Co je za Františkovou rehabilitací Jidáše? (2017)

Co je za Františkovou rehabilitací Jidáše? (2017)

Marian T. Horvat, Ph.D.

6. prosince 2017

Při třech různých příležitostech František veřejně vychvaloval Jidáše a naznačoval, že tento apoštol, který zradil Našeho Pána Ježíše Krista, je nepochopenou osobností a „koncem jeho příběhu“ možná není peklo. Neměli bychom být překvapeni, protože tentýž papež nás při jiných příležitostech ujišťoval, že jde v tradici Jana Pavla II. a tvrdil, že peklo jako fyzické místo také neexistuje.

Nejposlednější pokus rehabilitovat Jidáše, je v knize Padre Nostro, což je rozhovor, který František poskytl Donu Marcovi Possovi. Výňatek publikovaný v Il Corriere della Sera 23. listopadu 2017 odhaluje Františkovo popření tradiční katolické nauky, že Jidáš byl zavržen. U tří osob zúčastněných při Kristově Umučení – sv. Petr, dobrý zločinec a Jidáš – papež Bergoglio prohlašuje, že „případ, který mě nejvíce dojímá, je Jidášova hanba“.

Prochází onen příběh a prezentuje Jidáše jako „obtížně pochopitelnou povahu“: za prvé, upřímně lituje; za druhé, „spravedliví – tj. [židovští] kněží – jej odmítli; za třetí, protože neumí najít cestu ze své situace, je přemožen „vinou, která jej dusí“. To je soucitné vypodobnění zrádce Jidáše, který dle papeže, je sám zrazen nedostatkem milosrdenství ze strany „spravedlivých“, kněží...

Pak pokračuje, aby nalezl nepodložený středověký „důkaz“ pro svou teorii, že Jidáš mohl být spasen: „Možná by si někteří mohli myslet: ´tento papež je heretik...´ Ale ne! Měli by jít a podívat se na zvláštní hlavici sloupu v bazilice sv. Marie Magdaleny ve Vézelay v Burgundsku [ve Francii]... Na této hlavici je na jedné straně oběšený Jidáš, ale na druhé je Dobrý Pastýř, který jej nese na svých ramenou a odnáší jej pryč.“

Jidášův sloup, který František obdivuje a má jeho obrázek vystavený za svým kancelářským stolem

František se vyznává, že miluje tuto konkrétní sochařskou práci a svůj překroucený výklad tak moc, že má jeho fotografii za svým stolem ve Vatikánu, aby mu to pomáhalo rozjímat nad velkým Božím milosrdenstvím. „Na rtech Dobrého Pastýře je úsměv, o němž bych neřekl, že je ironický, ale trochu spoluvinný,“ vysvětluje.

Pro kohokoliv s průměrnou znalostí středověkého umění a teologie je tento výklad bezostyšným překroucením dějin. Za prvé, sloup v bazilice ve Vézelay, která uchovává ostatky sv. Marie Magdaleny, zjevně prezentuje Jidáše jako zrádce a symbol hrůzy a předkládá jej k veřejnému opovržení: Jeho jazyk ohyzdně visí z jeho úst a jeho oči mu děsivě lezou z důlků, když visí na smyčce, kterou pro sebe v zoufalství vytvořil.

 

Středověké venkovské oblečení – člověk na sloupu má jasně znamenat dělníka, nikoliv Ježíše

Kniha o dějinách umění nám říká, že tato hlavice byla vytesána mezi lety 1115 a 1120 a byla, jako podobná zobrazení v jiných kostelech zamýšlena tak, aby do myšlení věřících barvitě vnesla strašlivý osud apoštola, který zradil Krista, přičemž se věřilo a hlásalo, že tím [osudem] jsou věčné plameny pekelné. Tam vlastně Dante – který vychází z tradičního katolického učení – umisťuje Jidáše, do nejhlubší propasti, neboli devátého kruhu, vyhrazeného pro největší zrádce.

Muž odnášející mrtvé tělo by sotva mohl být „Dobrý Pastýř“, neboli Ježíš Kristus, jak předkládá papež Bergoglio. Ve 12. století byl Kristus v umění a sochařství vždy zpodobňován s Boží svatozáří, s vousem a vždy oblečený v dlouhém rouchu, bezešvém jednodílném kusu oděvu, který pro Něj Naše Paní utkala.

Tento čistě oholený muž se svou krátkou pracovní halenou a bez svatozáře jasně vykonává odpornou práci odtažení těla sebevraha Jidáše, který měl dle zvyklostí hanebný pohřeb po soumraku. Proto dělníkův „ironický“ výraz, který František raději vykládá jako Kristovu „spoluvinu“ na Jidášově zločinu, nemá co do činění s pocity pochopení; namísto toho prostě vyjadřuje zhnusení onoho dělníka, že musí nést takové odporné břemeno.

František, který tak dychtí rehabilitovat Jidáše a představit si, že by mohl být spasen, neskrývaně falzifikuje nejen symbolismus sloupu ve Vézelay, ale také středověkou teologii.

Další případy, kdy František zachraňuje Jidáše

Není to poprvé, co se František pokusil zachránit Jidáše. O stejném sloupu v bazilice ve Vézelay hovořil i v rozhovoru s německým časopisem Zeit 8. března 2017, a opět jej použil jako domnělou výukovou lekci středověké teologie o Kristově milosrdenství a možné spáse Jidáše.

Jiná středověká prezentace Jidášovy sebevraždy s ďábly, kteří berou jeho duši – Autun, Francie, 12. století

„Netvrdím, že Jidáš je v nebi a je spasen. Ale ani netvrdím opak,“ řekl František. Mohu jen říct, podívejte se na tuto hlavici a na to, co si mysleli mniši ve středověku, kteří svým sochařstvím učili katechismus. A podívejte se do Bible, v níž se říká: Když si Jidáš uvědomil své činy, jde k velekněžím. Bible užívá slovo pokání. Možná mu nebylo odpuštěno, ale kál se.“

Nic by nemohlo být vzdálenější katolické nauce. Od doby raných církevních Otců Církev posuzovala sebevraždu jako smrtelný hřích, jako akt nespravedlnosti vůči Bohu Stvořiteli, a jako těžkou urážku vůči křesťanské lásce, jíž je člověk sám sobě povinován. Proto tento akt zoufalství odsuzovala jako nejotřesnější zločin a odpírala člověku, který spáchal sebevraždu, křesťanský pohřeb. K tomuto smrtelnému hříchu Jidáš přidal zločin zrady Bohočlověka. Toto byla trvalá nauka mnichů středověku, nikoliv tyto Františkovy nesmyslnosti.

A nakonec v homilii o Boží láskyplnosti z 12. června 2016 papež Bergoglio soucitně popisuje Jidáše jako „ztracenou ovci“, která se kála. „Jsem přesvědčen, že Pán vezme toto slovo [pokání] a vezme je s Sebou,“ řekl. Toto pokání nám říká, že až do konce „Boží láska působila v duši Jidáše“.

Prostě jen vychází z učení von Balthasara

Proč se František pokouší rehabilitovat Jidáše? Některé blogy si kladou tuto otázku a předstírají, že František je prvním papežem, který podporuje takovouto špatnou nauku.

Ve skutečnosti pouze používá slova z nauky švýcarského teologa a kněze Hanse Urse von Balthasara, rádce Jana Pavla II. i Benedikta XVI. Oba tito papeži bezvýhradně podporovali učení von Balthasara a měli jen slova nejvyšší chvály pro teologa nazývaného „nejvýznamnějším [teologem] 20. století“. Kardinál Ratzinger obdivoval jeho nauky natolik, že v Římě zřídil Casa Balthasar, aby šířil jeho nauky, zvláště mezi seminaristy.

 

Jan Pavel II. a Benedikt XVI. považovali von Balthasara za mistra a následovali jeho nauky o pekle

Jak výstižně demonstruje Atila Guimaraes ve své knize Animus Injuriandi I (Touha pohoršovat), von Balthasar byl raným obhájcem Jidášovy zrady. Na rozdíl od Františka, který papouškuje von Balthasarovo myšlení svým obvyklým nesouvislým a absurdním způsobem, tento švýcarský teolog pečlivě vytvořil celou novou teologii, aby zachránil Jidáše před věčným zavržením.

Podle uvažování tohoto teologa to byl Bůh Otec, kdo zradil Krista tím, že Jej vydal kruté smrti. A tak Otec učinil jako první to, co Jidáš učinil později. Jak poukazuje Guimaraes, čtenář zjišťuje, že je nucen souhlasit s von Balthasarem, že jsou zrádci buď oba – Bůh Otec a Jidáš – nebo není vinen žádný.

Guimaraes pokračuje: „Podle von Balthasara byl tedy Jidáš Bohem vyvolen, aby hrál roli Jeho reprezentanta.“ S tímhle dává tento teolog Jidášovi rozhřešení a prezentuje ho jako Božího vyslance, který vykonal rozsudek Otce (Animus Injuriandi I, str. 48-50).

V jiném díle von Balthasar podporuje teorii francouzského básníka Charlese Péguyho, podle níž si představuje, že Kristova láska k Jidášovi, když visel na Kříži, byla tak veliká, že vykřikl jako „šílenec“, aby vyjádřil, že se neshoduje se zatracením tohoto zrádce. Je samo o sobě dost špatné prezentovat Našeho Pána jako šílence, ale domnívat se, že Kristova poslední slova k Otci při Jeho agónii byla inspirována lítostí k Jidášovi, je rouhavé. Von Balthasar dále vykresluje obraz Jidáše, který se dovolává našeho soucítění s cílem umenšení spravedlivé hrůzy, kterou bychom měli mít pro tuto zradu (tamtéž, str. 51-53).

Jan Pavel II. objímá svého učitele von Balthasara

Toto je nová nauka von Balthasara vychvalovaná a podporovaná Janem Pavlem II. a Benediktem XVI. František nyní jen opakuje stejný příběh.

Abych to uzavřela, poznamenávám, že von Balthasar vlastně jde dále než jen k pouhému soucitu k Jidášovi. Animus Injuriandi I ukazuje, že předkládá „církev zavržených“. On ji nazývá „Církev nejupřednostňovanějších ze strany Našeho Pána“. Kristus je sjednocen jak se zlým zločincem, tak s Jidášem – zatracenými a nejopuštěnějšími jako je Kristus sám – a sestupuje s nimi do pekla. Pak vykoupil všechny zatracené v pekle a vystoupil s nimi do nebe a zanechal peklo prázdné (tamtéž, str. 161-162, 165-166).

Ale je toho víc. Von Balthasar věří, že skrze zradu a sebevraždu sehrál Jidáš Iškariotský roli spoluvykoupení. [...] (srov. tamtéž, str. 173)

Jak poukazuje Guimaraesova studie: „Kdyby někdo, kdo by chtěl zničit katolickou Víru a Církev, hledal teologické vysvětlení, sotva by mohl nalézt příhodnější tezi než je tato vykládaná von Balthasarem“ (tamtéž, str. 176).

Vidíme, že Františkovy pomatené pokusy rehabilitovat Jidáše jsou založeny na mnohem hlubší a pohoršlivější teologii, než s jakou by mohl přijít jako se svou vlastní. Je to progresivistická teologie, která inspirovala Druhý vatikánský koncil a koncilní Církev.

Vyobrazení Jidášovy sebevraždy z 15. století

Zdroj: Tradition In Action

Překlad: D. Grof