(481)
1. října 2016
Může to
rozčilovat větší počet čtenářů těchto „Komentářů“, jestliže se opět vrátí
k tématu toho, že koncilní papeži nejsou vůbec papeži, ale nedávný překlad
článku v angličtině z roku 1991 do francouzštiny, ukazuje, jak je
potřeba opakovaně demonstrovat, že argumenty sedesvakantismu nejsou tak
přesvědčivé, jak se mohou jevit. Liberálové žádnou takovou demonstraci
nepotřebují, protože pro ně není sedesvakantismus žádným pokušením. Existují
však vybrané katolické duše vedené milostí Boží pryč od liberalismu ke
katolické Tradici, pro něž se sedesvakantismus stává pozitivně nebezpečným.
Ďáblovi je jedno, zda ztratíme svou rovnováhu doprava nebo doleva, pokud svou
rovnováhu ztratíme.
Protože omyl
sedesvakantismu může v teorii skutečně nebýt omylem ani tak
hlubokým, ani tak závažným jako všeobecný myšlenkový rozklad liberalismu, ale
jak často v praxi člověk pozoruje, myšlení se se sedesvakantismem náhle
uzavře, a to, co začalo jako přijatelný názor (který katolík může říct, že
slova a skutky papeže Františka jsou katolické?) má sklon stát se nepřijatelnou
dogmatickou jistotou (který katolík může s jistotou soudit takovou
otázku?), a odtud se stává dogmatem dogmat, jako by se katolicita nějakého
člověka měla posuzovat podle toho, zda věří či nevěří, že nemáme žádného
skutečného papeže, řekněme, od Pia XII.
Jedním
důvodem nabídnutým předešlými „Komentáři“ pro tuto často pozorovanou vnitřní
dynamiku sedesvakantismu, může být jednoduchost „gordického uzle“, s níž
roztíná mučivý a víru ohrožující problém: „Jak mohou být tito ničitelé Církve
pravými katolickými papeži?“ Odpověď: vůbec nejsou papeži. „Ach, jaká úleva! Už
se nemusím mučit.“ Myšlení se náhle uzavírá, sedesvakantismus se, jako by to
bylo Evangelium, sdílí s kýmkoliv, kdo bude naslouchat (nebo
nenaslouchat), a v nejhorším může být dále vztažen od papežů na všechny
kardinály, biskupy a kněze, takže kdysi věřící katolík se stává „tím, kdo
zůstává doma“, kdo se úplně vzdává navštěvování mše. Podaří se mu udržet Víru?
A jeho dětem? Zde je to nebezpečí.
Proto,
abychom si zachovali svou katolickou Víru v rovnováze a vyhnuli se pastem
kladeným dnes vpravo i vlevo od ní, podívejme se na argumenty biskupa S. v patnáctistránkovém
článku zmíněném výše. („Biskup S.“ je zkratka, kterou mnozí čtenáři ihned
identifikují, ale není potřeba jej zde jmenovat, protože nás víc zajímají jeho
argumenty, než jeho osoba). Ve svém článku alespoň přemýšlí a má katolickou
víru v papežství, jinak by pro něj koncilní papeži nebyli žádným problémem.
Tato logika a víra je u sedesvakantistů tím nejlepším, ale ani biskup S., ani
oni nepracují s celým obrazem: Bůh nemůže opustit svou Církev, ale může opustit
své duchovní.
Zde je jeho
argument v kostce – Hlavní předpoklad: Církev je nepomíjející. Vedlejší
předpoklad: na Druhém vatikánském koncilu se Církev zliberalizovala, což bylo
významné selhání. Závěr: koncilní církev není skutečnou Církví, což znamená, že
koncilní papeži, kteří vedli nebo následovali Druhý vatikánský koncil, nemohou
být skutečnými papeži.
Tento
argument vypadá dobře. Avšak ze stejného hlavního předpokladu a vedlejšího
předpokladu může pocházet liberální závěr: Církev je nepomíjející, Církev se
liberalizovala, takže i já, jako katolík, se musím liberalizovat. To, že
sedesvakantismus tudíž sdílí své kořeny s liberalismem, by mělo
jakéhokoliv sedesvakantistu přimět dvakrát se zamyslet. Biskup S. si všímá
těchto společných kořenů a nazývá je „paradoxními“, ale ony jsou něčím mnohem
víc, než jen tím. Ukazují na to, že liberálové a sedesvakantisté dělají stejnou
chybu, která musí být v hlavním předpokladu. Obojí dvojí skutečně mylně
chápou nepomíjejícnost Církve, když si pletou neomylnost papežů. Podívejte se příští
týden na tento „Komentář“ na detailnější analýzu argumentu biskupa S.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof