Proč Kristus Pán vstoupil na nebesa? (1901)
Na den slavný na nebe vstoupení Páně
Obsah: Co Bůh činí, nečiní bez důležité příčiny, proto
byly také důležité příčiny, že Pán Ježíš vstoupil na nebesa. Proč Kristus Pán
vstoupil na nebesa? Smysl pravdy. Vstoupil 1. poněvadž dokonal dílo, 2. aby
vzal odměnu, 3. aby nám připravil místo. – Chceme-li za Ním přijíti, následujme
Jeho příkladu!
Pán Ježíš
když jim domluvil, vzat jest do nebe. (Mar. 16, 19).
Není jen pravda, že co Bůh činí, moudře činí, nýbrž i
také to, že co Bůh činí, činí vždy z příčin velmi důležitých. Nemůže jinak
býti. Bůh jest bytost nejdokonalejší, nad kterou není a nemůže býti
dokonalejší; a poněvadž vše činí hlavně pro sebe, koná vše také z příčin jen
velmi důležitých. My jsme lidé nedokonalí, slabí, malicherní, proto konáme
mnohé práce své z příčin malicherných; ale tak není a nemůže býti u Boha.
Proto nevykonal Pán Ježíš ani tu událost, kterou dnes
oslavujeme, z příčin jen malicherných, nýbrž dojista z příčin velmi důležitých.
Již přípravy, které události této předcházely, naznačovaly, že chce Kristus
vykonati něco velmi důležitého. Byl se svatými apoštoly se všemi v Jerusalemě,
pojedl s nimi, pak s nimi ubírá se na horu Olivetskou a na cestě k nim mluví
řeči tak poučné, důležité a dojemné. Na to vstupuje přede všemi učedníky na
nebesa, ne jenom před některými; a když Jej již oblak vzal od očí jejich, není
událost tato dokončena, nýbrž přicházejí andělé a ještě oni poučují svatých
apoštolů. Tak se mohlo státi jen to, co jest velmi důležité.
Učiníme tudíž dojista v úmyslu svaté církve, když si
obéřeme za předmět svého dnešního rozjímání tyto příčiny. Jimi dojista poznáme
velikou důležitost dnešního svátku, tím se také vzděláme, ješto nám budou
mocným povzbuzením, abychom se hříchů varovali a v ctnosti co nejvíce
přispívali. Promluvím tudíž s pomocí Boží o příčinách, pro které vstoupil Pán
Ježíš na nebesa.
Mluvíme-li o příčinách, pro které Pán Ježíš vstoupil
na nebesa, můžeme tomu slovu „příčina“ rozuměti ve dvojím smyslu; můžeme se
totiž tázati, buď kdo to učinil, že Pán Ježíš vznesl se před očima svatých
apoštolů k nebesům, a oblak vzal Jej od očí jejich, nebo čeho mělo býti tímto
na nebe vstoupením Páně dosaženo; čili můžeme příčinou buď rozuměti bytost,
která toto na nebe vstoupení učinila, nebo účel, kterého chtěla a měla
dosáhnouti.
Rozumíme-li příčinou bytost, která tuto velebnou
událost vykonala, třeba říci, že jí byl Kristus Pán sám. Kristus Pán nebyl
nikým do nebe vzat, nýbrž vstoupil tam svou mocí. Jako svou mocí vstal z
mrtvých, tak svou mocí vstoupil na nebesa. Ve starém zákoně čteme, že Henoch a
Eliáš byli za živa vzati do nebe; ti se tam nepovznesli mocí svou, nýbrž Bůh je
tam povznesl svou všemohoucností. V novém zákoně vyznáváme, že byla Maria Panna
i s tělem do nebe vzata; ani Ona nevstoupila na nebesa, nýbrž Její svaté tělo
bylo tam přeneseno anděly! Kristus Pán jediný vstoupil na nebesa sám svou mocí.
– Avšak proč tam mohl vstoupiti? Proč mohlo to tělo, které podle obecných
zákonů v přírodě tíhne k zemi, ubírati se bez veškeré obtíže, ano s velikou
rozkoší ku obloze nebeské a to tak vysoko, až zmizelo zrakům svatých apoštolů?
Jen proto, že jest Pán Ježíš pravý Bůh. Jeho přesvaté tělo, které jest pravé a
skutečné tělo lidské, jest opravdu nerozlučně spojeno s osobou Božskou; a proto
ten Pán Ježíš, kterého svatí apoštolé zde na zemi viděli, se kterým obcovali,
kterého židé tupili, tak hrozně trýznili, který byl přibit na kříži, tam v
hrozných bolestech zemřel, byl pochován, vstal z mrtvých: nebyl a není jen
pravý a skutečný člověk, nýbrž jest také všemohoucí a věčný Bůh. Proto se
vznášel k nebesům a vstoupil na nebesa svou mocí. – Avšak jak pak tam vstoupil?
Vstoupil tam podle své přirozenosti Božské či vstoupil tam jako Bůh? K tomu
odpovídám nikoliv. Jako Bůh byl v nebi vždy; vždyť jako Bůh jest nesmírný a
proto také všude přítomný, tak že není žádného místa nyní a nikdy ani nebylo a
nebude, kde by Pán Ježíš jako Bůh nebyl. Nýbrž Pán Ježíš vstoupil na nebesa
podle své přirozenosti lidské. Tou dlel zde na zemi, tou se nacházel brzy na
moři, brzy na suché zemi, jindy v Jerusalemě, jindy ve městě jiném, tou ubíral
se po z mrtvých vstání z Jerusalema do Emaus, tou šel i dnes s učedníky; na
horu Olivetskou, aby se zde s nimi rozloučil, a odešel z této země.
Poznáváme tudíž, že vtělený Syn Boží mocí Boží jako
člověk vstoupil na nebesa. Příčina, která tuto událost vykonala, byl Syn Boží,
ale bytost, která tuto zemi opustila, aby seděla na pravici Boží, nebyl Syn
Boží podle přirozenosti Božské, nýbrž podle přijaté, přirozenosti lidské. A za
jakým účelem a ze kterých pohnutek vstoupil tento Pán Ježíš na nebesa?
Příčin těchto bylo více. Rozjímejme aspoň o nejdůležitějších,
o kterých nás poučuje svatá víra.
1. Prvá příčina jest ta, že Pan Ježíš dokonal dílo, pro které přišel. Ježíš
Kristus častěji řekl, že až vykoná svou úlohu, navrátí se opět k Otci
nebeskému. Tak, upozorňuje svatých apoštolů krátce před svým utrpením na blízké
se s nimi rozloučení, řekl: „Vyšel jsem od Otce, a přisel jsem na svět; opět
opouštím svět a jdu k Otci.“ (Jan 16, 28). A co měl na tomto světě vykonati,
vyložil také častěji. Tak, ve velebné řeči, kterou zaslíbil Nejsvětější Svátost
Oltářní, mezi jinými řekl: „Všecko co mi dává Otec, přijde ke mně; a toho, kdož
ke mně přichází, nevyvrhnu ven; nebo jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli
svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal. Tato pak jest vůle toho, kterýž mne
poslal, Otce, abych z toho co mi dal, ničeho neztratil, ale vzkřísil to v den
nejposlednější. (Jan 6, 36–39). Přišel tedy Syn Boží na svět, aby naplnil vůli
Otce nebeského čili z poslušnosti, a tato vůle Boží záležela v tom, aby spasil
pokolení lidské, jak sám Kristus řekl: „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého
jednorozeného dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale aby měl
život věčný.“ (Jan 3, 16) a Jeho veliký apoštol, svatý Pavel, když napsal: „Bůh
poslal Syna svého, učiněného z ženy, aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil,
abychom zvolení za syny přijali.“ (Gal. 4, 4–5). Ano naše vykoupení a spasení,
které mělo býti vykonáno usmířením Boha obětí ceny nekonečné, to bylo účelem,
proč přisel Syn Boží na tento svět.
A tento úkol byl vykonán. Ježíš Kristus, ačkoliv „jest
ve způsobě Boží, to jest pravý Bůh, nepoložil sobe toho za loupež, to jest
nevypíná se proto nad jiné, jako se vypíná vítěz svou loupeží čili kořistí, že
jest rovný Bohu: ale sebe samého zmařil; ponížil sebe samého, učiněn jsa
poslušným až k smrti, a to smrti kříže.“ (Fil. 2, 6–8). Ano Kristus vykoná dílo
svého poslání nejdůležitější, obětoval se na kříži, zemřel, vstal z mrtvých,
poučil apoštolů během čtyřiceti dnů o všem, čeho jim bylo potřebí věděti,
zaslíbil jim Utěšitele Ducha svatého, který dílo Jeho ještě doplní a dokoná:
proto se mohl opět na vrátiti k Otci, proto vstoupil na nebesa.
Když člověk dokončí některou důležitou práci, rád si
vzpomíná, co mu bylo vykonati, které obtíže mu bylo překonati a co mu bylo
vytrpěti; a čím více pracoval, čím větší překážky překonal a čím více vytrpěl,
tím více ho příznivý výsledek jeho práce těší. A když Pán Ježíš v mysli své
přemítal, jak On svou úlohu vykonal, zdaliž nebyl naplněn radostí a
spokojeností největší? Dlouhých tři a třicet roků zde byl, ve všem jsa nám
podoben kromě hříchu, tolik pracoval, tolik trpěl, tolik strádal, jak
nepracoval, netrpěl a nestrádal žádný člověk. Jak horlil pro čest a slávu Boží,
jak vlídně, přijímal kající hříšníky, jak neohroženě káral zatvrzelé fariseje.
Kolik nocí probděl celých na modlitbách, kolik nemocných uzdravil, zarmoucených
potěšil, mrtvých vzkřísil! Kolikráte mu bylo hájiti sebe sama proti nástrahám
židů, kolikráte čest Otce nebeského proti převrácenosti fariseů, kolikráte
vlídnou domluvou vyvésti lid nevědomý z tenat zákoníků! Kolikráte vymítal i
ďábelství, které se světem chtělo mařiti Jeho dílo, a kolikráte vítězně vyvázl
z nástrah, které mu připravil svět, to jest špatní lidé ve spojení s ďáblem tak
chytře, že myslili, že musí padnouti! O tom o všem mohl by mluviti chrám
Jerusalemský, celé svaté město, zahrada Getsemanská, Golgota, ano celá
Palestýna. Proto s jakým uspokojením mohl Pán Ježíš vzpomínati na léta zde na
zemi strávená a na dílo v nich vykonané! Vykonal vše, co vykonati měl, proto
mohl vrátiti se k Otci nebeskému. Když člověk zařídí své dílo, pro které přišel
do některého města, vrací se domů; Kristus Pán vykonal, dílo, pro které přišel
na svět, proto vstoupil na nebesa.
Také nám bude jednou rozloučiti se s tímto světem.
Jako obdržel Kristus Pán úlohu svou od Otce nebeského, tak jsme i my obdrželi
také každý úkol svůj. Bez příčiny, bez účelu zde nejsme nikdo. A jako měl
Kristus Pán vyměřenou dobu, ve které svůj úkol vykonal, tak máme i my svou dobu
vyměřenou, a až uplyne, navrátíme se také k Bohu Otci. Jak konáme poslání své
my? Což, kdyby nás Bůh nyní k sobě povolal, mohli bychom hleděti na svůj život,
na své práce, na svá utrpení klidně, s myslí spokojenou? Úplně tak dokonale
jako Kristus Pán ovšem úlohy své vykonávati nemůžeme, ale máme se přičiniti,
abychom se Mu aspoň podobali. Avšak když přemýšlíme o dosavadním životě, zdaž
nám není vyznati, že jsme se často nejen nesnažili, Kristu Pánu býti podobnými,
nýbrž naopak byli Mu svévolně úplně nepodobnými? Kristus Pán hledal ve všem
čest a slávu Boží; mnohý katolický křesťan hledá jen zisk a slávu vlastní, na
Boha ani nemyslí. Kristus Pán byl poslušen až k smrti, a to smrti kříže; mnohý
katolický křesťan nechce ve své pýše poslouchati v ničem. Kristus Pán zemřel z
lásky k nám, z lásky k nám tolik trpěl, z lásky k nám se za nás obětoval; jak
hrubý, necitelný ano ukrutný jest mnohý katolický křesťan ku svému bližnímu!
Nemá pro něho slov útěchy, poučení, lásky, a činiti chudobnému bratru dobře,
považuje za obtíž a pošetilost. – Rozjímejme o životě svém! I náš konec se
přiblíží, a budeme museti odejíti. Napravme, v čem jsme pochybili, abychom i my
na konci mohli říci, že jsme vykonali
úlohu, pro kterou nás sem poslal Bůh.
2. Druhá příčina, pro kterou Pán vstoupil na nebesa,
záležela v tom, že měl dosíci odměny za
práci svou, a té odměny se Mu na zemi dostati nemohlo. Svatý Tomáš Akvinský
přemýšleje o příčinách, pro které se slušelo, aby Pán Ježíš vstoupil na nebesa,
mezi jiným mluví takto: „Poněvadž Kristus Pán po z mrtvých vstání započal život
nesmrtelný a neporušitelný, neslušelo se, aby zůstal na zemi; neboť země jest
místo, kde věci povstávají a hynou.“ Když pak se týž veliký učitel táže, jestli
vstoupil Kristus Pán na nebesa svou mocí, odpovídá, že svou mocí pokud jest
Bůh, a svou mocí také jako člověk, poněvadž měl po z mrtvých vstání duši
oslavenou, jejíž sláva tak působila na tělo, že i to bylo oslavené. Avšak
místem pro oslavené tělo a oslavenou duši není země, nýbrž nebe. – Když pak týž
svatý Tomáš uvažuje o otázce, zdaž jest Kristus v nebi povýšen nade všecky anděle,
odpovídá, že ano, poněvadž, ačkoliv by bylo Jeho hmotné tělo samo o sobě
nedokonalejší než bytosti pouze duchovní, přece pro spojení s osobou Božskou,
jest nad ně povýšeno. – Vstoupil tedy Kristus Pán na nebesa také proto, že měl
tělo nesmrtelné, duši a tělo oslavené, a aby dosáhl v nebesích nejvyššího
povýšení čili odměny. – A jak bylo Kristu jako člověku blaze, když se
rozpomenul na to, jak svou úlohu zde na zemi vykonal, jak mnohých zásluh si
zjednal! Ponížil se až k smrti a to smrti kříže, za to Jej povýšil Bůh a dal Mu
jméno, kteréž jest nad všeliké jméno, aby ve jménu Ježíš klekalo každé koleno
nebeských, pozemských i pekelných mocností, čili aby se Mu klaněli všichni
tvorové na zemi i na nebi. Ano Kristus nejvíce pracoval a nejvíce trpěl, proto
jest i jako člověk nejvíce odměněn a oslaven v nebesích. Sedí i jako člověk na
pravici Boha Otce všemohoucího, čili má i jako člověk po Bohu největší moc, a
přijde i jako člověk soudit živých i mrtvých, to jest dobrých i zlých.
Také pro nás přijde jednou doba, kde bude nejen
ukončena pouť naše pozemská, nýbrž kde přijde také doba odměny za naše skutky. Jaká bude odměna tato? Bude to skutečná
odměna, nebo jest nám obávati se trestů? Pamatujme, že nezůstane před Pánem
Bohem bez odměny ani sebe nepatrnější skutek dobrý, ale že také nezůstane bez
trestu žádný skutek zlý. Jakmile přijde hodina smrti, přijde také hodina soudu
a přestává doba zásluhy a dostiučinění. Tu by mnohý, ano každý člověk rád činil
dobře, rád by činil pokání, ale bude to již nemožno. Písmo svaté praví, že na
kterou stranu strom padne, tam zůstane ležeti. Proto nás napomíná týž Duch
Páně, že dokud jest čas, máme činiti dobře. Buďme poslušní přikázaní toho. Ano
poněvadž neučí jen víra i rozum, že dosáhne každý odměnu za skutky dobré, nýbrž
i to, že každý obdrží odměnu dle zásluh – tedy kdo má méně zásluh, méně odměny,
kdo více, více odměny – přičiňme se, abychom nekonali jen dobře, nýbrž abychom
toho dobra vykonali pokud možno nejvíce, trpme také za příkladem Ježíše Krista
s odevzdaností do vůle Boží, poněvadž Bůh nepřipravil odměnu jen za skutky,
nýbrž také za utrpení. Tak se připodobíme Pánu Ježíši pokud možno nejvíce v
životě pozemském, a budeme moci očekávati také s Ním odměnu v životě věčném.
3. Jest ještě třetí, a to velmi potěšitelná a dojemná
příčina, pro kterou vstoupil Pán Ježíš na nebesa; tuto příčinu naznačil Kristus
Pán svatým apoštolům sám, an řekl: „Jdu, abych vám připravil místo.“ (Jan 14,
2). Ano Pán Ježíš vstoupil na nebesa také proto, aby nám tam připravil místo. Sám řekl ku svatým apoštolům, že v
domě Otce Jeho totiž v nebesích jest příbytků mnoho, a že proto jde, aby jim
tam připravil místo. – Jest v nebesích příbytků mnoho, poněvadž království
nebeské po vůli Boží má býti příbytkem všech lidí. Jest tam příbytků mnoho,
poněvadž tam jest odměna velmi různá. Jest pravda, že všichni nebešťané bez
rozdílu patří na Boha tváří v tvář; ale ačkoliv všichni vidí Boha, i nevidí Ho
všichni stejně dokonale, a proto nejsou také všichni stejně blaženi, a proto ta
různost jejich příbytku. Již v domech pozemských může bydleti více lidí v
tomtéž domě nebo v tomtéž paláci, a nejsou všichni stejně šťastni a blaženi; a
proto tím více jest to možno v nebesích. – Jest pak tato odměna v nebesích tak
vzácná a krásná, že již její nejnižší stupeň jest blaženost tak veliká, že si
jí žádný člověk na této zemi ani představiti nemůže. Vidí svatí a andělé v nebi
Boha tváří v tvář, požívají Ho láskou a vědí, že této jejich blaženosti nemůže
nikdo odejmouti od nich. Jaká to radost, jaká to rozkoš! Čím jsou všecky
radosti pozemské u porovnání s ní? Ničím. A jestli již onen stupeň nejnižší tak
blaží člověka, což mi jest říci o oněch stupních vyšších? Jak blažení jsou
svatí mučeníci, svatí apoštolé, svatý Jan Křtitel, svatý Josef, blahoslavená
Matka Páně! Když svatý Petr zakusil na hoře Tábor při proměnění Páně jen stín
této blaženosti, zapomněl na všecky svízele, na všecka utrpení, na všecka
příkoří, a zvolal: „Pane, dobře jest nám zde býti!“: jak volá teprve nyní v
nebesích, když požívá této blaženosti ve skutečnosti, když se nachází a bude
nacházeti věčně na tom místě, které mu svým na nebe vstoupením připravil Pán
Ježíš!
Avšak když jsou tak výslovně šťastni a blaženi ti, kdo
této blaženosti dosáhli, jak
nevýslovně naopak nešťastni a smutni jsou ti, kteří ji ztratili, a to svou
vinou! Kristus Pán popisuje ten den hrozný, kdy budou tito nešťastníci před
celým světem za své nepravosti odsouzeni ku věčným mukám, praví, že budou ve
své bídě a hrůze volatí: „Hory, padněte na nás, a pahrbkové přikrejte nás!“
(Luk. 23, 30), ale nedostane se jim toho, budou museti jíti tam, co si
zasloužili. A pamatujme, nejmilejší, že může člověk přijíti do této bídy věčné,
ze které není žádného vysvobození, již jediným hříchem smrtelným, jestli v něm
v nekajícnosti zemře. – Pamatujme na tuto bídu a na onu blaženost, když na nás
naléhá svět, tělo, ďábel, když nás vábí a lákají ku hříchu, a když nás Pán Bůh
zkouší nebo utvrzuje ve ctnosti utrpením. Lépe jest dojista postrádati po celý
život radosti veškeré a trpěti muky a strasti ty největší, než ztratiti
blaženost věčnou a uběhnouti v zahynutí věčné.
Vědouce tedy, proč Pán Ježíš vstoupil na nebesa,
vědouce zejména, že tam vstoupil také proto, aby nám připravil tam místo, a že
za Ním může přijíti jen ten, kdo kráčí cestou Jeho; následujme vždy věrně
příkladu svého Pána a Mistra, Ježíše Krista. Co by nám bylo plátno, kdybychom
vše na světě měli, co, kdybychom viděli vše, co vypátrali různí učenci, co,
kdybychom následovali zvyků a obyčejů všech mužů znamenitých: kdybychom
nenásledovali příkladu Ježíše Krista? Kristus jest jediná cesta, která vede do
života věčného, a všichni lidé, i nejznamenitější mohou býti našimi vzory jen
potud, pokud následovali Ježíše Krista. Kristus Pán pak došel slávy věčné tím,
že věrně vykonal přikázání, kteréž Mu dal Otec, že vykonal náležité svou úlohu;
učiňme i my podobně. Plňme věrně
povinnosti, které máme jako lidé, jako katoličtí křesťané, a každý ve svém
stavu. Tak přijdeme za Kristem Pánem v životě i v smrti. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 309
Zpracoval: Jakub
Albert