blogu] Mendocino řekl následující,
pokud jde o „Correctio Filialis“, jež biskup Fellay podepsal:
Učinil představený FSSPX špatný
krok? (A já také, když jsem podepsal a odsouhlasil „Correctio“, aniž by se mi
líbilo, a pouze proto, že on jej podepsal.) Ne. … On jednal před Bohem a před
lidmi, proto jej následuji, i když mi má vlastní protřelost říká opak. Toto vše
se odehrává v jiné dimenzi. A není to podlézání, protože nepodlézám
člověku, kterého sotva znám, ale biskupovi; tajemství, jemuž jsme neporozuměli
ve všech jeho dimenzích, nikoliv zrádci, který má nádhernou mitru.
Musíte jen popřemýšlet a pohlédnout
na oblohu. (1)
Totéž
by člověk mohl říct o Františkovi, Benediktovi nebo komukoliv jiném. „Jednají
před Bohem a před lidmi. Následujme je tedy.“ Z tohoto pohledu můžeme a
musíme přijmout všechny zrady a věrolomnosti, jež tento člověk dělá, protože
„jedná před Bohem a ne před lidmi“, a my, pouzí smrtelníci, mu nemůžeme
porozumět. Takže jej musíme následovat. Slepě. On ví vše nejlépe.
Pak
je představována celá řada nezodpovědných komentátorů, kteří pronášejí všechny
druhy nepravd, aby ospravedlnili svůj postoj a následovali „světce“. Ach, to
však není podbízení…
Žádná
známka oprávněných pohnutek, žádná analýza fakt a slov, vše je čistá emoce,
čistá iluze, subjektivismus. Sentimentalita. Vše, abychom se přiměli uvěřit, že
Bratrstvo je „vyvolená“ kongregace, která za nic na světě nemůže padnout, být
oklamána nebo zkažena (tato verze „vyvoleného lidu“ je nyní předkládána uvnitř
„vyvolené kongregace“, snad proto, že blogger [z bloggu] Mendocino je také
židovského původu?). A proč je pro Bratrstvo nemožné padnout? My pouzí
smrtelníci to nemůžeme pochopit, ale jeho biskup je v jiné dimenzi a jedná
s nebeskou vizí. Prostě to jen musíte přijmout. Tak to je.
Došlo to od papolatrie (která umožnila, aby byl Druhý vatikánský koncil
v Církvi úspěšný) k superiorlatrii
(která umožňuje, aby byl „Druhý vatikánský koncil“ úspěšný v Bratrstvu).
To
se arcibiskupu Lefebvrovi nikdy nestalo a nikdy by to nedovolil nebo
nepovzbuzoval. Děje se to proto, že kněží již neodsuzují omyly a mlčí
z lidského ohledu, zbabělosti nebo proto, že se stali novými maloměšťáky.
Léon
Bloy řekl: „Neumím si představit nebe bez
svého císaře.“ Mluvil samozřejmě o Napoleonovi. Tito lidé
z Novobratrstva říkají: „Neumím si představit nebe bez svého biskupa.“
Mluví o biskupu Fellayovi.
Přivede
je nový Mojžíš do země zaslíbené?
Poznámky
-
Zdroj: Syllabus ErrorumPřeklad: D. Grof