O účincích svátosti posledního
pomazání (1903)
Pane sestup,
prve nežli umře syn můj. (Jan 4, 49).
Šťasten byl
zajisté otec, o němž mluví dnešní svaté evangelium [pozn. ed.: kázání je
z dvacáté neděle po sv. Duchu]. Byl úředníkem královským; proto byl také
vážen a netrpěl nouzi, nýbrž naopak žil v blahobytu. Ale nemoc zákeřná
zachvátila syna jeho a to tak, že se obával, že zemře. Slyšel zajisté mnoho o
Kristu Pánu, že nemocné uzdravuje, mrtvé křísí, a pomáhá v bídě veškeré; proto
spěchá k tomu dobrodinci; věří, že tolik dobrodiní vykonal, a doufá, že vykoná
také to, za které prosí on. Víra jeho byla ovšem z počátku nedokonalá, an se
domníval, že má-li uzdraviti Pán jeho syna, musí k němu přijíti; ale Kristus
Pán svou milostí tuto víru zdokonalil tak, že úředník královský věří, že syn
jeho jest zdráv, jak řekl Pán, ačkoliv se nestalo po jeho vůli, Pán do jeho
domu nevešel.
Jak byl nyní
šťasten! Syn byl zdráv, a on si získal před Pánem Ježíšem tolik milosti, že
uvěřil v Krista jako v Boha nejen sám, nýbrž celý dům jeho s ním. Jak šťastná
byla tedy nemoc synova pro otce a pro celou rodinu! A čím se stala tak
šťastnou? Tím, že se otec obrátil ještě v čas s prosbou o pomoc k Pánu Ježíši.
A tak si od
nás přeje Pán Ježíš ode všech. On ustanovil
zvláštní prostředek, ve kterém se má jak těžce nemocný, tak jeho příbuzní a
domácí obrátiti o pomoc ku Pánu Ježíši, a tento prostředek jest svátost posledního pomazání. A jako
prosil onen královský úředník, aby k němu přišel Pán, dříve nežli zemře syn
jeho, tak se mají starati jak nemocný tak také ti, kdo kolem něho jsou, aby k
němu zavítal Pán Ježíš dříve nežli by umřel.
Avšak
bohužel, jak často se stává, že si lidé Pána Ježíše v této době tak důležité a
rozhodující o celé věčnosti buď ani nevšímají, nebo že někteří svátost
posledního pomazání tak daleko odkládají, že kněz přichází, když nemocný jest
již mrtev, tak že se někdy musí kněz od nemocného tak vrátiti, jak k němu
přišel, nebo musí mu uděliti jenom poslední pomazání a to někdy ještě s obavou,
jestli člověk, k němuž byl volán, byl ještě schopen tuto svátost přijmouti.
Proč lidé odkládají svátost posledního
pomazání tak často, proč se tu nechovají za příkladem úředníka královského,
který volal: „Pane, sestup, než umře syn můj“? Příčiny mohou býti a také jsou
rozličné; jednou a to zajisté velmi důležitou jest také ta, že neznají nebo
nepamatují, proč Pán Ježíš ustanovil svátost posledního pomazání, čili že nepamatují, co tato svátost působí.
Bude tedy s prospěchem, když promluvím o účincích svátosti posledního pomazání.
Poněvadž
poslední pomazání jest od Krista Pána ustanoveno proto, aby nám bylo posilou a
pomocí v době pro každého člověka nejdůležitější, to jest v době těžké nemoci,
která hrozí smrtí, jsou účinky jeho mnohé a účelu, pro který jest ustanoveno,
také přiměřené.
1. Poněvadž
jest poslední pomazání svátost, musí nevyhnutelně působiti to, co působí každá
svátost, totiž posvěcující milost Boží.
Neudílí však pravidelně tuto milost, nýbrž jenom ji v nemocném rozmnožuje, čili není to svátost
mrtvých, nýbrž svátost živých. Tak učila a učí církev vždycky; proto také když
jen poněkud nemocný může, nepřijímá nejprve svátost posledního pomazání, nýbrž napřed přijímá svátost pokání a Nejsvětější
Svátost Oltářní. Veliký učitel církevní sv. Tomáš Akvinský vysvětluje
pravdu, že svátost posledního pomazání neudílí pravidelně posvěcující milost
Boží, nýbrž jenom ji rozmnožuje, tím, že praví, že tato svátost jest Kristem
Pánem ustanovena vlastně jako lék; a poněvadž může lék prospěti pravidelně
jenom tomu člověku, který jest nemocen třeba velmi těžce, ale přece žije, tak
praví, může svátost posledního pomazání pravidelně prospěti těm, kteří duševně
žijí, čili nacházejí se v stavu
posvěcující milosti Boží. Praví týž světec dále, že jako na křtu svatém se
člověk duševně znova rodí a ve svátosti pokání z mrtvých vstává: tak se ve
svátosti posledního pomazání pravidelně jenom pozdravuje.
Z toho
vidíme, jak důležito jest dbáti o to, aby se nemocný mohl před posledním pomazáním řádně a platně vyzpovídati, aby přijal
svátost pokání, a proto také, jak důležito jest volati kněze k nemocnému v čas
a ne teprve tu, když nemoc již tak pokročila, že se nemocný ani zpovídati nemůže.
Na některých místech, zejména v městech, jest bohužel hříšným obyčejem, že
odkládají se zaopatřením nemocného tak dlouho, až nemocný o sobě neví, aby se
prý nepolekal; nechtějí totiž připustiti, aby lidé řekli, že nechali své
nemocné zemříti bez zaopatření, ale nechtějí také, aby vše vykonáno bylo dle
předpisů svaté církve, ano samého Krista. Takovým jednáním mohou oklamati lidi
a snad i sebe, že se domnívají, že byl nemocný řádně zaopatřen, ale Boha
neoklamou; Ten ví docela dobře, co se stalo, a ví také docela dobře, kdo jest
tím vinen, že nebyl nemocný zaopatřen řádně, a také s každým jednou podle toho
spravedlivě naloží.
2. Ačkoliv
svátost posledního pomazání nepůsobí
řádně odpuštění hříchů smrtelných, přece působí toto odpuštění mimořádně. Svatý apoštol Jakub mluvě o ustanovení této
svátosti Kristem Pánem praví: „A jestliže jest v hříších, budou mu odpuštěny.“
(5, 15). Slova tato musí se naplňovati ve smyslu úplném aspoň někdy. A proto
učí učitelé církevní, že působí svátost posledního pomazání odpuštění hříchů i
smrtelných, aspoň tu, když se z nich
nemocný bez své viny zpovídati nemůže. Jest však i v tom případě
nevyhnutelně potřebí, aby nemocný nad těmito hříchy vzbudil aspoň lítost nedokonalou, poněvadž bez veškeré lítosti jest
odpuštění hříchů nemožné. A proto opět poznáváme, že jest nevyhnutelně potřebí
přijmouti tuto svátost v čas, aby člověk mohl aspoň tuto lítost vzbuditi.
3. Poněvadž
jest tato svátost Kristem Pánem ustanovena jako lék pro nemocné, a poněvadž
příčinou různých nemocí duševních jsou hlavně hříchy všední, záleží další
účinek svátosti posledního pomazání v tom, že působí odpuštění hříchů všedních. Vzhledem na hříchy všední platí
slova sv. Jakuba: „A jestliže jest v hříších, budou mu odpuštěny,“ ve smyslu
úplném a dokonalém. – Kdyby tato svátost neměla jiného účinku žádného než
odpuštění hříchů všedních, již z té příčiny bychom ji měli přijímati rádi a
ochotně. Neboť i hřích všední jest veliké neštěstí pro člověka, poněvadž jest
to urážka Boha, a za hřích všední budeme museti trpěti tresty časné v očistci, o kterých trestech učí svatý Augustin, že nejmenší trest očistcový jest větší a
bolestnější než největší trest a utrpení, které nás může stihnouti v tomto
životě. Pamatujme na to v nemoci své, pamatujme na to také, když navštíví nemoc
těžká naše příbuzné a známé; sami v nemoci žádejme si kněze v čas, jiným pak ho
nabízejme.
4. Další
účinek této svátosti jest, že nás osvobozuje
také od následků hříchů odpuštěných. Když Bůh odpouští i hřích, neodpouští
vždycky jeho následky všecky, totiž neodpouští všecky časné tresty, nýbrž jak
nás zjevení Boží učí, často po odpuštění hříchu i trestu věčného trestá člověka
tresty časnými. Tak, ačkoliv odpustil prvním rodičům jejich hřích i trest
věčný, nechal je trpěti po mnoho set roků rozličné tresty časné; podobně učinil
s Israelity na poušti, s Mojžíšem a Aronem, s králem Davidem a s jinými.
Mimo to;
když i člověk dosáhne odpuštění hříchu, zůstává v něm přece mnohdy náklonnost
ku zlému, totiž právě k tomu hříchu, kterému si zvykl, dále slabost ku konání
dobrého, kterému odvykl. Toto vše zůstává v nemocném, když přijal i svátost
pokání. A proto po svátosti pokání docela dobře následuje svátost posledního
pomazání, která ničí i tyto následky hříchu. Proto působí tato svátost také odpuštění časných trestů dle toho, s jakou
vroucností ji nemocný přijímá; dále dodává nemocnému síly, aby statečně bojoval proti zlým náklonnostem,
které v něm jsou, a aby rád a ochotně prospíval
v konání dobra, kterému si odvykl. – Zejména pak působí tato svátost
zvláštní milost, se kterou nemocný statečně
bojuje proti nepříteli ďáblu, který na nemocného mocně doléhá, aby ho svedl
buď k lehkomyslnosti, nebo vehnal ho do zoufalství, a aby s odevzdaností do
vůle Boží snášel všecky bolesti,
které na něho nemocí Bůh buď sesílá, nebo dopouští. Tento účinek svátosti
posledního pomazání vyjadřuje svatý apoštol Jakub slovy: „A polehčí jemu Pán.“
Polehčí mu, že bude nemoc trpělivěji snášeti; polehčí mu, že bude přes to, že
jest tělesně sláb, duchem přece statečně a snadno bojovati proti všem
nepřátelům svého spasení, aby mohl na konci svého života říci se svatým Pavlem:
„Dobrý boj jsem bojoval.“ (II. Tim. 4, 7).
5. Konečně
působí tato svátost také zdraví tělesné,
bude-li to ku spasení nemocného, nebo když mu to v dosažení spasení nebude
aspoň překážeti. Patrno jest to ze slov svatého apoštola Jakuba: „A modlitba
víry uzdraví nemocného.“ Mimo to i ze slov Kristových, kterými naznačil, jak
budou moci lidé poznati Jeho pravé učedníky; vždyť o nich mezi jiným řekl: „Na
nemocné budou ruce vzkládati, a ti se dobře míti budou.“ (Mar. 16, 18). –
Zejména z tohoto účinku poznáváme, jak bloudí ti lidé, kteří se posledního
pomazání bojí jako posla jisté smrti. Pán Ježíš ho neustanovil pro smrt, nýbrž
jako duchovní prostředek uzdravení.
Nepůsobí ovšem tento prostředek zázračně, nýbrž jest to prostředek řádný, ovšem
nadpřirozený. Proto působí poslední pomazání zdraví tělesné tu, když není ještě potřebí k jeho dosažení
zázraků; a proto opět poznáváme, že nemá žádný nemocný tuto svátost
odkládati až na tu dobu, kdy by ho mohl zachrániti jenom zázrak. Ano jako
voláme lékaře pozemského a máme ho povolati k sobě tu, když jest nemoc
povážlivá, a není smrt ještě jistá, poněvadž tu jest vlastně lékař zbytečný:
tak si máme také povolati kněze, tohoto lékaře duchovního, v nemoci již tu,
když jest nemoc povážlivá. To platí zejména
o lidech starých, poněvadž, jak přísloví praví, stáří samo jest již nemoc.
Vědouce
tudíž, jak důležité a užitečné jsou účinky svátosti posledního pomazání, dbejme
o to, abychom jednou přijali tuto svátost
v čas sami, a nyní, kdykoliv se nám k tomu naskytne příležitost, nabádejme nemocných, aby přijali poslední
pomazání v té době, kdy jsou ještě úplně při smyslech, a kdy se mohou na
tuto svátost náležitě připraviti svátostí pokání a Nejsvětější Svátostí
Oltářní. Úředník královský volal: „Pane, sestup, prve nežli umře syn můj!“
Starejme se také my o to, aby Pán přicházel do příbytků našich nemocných a
jednou přišel do příbytku našeho, až budeme sklíčeni nemocí povážlivou, dříve,
než bychom byli neschopní přijmouti Ho náležitě, s úplným vědomím a po náležité
přípravě.
Jeden
dějepisec vypravuje následující příklad. Zbožný vojín upadl do těžké nemoci.
Požádal manželku svou, aby mu zavolala kněze. Stalo se tak. Přijal svátost
pokání a Velebnou Svátost Oltářní. Poněvadž nechtěla manželka, aby poznal pravý
stav své nemoci, že totiž smrt jest blízká, a chtěla ho klamati, jako by
nehrozilo nebezpečenství smrti, nedovolila, aby přijal svátost posledního
pomazání, tvrdíc, že toho není potřebí. Když se však nemocnému tak přitížilo,
že o sobě nevěděl, zavolala narychlo kněze, který udělil nemocnému poslední
pomazání. Na to přišel nemocný za několik hodin k vědomí. I zvolal v tomto
stavu ku své ženě: „Nešťastnice! Proč jsi nedovolila, abych přijal svátost
posledního pomazání v úplném vědomí? Kdybych tak byl učinil, byl bych si
zbožnými modlitbami vyprosil toho, že bych byl býval jen krátký čas v očistci;
poněvadž jsem však přijal tuto svátost bez vědomí, budu museti po dlouhá léta
trpěti v očistci. A tebe potrestá za tvůj hřích Bůh tím, že budeš dnou sklíčena
po celý život svůj.“ Za krátkou dobu na to nemocný zemřel, a manželka skutečně
po několika nedělích sklíčena byla dnou, ze které jí nepomohl nikdo.
Neodkládejme
tedy ani my se svátostí posledního pomazání, nýbrž hleďme, aby nemocní byli zaopatřováni v čas. Tím
nejlépe prospějeme nejen jim, nýbrž také sobě, a zajistíme si tak blaženost
věčnou. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 629
Zpracoval: Jakub
Albert