Katolická
Církev a antisemitismus (1953)
P. Denis
Fahey
Význam
antisemitismu
Po tom všem, co již bylo [v knize]
řečeno, bude snadné se vypořádat s otázkou antisemitismu. Co tento termín
znamená? Znamená nenávist k Židům jakožto rase. Židé však toto slovo používají,
aby jím označili jakoukoliv formu opozice
vůči sobě, a neustále se s tímto termínem snaží spojovat iracionalitu a
nedostatek vyváženosti. Zjevně chtějí, aby svět věřil, že kdokoliv se staví
proti židovským aspiracím, je více či méně duševně vyšinutý.
Prvně se musí poznamenat, že termín
je také příliš široký a příliš volný. Arabové jsou bezpochyby Semité. Přesto
jsou Arabové v Palestině kvůli své opozici vůči židovské nadvládě
antisemité.
Za druhé, protože se musíme udatně
stavět za práva Krista Krále, pravého nadpřirozeného Mesiáše, a usilovat o to,
aby nadpřirozený duch Mystického Těla znovu prostoupil společnost, musíme
bojovat proti židovským snahám proniknout svět naturalismem. V tomto
smyslu, protože existuje jediný Boží plán řádu ve světě, každý duševně zdravý
myslitel musí být antisemitou. The Jewish
World (Židovský svět) z 9. dubna 1883 obsahoval následující program:
„Velkým ideálem judaismu je ... aby celý svět byl prodchnut židovským učením a
aby v univerzálním Bratrstvu národů – ve skutečnosti větším judaismu –
zmizely všechny oddělené rasy a náboženství.“ To sebou nese eliminaci
nadpřirozeného Mesiáše a zmizení Mystického Těla Kristova, katolické Církve.
Židé nesmí být překvapeni, že takové ambice vyvolávají „antisemitismus“. Tento
program je výzvou katolické Církvi na souboj na život a na smrt.
Postoj
Církve v této věci
Katolická Církev odsuzuje nenávist a
nedostatek lásky mezi národy, stejně jako je odsuzuje mezi jednotlivci. Skrze
přirozenost jsme bratry a skrze nadpřirozenost, Boží Život milosti, jsme sjednoceni
v bratrství, které je ještě nekonečně ušlechtilejší. „Nad bratrstvím
lidskosti a vlasti,“ řekl papež Pius XI., „existuje bratrství, které je
nekonečně posvátnější a drahocennější, bratrství, které nás sjednocuje v Kristu,
našem Vykupiteli, konkrétně naše příbuznost v katolické Církvi, Mystickém
Těle Krista samotného.“ (1)
Církev odsuzuje zvláště nenávist
k Židům. Proč je nenávist k židovské rase jako takové zvláště
odporná? Protože oni jsou národem a rasou, v níž se Slovo stalo Tělem. Náš
Pán je Žid z rodu Davidova. Katolíci tuto nenávist obvykle označují
termínem „antisemitismus“. (2)
Vezmeme-li v potaz odsouzení
německých rasových teorií encyklikou O
pronásledování Církve v Německu a v dopise Posvátné kongregace
seminářů z dubna 1938, musí být současná nacionálně socialistická nenávist
k židovské rase odsouzena ještě přísněji, protože je založena na rouhavých
a heretických předpokladech. (3)
Musí se však spolu s autorem
článku Juifs et Chrétienes v Dictionnaire Apologétique de la Foi
Chrétienne poznamenat, že Církev promlouvala pro i proti Židům. Na jednu
stranu Církev hovořila pro Židy, aby chránila jejich osoby a jejich bohoslužbu
před nespravedlivými útoky. Vždy odsuzovala násilné činy proti Židům a
respektovala svobodu jejich svědomí a dovolovala svobodu pro jejich kult. Na
druhou stranu Církev hovořila proti Židům, když chtěli vnutit své jho věřícím a
provokovat odpadlictví. Vždy usilovala o to chránit věřící od jejich nákazy.
Protože zkušenost v minulých stoletích ukázala, že když Židé uspěli při
získávání vysokých státních úřadů, zneužívali svou moc k újmě katolíků,
Církev se vždy snažila zamezit katolíkům, aby se dostali pod jejich jho. Bylo
jim zakázáno obracet na víru a nebylo jim dovoleno mít křesťany za otroky či
sluhy.
Na jednu stranu Církev odsuzuje
rasovou nenávist obecně a nenávist k rase Vykupitele zvlášť. Na druhou
stranu Církev, jak jsme viděli, trvá na povinnosti bojovat s naturalismem
ve veřejném i soukromém životě a schvaluje lásku k rodné zemi a velebí
pravé nadpřirozené vlastenectví. Máme právo a povinnost bránit svou zemi a svůj
národ proti nespravedlivé agresi ze strany jiného národa. Tato povinnost je
ještě naléhavější, když je otázkou věrnosti naší země Kristu Králi. Musíme
proto bojovat proti naturalismu obecně vždy a všude a musíme být bdělí, pokud
jde o naturalismus židovského národa zvláště. Neúnavná energie s jakou
Jeho vlastní národ uskutečňuje likvidaci vlivu nadpřirozeného života, je
dvojnásob bolestná pro Nejsvětější Srdce Našeho Pána. Boj proti naturalismu
obecně a tudíž i proti organizovanému naturalismu židovského národa, je na nás
požadován například papežem Lvem XIII. (Tametsi,
1900) a papežem Piem XI. (Quas Primas,
1925 a Quadragesimo Anno, 1931).
Výslovně jsme před židovským
naturalismem varováni v celé řadě papežských dokumentů citovaných papežem
Benediktem XIV. v encyklice A Quo
Primum (1751). „Pokud jde o nás,“ píše tento učený papež, „v této věci,
stejně jako ve všech jiných, následujeme linii jednání přijatou našimi
ctihodnými předchůdci, římskými papeži. Alexandr III. (1159-1181) křesťanům pod
přísnými tresty zakázal vstupovat do služby k Židům na jakkoliv dlouhou
dobu nebo se stávat domácími sluhy v jejich domácnostech.“ „Neměli by,“
napsal, „sloužit Židům za úplatu trvalým způsobem.“ Tentýž papež vysvětluje
důvod pro tento zákaz následovně: „Náš způsob života a způsob života Židů jsou
naprosto odlišné a Židé snadno obrátí duše prostého lidu ke své pověře a
nevíře, jestliže takoví lidé žijí v trvalém a blízkém vztahu s nimi.“
Tento citát týkající se Židů se nachází v dekretálu Ad haec. Inocenc II. (1198-1216), poté, co se zmínil, že Židé jsou
přijímáni křesťany do svých měst, varoval křesťany, že způsob a podmínky
přijetí by měly být takové, aby Židům zabránily oplácet zlým za dobré: „Když
jsou tedy z lítosti přijati do důvěrného styku s křesťany, oplácejí
svým hostitelům, jak říká přísloví, po způsobu krysy chycené do pytle nebo hada
na prsou nebo žhavým cejchem v tříslech“ Tentýž papež říká, že Židům pasuje
sloužit křesťanům, ale nikoliv křesťanům sloužit Židům a dodává: „Synové
svobodné ženy by neměli sloužit synům nevolnice. Naopak, Židé jako sluhové
odmítnutí tím Spasitelem, jehož smrt škodolibě zosnovali, by se měli uznat, ve
skutečnosti i skutkem, za sluhy těch, které smrt Krista osvobodila, protože to
z nich učinilo nevolníky.“ Tato slova si lze přečíst v dekretálu Etsi Judaeos. Podobně v jiném
dekretálu Cum sit nimis, pod stejným
nadpisem De Judaeis et Saracenis (O
Židech a Saracénech) zakazuje, aby byly veřejné posty svěřovány Židům:
„Zakazujeme veřejná jmenování Židů, protože mají užitek z takto jim
poskytnutých příležitostí, aby se ukázali nenávistně nepřátelskými vůči
křesťanům... Kdyby se kdokoliv měl zeptat, co je apoštolským stolcem zakázáno
Židům dlícím v týchž městech jako křesťané...stačí mu jen si přečíst
konstituce římských papežů, našich předchůdců, Mikuláše IV. (1288-1294); Pavla
IV. (1555-1559); svatého Pia V. (1566-1572); Řehoře XIII. (1572-1585) a
Klementa VIII. (1592-1605), jež jsou snadno dostupné, protože se nacházejí
v Bullarium Romanum.“
Tváří v tvář židovskému
naturalismu tedy musíme vyhlásit nadvládu nadpřirozeného života Mystického Těla,
skrze nějž jsme duchovními potomky Abrahama, nad přirozeným životem tělesných
Abrahámových potomků a stejně tak nad každou formou národního života. (4)
Tváří v tvář Rosenbergově
naturalistickému zbožštění německé rasy a jeho odmítnutí židovské krve jako
otrávené, musíme prohlásit, že Mystické Tělo Kristovo je jedinou Bohem
ustanovenou nadpřirozenou společností, v níž všichni, jak Židé, tak
pohané, Němci i ti, kdo nejsou Němci, nalézají vykoupení. Musíme nekompromisně
prohlásit, že tato nadpřirozená společnost, z níž je krev života
posvěcující milostí, je nesrovnatelně nadřazená každému národu a každé rase.
Jako si Abraham svou vírou a poslušností zasloužil být předchůdcem Hlavy
vykoupeného lidstva, který byl tedy židovské krve, tak my svou vírou a
poslušností jsme jeho duchovními potomky, duchovně Semity, údy Mystického Těla
jeho sémě. To papež Pius XI. zdůraznil, když použil vyjádření: „Antisemitismus
je nepřípustný. Duchovně jsme Semité,“ promlouval k belgickým účastníkům
poutě v září 1938. (5) Vyjádření papeže Pia XI. k židovským kněžím
konvertitům, otcům Lémannovým: „Vy jste syny Abrahama a já také.“ (6)
Vyjádření užité papežem Piem XI.
bylo často citováno, vlastně tak často, že má člověk sklon k podezření, že
je používáno jako propaganda s vyhlídkou na zdůrazňování jednoho aspektu
této otázky, zvláště když člověk zřídkakdy nachází jakoukoliv zmínku o předešlé
části papežova proslovu. Papež Pius XI. také řekl: „Pro křesťany je nemožné být
antisemity, ale uznáváme, že každý má právo se bránit, jinak řečeno, činit bezpečnostní
opatření na svou ochranu před vším, co ohrožuje jeho legitimní zájmy.“ Tak
v tomto prohlášení papeže Pia XI. (7) nacházíme dva proudy, které po
staletí plynou oficiálními deklaracemi Svatého stolce a týkají se Židů. Na
jednu stranu svrchovaní pontifikové usilují o to, aby chránili Židy před
fyzickým násilím a zabezpečili úctu pro jejich rodinný život a jejich
bohoslužbu jakožto život a bohoslužbu lidských osob. Na druhou stranu mají
nepřetržitě za cíl ochranu křesťanů před zamořením židovským naturalismem a
snaží se zabránit Židům získat kontrolu nad křesťany. Existence toho druhého
musí být silně zdůrazněna, protože se to do určité míry v poslední době
ztratilo ze zřetele. Katolíci se musí důvěrně seznámit nejen s opakovanými
papežskými odsouzeními Talmudu, ale i s opatřeními přijatými ze strany
svrchovaných ponitifiků k ochraně společnosti před zásahy židovského
naturalismu. Jinak se vystaví riziku, že se bude o papeži sv. Piu V. a papeži
Benediktu XIV. například hovořit jako o antisemitech a ukazovat se jejich
neznalost smyslu nadpřirozeného života a vlády Krista Krále nad společností.
Vysvětlení
přetrvávajícího odporu k Židům
Co je však důvodem zvláštního
přetrvávajícího odporu k Židům? Rozhodujícím důvodem je jejich překroucení
nadpřirozeného poslání, jež jako národ obdrželi od Boha. Byli předurčeni být posly
Božího Života milosti pro svět. Nenaslouchali Našemu Pánu, když k nim
hovořil o realitě vyššího života a o vyšší jednotě pro národy světa než je jejich
národní život a jednota vnucená jejich národem. Židé jako národ odmítli pomoci
při budování nadpřirozeného Mystického Těla Kristova, do nějž byly všechny
národy pozvány vstoupit. „V době Našeho Pána,“ píše Pére Lagrange, O.P., „nebyl
Talmud ještě sepsán, ale jeho duch již oživoval izraelské učence.“ (8) Je to
onen duch sebestředné pýchy a pohrdání, kvůli tomu, že jsou Bohem zvlášť
upřednostňovaným národem, který vyvolal odpor národů vůči Židům před příchodem
Krista. Je to Talmud, který mezi nimi od té doby udržoval tuto organizovanou
pýchu a systematické pohrdání. Toto překroucení normálního vztahu národa
k jiným národům je mravně nevyhnutelným výsledkem jejich odmítnutí
přijmout Boží plán pro řád ve světě. Opozice vůči Bohu a odmítnutí milosti
vedlo k úpadku. Morálně špatné se pro myšlení trvale odporující Bohu a
jedinému Zprostředkovateli, Kristu Ježíši, stává správným.
Výsledek židovské opozice vůči
Božímu plánu se může shrnout následovně: „Když dnes uvážíme opozici židovského
národa vůči Mystickému Tělu Krista od Kalvárie, nalezneme ji kodifikovanou a takříkajíc
vykrystalizovanou v Talmudu a Kabbale. Talmud obsahuje především, avšak ne
výlučně, odchylky od řádu světa, pokud jde o organizaci společnosti
(společenský život). Strašlivá pýcha židovského plemene, díky tomu, že snížili
a zkazili ideu poslání, k němuž je Bůh povolal, je tam velice viditelná.
Zatímco Talmud reprezentuje kodifikaci židovské opozice vůči Kristově vládě,
Kabbala spíše odráží opozici vůči Kristově kněžství. V tom druhém vidíme
především, avšak ne výlučně, odchylky od řádu, jež vyvstaly mezi Židy, pokud
jde o mystickou jednotu s Bohem a duchovním životem kvůli jejich trvalému
nedostatku podrobení se Bohu a Ježíši Kristu, kterého poslal. Odmítnutí
přijmout Boží Život nabídnutý Naším Pánem vyústilo ve zbožštění přirozených sil
člověka. Kabbala poskytuje klíč k panteismu svobodných zednářů, teosofii a
jiným okultním společnostem, jež svým adeptům slibují odhalit tajemství vyššího
života. (9)
Poznámky:
1) Alokuce ke
španělským uprchlíkům, 14. září 1936
2) Srovnej
dokument Kongregace posvátného Officia citovaný již na str. 75.
3) Srovnej
kapitola III, str. 43-44.
4) „Ne všichni
z Izraele jsou totiž Izrael. Ne všichni jsou jeho dětmi jen proto, že jsou
símě Abrahamovo.“ (Ř IX, 6,7)
5) Francouzský
časopis La Croix ze 17. září 1938
uvedl, že když Pius XI. otevíral Misál, který mu nabídli nějací belgičtí
poutníci, přečetl modlitbu v latině Supra
quae propitio. atd. z mešního kánonu. V češtině zní tato modlitba
následovně: „Na něž s milostivou a
vlídnou tváří rač shlédnouti a je sobě oblíbiti, jakož jsi sobě ráčil oblíbit
dary spravedlivého sluhy svého Abela a oběť Praotce našeho Abrahama a onu
svatou oběť, neposkvrněnou obětinu, kterou tobě přinesl nejvyšší kněz tvůj
Melchisedech.“ Papež pak pokračoval a řekl: „Antisemitismus je neslučitelný
s nádhernými idejemi a pravdami vyjádřenými v tomto textu. My
křesťané se nikterak nemůžeme podílet na takovém hnutí...ne, pro křesťany je
nemožné podílet se na antisemitismu. Uznáváme, že každý má právo se bránit,
jinak řečeno, činit bezpečnostní opatření na svou ochranu před vším, co
ohrožuje jeho legitimní zájmy. Ale antisemitismus je nepřípustný. Duchovně jsme
Semité.“
6) „Vos estis
filii Abrahae et ego.“ Je to otci Lémannovými citováno v knize La Cause des restes d´Israel introduite au
Concile Oecuménique du Vatican.
7) Antifon
v Magnificat prvních nešpor neděle Quinquagesima vyjadřuje stručným
způsobem tutéž ideu. Je následující: „Vznešený Abraham, Otec naší Víry,
obětoval zápalnou oběť na oltáři namísto svého syna.“ Srovnej text Gal. III,
29: „A když jste Kristovi, jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení.“ M.
Drach cituje tento text, když promlouvá ke svým druhům Izraelitům a říká: „Jen
skrze Ježíše můžete být dětmi Abrahamovými.“ (L´Harmonie entre l´Eglise et la Synagogue, sv. I, str. 25)
8) L´Evangile de Jésus-Christ, str. 463.
9) The Mystical Body of Christ in the Modern World, str. 75,
76.
Zdroj: P.
Denis Fahey, The Kingship of Christ and The Conversion of the Jewish Nation,
1953, kapitola VI, str. 78-85
Překlad: D.
Grof