Několik historických lží o Janu Husovi (1948)
I. Hus se
narodil v Husinci u Prachatic
Jan Hus se
narodil asi roku 1371, a to nikoliv v Husinci u Prachatic, jak se donedávna
obecně věřilo [a stále věří], nýbrž v Husinci u Klecan. Eneáš Sylvius o něm napsal, že pochází „ex villa Hus“, t. j. ze vsi
Husince. Jihočeský Husinec byl městečkem s tržním právem, a taková osada sluje
kronikářům vždy oppidum, nikoliv villa. Husinec klecanský měl jen tři poddanské
usedlosti a byl majetkem svatojirských jeptišek.
Když M. Konác z Hodišťkova r. 1510 vydal
Sylviovu „Českou kronyku“, leccos v překladě poopravil, zvláště pro ostré
výrazy proti husitskému kacířství volil obraty nezávadné; ale údaj o jeho
rodišti nechal nezměněný, že podle „vesnice Hus“ jméno přijal.
Nově
objevené prameny zprávu Sylviovu potvrdily. Nibling, opat kláštera v Ebrachu u Bamberka, jenž byl v Kostnici
členem komise vyšetřující Husa, napsal o něm, že je narozen „ex villa Bohemia
eprope Pragam, quaedicitur Huss“ – v české vsi blízko Prahy jménem Husinec. V
Ebrachu zemřel opat a tři mniši cisterckého kláštera v Nepomuku, kteří se do
Ebrachu byli utekli, když byl nepomucký klášter od husitů zničen, takže
kronikář Nibling byl zpraven od svědku přicházejících z Čech.
Dále
brněnský augustinián Jaroslav Haura,
rozený v Týnci nad Vltavou, v kronice psané r. 1744 o Husovi poznamenává:
„Johannes Hussnatus Boemus de pago Hussinecz dicto non procul Praga“, t. j. Jan
Hus rodem Čech ze vsi Husince nedaleko Prahy. Mimoto vypráví, že sám r. 1722
byl v jeho rodišti, a že na návsi viděl kamennou podobu velké husy. (A.
Neumann, Hlídka 1924, 424)
Konečně Meisterlin, měšťan norimberský,
dosvědčuje ve své kronice r. 1488, že Hus pochází ze vsi (aus dem Dorf Hussund von
armen Leuten). Též je jisto, že Hus již jako hoch studoval v Praze. Dosud jeden
vrch u Husince klecanského sluje „Na kazatelně“, na němž snad Hus lidu kázal,
když opustil Prahu. Na Kralupsku ještě nedávno hoši zpívali: „Nedaleko Prahy
stoji Husinec, kde byl zrozen Jan Hus, český vlastenec.“ (Hlídka 1930, 252) Mimo tyto je ještě několik jiných dokladů. (A.
Neumann, Čes. Slov. Bohověd. V, 133)
Augustin Sedláček, v českých dějinách velká autorita,
jednou v důvěrném rozhovoru ve lnářském klášteře prohodil: „My, čeští
historikové, víme, že Hus pocházel ze zchudlé zemanské rodiny, a to z Husince u
Prahy; ale nemůžeme s tím na veřejnost, protože by nás národ za to… utloukl.“ (Hlídka 1934, 411) A chápeme proč. V
šumavském Husinci se ukazuje rodný domek s pamětní deskou a vedle něho stojí
protestantská modlitebna. R. 1869 se tam za velké účasti oslavovalo 500 leté
výročí jeho narození. „Husova světnička“ je plná věnců, návštěvníci se zapisují
do pamětní knihy a nelítostně střeží relikvie z almárky, v níž student Hus
míval knihy. Na cestě do Prachatic je skála a na ní se ukazoval otisk hlavy,
jejž tam zanechal student Hus. Tedy hotové poutní místo, jež tradice obetkala
legendárním předivem, cíl přemnohých poutníků, kteří se v skrovném pokojíku
cítili ovanuti duchem velkého reformátora. A nyní na základě údajů, jež
zanechali katoličtí kronikáři, věda tuto jihočeskou pohádku vyvrací, usvědčuje
Husovy ctitele z klamu a bludu a husineckou svatyňku jim do základů boří!
II. Hus byl asketického vzezření
Na
náměstích, ulicích i ve školních knihách se nám naskytují vyhublé, přísné,
postem a bděním zmořené podoby a nápis pod nimi hlásá, že umělec chtěl
znázornit Husa. Hodnověrné prameny však nám o jeho podobě praví něco zcela
jiného. Když byl betlémský kazatel roku 1412 nucen odejít z Prahy na venkov,
pokoušel se působit jako misionář, kraje sem tam procházející. Učinil však
smutnou zkušenost. Z Kozího si stěžoval listem nejvyšším zemským úředníkům
takto: „Ježíš kázat šel jest, ne pyšně jel, jako nynější kněžie jezdí. I já pohříchu
jezdím a v tom svou nestatečnost vyznávám, že nechodím pěš kázat, jak můj
Vykupitel chodil; nevím, pomůž-li mi to, že bych pěš tak daleko a tak brzo
nemohl přijíti.“ (Palacký, Documenta 721) Augustin
Sedláček k těmto slovům poznamenává: „Odtud (z Kozího) do okolí jezdil
kázat, lituje, že pro tloušťku těla nemohl pěšky choditi, jako činil Pán
Ježíš.“ (Průvodce po památ. míst. okolí tábor., 15)
Ponětí o
Husově podobě se udrželo i v lidové tradici jižních Čech. Když Hus vycházel z
Kozí lidu kázat, opírával prý se o lípu, poněvadž byl postavy otylé a volný
postoj ho namáhal. Tradici zjistil profesor
Bernard, správce táborského musea; podle něho ji poznamenal Karel Rais.
(Trochu vřesu, 74) Též na nejstarších obrazech je Hus znázorněn jako obtloustlý
duchovní a bezvousý. Husova podoba se obestírá legendárním leskem k svádění
prostoduchých lidí. Je to však podoba vylhaná a falešná, právě tak, jak ono
poutní místo u Prachatic.
III. Hus měl značné nadání
R. 1393 byl
[Hus] povýšen na bakaláře, r. 1396 na mistra svobodných umění neboli filosofie.
V seznamu kandidátů, upraveném podle prospěchu je uveden Hus mezi 22 bakaláři
na šestém, mezi 16 mistry na desátém místě. (V. Flajšhans, M. Jan Hus, 1901,
68, 74) To by svědčilo o prostředním nadání.
Dokud byli
Stanislav a Páleč ve straně viklefské, byli oni jejími vůdci. Hus jimi byl
zastíněn, poněvadž se jim duchem nevyrovnal. Stanislav a Páleč se vymkli ze
svůdných sítí oxfordského sofisty a vystřízlivěli z opojení, jež přinášela
četba jeho knih a důkazů zdánlivě pádných. Hus však, jenž byl k studiu Viklefa
přiveden Stanislavem a z uznalosti jej proto vychvaloval do nebe, nyní svého
učitele nejen nenásledoval, naopak po jeho odchodu sám postoupil v čelo strany.
IV. Hus byl chudým duchovním
Hus slovem i
písmem hlásal, že duchovní mají být chudí jako Kristus a apoštolé. Bude-li
církev chudá, bude i reformována; přestane svatokupectví a lakomství a do řad
chudého kněžstva přestanou se tlačit lidé nepovolaní. „Psi se o kost hryzú,“
píše v Postile,„vezmi kosť a přestanúť; nebuď zbožie u kostela, a nenalezneš k
němu kniěžka“ (K. J. Erben, M. Jana Husi Sebrané spisy české II, 81) Tento
ideální názor na církev se zdá svědčit o nejvznešenějších záměrech a
nejryzejších úmyslech betlémského kazatele, jenž se za jejich provedení pustil
v nerovný, ale slavný boj proti zesvětštělému a bohatému kléru. To se ovšem
zdá; ale skutečnost byla zcela jiná.
Flajšhans vypočetl, že Hus měl mimo celé
zaopatření 60 kop ročních důchodu, jež mu zbývaly skoro čisté. Píše doslovně
takto: „Časem domohl se Hus slušného blahobytu; příjmy jeho rostly jednak z tax
universitních, jednak z důchodů kaple betlémské, leccos mu vynášela příprava
bakalaureandů a magistrandů, něco měl ze studentů betlémských – a tak vidíme,
že Hus nabývá i slušného jmění… Počítáme-li příjmy Husovy všechny (k úroku z
kaple ještě taxy universitní, platy žáků, nadace za mše, služné dvorní…),
dostáváme ročně asi 60 kop, jež Husovi zbývaly skoro čisté: kaple mu dávala
skoro úplné zaopatření.“ (M. Jan Hus, 143) Autor vydal dílo o Husovi r. 1901 a
tehdy cenil 60 kop grošů na 6 000 K, což by po první světové válce činilo skoro
60 000 Kč. Též Pekař odhadoval tehdejší kopu grošů zhruba na 1000 Kč. (Žižka
II, 6) Říšští poslanci naší republiky si odhlasovali r. 1919 60 000 Kč ročního
služného; Hus měl nadto celé zaopatření.
Za Václava
IV. náležela u nás církvi asi třetina vší půdy; je to zajisté mnoho. Hus
vybízel krále a pány, ať církevní zboží zaberou, a oni ho poslechli. Bylo by
vděčnou úlohou, vypočítat, kolik čistého toto církevní jmění tehdy vynášelo.
Nepochybná pravda však je, že kdyby každý kněz byl měl toliké příjmy jako Hus,
že by to ohromné církevní zboží daleko nebylo stačilo. Mendikanti, to jest
dominikáni a františkáni, neměli žádných příjmů, ti žili v naprosté chudobě.
Dosti bylo kněží potulných, kteří se žádného obročí nedopídili, a jen málo bylo
beneficií, jež by se výnosností rovnala Husovým nebo je převyšovala.
Každý vidí,
že Hus od velkého církevního koláče nebyl odstrkován. Z církevních podpor
vystudoval, a když dospěl, bylo mu přáno. Již v 30. roce postoupil mezi
nejbohatší duchovní. Co Hus, hlasatel reformy, dovolil sám sobě, to jistě
nemínil odepřít jiným kněžím. Kdyby nynější kněžstvo se domáhalo celého
zaopatření a k tomu pro každého po 60 000 Kč a kdyby při tom troufale tvrdilo,
že žije podle zásad evangelické chudoby po příkladě prvotní církve, pak by se
naše veřejnost tázala, zda je kněžstvo při zdravém rozumu.
Člověk
vznešeného a urozeného smýšlení přeje sobě i jiným, a když chce být přísný,
začne sám u sebe. Na katolickém knězi by nazvala naše veřejnost takové jednání
pokrytectvím a farizejstvím, a jistě právem. O Husovi se však pravda zamlčuje a
překrucuje, aby jeho svatozář nepobledla. Líčí se velké bohatství církve a o
Husových důchodech se mlčí.
V. Hus právem vytýkal kněžím zlé
mravy
Nejvíce je
Hus od svých zbožňovatelů veleben pro neohroženost a přísnost, s jakou tepal
zlé mravy kněžstva, které ho proto přivedlo k pádu. Přihlédněme k věci blíže.
České kněžstvo bylo lepší než v jiných zemích, poněvadž rozkvět církevního
života se u nás dostavil později než na západě. Mimoto se u nás již od polovice
14. věku objevil obrodný a opravný proud, štípený Karlem IV. a Arnoštem,
udržovaný a prohloubený od jeho horlivých nástupců. Též úřední záznamy o
mravním stavu tehdejšího kléru ukazují, že duchovenstvo z největší části žilo
příkladně. (A. Neumann, Prameny k dějinám v době předhusitské a Husově) Také
Hus sice praví, že zná mnohé faráře, kterým není hoden obuv zouti a jichž paty
pro svaté jednání by chtěl zulíbat (V. Flajšhans, M. Jan Hus, 171), ale máme
důkazy daleko pádnější a výmluvnější. Eneáš
Sylvius v Historií české píše: „Mužové vytrvalí, kteří buď vyhnanství nebo
žalář nebo smrt pro zákon Kristův statečně podstoupili, panují s Králem svým v
nebi, a takových se zrodilo v Čechách mnoho tisíc. Neboť jako zběsilost husitů
české jméno zhanobila, tak zase stálost statečných mužů ve víře je oslavila.
Není země, z niž by za našich časů vyšlo více mučedníků Kristových jako z Čech.
(vyd. Jiřího Vičara, 6)
Duchovní
byli topeni, stínáni, upalováni, rdoušeni, hladem mořeni, za třeskuté zimy
spoutaní na led vystrčeni, byly jim ruce, uši usekávány, jazyky za živa
vyřezávány, vůbec všichni, kdo upadli Orebitům do rukou, byli do krve zraněni.
Jen z dominikánského řádu bylo umučeno 300 osob. I řeholní panny byly ukrutně
mučeny. (A. Neumann, Katoličtí mučedníci, 83) Husité se chlubili, že Žižka
vlastní rukou usmrtil tisíc duchovních. (A. Chanovský, Vestigium Boem. Piae,
143) Utrakvista Jan z Příbramě
vytýká Táborům, že „jsú kněžstva veliké množství zmordovali, spálili a zhubili.
(Pekař, Žižka, 146) Počet zabitých katolíků byl od starých spisovatelů
odhadován na 200 tisíc. (A. Chanovský, ibid.)
Důsledek
odvozený z této hrdinné statečnosti je nasnadě. Kněžstvo zpustlé, jak je líčí
Hus, nikdy se nedalo a nedá mučit a ukrutně týrat za víru, podle níž nežije;
stačilo vyslovit jméno Viklefovo a byli zachráněni. Rozmařilou Capuou nevede
cesta k vítězné palmě a míza mučednické krve neproudí ze stromu prohnilého a
ztrouchnivělého. Církev v Čechách byla kvetoucí, bujela ctnostným životem, a
proto v době pronásledování vyslala k nebi slavný voj Kristových mučedníků jako
nikdy před tím a nikdy potom, a jako v té době žádná jiná katolická země. „I
zuřili po celých Čechách i Moravě,“ píše Ondřej
z Brodu, kdys přítel Husův, „zabíjejíce muže dobré a šlechetné, a sice
především proto, že nechtěli přestoupiti k jejich pověrám.“ (A. Neumann,
Katoličtí mučedníci, 81)
Síla tohoto
důkazu ještě jasněji vysvitne ze srovnání doby husitské s luterskou. Když
Luther střásl jho řeholních slibů a oženil se s vyběhlou jeptiškou, následovali
přemnozí a přemnohé jejich smutného příkladu. Rychle svlékli a odhodili
klášterní šat a oblekše světský, spěšně vepluli do přístavu manželství. Zcela
jinak u nás za bouří husitských. Betlémský reformátor vykřičel kláštery chudé i
bohaté za přístřeší hříchu a hnízda nepravostí, a hle, skutečnost ukázala, že
to byly školy svatosti a štěpnice mučedníku. Člověk se dá týrat a zabít jen za
to, co je mu milé a podle čeho žije.
VI. Mravy osob Husovy strany byly
příkladné
[Páleč vytýkal Husovi, že] se ujímá i
nejhorších světských i duchovních osob, jen když s ním souhlasí v jeho bludném
učení, všechny bez rozdílu nazývá spravedlivými a hodnými. (Hlídka 1910, 264) Doklad Pálčova tvrzení
máme v chování Husově ke králi a jeho dvořanům, kteří byli horlivými stoupenci
jeho novot. Je známo, že jak Václav, tak i Zikmund nedělali úhonnosti svého
života zbožnému a ctnostnému otci Karlu velké cti. Jak sv. Jan Nepomucký tak i
Jan z Jenštejna Václava otcovsky napomínali, aby se polepšil a varoval se zlých
milců. (F. Stejskal, Sv. Jan Nep. I., 111) Betlémský kazatel se jich však nikdy
nedotkl ani slovíčkem. Věděl zajisté dobře, že Václav miluje „krátkou spravedlnost“
a že s ním není co žertovat. Útočil tedy rozhorleně jen proti katolickému
kněžstvu a proti klášterům. Napomenout krále k napravení života znamenalo
zbavit se mocného ochránce a dotknouti se králových křehkostí bylo pokládáno v
kruhu Husově za snižování království. (Pekař, Žižka, 235)
Je zjištěno,
že Jeronym požíval se svými přáteli
štědrého pohostinství na hradě Bítově, jehož majitel byl ve spojení s
loupeživými lapkami. Není známo, že by jej Hus byl proto pokáral. Jeronym se
přesto cítil povolán k velkému úkolu reformátora a byl Husovým nejoddanějším
přítelem a pomocníkem. (A. Neumann, Hus podle nejnovější literatury, 30) Kdežto
tedy Hus i zlé duchovní ve svém táboře přikrýval pláštěm ctnosti, útočil i na
osoby úplně bezúhonné v protivné straně, připisuje jim věci nepravdivé, klepy a
zevšeobecňuje jednotlivé přestupky. Z jeho utrhačných úst a z úst jeho
pomocníků se rozléval neutuchající kalný příval obvinění, potup a pomluv. „Kde
je kdo,“ píše Páleč, „kohos
nezhanobil, čí chování došlo před tebou milosti, kdo se dovedl skrýt před tvým
jedovatým jazykem mimo tvé spoluapoštoly? Všichni ostatní neřestní, všichni
zhoubní, jen ty s tvými spolutovaryši jsi ctnostný, jen ty vzdělaný, ty jediný
učitel v Israeli.“ (Antihus, 4) Podobně Ondřej
z Brodu vytýká bývalému příteli Husovi, že si zle vyjíždí i na pacholata,
která nepatří k sektě viklefské, ale zato přimhuřuje oči nad křivopřísežníky,
rouhači, vrahy, zloději a zhýralci, jen když se hlásí k jeho straně. (Palacký,
Documenta, 520)
Už r. 1416
si stěžuje Křišťan z Prachatic,
Husův pomocník, že na všech stranách vystupují jejich lžikněží, opilí, zhýralí
a nad míru pohoršliví, kteří káží o chudobě a chtějí míti příjmy kostelů a beze
vší práce žíti v nadbytku. (A. Neumann, Církevní jmění za doby husitské) Byli
to duchovní potulní, bez místa, kteří se vrhli na starověrné kněžstvo a
vypudili je od jejich obročí a uvázali se v ně sami. Chudobou rozuměli, jako
sám Hus, ochuzení jiných. – Asi deset let po smrti Husově psal Mikuláš Biskupec v postile o svém
táborském kněžstvu, že je mezi nim dosti těch, kteří přišli chudí, a naplnivše
měšec zlatem, hodují, opatří si drahé šaty a ožení se. (Pekař, Žižka, 137) Arnošt Denis, francouzský kalvín, jehož
láska k Husovi a husitství je velká, podal přece v zájmu pravdy o husitském kléru
a tím o výsledku Husovy reformy soud přímo zdrcující: „I nejlepší z nich neměli
žádného vzdělání, neznali ani obřadů bohoslužebných, přáli pověře a z
nevědomosti šířili nauky nejspornější. Mnozí byli poběhlíky, mnohdy zločinci
trestu uprchlými, zanedbávali všechny své povinnosti a svým osadníkům dávali
příklad nejžalostnější; ačkoli nazdařbůh byli přijímáni všichni, kdož se
nabídli, přece skoro všichni kněží spravovali dvě neb tři osady, mnozí pět i
šest. Svou rozumovou a mravní prostředností kněžstvo pozbylo vší důstojnosti a
vší neodvislosti. Ježto všechny církevní statky byly zabaveny, žili kněží jen z
almužen pánů, kteří s nimi zacházeli jako se sluhy, najímajíce je na určitou
dobu – i na čtvrt léta… (Konec samostatnosti české I., 313)
VII. Zikmundův gleit zaručoval
Husovi návrat z Kostnice
Hus se měl
držet Zikmunda a v jeho průvodu přijít na koncil. Jeho uvězněním byl ovšem
gleit porušen, ale nesmí se zapomínat, že Zikmund v něm něco slíbil, co nebylo
v jeho moci. Lidé podezřelí z kacířství měli být podle církevního práva
uvězněni a souzeni. Zikmund právem očekával, že koncil učiní z ohledu na něho
výjimku, kardinálové však na to nepřistoupili z obavy, aby Hus neprchl. Veřejné
slyšení však mu povolili. Bezpodmínečný návrat do Čech gleit Husovi nezaručoval
a Hus ho ani nežádal. Psalť Zikmundovi, že „neodmlúvá jako kaciéř utrpěti,
bude-li naň které kacieřstvie dovedeno“. (Palacký, Dokumenta, 69) Též Pekař je toho mínění, že jej gleit
chránil jen před násilím a zatčením, nikoliv před právem a rozsudkem. Mimoto,
byly-li mu zaručeny svoboda a nerušený návrat, nebyla jeho cesta k sněmu žádným
hrdinstvím. (Č. Č. H. 1915, 406)
VIII. Husova činnost prospěla
pražské universitě
Nejspolehlivější
soud o lidech i jejich dílech nám podávají dějiny. Už dříve jsme uvedli
hodnověrná svědectví, že Hus, jenž chtěl býti reformátorem, vpravdě se stal
největším zhoubcem církve ve své vlasti, jež odtržena jsouc od ostatního
křesťanstva, chřadla a hynula. Hus však nezkazil jen církev, ale zničil i
vysoké Karlovo učení. Slyšme opět nestranné svědectví kalvínce Denise: „Co si zachovalo toto proslulé
učiliště z minulé své slávy a co se stalo se záměrem Karla IV.? Doufal zřídit
tu velké ohnisko osvěty, jež by ozařovalo jak Německo, tak země slovanské a
bylo místem, kde by se stýkala vzdělanost západní s východní: na chvíli se tyto
tužby uskutečnily; z nejvzdálenějších zemí přicházeli žáci, tisíce studujících
se tísnilo v universitních lavicích, a vysoké učení pražské závodilo s
universitou oxfordskou a pařížskou. A nyní? Jeho žalostným úpadkem téměř se
představuje duševní pokleslost země české. Jediná fakulta artistická žije
ještě, neboli lépe řečeno, ona jediná nebyla potlačena. Několik málo žáků
dřímajících asi při desíti prostředních profesorech; učitelé a žáci závodí v
nedbalosti; po největší část roku není zkoušek; většina profesorů jsou starci,
kteří nekonají svých čtení; představují pravověří utrakvistické v podobě
nejnuznější a nejobmezenější, úzkostlivé a svéhlavé, nejisté a podhlídavé. Jsou
velmi chudí, protože většina jejich důchodů byla zabavena; správa a obrana
jejich skrovných příjmů zabírá všecku jejich horlivost; zastaralá pravidla,
jimiž jsou vázáni, a žárlivost jejich kolegů překáží úsilí těch, kdož se odváží
rušit tento hluboký spánek. Proto lidé nadaní, kteří zabloudili do této
nekropole, Pašek z Vratu, Kornel ze Všehrd, později Brikcí ze Zlicka rychle ji
opouštějí, aby v jiných úřadech upotřebili lépe svých schopností.“ (Konec
samostatnosti české, 425)
V době
kompaktát sami Pražané žádali Zikmunda, aby universitě byly vráceny statky, jež
jí za revoluce (ve jménu Husova programu) byly odňaty. (Pekař, Žižka III, 311)
To jsou smutné následky Husovy činnosti. „Po ovoci je poznáte.“ Praha, bývalé
Atheny, dlouho musela býti spokojena jen s fakultou artistickou. Ta byla jen
průpravou k třem vyšším, jichž nebylo. Po více než sto letech teprve přišli
jesuité, aby vzkřísili vysoké učení, Husem rozvrácené.
Zdroj: P. Blažej
Ráček T. J., Československé dějiny, Praha 1948, str. 127–153