Je Fatima rozptylováním nebo je důležitější, než kdy jindy? (2017)

 

Je Fatima rozptylováním nebo je důležitější, než kdy jindy? (2017)

Steve Skojec

25. května 2017

V poslední výměně názorů v sociálních médiích po otištění našeho článku P. Amorth: Padre Pio znal třetí tajemství, si někdo, koho jsem potkal, stěžoval, že všeobecné zaměření tradičních katolíků na fatimské poselství je „rozptylováním pozornosti“. Zdá se, že existuje velké pohrdání „fatimisty“ jako je P. Gruner, jako by byli jediným důvodem, proč jsou lidé tak podezřívaví ohledně oficiální linie o zjeveních Naší Paní v roce 1917.

P. Grunerovi z Fatima Center se samozřejmě podařilo být postavou, která rozděluje, jak pravidelně ukazují debaty zde v naší sekci komentářů. Onomu stěžovateli jsem se však bránil, že člověk se vůbec nemusí odvolávat na takovéto „fatimisty“, aby viděl, že to, co nám bylo řečeno o tomto konkrétním soukromém zjevení – se svým velmi veřejným rozměrem pro Církev a svět – nedává smysl.

Proč však záleží na Fatimě? Proč o ní nadále mluvíme, jestliže, jak jsem nedávno řekl, se skutečně nemůžeme dostat k jádru jejího tajemství?

Jako neodborník vám mohu říct, že pro mě je Fatima nejpozoruhodnějším Božím příkladem sklánějícím se skrze Naší Blahoslavenou Matku dolů do špíny a zkaženosti naší doby, aby nás varoval ohledně toho, co děláme, a dal nám i naději.

Také jsem přesvědčen – a to je pro katolického věřícího tolik pohoršeného chováním kléru asi nedůležitější – že Fatima je připomínka, že bez ohledu na to, jak věci v Církvi jsou, nebe na nás nezapomnělo, a že všechno to, co snášíme, bylo nejen předpovězeno, ale i zahrnuto do Božího plánu.

Ve Fatimě je také pocit naléhavosti. Pocit, kvůli varováním Naší Paní, že existují tikající hodiny Boží trpělivosti vůči Jeho hříšným dětem, které vyprší. A tak se stoletým výročím Fatimy, které prožíváme, toto téma provokuje intenzivnější úvahy.

Mým dnešním záměrem je vytáhnout na světlo a prozkoumat nedávné komentáře pronesené v tomto ohledu několika důležitými katolickými postavami: kardinálem Raymondem Burkem, kardinálem Francisem Arinzem a Marcem Tosattim.

19. května kardinál Burke znovu podnítil diskuzi o Fatimě, když podnikl překvapivý krok a požádal veřejně o zasvěcení Ruska. Šéfredaktor LifeSiteNews (LSN) John Henry Westen byl přítomen kardinálově proslovu na Římském fóru života a dal mi laskavě svolení přetisknout svůj článek shrnující tuto událost.

Ve zprávě LSN byl Burke citován následovně:

Výzva k zasvěcení Ruska je pro některé kontroverzní, ale kardinál Burke se prostě a přímočaře vyjádřil k důvodům pro svou výzvu. „Požadované zasvěcení je zároveň uznáním důležitosti, kterou Rusko nadále má v Božím plánu na mír, a znamením hluboké lásky pro naše bratry a sestry v Rusku,“ řekl.

„Papež svatý [sic] Jan Pavel II. zajisté zasvětil svět včetně Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie 25. března 1984,“ řekl kardinál Burke. „Ale dnes opět slyšíme výzvu Naší Paní Fatimské k zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci v souladu s jejím výslovným příkazem.“

To by samo o sobě bylo dost pozoruhodné. Ačkoliv zde Burke uznává nedokonalé zasvěcení světa z roku 1984, v němž Rusko nebylo konkrétně zmíněno, a naráží na jeho potenciální účinek, trvá nicméně na tom, že Rusko by mělo být zasvěceno znovu, tentokrát výslovně. Tato odchylka od pozice Vatikánu, že zasvěcení již bylo dostatečně provedeno – což má podpořit dopis z roku 1989, který byl údajně napsán sestrou Lucií a potvrzoval, že nebe „přijalo“ toto zasvěcení z roku 1984, a následně [to má podpořit] i doprovodné prohlášení Kongregace pro nauku Víry, že „jakákoliv další diskuze nebo požadavek nemá žádný základ“ – zajisté přitáhlo pozornost lidí.

Co však ve zprávě LSN nebylo zmíněno, byly dokonce ještě přímější komentáře kardinála Burkeho v úvodu tohoto proslovu, jehož plný text byl nyní zpřístupněn na nedocenitelném webu Voice of the Family:

Ve skutečnosti se zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie neudálo tak, jak požadovala, a smírné Svaté přijímání o prvních sobotách se nestalo praxí univerzální Církve. Z toho vyplynulo strašlivé utrpení druhé světové války a její dozvuky, rozšíření ateistického komunismu, které mělo ve skutečnosti za následek pronásledování mnoha národů a Církve v těchto národech a vyhlazení některých národů. Druhá část tajemství také končí se spolehlivou nadějí, že Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězí skrze poslušnost vůči jejímu mateřskému příkazu.

Tato část jeho poznámek je zajímavě formulována. Zdá se, jako by vyjádření „druhá světová válka a její dozvuky“ zamýšlelo říct, že zasvěcení se tehdy neodehrálo, a tím, že se zmiňuje zasvěcení provedené papežem Janem Pavlem II., ponechává otevřený závěr, že nyní provedeno bylo. Když se však dá do souvislosti s Burkeho pozdějšími komentáři, že by se mělo provést výslovně – a se skutečností, že smírné Svaté přijímání o prvních sobotách stále není praxí univerzální Církve – vede mě to k přesvědčení, že ve skutečnosti říká, že nevěří, že toto zasvěcení vůbec kdy bylo patřičně provedeno.

V poznámkách úplného Burkeova proslovu se také nalézá tato důležitá úvaha:

Vracím se nyní ke třetí části fatimského tajemství nebo poselství. Aniž bychom vstupovali do diskuze týkající se toho, zda byla třetí část tajemství zcela odkryta, zdá se z nejrespektovanějších studií zjevení Naší Paní Fatimské jasné, že má co dělat s ďábelskými silami vypuštěnými do světa v naší době a vstupujícími do samotného života Církve, jež odvádějí lidi od pravdy víry a tudíž i od Boží Lásky proudící ze skvostného probodnutého Ježíšova Srdce. Bratr Michel de la Sainte Trinité ve své monumentální studii o zjeveních Naší Paní Fatimské, pokud jde o třetí část tajemství nebo to, co je často nazýváno třetím tajemstvím, píše následující:

Krátce řečeno, vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie se nepochybně odkazuje mnohem více na třetí tajemství než na druhé. Protože obnovení míru bude darem z nebe, není správně řečeno vítězstvím Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Její vítězství je jiného řádu, nadpřirozeného, a pak kromě toho i pozemského. Prvně to bude vítězství Víry, které ukončí dobu apostaze a velkých nedokonalostí kněží. 

Jakkoliv strašné jsou hmotné tresty spojené s neposlušnou vzpourou člověka před Bohem, nekonečně hrozivější jsou duchovní tresty, protože mají co dělat s plodem těžkého hříchu: věčnou smrtí. Jak je jasné, pouze Víra, která staví člověka do spojení jednoty srdce s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým skrze rozjímání o Neposkvrněném Srdci Panny Marie, může člověka zachránit před duchovními tresty, které vzpoura proti Bohu nutně přináší jejím pachatelům a celé společnosti i Církvi.

Za povšimnutí zde stojí dva důležité body:

1)      Kardinál Burke zde uznává, že Naše Paní varovala nejen před nadvládou zla ve světě, ale i v Církvi samotné.

2)      Kardinál Burke zdůrazňuje nebezpečí pekla jako něčeho mnohem vážnějšího než „hmotných trestů spojených s neposlušnou vzpourou člověka před Bohem...“ Když má člověk toto na paměti, nutí ho to zpochybňovat ty, kteří teoretizují, že když Naše Paní slíbila, že Rusko „bude obráceno“, že tím myslela pouze obrácení od ateistického materialistického komunismu. Zdá se pravděpodobnější, že namísto toho myslela autentické a spásné obrácení k pravé Víře.

Rád bych strávil trochu víc času s prvním z těchto dvou bodů – tématem apostaze v Církvi. Je důležité poznamenat, že tato myšlenka není obsažena nikde v odtajněných textech samotných. Tři fatimská tajemství, jak byla předložena veřejnosti Vatikánem, nezmiňují nebo dokonce ani jen nenaznačují apostazi v Církvi. Jsme varováni před nebezpečími pekla, války, mučednictví a pronásledování, ale nic o apostazi uvnitř katolicismu.

A přesto je přesně toto tím, co kardinál Luigi Ciappi, teologický poradce pěti papežů, napsal v dopise z roku 1995: „Ve třetím tajemství se mezi jinými věcmi předpovídá, že velká apostaze v Církvi začne od vrcholu.“

Dr. Alice von Hildebrand potvrdila, že ona a její muž Dietrich slyšeli v roce 1965 totéž poselství z úst Msgr. Maria Boehma, dlouholetého redaktora vatikánských oficiálních novin L´Osservatore Romano, když prohlašoval, že třetí tajemství nebylo odkryto v čas (do roku 1960, jak Naše Paní požadovala), kvůli jeho „děsivému“ obsahu. Když se ho ptali, co je na něm tak děsivého, Msgr. Boehm odpověděl: „infiltrace Církve až na úplný vrchol“.

P. Gabriele Amorth také říká, že toto mu řekl svatý Padre Pio o třetím tajemství: „Víte, Gabrieli? Je to Satan, kdo byl uveden do náručí Církve a během velmi krátké doby bude vládnout falešné církvi.“ P. Amorth dále řekl: „Nic z toho [z pozemských trestů] pro něj [P. Pia] nemělo význam, jakkoliv strašné se to jevilo být, s výjimkou velké apostaze v Církvi. To byla věc, která jej opravdu velice trápila, a za níž se modlil a obětoval velkou část svého utrpení – ukřižovaný z lásky.“

Je dost zvláštní, že toto také tvrdí dokumenty dvou údajných „skutečných třetích tajemství“, které se objevily. První z nich přichází prostřednictvím článku v německé publikaci Neues Europa ve vydání z října 1963, o němž někteří tvrdili, že obsahuje slova „skutečného třetího tajemství“ obklopená apokryfním textem. [Český překlad tohoto tajemství je obsažen v článku zde. – pozn. překl.] Byla to tato verze, která byla údajně rozluštěna P. Luigim Villou, dalším přítelem Padre Pia, a která v jedné části říkala: „Nikde na světě není řád a Satan vládne na nejvyšších místech a určuje tak běh událostí. Dokonce se mu podaří dostat se až na vrchol Církve.“

A pak je zde ta verze údajného „skutečného třetího tajemství“, která si získala pozornost v nové knize španělského novináře José Maríi Zavala. Vyhlašuje, že odbornice na grafologii Begoña Slocker de Arce, potvrdila, že byla napsána vlastní rukou sestry Lucie. V této verzi začíná text hned odhalením: „Nyní ti odhalím třetí část tajemství: tato část se týká apostaze v Církvi!“ a dále popisuje vizi papeže nesoucího spoluvinu na zlu a ohyzdný chrám zamořený apostazí. [Český překlad tohoto tajemství je obsažen v článku zde. – pozn. překl.]

Apostaze v Církvi. To je téma, které, jak se zdá, ve vztahu k Fatimě nikdy neustává, navzdory oficiálnímu textu tří tajemství. A bohužel, je jistě zjevné, že apostaze v Církvi je v roce 2017 reálným a současným nebezpečím.

Zavalův text je tím nejaktuálnějším příkladem a tak bych se rád obrátil na Marca Tossatiho, který na Zavalovu knihu směřoval naši pozornost. Již jsem psal o svých obavách týkajících se sporného původu Zavalova textu navzdory tvrzením, že byl sepsán rukou sestry Lucie. Někteří čtenáři se ptali, proč bychom takovému dokumentu měli vůbec věnovat pozornost.

Krátká odpověď? Protože je mediálně vděčný a je kouskem v mnohem větší skládačce.

Se stejnými otázkami Maike Hickinson mým jménem zastihnul Tosattiho, aby se jej zeptal, proč se rozhodl napsat o tomto dokumentu a Zavalových tvrzeních. Tossati zdvořile poskytl velmi promyšlenou a podrobnou odpověď, která o věcech obklopujících fatimskou otázku hovoří šířeji, než jen konkrétnosti Zavalova textu:

Pokud jde o Fatimu, nijak tento dokument nehodnotím. Mojí politikou však je poskytnout – aniž bych předstíral být soudcem – všechny možné části poznání svým čtenářům, i když jsem skeptik. Bylo zajímavé podat zprávu o prudkosti, s jakou hovořili odborníci. Samozřejmě obhajují svou práci; mohou se mýlit a nemusí mít originální dokument [s nímž by ve své analýze pracovali – pozn. edit.] To, co o tomto celém příběhu můžeme říct ... je: S jistotou nevíme, jaký druh dokumentů odešel od sestry Lucie do Vatikánu. Možná existovalo něco sepsaného sestrou Lucií, aby vysvětlila svůj osobní výklad tajemství, co však nebylo posouzeno jako SKUTEČNÁ část tohoto tajemství. A tak lidé, kteří říkají, že bylo zveřejněno celé tajemství, mohou mít po formální stránce pravdu, ale určitě jsou v tomto příběhu mezery a chybějící místa, které nebyly vyjasněny – a možná nikdy nebudou.

Loris Capovilla, sekretář [papeže] Jana XXIII., citoval, že papež po přečtení tohoto tajemství řekl: „Nevydávám žádný soud.“ a Capovilla v rozhovoru poskytnutém autorovi těchto řádků dodal: „Mlčení před něčím, co může být manifestací Božího a nebo nemusí.“ V této linii myšlení odpověděl sekretář Jana Pavla II., nyní kardinál Stanislaw Dziwisz, když jsem se ho během cesty v Africe zeptal na Fatimu: „Není vždy snadné chápat, co Panna Maria říká, a co říká sestra Lucie.“

Poté, co jsme řekli toto, musíme zdůraznit, že existuje široké pole spekulací, protože tento příběh je plný nesrovnalostí a rozporů.

Například v roce 1957 biskup João Pereira Venancio, který byl pověřen doručením tajemství vatikánskému nunciovi, hovoří o různých obálkách. A když podržel obálku proti světlu, aby se podíval na list uvnitř obálky, říká, že toto poselství by mělo být takřka 24 řádků dlouhé. Ta část, kterou z tajemství známe, je zajisté mnohem delší. A opět: pro dvě první části tajemství máme vidění a pak výklad. Pro třetí část máme pouze vidění. Existují však někteří, kteří si myslí, že poslední slova Panny Marie: „V Portugalsku bude dogma Víry vždy zachováno atd.“ jsou úvodem k vysvětlení, které nebylo nikdy známo, nebo jehož existence nebyla nikdy oficiálně připuštěna. Když se v roce 1952 otec Schweigel S.J. vrátil z Fatimy, kde poznal toto tajemství, řekl bratrům v Russicu, že má dvě části. Jedna se vztahuje k papeži a druhá k víře. A když kardinál Loris Capovilla, sekretář Jana XXIII., hovořil s odborníkem na Fatimu Solideem Paolinim, připustil, že existují dva dokumenty (obálky), aniž by toto tvrzení blíže rozvedl. Pak se jej Solideo Paolini zeptal:

„Pak tedy existují dva texty třetího tajemství?“ A Capovilla odpověděl: „Přesně!“

Zároveň nesmíme nechat bez povšimnutí fakt, že lidé, kteří za ta léta přišli do styku se spisem „Tajemství“ nebo hovořili se sestrou Lucií, říkali, že tam byla část související s vážnou krizí v Církvi a ve víře. Nepodporuji tedy dokument z roku 2010 [tj. dokument zmiňovaný Zavalou], protože nemám nástroje, jak to učinit, nebo s jistotou říct, že je to padělek. Vidím jej jako část většího obrázku, který stále představuje mnoho zamlžených bodů....

Co ohledně Fatimy vůbec není zamlžené, je její varování o pekle.

V rozhovoru ze 14. května [2017] kardinál Francis Arinze, emeritní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, hovořil o tomto tématu s LifeSite News.

Lidé, kteří ignorují peklo, jako místo „vymyšlené“ Církví, aby strašila lidi, aby jednali určitým způsobem, si potřebují vyslechnout poselství Naší Paní Fatimské, řekl kardinál Arinze z Nigérie. Ukázala třem dětským pasáčkům, že peklo existuje a není prázdné, dodal.

„Jsou lidé, kteří nechtějí, abychom hovořili o pekle. Ale peklo není něco, co bylo vymyšleno ve Vatikánu...“

[...]

Arinze řekl, že popírat existenci pekla, aby mohli žít, jak chtějí, je pro lidi jako když univerzitní student klame sám sebe, aby uvěřil, že na konci roku neexistuje žádná zkouška, takže se nemusí učit.

„Jestliže se nechcete učit, slibuji vám, že u zkoušky neuspějete. Je zbytečné říkat, že žádná zkouška nebude. Bude. Lidé tedy nevyřeší problém pekla tím, že řeknou, že to děsí malé děti nebo že je to pobuřuje,“ řekl.

Arinze poukázal na to, že je to sám Ježíš Kristus, který v Evangeliu potvrzuje reálnost pekla jako místa „kde bude pláč a skřípění zubů.“

„Sám Kristus to řekl. Hovořil o těch, kteří budou vyvrženi ven do tmy. Hovořil o těch, kteří budou potrestáni navždy. A Kristus je Syn Boží. Je-li někdo milosrdný, je to on. Jestliže nám tedy řekl tohle, je v našem vlastním zájmu vzít to vážně,“ řekl.

Kardinál Arinze se zamyslel nad požadavkem Naší Paní na zasvěcení Ruska a řekl, že kdyby se jejího požadavku dbalo, ušetřilo by to světu mnoho trápení způsobeného komunismem.

„Komunismus znamená popření Boží existence a pokouší se vybudovat systém, který nebere Boha v potaz. Nejen to, ale i systém, který půjde pozitivně a agresivně proti Bohu Stvořiteli a také člověku. Protože jakmile popřete Boha, také jste způsobili újmu člověku, protože naše velikost závisí na Bohu,“ řekl.

[...]

„Takže ti, kteří znají historii, počet zavražděných lidí v jedné zemi po druhé – [chápou, že] svět na tom nebyl nikdy tak zle. Zjevně tedy Blahoslavená Panna Maria chtěla před tím vším zachránit svět. Cožpak to není vážné? Když zmínila Rusko, není to proto, že je to centrum, kde ten problém začal?,“ dodal.

Arinze řekl, že poselství Naší Paní ve Fatimě je právě tak relevantní dnes jako bylo před sto lety. Lidé potřebují brát její poselství vyvarovat se hříchu, modlit se a konat smír za hřích „velmi vážně“.

Jestliže apostaze v Církvi a hřích ve světě jsou těmi problémy, nakonec se jako vždy opět vracíme k ústřednímu tématu Fatimy – jímž je formulování řešení, jež nám Naše Paní na tato zla poskytla: modlitba, pokání a smír za hřích.

Jestliže nám tyto věci fatimské poselství drží stále před očima, člověk jen stěží chápe, jak by kdy mohlo být nazýváno „rozptylováním pozornosti“.

Zdroj: OnePeterFive

Překlad: D. Grof