Morální profil typického
progresivistického preláta (2014)
Cosme Beccar Varela
Představme
si preláta proslulého svou pokorou. Jeho proslulost je plodem jeho úsilí
vytvořit takovýto chtěný výsledek prostřednictvím předem dobře promyšlených kroků.
Musí mít fotografy, aby zaznamenali jeho gesta, a média, aby publikovala jeho
fotky, jak navštěvuje nemocnici, jak stojí ve frontě, jíž by se díky své pozici
normálně mohl vyhnout, nebo jak přijíždí do mariánské svatyně, aby se pomodlil
růženec, a jiné podobné věci, vykalkulované, aby potěšily veřejnost.
Stále se
směje širokým, uvolněným úsměvem, aby si lidé mysleli, že je šťastný a účastný,
a že vyjadřuje správný způsob, jak být katolíkem.
Věc, která se k progresivistickému prelátovi
dokonale hodí: stálý úsměv
Když hovoří,
hovoří o potřebě být šťastný, uvádí veselé historky o svém prostém a pokorném
životě, a říká, jak byl před vstupem do semináře mladým mužem jako kdokoliv
jiný, a odhalí, že dokonce měl přítelkyni a chodil tancovat. Vypráví věci,
které mu řekli jeho babička, matka, otec nebo učitel ve škole. Dělá to, aby
všem vyslal zprávu, že je člověkem bez jakékoliv domýšlivosti, pokud jde o
nadřazenost, a že ačkoliv má vysoké postavení v hierarchii Církve,
zapomíná na to a nevyužívá jej.
Jeho
strojená a neustálá prostota vytváří dojem rovnosti, která desakralizuje
autoritu jeho církevní funkce. Vše, co se jej týká, se zdá říkat: „Má pozice
v hierarchii mě nečiní nijak odlišným od vás. Jsme si všichni rovní.“
Dokonce hovoří proti přežitým strukturám – včetně hierarchie, ne-li otevřeně,
pak skrytě – a o potřebě změnit je, protože prelátům zabraňují, aby byli blízko
lidu, který poskytuje inspiraci ke změně.
Zastává
názor, že Církev zveličila roli žalu, protože Ježíš umřel na Kříži a získal nám
štěstí. Potřebujeme jen milovat Ježíše, brát jej jako bratra, přítele. Naše
náboženství je bez tohoto citu falešné. Setkání s Ježíšem je něčím
osobním, co působí v duši jako skrytá fontána. Vždy bychom ji měli nechat
tryskat.
Pravda se
nachází v náboženské zkušenosti, která je nenahraditelná. Opakovat naučené
fráze, které pocházejí z vnějšku – bez ohledu na skutečnost, že jsou
pravověrnou naukou – může zničit ten cit, že je pravý Ježíš v našem nitru.
Jedinou naukou, kterou bychom měli následovat je ta, která pochází
z reflexe naší vnitřní hluboké víry. Ta nám musí říct, čemu musíme věřit a
co dělat.
Morálka
nemůže být souborem pravidel, která jsou vnucována. Musíme být dobří, protože
cítíme, že bychom měli být. Láska k bližnímu je tím, co je podstatné.
Neexistuje žádná upřímná morálka bez této bezpodmínečné lásky, která nemá žádná
omezení a je dílem Ducha Svatého. Jakékoliv rozdělení nebo diskriminace je
dílem ďábla a důsledkem pýchy. Musíme jít ven do reálného světa a ne si
představovat, že jsme v jiném světě. Musíme jít k lidu, vyjít ze
sebe, pohnutí citem v nás, kde prodlévá Ježíš. Není-li Ježíš v tomto
citu, není nikde a budeme hlásat víru marně.
Zvláště
bychom měli být s chudými. Bohatí věří, že dávání almužny naplňuje zákon
křesťanské lásky, jsou však oklamáni. Musí sdílet vše, co mají, s chudými
nebo je jejich tvrdost odcizuje Ježíši. Tito bohatí lidé ztratili zkušenost
víry a jejích křesťanství degradovalo. Vždy musíme být s chudými a hájit
jejich lidská práva, i když jsme nazýváni „komunisty“
Mytí nohou delikventů na Zelený čtvrtek
Neměli
bychom konfrontovat ty, kteří popírají Boha a to, co my považujeme za morální,
ale být s nimi v míru. Můžeme hájit svou etiku, ale nedělat veřejné
demonstrace nebo nevydávat prohlášení proti zákonu, který považujeme za špatný,
bez ohledu na to, jak může být špatný. Hájení své ideje mravů s pomocí
protestů narušuje mírnost, kterou bychom měli prokazovat vůči druhým, i když
jsou nepřáteli naší víry. Činit něco jiného znamená zabývat se politikou, což
není naším posláním.
Ani bychom
se neměli snažit zabránit těm, kteří jsou ateisty, veřejně manifestovat své
smýšlení, dokonce i když manifestují nenávist k Ježíši. Vzpomeňme si, jak
Ježíš nařídil Petrovi, aby zasunul svůj meč do pochvy v Getsemanské
zahradě. Umělec označený za „rouhače“ (což je ošklivé slovo, které bychom nikdy
neměli používat!), který vystavuje obscénní díla s náboženskými postavami,
by měl být respektován, protože toto je to, co cítí, a my bychom s ním
spíše měli vyjít, než jej napadat.
Svět se
vyvíjí; mravní svědomí kultur je stále živější. Doby nerovnosti a povýšeneckého
jednání jsou navždy pryč. Žijeme v době bratrství, což je jediný způsob,
jak být křesťanem.
Mravy se
samozřejmě mění, ale cožpak se i my neměníme? Jsme-li věrní náboženství jakožto
setkávání s Ježíšem, což je podstatou mravů, pak se nemusíme bát změny
obyčejů, nebo toho, že budeme ve společnosti marginalizováni.
Vede nás to
ke hříchu? Na tom nezáleží! Tváří v tvář zlu se nikdy nesmíme vzdát. To je
to, co chce ďábel. To, že se člověk cítí jako hříšník, je jednou
z nejnádhernějších věcí, která se člověku může stát. Je to nádhera. Jen
velcí hříšníci mají živou zkušenost milosti. Hřích není poskvrnou; je to
privilegované místo pro setkávání s Ježíšem. Ti, kteří jsou posedlí tím,
aby byli dobří, jsou nejhorší.
Věřte
v člověka. Zahlaďte překážky, které oddělují lidi. Doufejme, že jiskřička
Božství, která existuje v každém z nás, zažehne plamen náboženství.
Důležitou věcí je upřímnost. Dokonce i ateisté mají tuto jiskřičku v sobě,
nejsou si jí však vědomi. Ale my, skrze milost toho, že jsme křesťané, to víme
a měli bychom se s nimi bratřit. Totéž se vztahuje na stoupence jiných
náboženství, protože oni všichni jsou tím či oním způsobem vedeni k Bohu.
Bůh je stejný pro všechny. Jen ti, kteří mají zatvrzelé srdce, jsou ovládáni
ideologiemi, které rozdělují. Křesťanství není ideologií, atd. atd. atd.
Mohl bych
pokračovat dál a dál a napsat knihu o tomto modelu dnešního modernistického
progresivistického preláta, bylo by to však dlouhé a únavné. To, co bylo výše
řečeno, však postačuje, abychom viděli cit, který chce podnítit, a ideu,
k níž tento cit vede. Je to přesně ta modernistická hereze – dnes nazývaná
progresivismus – zavržená papežem sv. Piem X.
Spontánně se objeví v jídelně ve Vatikánu, aby
pojedl se zaměstnanci (nahoře); sám si nese svůj vlastní kufřík do letadla
(dole)
Dle této
hereze náboženské zjevení je třeba „hledati v člověku
samém; a poněvadž náboženství jest jakousi formou životní, lze je nalézti pouze
v životě člověka. Odtud stanoví zásadu o náboženské
immanenci... životní jev ... [který je] nutno odvozovati z jakési potřeby
nebo pohnutky; první začátky pak, mluvíme-li o životě v užším slova smyslu,
klásti dlužno v jakési hnutí srdce, které se zove citem.“ (Pascendi § 7)
Nyní tedy,
vzhledem k tomu, že cit je něco osobního a nepřenositelného, nežli skrze
soucítění, neexistuje objektivní kritérium pravdy nebo zjevení k jeho
ospravedlnění. Jedinou věcí, ke které můžeme dojít, je tedy to, že do té míry,
do jaké je člověk věrný svému citu, je bez chyb, a tudíž není žádný důvod
říkat, že katolicismus je jediné pravé náboženství, a tím méně pak, že mimo
Církev není spásy.
Tento
„Ježíš“, jehož člověk vzývá jako cit, nebo jako smyslovou přítomnost, však není
ve svém nitru Synem Božím, který se stal člověkem, dokonce i když to
modernistický progresivistický prelát prohlašuje. Je to dílo srdce založené na
aspektech příběhu Ježíšova života, které zapůsobily na nějakou osobu. Tento
Ježíš je proto v zásadě [jen] člověk, a jestliže z něj někdo udělá
Boha, vzdálí jej sobě samému.
Existuje
mnoho způsobů, jak vysvětlit náboženský fenomén způsobený Ježíšem, aniž by se on
zbožšťoval. Nalézáme to v několikrát odsouzené Renanově knize Život Ježíšův, která představuje Ježíše jako
mimořádného člověka, nadčlověka, ale nikdy jako Boha.
Tímto
podprahovým způsobem, dovedně manipulujícím city a vytvářejícím dvojznačné
změny, pokud jde o symboly Církve, způsobuje tento progresivistický prelát
apostazi katolíků a zapříčiňuje, že lnou k modernisticko-progresivistické
herezi. A když člověk přijme jediný bod této hereze, jak říká sv. Pius X.,
vyžadují i všechny ostatní stejné přijetí. Ti, kteří následují tohoto preláta,
který hovoří tímto způsobem, ztrácejí katolickou Víru.
Prosme Pannu
Marii, aby se za nás přimlouvala, abychom my, jako praví katolíci, nepodléhali
prudkému útoku nejhorší hereze všech dob prezentované v nejmocnější a
nejdovednější formě v dějinách.
Zdroj: Tradition
In Action
Překlad: D.
Grof