REX!: Mezi modernismem a jansenismem (2017)

Mezi modernismem a jansenismem (2017)

18. února 2017

V červenci 1989, po další krizi v FSSPX, a po dalším bolestivém odchodu lidí, napsal arcibiskup Lefebvre dopis biskupu de Galarretovi, který byl v té době představeným Jihoamerického distriktu. V tomto dopise arcibiskup identifikuje dva způsoby, jimiž se ďáblovi daří svádět tradiční katolíky a zvláště kněze a věřící FSSPX, a truchlí nad tím. Napsal:

Při příležitosti nového rozdělení vyprovokovaného P. Morellem v Jižní Americe, jež vystavuje naše drahé Bratrstvo zkoušce, se mi zdá příhodné analyzovat, jak pracuje ďábel, aby oslabil nebo zrušil naše dílo.

Cožpak autoři různých rozdělení nejednají podle dvou základních pokušení, která se poté rozvětvují? (1)

Nemůžeme společně pracovat

Abychom lépe pochopili a uvědomili si první pokušení, musíme si vzpomenout, co arcibiskup řekl tehdejšímu prefektovi Svatého Officia, kardinálu Ratzingerovi, dva roky předtím, 14. července 1987:

Eminence, i když nám dáte všechno – biskupa, nějakou autonomii na biskupech, bohoslužbu [dle misálu z roku] 1962, necháte nás dál vést naše semináře – nemůžeme společně pracovat, protože pracujeme v diametrálně protichůdném směru. Vy pracujete na odkřesťanštění společnosti, lidské osoby a Církve, a my pracujeme na tom, abychom je pokřesťanštili. (2)

Také si vzpomeňme, co se stalo následujícího roku během schůzky v Le Pointet, právě před proslulými svěceními v roce 1988. Biskup Tissier popisuje důvod této schůzky následovně:

Všichni byli pohnuti arcibiskupovou pozorností, jeho starostí, aby je udržel informované, a jeho přání nalézt konsenzus mezi veterány i mezi mladšími řeholními představenými. Všichni chápali důležitost této schůzky, která měla zajistit, že až po svěceních začnou padat sankce a pomluvy, bude Tradice stát jednotná. (3)

Bohužel, už dokonce během tohoto setkání se stalo zjevným, že veteráni i mladší řeholní představení jsou mezi sebou rozdělení. Mezi těmi, kteří byli zastánci pokračování v úsilí o praktickou dohodu, byli P. Tissier de Mallerais a Dom Gerard, zatímco ti, kteří byli proti takové praktické dohodě, ukázali, že jsou jasně ve shodě s postojem arcibiskupa, že nemůžeme pracovat společně s koncilním Římem:

Sestry byly takřka všechny kategorické: „Nemůžeme jednat s biskupy, kteří ztratili Víru,“ řekly dominikánky z Fanjeux. Sestry z Brignoles měly za to, že závislost na Římu by je přinutila ke „kontaktům s jejich bývalými kongregacemi, které jsou nyní modernistické,“ a „to je nemožné“. Sestry Bratrstva zmiňovaly „riziko pro Víru a soudržnost Tradice“. Nakonec karmelitánky řekli, že je to „trójský kůň v rámci Tradice“. (4)

Navzdory zdaleka ne jednomyslné podpoře pro arcibiskupovo pevné přesvědčení, že jakákoliv spolupráce s modernisty je nemožná, se rovnováha nakonec překlopila ve prospěch operace přežití a proti usilování o praktickou dohodu:

Arcibiskup Lefebvre, který objektivně předložil výhody i nevýhody dohody, nakonec naznačil, kam se nyní rovnováha naklání. Zásada, o níž se to opírá, je osvětlující: „Oficiální kontakt s modernistickým Římem není nic proti zachování Víry.“ (5)

A tak, aby arcibiskup zachoval Víru, vzdal se myšlenky snažit se dojít praktické dohody s koncilním Římem a přikročil k nyní proslulým svěcením z roku 1988. Lze se ptát, opustil opravdu arcibiskup myšlenku dosažení praktické dohody, a pokud ano, proč? Odpověď na tuto otázku dal o několik let dříve v [chrámu] St. Nicholas du Chardonnet v Paříži, když řekl:

Ale když jednáme s těmito lidmi, kteří uzavřeli tuto dohodu s ďáblem, s liberálními idejemi, nemůžeme mít jakoukoliv důvěru. Budou nás po troškách balamutit; budou se pokoušet nás chytit do svých pastí, dokud se nezbaví těchto mylných idejí. Takže z mého pohledu to není otázkou toho, dělat cokoliv, co člověk chce. Ti, kteří budou mít sklon chtít to přijmout, skončí tak, že budou recyklováni. (6)

Žádná praktická dohoda bez věroučné dohody

Znamená to, že od té chvíle arcibiskup odmítal jakýkoliv kontakt s Římem jako věc principu? Ne, vůbec ne. Vidíme, že od té chvíle nebyl arcibiskup ochotný spolupracovat s Římem na pouze praktické úrovni, dokud a pokud budou přijímat nauku svých předchůdců. Jinak řečeno: „žádná praktická dohoda bez věroučné shody“. V říjnu 1988, pár měsíců po proslulých svěceních, řekl arcibiskup Lefebvre v rozhovoru poskytnutém časopisu Fideliter:

„Položím rozhovory na doktrinální úroveň: Souhlasíte s velkými encyklikami všech papežů, kteří vás předcházeli? Souhlasíte s Quanta Cura Pia IX., Immortale Dei a Libertas Lva XIII., Pascendi Gregis Pia X., Quas Primas Pia XI., Humani Generis Pia XII.? Jste v plném společenství s těmito papeži a jejich učením? Přijímáte ještě celou Protimodernistickou přísahu? Jste za společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista? Nepřijímáte-li nauku svých předchůdců, je zbytečné se bavit! Dokud nepřijmete opravu koncilu s přihlédnutím k nauce těchto papežů, svých předchůdců, není možný žádný dialog. Je zbytečný.“ (7)

Tato zásada „žádné praktické dohody bez věroučné dohody“ byla výslovně potvrzena generální kapitulou FSSPX v roce 2006, jako zásada, na níž bude založen jakýkoliv budoucí kontakt s koncilním Římem.

První pokušení

Podívejme se tedy na první pokušení, které arcibiskup definoval jako „touhu udržovat dobré vztahy s papežem či současnými biskupy“, navzdory tomu, že nadále vyznávají nejzávažnější omyly založené na jejich liberálních a modernistických zásadách. Napsal:

Prvním pokušením je zachovat si dobré vztahy s papežem či současnými biskupy. Zjevně je normálnější a příjemnější být v souladu s autoritami, než s nimi být v konfliktu, zvlášť když tyto potíže mohou vést k sankcím.

...

Ačkoliv se lhaní koncilního Říma často prokázalo jako fakt, není [pro ně] nicméně zbytečné zkoušet to, protože vždy naleznou někoho, kdo spolkne návnadu.

Ale omyly Druhého vatikánského koncilu a jeho duch jsou trvale a veřejně potvrzovány fakty a prohlášeními. Nic se v liberálních a modernistických principech nemění. Apostaze se šíří, katolická víra nadále mizí.

Většina našich kněží, seminaristů a věřících si nedělá iluze a jsou přesvědčení, že je nemožné věřit autoritám koncilní Církve, dokud vyznávají takové omyly. (8)

Je zajímavé poznamenat, že arcibiskup si byl dobře vědom skutečnosti, že ne všichni jeho kněží, seminaristé a věřící smýšlí stejně jako on. Většina z nich ano, ale někteří již byli oklamáni a mysleli si, že by mohli uzavřít dohodu s koncilním Římem bez věroučné dohody jako základu, na němž by byla taková spolupráce vybudována. To jasně vidíme na Domu Gerardovi, který velmi brzy po setkání v Le Pointet odjel do Říma, aby uskutečnil svou vlastní dohodu.

A je věcí historie, že ti, kteří tajně nesouhlasili se zásadou, na niž se arcibiskup odvolával v Le Pointet, tj. žádná praktická dohoda bez věroučné shody, po arcibiskupově smrti příliš nemrhali časem a začali pracovat k novému směřování. Mezi nimi byl P. Aulagnier, který již v roce 1992, dokonce ještě před tím než byl zformován GREC, inicioval „nové kontakty s uznávanými církevními autoritami“. (9)

Opuštěná zásada

Přesuňme se nyní rychle do května 2012, kdy v Hattersheimu v Hesensku v Německu uspořádal P. Niklaus Pfluger, první asistent generálního představeného FSSPX, přednášku, v níž potvrdil to, čeho si již někteří bystřejší tradicionalisté všimli, tj. že původní zásada „žádnou praktickou dohodu bez věroučné shody“, jak byla definována a potvrzena generální kapitulou v roce 2006, již není základem, na němž jsou kontakty FSSPX s Římem založeny. Tato zásada byla nyní jasně nahrazena novou hnací silou: „zájmem papeže dosáhnout kanonické řešení“.

„Žádná praktická dohoda bez věroučné shody“ – taková byla zásada, s níž Bratrstvo začalo rozhovory se Svatým stolcem. Jednání z minulých let však odkryla, že odlišné postoje týkající se ústředních věroučných otázek nemohou být překlenuty.

Poslední týdny odkryly, že papež je natolik zainteresován na kanonickém řešení pro Bratrstvo, že je připraven zpečetit dohodu, i když Bratrstvo neuzná tyto zpochybňované texty Druhého vatikánského koncilu a novou mši. Kdyby však Bratrstvo odmítlo dohodu dokonce i za těchto podmínek, pak budou možným výsledkem nové exkomunikace.

Za těchto okolností generální představený, biskup Bernard Fellay, nepovažuje za možné papežův návrh odmítat. Rovnalo by se to sklouznutí k sedesvakantismu, kdyby se člověk stále izoloval od papežova přání, jestliže toto přání nemá za následek uznání mylné nauky. Je také věcí prozíravosti nezpřetrhat všechny vztahy s Římem. Člověk by měl nechat alespoň jedny dveře otevřené, i když se v tuto chvíli zdá, že neexistuje žádná blízkost ve věroučných věcech. (10)

Přinejmenším můžeme ocenit čestnost toho, že připustil opuštění staré zásady a zavedení nové: „dokud se po nás nebude žádat uznání mylné nauky, jsme ochotní splnit papežovo přání uskutečnit praktickou dohodu“. Jinak řečeno, nemusíme již souhlasit v nauce, jen je žádáme, aby tolerovali naše odlišnosti, což nevede k ničemu jinému než k falešnému ekumenismu rozšířenému na tradicionalisty. Tuto novou zásadu můžeme shrnout do slov: „praktická dohoda založená na falešném ekumenismu“ nebo jak nyní často slýcháme jako prvořadou podmínku: „pokud nás přijmou, jací jsme“.

Proč tedy Řím nepřijal členy FSSPX „jací jsou“ už v roce 1988, nebo v roce 2006? Proč to ze všech možných papežů Druhého vatikánského koncilu musí být ten nejhorší z nich, kdo přijme členy FSSPX „jací jsou“? Mohlo by to být tak, že namísto toho, že přijímají členy FSSPX „jací jsou“, prostě přijímají členy FSSPX „jakými se stali“? Vzhledem k dlouhému seznamu změn, jichž si všimli mnozí tradiční katolíci uvnitř i vně FSSPX v posledních letech, není odpověď opravdu žádná velká věda. Jmenujme jen některé: vyloučení biskupa Williamsona, brandingová kampaň, věroučná deklarace z roku 2015, odmítnutí nadále rozlišovat mezi koncilní církví a katolickou Církví, různá znamení a formy zmírňování postoje vůči skupinám Ecclesia Dei a spolupráce s nimi, potlačování knih považovaných Menzingenem za příliš tradiční nebo kritické, potlačování vlastních arcibiskupových spisů, utajená setkání GREC atd... (11)

Metodičnost v jejich šílenství

Vzhledem k tomu, že pokušení je definováno jako „přemlouvání nebo přesvědčování člověka, buď skrze manipulaci nebo skrze zvědavost, touhu nebo strach ze ztráty“, aby se propůjčil k určitému činu, rozlišuje arcibiskup dále některé metody, skrze něž jsou tradiční katolíci obvykle přemlouváni nebo přesvědčováni, aby udělali takovou praktickou dohodu s neobráceným Římem:

Bratrstvo tedy bude obviňováno ze zveličování chyb Druhého vatikánského koncilu, z hrubého kritizování spisů a činů papeže a biskupů, přehnaně rigidního lnutí k tradičním obřadům a nakonec ze sektářství, jež jednoho dne povede ke schizmatu.

Jakmile se zmíní slovo schizma, bude užíváno jako strašák k vylekání seminaristů a jejich rodin, vedoucí je k opuštění Bratrstva o to snadněji, že kněží, biskupové a sám Řím prohlašují, že nabízí záruky ve prospěch určité Tradice.

Mohli bychom vytvořit dlouhý seznam těch, kteří nás z těchto důvodů opustili.

A tak, aby se biskup Fellay vyhnul tomu, že bude obviněn ze „zveličování chyb Druhého vatikánského koncilu“, ujistil svět, že „Bratrstvo přijímá 95% jeho učení“ (12) a že koncilní náboženská svoboda je „velmi, velmi limitovaná“ náboženská svoboda (13), čímž nepřímo naznačuje, že tradiční katolíci zveličují omyly Druhého vatikánského koncilu.

Pokud jde o „strašáka schizmatu“ jsme upomínáni tím, co biskup Fellay, P. Pfluger a P. Nély napsali v dubnu 2012 v odpovědi na dopis, jenž biskup Tissier, biskup Williamson a biskup de Galarreta napsali generálnímu představenému: „Je to závažné, protože taková karikatura již neodpovídá realitě a logicky skončí v budoucnu ve skutečném schizmatu.“ (14) Podobné komentáře pronesl P. Angles (15) a vydavatel The Remnant (16).

A co návnada „záruk ve prospěch určité Tradice“? V listopadu tohoto roku biskup Fellay poskytl krátký rozhovor, v němž shrnul nadcházející dohodu následovně: „My jsme Římu velmi jasně řekli, že, stejně jako to ve své době říkával arcibiskup Lefebvre, máme podmínku sine qua non: nebude-li tato podmínka splněna, pak se nepohneme. A touto podmínkou je pro nás to, abychom mohli zůstat, jací jsme, abychom si ponechali všechny zásady, které nás držely naživu, které nás držely katolickými.“ Když byl tázán, co tedy ještě nadcházející praktické dohodě s koncilním Římem chybí, odpověděl: „Úřední razítko. A také jasné, přímočaré prohlášení, že budou tyto záruky respektovány.“ (17)

Zde musíme poznamenat, že ačkoliv biskup Fellay učinil srovnání s arcibiskupem Lefebvrem, je toto srovnání dosti povrchní, protože arcibiskupovou podmínkou „sine qua non“ bylo, že „Řím příjme nauku svých předchůdců“, zatímco podmínka „sine qua non“ biskupa Fellayho je, že „nás Řím přijme, jací jsme“. Jinak řečeno, jak to nazýval arcibiskup „záruka ve prospěch určité Tradice“, a určitě ne opuštění omylů ze strany Říma.

A co si tedy FSSPX myslí o těch, kteří odporují jeho ustupování vůči tomuto pokušení? Takto to vyjadřuje biskup Fellay: „Podívejte se na karikaturu Tradice, která se nazývá „Odporem“, například: je to nekatolický duch, který je takřka sektářský.“ (18) Cožpak to není to, před čím nás arcibiskup varoval, že ty, kteří se budou snažit přidržovat Tradice, budou nazývat sektáři?

Takřka všechny taktiky, zmíněné arcibiskupem, k tomu, aby nás přiměly přijmout praktickou dohodu s těmi, kteří pracují v protikladném směru, byly představenými FSSPX využity. Může tedy pak existovat nějaká pochybnost, že FSSPX podléhá tomuto prvnímu pokušení, o němž arcibiskup hovořil v roce 1989? Mějte to na paměti, když se budeme dívat na druhé pokušení.

Druhé pokušení

Druhé pokušení, říká arcibiskup, je zapříčiněno „skutečně ďábelským duchem“, který vede některé lidi k tomu, aby „hledali důkazy všeho druhu o vadách a slabých stránkách“ a „zneužívali a umocňovali nejbezvýznamnější skutečnosti až do bodu, že se stávají skutečnými pomluvami“, aby mohli oklamat věřící, aby opustili své přátele katolíky a stali se stoupenci jejich „vlastní skupiny“. Vyniká zvláště jedno slovní spojení, které arcibiskup zmiňoval, protože dnes slýcháme takřka přesně tatáž slova: „My jsme ti čistí, ostatní jsou nečistí.“

Poslechněte si arcibiskupa:

Druhým pokušením, které ďábel vzbuzuje v myslích některých našich kněží, jež vyprovokovává současné rozdělení v rámci Bratrstva, lze shrnout následovně: „Měli jsme důvěru v rané Bratrstvo, v jeho zásadách a činech, avšak, nyní vidíme, že jeho myšlení se mění a proto, ve věrnosti k včerejšímu Bratrstvu, opouštíme dnešní Bratrstvo.“

Aby se ospravedlnil tento postoj, je nutné nám ukázat důkaz těchto změn. A tak budou zneužívána a umocňována nejbezvýznamnější fakta až do bodu, že se stávají skutečnými pomluvami. (...) Také proti mně byla vznesena obvinění.

Někteří lidé, například P. Bouchacourt (19), nyní mohou být v pokušení použít arcibiskupova slova proti Odporu, protože také Odpor opustil dnešní Bratrstvo, aby zůstal věrný Bratrstvu včerejška. Toto přirovnání je pouze povrchní, protože, jak jsme již předtím viděli, Bratrstvo se vskutku změnilo a již za to bylo samotným arcibiskupem odsouzeno. A arcibiskup netvrdil, že „opustit Bratrstvo“ je samo o sobě chybou, jako je jí spíše skutečnost, že někteří lidé zakládají toto rozhodnutí na „bezvýznamných faktech“, které jsou „zneužívány a umocňovány až do bodu, že se stávají skutečnými pomluvami“.

Jde o skrytou neupřímnost a dokonce i přímé lži:

Podobně se pro ně stalo nutným oklamat věřící, aby je následovali. Čin skutečně založený na lžích.

To, co arcibiskup zmiňuje dále o P. Morellovi, bude dnes znít povědomě s ohledem na jiného kněze vaguse [narážka na P. Pfeiffera v USA, který se se svou skupinkou oddělil od „Odporu“ – pozn. překl.]:

V případě P. Morella je princip stejný, ale údajné změny, o nichž tvrdí, že si jich všiml, jsou spíše na duchovní a morální úrovni. Tento postoj P. Morella má základ ve zvláštním psychickém stavu, v přirozené potřebě mít osobní, výlučné učedníky, protože je přesvědčen, že má zvláštní charisma posvěcovat duše.

Jak se říká: „nic nového pod sluncem“. Arcibiskup nám dále vysvětluje, jak tito lidé prezentují svůj případ svým stoupencům:

Rozhodnutí přemístit P. Morella způsobilo odchod této skupiny ze semináře. Bylo nutné najít důvody k ospravedlnění odchodu z Bratrstva. Což nebylo těžké: „My jsme ti čistí, ostatní jsou nečistí.“

Připomíná to něco? „My jsme ti čistí, ostatní jsou nečistí.“

A kdyby pořád ještě existovaly nějaké pochyby ohledně skutečného problému, arcibiskup nám ještě jednou říká, co je špatné a jak rozpoznat to, co nazývá „ďábelským duchem“:

Od nynějška je duch, který je zachvacuje, skutečně ďábelský, a vede je k tomu, aby hledali důkazy všeho druhu o vadách a slabých stránkách.

Já si nedělám žádné iluze. Brzy mě samotného budou pomlouvat, jako jsem již byl pomlouván všemi těmi, kteří se od Bratrstva oddělili.

Ten průběh je vždy stejný. Je to věc toho, ospravedlnit za každou cenu pohoršlivý skutek, kdy je odtržena skupina kněží, seminaristů a věřících.

Nyní tedy máme velmi jasný a výstižný souhrn tohoto ďábelského ducha. Ve své touze shromáždit kolem sebe malé stádo, jež by mohli nazývat „svým“, „hledají důkazy všeho druhu o vadách a slabých stránkách“, aby přilákali své oběti, aby „opustili dnešní Bratrstvo, aby zůstali věrní včerejšímu Bratrstvu“.

Je zajímavé poznamenat, že arcibiskup rozpoznal v tomto postoji „mylný koncept duchovní formace“, který „zavání jansenismem“:

V tomto současném případě máme co do činění s mylným konceptem duchovní formace, který zavání jansenismem. Kéž nás Bůh tohoto ducha uchrání!

Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s herezí jansenismu, zde je to co encyklopedie New Advent říká závěrem svého detailního hesla o Jansenovi a jansenismu:

Je zjevné, že kromě svého lnutí k „Augustinovi“ a svému rigorismu v mravech, se [jansenismus] mezi herezemi odlišuje vychytralými postupy, šikanou a nedostatkem upřímnosti na straně svých stoupenců, zvláště jejich předstíráním, že zůstali katolíky, aniž by se ale zřekli svých omylů, zůstáváním v Církvi navzdory Církvi samotné, dovedným vyhýbáním se a beztrestným vzdorováním rozhodnutím nejvyšší autority. Takové chování nepochybně nemá obdoby v análech křesťanstva předcházejícího propuknutí jansenismu, ve skutečnosti by bylo neuvěřitelné, kdybychom v naší době u jistých skupin modernistů nenacházeli příklady této udivující a absurdní dvojakosti. Trestuhodné teoretické i praktické důsledky jansenistického systému, a polemik, jimž dal vzejít, mohou být ihned patrné z toho, co bylo řečeno, a z historie několika posledních století. (20)

Z toho můžeme snadno vidět, že když arcibiskup zmiňoval zápach jansenismu, bylo to kvůli „vychytralým postupům“, „předstírání“, „dovednému vyhýbání“, „beztrestnému vzdorování autoritám“, „udivující a absurdní dvojakosti“ a nikdy nekončícím „polemikám“.

Hledání důkazů o všech druzích vad a slabých stránek

Když jsme již řekli, jak představení FSSPX upadli do prvního pokušení prosazovat čistě praktickou dohodu bez předešlé a zásadní věroučné dohody, podívejme se nyní na několik příkladů, abychom zjistili, zda některý z tradičních katolíků podlehl tomuto druhému pokušení a skončil u tohoto „ďábelského ducha“ „hledání důkazů o všech druzích vad a slabých stránek“ zacházejícího dokonce tak daleko, že používá „podvod a lži“, to vše, aby povzbudil druhé, „aby opustili dnešní Bratrstvo, aby zůstali věrní Bratrstvu včerejška“.

V roce 2016 biskup Williamson po vysvěcení biskupa Thomase Aquinase učinil několik postřehů o této významné a radostné události pro Odpor. Biskup prostě komentoval počet návštěvníků, počet přítomných novinářů, relativní mlčení médií a nakonec poznamenal, že mu je v každém případě jedno, jaký je názor médií. Jedné velmi zářivé „žárovce“ na jednom velmi zářivém stromě se však podařilo nalézt některé závažné chyby v biskupových postřezích, a vysvětlila svému obecenstvu, jak jsou tyto postřehy důkazem, že biskup Williamson „používá komunistickou taktiku“ (problém, reakce, řešení). Její věrní stoupenci ji odměnili vyznamenáním „skvělé analýzy“.

Před několika týdny byl na jistém fóru kritizován P. Chazal, protože na jedné fotce si někdo všiml něčeho, co na jeho oltáři vypadalo jako klika od dveří. Připomnělo mi to farizeje s jejich tefiliny a rozšířenými střapci, jež Náš Pán nazval „obílenými hroby“. Jak se dalo očekávat, trvalo to jen dva další příspěvky a tato debata na fóru přešla k obvyklému seznamu sloganů a absurdních obvinění, jež provázejí prakticky každý příspěvek od většiny jejich členů.

Minulý rok byli P. Picot a P. Chazal umístěni na seznam těch, „jichž se je potřeba stranit“, prostě proto, že se P. Chazal rozhodl ubytovat P. Kramera ve své malé misii v džungli, což bylo považováno za zločin kvůli tzv. „sedealteristickým“ názorům P. Kramera. Vinen spolupachatelstvím. Třešničkou na dortu však byla skutečnost, že ti, co hodili tento kámen zároveň plně a otevřeně podporovali veřejného sedesvakantistu, jehož zvali, aby měl přednášky, hodiny katechismu, kázání, sloužil mši a dokonce mu dovolili kázat proti svému vlastnímu biskupovi. A do dnešního dne titíž velcí inkvizitoři otevřeně podporují sedesvakantistické kněze, přesto stále obviňují druhé, že nejsou dostatečně tvrdí vůči sedesvakantistům. Vskutku pokrytectví a dvojakost!

A samozřejmě je zde mnoho lží o třech biskupech [biskupu Williamsonovi, Faurem a Thomasovi Aquinasovi], ale hlavně o biskupu Williamsonovi, jež byly opakovány tak často, že nyní dokonce i dobří kněží začínají věřit těmto lžím a jsou pokoušeni obviňovat své vlastní biskupy ze všeho špatného pod sluncem, a odmítat společenství s nimi.

A tak vidíme, že tito lidé používají hrubé přehánění, citáty vytrhané z kontextu, naprosté lži, dramatický a emocionální jazyk a všechny druhy klamu, aby přesvědčili druhé, že jediní oni jsou „čistí a druzí nečistí“. Nebo, abych použil jejich slova: oni jsou „pravý Odpor a ostatní jsou falešný Odpor“. Takový je zápach jansenismu.

Závěr

Vyhněme se těmto dvěma pokušením, jednoho, které nás pokouší podceňovat modernismus a krizi v Církvi a příliš se přiblížit neobrácenému Římu, a druhé, které zveličuje „vady a slabé stránky“ u našich přátel katolíků a způsobuje, že se oddělujeme od jiných tradičních katolíků v duchu, který „zapáchá jansenismem“. Udržme si rovnováhu mezi těmito dvěma krajnostmi a klidně držme kurz, jejž pro nás arcibiskup a Církev vymysleli.

Na praktické úrovni nám arcibiskup dává svou následující radu:

Prozíravost vyžaduje, abychom neměli naprosto žádný kontakt s těmi, kteří nás opouští, dokonce ani písemný, s výjimkou toho, že někdo z nich ukazuje vážné známky kajícnosti. Modleme se za ně: taková je pravá křesťanská láska, kterou vůči nim můžeme praktikovat.

Ať jsou tato rozdělení pro nás příležitostí zpytovat svědomí, abychom byli statečně bdělí neoslabovat ve věroučných, mravních, duchovních a kázeňských věcech. Vigilate et orate (Bděte a modlete se).

Amen.

Poznámky

1) Dopis biskupovi de Galarretovi z července 1989

2) The Biography, Marcel Lefebvre, biskup Tissier De Mallerais, str. 548

3) Ibid, strana 558

4) Ibid, strana 558-559

5) Ibid, strana 559

6) SSPXAsia.com:

7) Rozhovor arcibiskupa Lefebvra poskytnutý pro Fideliter, říjen 1988 (Archbishop Lefebvre & the Vatican)

8) Dopis biskupovi de Galarretovi z července 1989

9) "Towards a Necessary Reconciliation, P. Michel Lelong, str. 104

10) P. Pfluger, přednáška v Hattersheimu, Hesse, Německo, 2012, (německý originál: 1.5.12: Abkommen mit Rom auch ohne lehrmäßige Einigung - spes unica aktuell) (anglický překlad: RORATE CÆLI: Rome-SSPX:Important: Fr. Pfluger speaks on recent developments)