Oslava apokalyptické nákazy (2016)

 

Oslava apokalyptické nákazy (2016)

500. výročí luteránské revolty

John Vennari

Papež František se bude účastnit obřadu připomínajícího 500. výročí protestantské revolty [Článek byl napsán ještě před těmito oslavami. – pozn. překl.]. Vatikánský časopis Bollettino z 25. ledna oznamoval: „Svatý Otec František bude cestovat do Lundu do Švédska, aby oslavil 500. výročí reformace. Jeho Svatost František má v úmyslu se zúčastnit společného obřadu katolické Církve a Světové luteránské federace, aby oslavil 500. výročí reformace, který se plánuje konat v Lundu ve Švédsku v pondělí 31. října 2016.“

Papež povede „společnou bohoslužbu“ spolu s dvěma luteránskými vůdci: prezidentem Světové luteránské federace (SLF) „biskupem“ Dr. Munibem A. Younanem a generálním tajemníkem SLF reverendem Dr. Martinem Jungem. Bude se konat v katedrále v Lundu, což je středověká katedrála, kterou luteráni drží od 30. let 16. století do dneška.

Počátkem 20. století svatý Maxmilián Kolbe varoval, že „ekumenismus je nepřítelem Neposkvrněné“. (1) Papeži před Druhým vatikánským koncilem jednotně odsuzovali samotný ekumenismus pěstovaný od koncilu, protože v podstatě klade jedinou pravou Církev ustanovenou Kristem na stejnou úroveň s falešnými náboženstvími. Šílenství dnešní praxe ekumenismu bude názorně ukázáno, když se blíže podíváme na arciheretika Martina Luthera a zpustošení, které způsobil.

Epidemie kobylek

Kapitola 9 Apokalypsy se otevírá strašlivou vizí svatého Jana:

„I zatroubil pátý anděl. Tu jsem spatřil hvězdu, která spadla s nebe na zem. Té byl dán klíč od jícnu propasti.“

„I otevřela jícen propasti a z jícnu vystoupil kouř jako z veliké pece, takže se slunce i ovzduší zatmělo dýmem z jícnu.“

„A z kouře vyletěly na zem kobylky. Těm byla dána moc, jakou mají štíři na zemi...“ (Apok. 9:1-3)

Zbožní katoličtí komentátoři Písma svatého v posledních 500 letech v této vizi viděli předpověď Luthera a jeho protestantské revolty.

 Luther

Otec Herman Bernard Kramer v knize The Book of Destiny (Kniha osudu) vysvětluje: „Luther skutečně otevřel jícen propasti a uvolnil proti Církvi všechnu zuřivost pekla. Proto moderní vykladači [Písma svatého] vidí v této padlé hvězdě Luthera.“ (2) Otec Kramer odkazuje na to, že to dokazuje i význačný komentátor Písma svatého Cornelius a Lapide. (3)

„Celý popis kobylek,“ vysvětluje otec Kramer, „pasuje do posledního detailu na krále a vladaře, kteří silou zavedli tuto herezi 16. století.“ Pokračuje: „Když Luther předložil svou heretickou a nemorální nauku, obloha se stala jakoby ztemnělou kouřem. Šířila se velmi rychle v některých oblastech země a vyprodukovala vladaře a krále, kteří byli dychtiví oloupit Církev o její majetek. Přinutili lid na svých panstvích a na územích uloupených Církvi přijmout Lutherovy nauky. Zastánci protestantismu udělali falešné překlady Bible a svedli lid do svých omylů, když zjevně dokazovali z „Bible“ (svých vlastních překladů) správnost svých nauk. Byl to vše podvod, lež a pokrytectví. Špatní a slabí, laxní a vlažní, lhostejní a nepraktikující katolíci, a ti, kteří zanedbávali důkladné poučení, tak byli svedeni. A tihle lidé, kteří nyní viděli katolickou Církev skrze kouř omylu z [pekelné] propasti a spatřili překroucenou karikaturu pravé Církve, se jí začali bát a nenávidět ji.“ (4)

Co se týče Luthera, dělal „vše, aby vštípil nenávist vůči [katolické] Církvi do srdcí svých stoupenců.“ (5). Otec Kramer vysvětluje:

„Němečtí vládci horlivě přijali luteránství, aby se stali duchovními hlavami církví na svých panstvích a oloupili Církev. Jejich domnělá jurisdikce v duchovních věcech byla uzurpací ... V Dánsku, Norsku a Švédsku králové vnutili lidu luteránství silou a mečem, klamem a pokrytectvím. V kostelích ponechali oltáře a nechali odpadlé kněze používat roucha a vnějšková lákadla katolické Církve, aby svedli lid. Rozdrtili katolickou víru terorismem, tím, že ji učinili hrdelním zločinem a velezradou, když někdo zůstal katolíkem. Každý monarcha se učinil duchovní hlavou církve ve svém království. Jejich takzvaní historici zfalšovali dějiny, aby vyvolali nenávist vůči Církvi v srdcích lidu. Předstírali, že prokázali pravdu luteránství skrze mylné překlady Bible, které udělal Luther a další, a jejími ještě mylnějšími výklady. Tito vladaři a králové byli kobylkami objevujícími se ve vidění sv. Jana. Měli zuby lví, aby zastrašili vlažné katolíky, aby se podrobili.“ (6)

Haydockův komentář v Douay Rheims Bibli [Klasický anglický překlad Bible z 15.-16. století v rámci protireformačních snah. – pozn. překl.] obsahuje podobné vysvětlení Apokalypsy 9:2:

„Luther a jeho stoupenci propagovali a hájili své nové nauky s takovým zanícením a vášní, až to všude způsobovalo vzpoury a povstání, jež si, jak se zdálo, vychutnávali. Luther se tím otevřeně vychloubal. “Stěžujete si,“ říkal, “že skrze naše evangelium se svět bouří; já odpovídám: budiž za to díky Bohu; tyto věci tak musím mít a běda mi, kdyby takové věci nebyly.““ (7)

Komentář dále vysvětluje, že slunce se skutečně zatmělo, protože světlo víry bylo zatemněno velice rozšířenou herezí protestantismu. Vysoce vážený otec redemptorista Michael Müller objasňuje, jak tyto protestantské „reformy“ uhasily světlo pravé Víry:

„...oni rozpitvali katolickou víru, dokud ji nezredukovali na pouhou kostru; odťali realitu Těla a Krve Krista ve Svaté eucharistii, Boží křesťanské oběti předkládané při mši, vyznání hříchů, většinu svátostí, kající úkony, několik kanonických knih Písma svatého, vzývání světců, celibát, většinu všeobecných koncilů Církve a veškerou současnou církevní autoritu; překroutili povahu ospravedlnění, když tvrdili, že víra sama ospravedlňuje člověka; z Boha učinili autora hříchu a zastávali názor, že uposlechnout přikázání je nemožné.“ (8)

Msgr. Joseph Clifford Fenton, význačný americký teolog, správně vypozoroval, že Lutherova údajná reformace Církve „sestávala ze snahy, aby lidé opustili katolickou Víru a vzdali se svého členství v jediné pravé novozákonní Církvi bojující, aby následovali jeho nauku a vstoupili do jeho organizace.“ (9)

To byla Lutherova revolta, odtrhnout miliony duší od jediné pravé Církve Kristovy, a pravděpodobně zavedení milionů duší do věčného pekelného ohně. Protestantská revolta není nic, co by se mělo slavit!

V současné ekumenické atmosféře mají výše zmíněná fakta jen malý ohlas, protože ekumeničtí katolíci pokládají tyto pravdy za nepříjemnost. Mnohé z toho, co světci, teologové a Církev sama učila, pokud jde o tyto omyly a nebezpečí protestantismu, se buď nezmiňuje, nebo ospravedlňuje jako ubohá omezenost dávno minulé doby. Díky Druhému vatikánskému koncilu Církev údajně vyrostla ze svého nedospělého protireformačního postoje, který byl založen na uzavřené mentalitě typu „mimo Církev není spásy“. Ekumenický katolík v podstatě opustil pravého Boha katolicismu, aby sloužil falešnému bohu ekumenismu a mezináboženského dialogu. Spaluje antiprotestantské nauky Církve jako zápalné oběti svému novému božstvu.

Luther, člověk

Vezměte si například, čeho si věrní katolíci všimli na Lutherovi.

David Goldstein, horlivý katolický konvertita z judaismu, který byl nazýván „svatým Pavlem 20. století,“ správně poznamenal:

„Otec první protestantské církve [Luther] změnil 28. verš 3. kapitoly Epištoly sv. Pavla Římanům tak, aby vyhovoval nauce, že křesťanská víra bez křesťanských skutků dostačuje ke spáse: “Zastáváme názor, že člověk je ospravedlněn bez skutků zákonem víry samé.“ Jednomu ze svých stoupenců, který si stěžoval, že byla vznesena námitka proti jeho překroucení tohoto posvátného textu, dal Luther bezcitnou útěchu: “Jestliže vás kterýkoliv papeženec obtěžuje tím slovem („samé“), rovnou mu řekněte: Dr. Martin Luther to má tak: Papeženec a osel jsou jedno a totéž“. (Amic. Discussion, I, 27).“ (10)

Goldstein dále vysvětluje brutalitu Lutherovy revolty: „Vojáci vladařů pozabíjeli rolníky, vyrabovali kostely a zamezili veřejné katolické bohoslužbě. Takovým způsobem bylo luteránství učiněno naukou první protestantské církve – německé státní církve (1520).“ (11)

Goldstein dále poukazuje, že Luther popřel zavazující platnost mravního zákona: „Musíme odstranit Desatero z dosahu očí, i ze srdce“ (De Wette, IV, 188) a opět: „Jestliže by se vás Mojžíš pokoušel zastrašovat svým hloupým Desaterem přikázání, rovnou mu řekněte: Běž obtěžovat Židy. (Skutky, Wittenberg, ed. V, 1573).“ (12)

Luther, vysvěcený kněz a zasvěcený řeholník, svévolně porušil svůj Boží slib celibátu a oženil se s jeptiškou, která také byla pod slibem celibátu. Ohledně znehodnocených Lutherových nauk si Goldstein povšiml:

„Lutherovy spisy týkající se záležitostí pohlaví jsou protikladem slušnosti. Jen v socialistických spisech volné lásky jsme viděli jejich chválu. Zde tyto oplzlé spisy získaly Lutherovi věhlas jakožto “klasickému zastánci zdravé smyslnosti“ (Bebel, Woman, str. 78, New York, 1910). Po mnoho staletí nemorálnosti zostuzovaly duchovenstvo, ale Luther má nezáviděníhodný věhlas v tom, že obhajoval pohlavní hříchy jako „nezbytné“.“ (13)

Jednou z největších mezi Lutherovými hanbami byla ta, kdy dal Filipu I. Hesenskému dovolení mít dvě ženy najednou. Povolení bylo podepsáno Lutherem, Melanchtonem, Bauerem a pěti jinými protestantskými kazateli. (14)

Proto je úpadkem, že vůdci naší katolické Církve plánují slavit 500. výročí člověka, který strávil svůj život znehodnocováním křesťanského zjevení. Přesto to není překvapivé. Podobné šílenství jsme viděli v roce 1983, kdy vysoký katolický duchovní chválil Luthera za jeho „hlubokou zbožnost“ (15), čímž vyjádřil bezvýhradnou veřejnou úctu člověku, kterého pokřivené náboženské názory dovedly k odmítnutí pravé Církve, popření svého kněžství a k tomu, že učil, že mše je ohavnost horší než nejodpornější veřejný dům. (16)

Tam, kde není žádná nenávist k herezi, není žádná svatost

V tomto ekumenickém víru je zapomenut fakt, že protestantismus je hereze a hereze je hřích. V objektivním řádu je to smrtelný hřích proti Víře, který posílá duše do pekla na věčnost. Vysoce ctěný otec Frederick Faber vysvětloval, že hereze je „hřích hříchů, úplně nejodpornější z věcí, na něž Bůh shlíží dolů na tento zlý svět. ...Je to poskvrňování Boží pravdy, což je nejhorší ze všech nečistot.“

Faber si tudíž všímá, že „tam, kde není žádná nenávist k herezi, není žádná svatost.“ (17)

Podobně hovořil svatý Alfons Liguori o povinnosti bojovat proti herezi, protože ta zabíjí naše duše a duše druhých:

„Hereze byla nazývána rakovinou: “Šíří se jako rakovina.“ (2 Tim. 2:17) Jako rakovina infikuje celé tělo, tak hereze infikuje celou duši – myšlení, srdce, rozum a vůli. Také je nazývána nákazou, protože nejen infikuje toho, kdo je jí nakažen, ale i druhé, kteří s ním přijdou do styku. Šíření této epidemie ve světě skutečně poškodilo Církev víc než modloslužba.“ (18)

Ale pro dnešní katolické vůdce již hereze protestantismu není problémem. Nemají tito vůdci žádnou lásku ke katolické nauce? Kdyby ji měli, veřejně by se stavěli proti protestantské herezi, která ji znetvořuje. Nemají lásku k duším? Kdyby ji měli, nepředstírali by, že protestant může být spasen tím, že zůstane ve svém vlastním člověkem vytvořeném náboženství, jež je plné omylů proti výslovné nauce Našeho Pána Ježíše Krista.

Protestantismus – revolta proti Bohu

Na ničem z toho nezáleží ekumenikům, jako je vatikánský biskup Brian Farrell, který se dojatě díval do budoucnosti k roku 2017, a požadoval hlubokou studii ohledně toho, „co reformace znamenala a co měla znamenat v průběhu staletí, a co ve skutečnosti znamená dnes...“ Nemusí se však pouštět do další hluboké studie, protože jeden z největších papežů v dějinách jasně vyjádřil, co reformace znamená. Blahoslavený papež Pius IX. správně rozpoznal, že protestantismus ve všech svých formách je „revoltou proti Bohu, pokusem nahradit Boží autoritu lidskou, vyhlášením nezávislosti stvoření na Bohu.“ (19)

Tato revolta proti Bohu má hluboké důsledky.

Důsledky luteránské revolty

Velký katolický historik Hilaire Belloc poukazuje na to, že tato hereze nepostihuje jen jedince, ale že má také negativní společenský dopad. (20) Belloc nám připomíná, že člověk musí žít a uspořádat svůj život dle svého přesvědčení, nějakého systému názorů. A jestliže je jeho přesvědčení deformováno oproti pravdě zjevené Bohem, uzpůsobí podle toho svůj život. Proto, když velké masy lidí upadnou do hereze a žijí podle toho, změní to oproti Božímu plánu Našeho Pána celou strukturu jejich společnosti. Vytvoří to prostředí, které nenapomáhá vedení života v posvěcující milosti, společnost, kde zlo je institucionalizováno.

Díky protestantské herezi jsme například ve společnosti legalizovali rozvod. Díky anglikánům v Lambethu ve 30. letech 20. století máme legalizovánu antikoncepci. [Autor má na mysli Lambethskou konferenci anglikánských „biskupů“ svolávanou každých deset let „arcibiskupem“ z Canterbury. – pozn. překl.] 

Díky protestantismu obecně, jak poukazuje význačný otec Denis Fahey, máme nadměrný růst moci státu. Je to proto, že protestant se na svou „církev“ nedívá jako na autoritu ustavenou Kristem, aby učila všechny lidi a řídila je. Podle protestantů Kristus nikdy takovou Církev nezaložil. Proto pro protestanta je nejvyšší autoritou na zemi stát. To má okamžitý důsledek na vzrůstající moc vladařů a panovníků v protestantských zemích, která dala povstat státnímu absolutismu a dokonce i tomu, co bylo nazýváno „Božským právem králů“. (21)

Jak světští králové a vůdci získali pozemskou moc, společenské království Krista upadlo.

 Sv. Terezie z Ávily nazvala luteránství „ubohou sektou“

Protestantismus: umíráček křesťanstva

Když se v Otče náš modlíme: „Přijď království tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi..“, modlíme se za ustavení společenského kralování Ježíše Krista, v němž státy, vlády a společenské instituce zakládají své zákony ohledně toho, co je správné a špatné, na tom, co učí Evangelium, že je správné a špatné, a na tom, co katolická Církev Našeho Pána učí, že je správné a špatné. To se nazývá „křestanstvem“.

Organizace Evropy ve 13. století, se navzdory různým vadám kvůli lidským povahovým chybám, snažila realizovat tento Boží plán. Otec Fahey píše: „Formální principy řádné společenské správy ve světě, nadvláda Mystického těla byla chápána a z velké části přijímána.“

Otec Fahey však vysvětluje: „Luteránská revolta připravená kultem pohanského starověku za renesance ... vedla k přerušení tohoto řádu.“ (22)

Toto je pravým dědictvím protestantismu, rozbitím společenského království Krista.

Za prvé, protestantismus odmítá celé pojetí viditelné Církve ustanovené Kristem, aby učila, řídila, posvěcovala a obětoval bohoslužbu Otci v Jeho jménu. Pro protestanta neexistuje žádná viditelná Církev, existuje pouze osamělý protestant a jeho Bible. Neexistuje žádná vnější církevní autorita, jíž musí protestant kvůli spáse uposlechnout. Jestliže jednotlivý protestant nesouhlasí s výkladem Písma svatého ze strany svého duchovního, může si svobodně přijmout svou vlastní, a dokonce založit svou vlastní sektu k propagaci své biblické intepretace.

Takto ve skutečnosti započaly všechny protestantské sekty. Protestanti tudíž nemají Boží Víru přijatou z nebe skrze vyučující Církev ustavenou Naším Pánem. Protestantismus je spíše racionalismem. Jednotlivec se rozhoduje podle sebe, jak si bude vykládat Bibli, nebo výklad které denominace se mu nejvíce líbí.

To nutně vede k neomezenému rozmnožování sekt. „Dovedeno ke krajnímu závěru,“ poznamenává otec Fahey, „by to vedlo ke vzniku tolika církví, kolik je jednotlivců.“ (23) Protestantismus samotnou svou povahou způsobuje nekonečné tříštění. Náš Pán Ježíš Kristus, který je Moudrost sama, by nikdy neustavil takový nestabilní systém.

Toto rozmnožování sekt tak pohoršovalo učeného anglického protestanta Dr. Waltona, že aplikoval článek 9 Apokalypsy na samotný protestantismus, čímž vědomě či nevědomě souhlasil s katolickou exegezí:

„Zdá se, že se otevřela bezedná propast, z níž vystoupil kouř, který zatemnil nebe a hvězdy, a kobylky vyletěly s ostny, a početné plémě sektářů a heretiků, kteří obnovili všechny staré hereze a vynalezli mnohé vlastní obludné názory. Ty naplnily naše města, vesnice, tábory, domy, dokonce i naše kazatelny, a vedou ubohé pošetilé lidi s sebou do propasti záhuby.“ (24)

Otec Müller za použití slov svatého Pavla nazývá tyto sekty „skutky lidské svévole“. Jako takové podléhají zkaženosti svévole. Jedním z prvních důsledků nauky o osobním posouzení – tj, že jednotlivec se sám rozhoduje, jak vykládat Písmo svaté – je druhem zbožštění člověka, což je hlavní zásadou svobodného zednářství: nezávislý člověk rozhoduje sám pro sebe o všech věcech bez konzultace s vyučující Církví působící v Božím jméně.

Otec Fahey cituje protestantského spisovatele Hermana, který vysvětluje lidský způsob, jímž protestanti věří:

„Málo záleží na tom, že my [protestanti] souhlasíme s katolíky ohledně jistých bodů křesťanské nauky. To, co je pro nás v katolické Církvi odpudivé, není to, čemu katolíci věří, ale především způsob, jakým věří. Velkým rozdílem mezi Římem a námi je, že my nemůžeme strpět víru, která není nezávislým přesvědčením.“ (25)

Otec Fahey si tudíž všímá, že „nezávislý člověk, který rozhoduje dle své vlastní autority, co přijme z Evangelia, jež nám přišel předat sám Bůh, je již na cestě ke zbožštění sebe sama.“ A jak bylo zmíněno, zbožštění člověka je základem nauky svobodného zednářství.

Není pochyb, že svobodné zednářství je produktem protestantismu. Otec Michael Müller řekl touto větou totéž: „Hlavní duch protestantismu tedy vždy byl prohlašovat každého člověka za nezávislého na Boží autoritě Římskokatolické církve a tuto Boží autoritu nahradit autoritou lidskou.“ (26) V téže věci opět citujeme blahoslaveného papeže Pia IX., který nazval protestantismus „revoltou proti Bohu, pokusem nahradit Boží autoritu lidskou, prohlášením nezávislosti stvoření na Bohu.“ (27)

Krátce řečeno, Francouzská revoluce, která se zakládala na zednářském zbožštění člověka, je přímým důsledkem protestantské revolty. Bezbožný sekularismus, náboženský indiferentismus a mravní libovůle, které se zrodily z Francouzské revoluce, mohou vzhlížet k protestantismu jako ke svému pravému otci.

Toto je vyprahlé dědictví, které budou naši duchovní slavit, když otevřou své nejlepší šampaňské na oslavě v roce 2017, a budou slavit pětisté výročí Lutherovy zkázonosné hereze.

„Ta ubohá sekta“

Svatá Terezie z Ávily nazvala luteránství „tou ubohou sektou“ (28) a ustavila svůj první základ bosých karmelitánek v Ávile, aby pomohla „vyléčit toto strašlivé zlo“ tím, že by přinesla „Našemu Pánu nějakou útěchu“. „Proto,“ řekla svatá Terezie, „když se všechny z nás zaměstnávají přímluvami za bojovníky Církve a kazatele a teology, kteří ji hájí, můžeme až do své krajnosti pomoci tomuto mému Pánu, který je napadán s takovou krutostí...“ (29)

Člověk si jen může představovat, jak by svatá Terezie z Ávily reagovala na katolíky spojující se s protestanty, aby oslavili pětisté výročí luteránské revolty.

Koho však zajímá, co si svatá Terezie myslí. Pro ekumenické katolíky je tanec na hrobech světců nutným rituálem jejich nového náboženství.

 

Poznámky:

(1) Zápis v deníku s datem 23. dubna 1933. Citováno v P. Karl Stehlin, The Immaculata Our Ideal (Varšava: Te Deum, 2005), str. 37.

(2) Otec Herman Bernard Kramer, The Book of Destiny, (poprvé publikováno v roce 1955, znovu publikováno v Tan Books, Rockford, Illinois, 1975), str. 223. Stojí za poznámku, že otci Kramerovi trvalo napsat tuto knihu o Apokalypse více než 30 let.

(3) (Cor. a Lapide, str. 201, Poznámka 1 ma), tamtéž.

(4) Tamtéž, str. 223-224.

(5) Kramer, str. 224.

(6) Tamtéž, str. 223-224.

(7) The Douay-Rheims, Nový zákon s vyčerpávajícím katolickým komentářem sestaveným P. Geo, Leo Haydock (znovu publikováno v Catholic Treasures, 1991), str. 1637.

(8) Otec Michael Müller, C.SS.R., The Catholic Dogma [New York: Benzinger Brothers, 1888], str. 35. Následující citát Luthera samotného demonstruje Lutherovu zvrácenou nauku: „Boží přikázání jsou všechna stejně nemožná.“(De Lib. Christ, t. ii., sv. 4). Tamtéž str. 36.

(9) Msgr. Joseph Clifford Fenton, „The Council and Father Kung,” American Ecclesiastical Review, září 1962.

(10) David Goldstein, Campaigners for Christ Handbook, [Boston: Catholic Campaigners for Christ, 1931], str. 197-198.

(11) Tamtéž, str. 197.

(12) Tamtéž, str. 198.

(13) Tamtéž.

(14) Tamtéž., a také in P. Müller, str. 37.

(15) Bohužel to byl papež Jan Pavel II., který chválil Luthera za jeho „hlubokou zbožnost“. Viz “Pope Praises Luther in an Appeal For Unity on Protestant Anniversary,” New York Times, 6. listopadu 1983.

(16) O Svaté mešní Oběti Luther řekl, že žádný hřích bezbožnosti, dokonce ani „zabití, krádež, vražda, nejsou tak škodlivé jako tato ohavnost papeženské mše.“ Dále řekl, že by raději „měl nevěstinec nebo byl lupič, než aby se rouhal a haněl Krista patnáct let tím, že recitoval mši.“ Luther, Hartman Grisar, S.J. (anglický překlad, Herder), sv. 2, str. 166; sv. 4. str. 525.

(17) Z díla otce Fabera The Precious Blood.

(18) Sv. Alfons z Liguori, The History of Heresies, Anglický překlad převzat z č. 1-2, vydání z roku 2000 Christ to the World (Řím).

(19) Citováno in Müller, str. 43-44.

(20) Viz Belloc: The Great Heresies.

(21) Viz otec Denis Fahey, C.S.S.P, The Mystical Body of Christ in the Modern World, [poprvé publikováno v Regina Publication v Dublinu, 1935; znovu publikováno v Christian Book Club of America, 1987). Toto téma je zpracováno v kapitole III.

(22) Tamtéž, str. 10.

(23) Tamtéž, str. 12.

(24) Citováno in Müller, str. 33.

(25) Citováno in Fahey, str. 13 (zvýraznění přidáno).

(26) Müller, str. 43-44.

(27) Tamtéž

(28) Svatá Terezie z Ávily, Cesta k dokonalosti, anglický překlad benediktini ze Stanbrook, [poprvé publikováno v roce 1911; znovu publikováno v Tan Books, 1997] str. 5.

(29) Tamtéž, str. 6.

Zdroj: Fatima Crusader

Překlad: D. Grof