Chrám
Svaté Trojice (2017)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze
11. června 2017
Slavnost
Nejsvětější Trojice
***
Stále více lidí nechce
být pohřbeno, chtějí nechat svá těla zpopelnit.
Jejich argumenty jsou
různé:
Cožpak Písmo svaté
neříká: „Prach jsi a v prach se navrátíš?“ (Gen. 3:19)
Kremace tedy navrací tělo
zpět v prach. Může to být špatné?
Někdo říká: „Mám rakovinu
a nechci znečišťovat půdu těmi chemikáliemi.“
Jiný říká: „Jsem sám,
nemám v této vesnici žádné příbuzné. Nikdo se tedy nebude starat o můj
hrob.“
Třetí člověk říká:
„Kremace je méně nákladná než pohřeb.“
Čtvrtý člověk říká:
„Je-li zde infekční choroba, kremace je bezpečnější.“
Pátý člověk se obává, aby
nebyl pohřben zaživa.
Co říkala Církev? Církev
vždy pociťovala posvátnou úctu k tělu, které se křtem stalo chrámem Svaté
Trojice a živou monstrancí skrze Svaté přijímání. Z těchto důvodů Církev
nechává proces zkázy těla na přírodních zákonech.
Dle slov Našeho Pána: „Vpravdě,
vpravdě pravím vám: Nezemře-li pšeničné zrno, jež padlo do země, zůstává samotno;
zemře-li však, přináší mnoho užitku.“ (Jn 12:24); je mrtvý uložen do hrobu. Je
Božím semenem. Je uložen do země pro velký den žně, kdy Ježíš znovu přijde.
Hřbitov je proto svatým místem. Je to Boží pole. Proto nemůže veřejný hříšník
(např. ten, kdo žije v konkubinátu) nebo heretici (např. lidé, kteří
popírají dogma o pekle, Svaté Trojici, panenství Naší Paní, o nutnosti zpovědi
v případě smrtelného hříchu atd.) mít katolický pohřeb.
Sám Náš Pán byl pohřben,
i když zemřel na kříži. Tuto pravdu výslovně vyznáváme v Krédu: „...trpěl
pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest.“
V protikladu
k jiným národům, lid Starého zákona vždy trval na pohřbívání zesnulých.
Jen pomyslete na Knihu Tóbijáš: Tóbit byl ve vyhnanství. Musel žít mezi pohany,
ale i za těchto okolností byl poslušen zákona. Když nalezl těla dětí Izraele,
odnesl je do domu a v noci je pohřbil, dokonce i v nebezpečí života.
(Tóbit 2:3-9)
Bylo tomu tak i
v Novém zákoně a v následující době až do 60. let minulého století.
Mladík z Naimu byl
vynášen do hrobu (Lk 7:11), Lazar již byl v hrobě tři dny (Jn 11:38) a
mučedníci prvních tří století byli pohřbíváni v katakombách. A když byla
Církev v roce 325 svobodná, křesťané pochovávali zesnulé na hřbitovech.
Kamkoliv křesťané přišli,
odmítali pohanské spalování těl. Ve věku renesance bylo ve Francii znovu
obnoveno spalování těl. V roce 1848 se rozšířilo po jiných zemích a také
Mezinárodní zednářský kongres v Neapoli v roce 1870 rozhodl, že jeho
členové musí být po své smrti zpopelněni. Toto rozhodnutí bylo učiněno proti
katolické Církvi a katolické nauce. Od roku 1717 každý papež až do roku 1960
odsuzoval svobodné zednářství. S ohledem na skutečnost, že svobodní
zednáři okupují Vatikán, bychom neměli být překvapeni, že členství
v zednářské lóži i spalování těl již není trestáno. Dva paragrafy starého
Kodexu kanonického práva byly v novém Kodexu kanonického práva změněny.
Církev nedovolovala
kremaci zvláště kvůli nekatolickým filozofiím. Viděli jsme filozofii svobodných
zednářů, ale existují také jiní, kteří říkají: „Smrtí vše končí!“ nebo „Vrátím
se do přírody a nechte můj popel rozptýlit do moře nebo z letadla.“
Církev vždy chtěla, aby
věřící mysleli na zesnulé a modlili se za ně.
V případě náležitě
vyprojektovaných hřbitovů neexistuje riziko kontaminace vzduchu, půdy a pitné
vody.
Hřbitovy jako veřejné
parky podporují veřejné zdraví. Nejsou však místem na běhání, poslouchání rádia
nebo relaxaci. To je na katolických hřbitovech zakázáno.
Nebezpečí, že budu
pohřben zaživa, je dle současného vědeckého poznání krajně řídké, a zajisté
není děsivější než, že budu spálen zaživa. Navíc, spalování těl již nedovoluje
exhumaci v kriminálních případech.
Pamatuji si jednoho
věřícího, který byl zaměstnancem pohřebního ústavu v Salcburku. Říkal mi,
že jednoho dne musel vykopat nebožtíka, který byl rok pochován. Tento muž
uzavřel před smrtí životní pojistku. Po pohřbu žádala rodina, aby pojišťovna
zaplatila, ale oni odmítli a říkali, že zesnulý byl alkoholik a zemřel
v hospodě. Jistě pil alkohol, ačkoliv to měl od lékaře zakázáno.
Rodina nechala udělat
nezbytná šetření na zesnulém. Výsledkem bylo, že nepožíval alkohol a pojišťovna
musela zaplatit. Kdyby byl spálen, tato šetření by nemohla být provedena.
Spálení těla je také
proti uctívání relikvií.
Známe tři druhy relikvií:
relikvie první třídy jsou přímo z těla (vlasy, zuby, kosti, nehty apod.),
relikvie druhé třídy jsou z denní potřeby (knihy, oblečení, hodinky,
růženec atd.) Spálením jsou relikvie první třídy zcela zničeny.
Navíc, nebe uchránilo
mnohá těla světců po jejich smrti před zkázou, např. tělo sv. Kateřiny Labouré,
sv. Bernadetty z Lurd, sv. Jana Vianney, lépe známého jako farář arský.
Někdo jistě může být
rozmetán výbuchem, ale v tomto případě je to násilná příčina pocházející
z vnějšku. Pokud si můžeme zvolit, musíme tak učinit dle Víry, dle zvyku
katolické Církve.
Protože Bůh je autorem
Desatera přikázání a také přírody, Církev vždy trvala na přirozené cestě. Tento
princip nalézáme také v jiných oblastech:
Proč Církev nedovoluje
umělé oplodnění? Protože je to reprodukce skrze hříšné jednání a nikoliv
přirozeným způsobem. Manželský svazek je přirozeným způsobem. Reprodukce „ze
zkumavky“ také vznáší mnohé problémy, které nemohou být vyřešeny: Jsou
oplodněny i buňky, které nejsou zasazeny. Jsou uchovávány mražené. Ale co když
vypadne proud, co když matka zemře před oplodněním? Může matka nechat buňky
oplodnit, i když otec již zemřel?
Proč Církev nepovoluje
antikoncepci?
Přirozená regulace je
dovolená, protože „Ano“ k početí dítě zůstává, v případě antikoncepce
je vysloveno „Ne“ k početí dítěte, což je těžký hřích.
Teologický slovník říká,
že kremace neodporuje žádné dogmatické pravdě nebo Písmu svatému, ale je
v rozporu s křesťanskou tradicí.
Katolíkovi stačí vědět,
že pálení těl bylo takřka 2000 let zakázáno. Ti, kteří se o Víru moc nestarají,
tyto argumenty stejně nepochopí.
Od Druhého vatikánského
koncilu se změnilo mnoho věcí, které mají dlouhou tradici: Po 2000 let byl
olivový olej jediným olejem, který mohl být používán pro svátosti biřmování a
posledního pomazání. Nyní můžete použít jakýkoliv rostlinný olej.
Po 2000 let nemohl žádný
laik k oltáři. Po 2000 let byla slova proměnění „za mnohé“ a nikoliv „za
všechny“.
Po 2000 let byla mše
svatá sloužena směrem na Východ, kde se očekává druhý příchod Ježíše Krista.
Takřka 2000 let neexistovala žádná diskuze o kněžském celibátu a o datu
Velikonoc. Velikonoce vždy připadaly na neděli po prvním úplňku na jaře.
Katolická Církev
zachovávala modlitby a zvyky po staletí, jako zachováváme zvyky ve svém
civilním životě. Jestliže je něco starší než 100 let, stává se to zvykovou
praxí.
Jestliže se držíme těchto
zásad, nemůžeme udělat nic špatně. Naopak, když tyto zvyky opustíme, je to
často spojeno s hříchem a velkými konflikty ve svědomí.
Naše tělo je chrámem
Svaté Trojice. Není nám dovoleno záměrně ničit své tělo! Amen.
Překlad: D. Grof