Proč hněv muže nekoná spravedlnosti Boží? (1901)
Neděle čtvrtá po Velikonoci
Obsah: Jak zákon
Ježíše Krista, tak již přirozený rozum důtklivě varují před hněvem; činí tak
pro jeho ošklivost a pro zlé následky; takový následek zlý připomíná svatý
Jakub slovy: Hněv muže nekoná spravedlnosti Boží. Proč hněv muže nekoná
spravedlnosti Boží? Smysl. 1. Poněvadž zaslepuje rozum člověka; 2. často strhne
vůli, ježto člověk jedná bez rozvahy; 3. vybízí ďábla, aby hněvivého více
pokoušel a ku hříchu sváděl. – Buďme tedy zpozdilými k hněvu!
Hněv muže nekoná spravedlnosti Boží. (Jak. 1, 20).
Jak zákon Ježíše
Krista, tak již zdravý přirozený rozum varují velmi často a důtklivě před
hněvem. Učení Ježíše Krista počítá hněv ku hříchům hlavním, to jest k těm, z
nichž jako z hlav plynou mnozí hříchové jiní; a ze dnešní svaté epištoly
poznáváme, že svatý apoštol Jakub
stejně varuje před hněvem jako před hříchem nečistoty, an nabádá křesťanů, aby
odvrhli všelikou nečistotu a hojnost zlosti. Pán Ježíš pak sám učí o hněvu, že jest tak Pánu Bohu odporný, že
Bůh nepřijímá z ruky hněvajícího se bratra ani oběti. Proto přikazuje týž
nebeský Mistr takto „Přinášíš-li dar svůj na oltář a tu se rozpomeneš, že bratr
tvůj má něco proti tobě: nechejž tu daru svého před oltářem a jdi prve, smiř se
s bratrem svým, a potom přijď a obětuj dar svůj.“ (Mat. 5, 23–24). – Avšak před
hněvem nevaruje jen Ježíš Kristus, nýbrž tuto nepravost odsuzuje již přirozený
rozum. Tak mudrc pohanský Seneka
napsal celou knihu o hněvu, aby ukázal jeho ošklivost a důkladně před ním
varoval. Seneka má hněv za největšího nepřítele člověka, a proto praví, že kdo
přemohl hněv, přemohl svého nepřítele největšího. A jiný pohan Plutarch
připomíná, že když mudrc pohanský Athenodor
chtěl opustiti dvůr císaře Augusta, žádal ho Augustus, aby mu dal na
rozloučenou dobrou radu. Athenodor mu řekl: „Radím ti, abys nečinil žádného
rozhodnutí a nevydával žádného rozkazu v hněvu. Nýbrž napřed v mysli aspoň
vypočítej všecky písmeny abecedy.“ Měl totiž Athenodor za to, že se tímto
prostředkem upokojí a dojde k rozvaze. Rada ta se císaři tak zalíbila, že
nechtěl mudrce propustiti řka, že takových rádců potřebuje. – Tak souhlasí
úplně přirozený rozum se zjevením Božím. Varuje pak jak zjevení Boží tak
přirozený rozum před hněvem dílem pro jeho vnitřní ošklivost, dílem pro jeho
zhoubné následky. A jeden z těchto zhoubných následků připomíná také svatý
apoštol ve dnešní svaté epištole řka: „Hněv muže nekoná spravedlnosti Boží.“
Rozjímejme s pomocí Boží o těchto slovech za tím účelem, abychom se hněvu
náležitě varovali. Promluvím tedy o příčinách: Proč hněv muže nekoná spravedlnosti Boží?
Nejprve se tažme, jaký
jest smysl těchto slov svatého
apoštola, čili co jimi chce říci. Praví, že hněv nekoná spravedlnosti, to jest
nezřízené pobouření žádosti smyslné pro bezpráví buď domnělé nebo skutečné, spojené s touhou pomstíti se. Může
totiž býti také člověk pobouřen pro
některé zlo, a nechce se mstíti, nýbrž jen toto zlo odstraniti, nebo když ho
nemůže odstraniti, dokazuje nad ním aspoň svou ošklivost. Takové pobouření
člověka jest také hněv; ale poněvadž takový hněv nechce konati nespravedlnosti,
nýbrž naopak miluje spravedlnost a chce jí zjednati průchod, jest to hněv spravedlivý; a o takovém
hněvu zde nemluví svatý apoštol; tak se hněvali a hněvají lidé svatí a
spravedliví, tak se hněval i Kristus Pán, když na příklad vyčistil bičem chrám
Jerusalemský. – Svatý apoštol praví, že hněv muže nekoná spravedlnosti. Mluví
tedy o hněvu muže a nemluví zde výslovně
o hněvu ženy. Činí tak z té příčiny, poněvadž dává návod, jak se mají křesťané chovati v náboženských shromážděních.
Tam se totiž stávalo častěji, že muži prostořecí a nerozvážní, chtějíce
mistrovati jiných, pronášeli rozličné řeči, kterými popudili ku hněvu jiných, a
na to byli strženi hněvem sami. Že měl svatý Jakub na mysli právě takovéto
lidi, vysvítá z toho, že varuje zároveň před nerozvážným mluvením a před
hněvem. Má-li však hněv muže následky tak zlé, má hněv ženy následky ještě horší, poněvadž jest žena pravidelně ještě
nerozvážnější a popudlivější, ze kteréž příčiny ve shromáždění křesťanů ženy ani mluviti nesměly. Vždyť píše sv.
apoštol Pavel: „Ženy ať v shromážděních mlčí, nebo nedopouští se jim mluviti,
ale aby byly poddány, jakož i zákon Mojžíšův praví. Pakli se chtějí něčemu
naučiti, ať se ptají doma svých mužů. Nebo mrzká věc jest ženě mluviti v
shromáždění.“ (I. Kor. 14, 34–35). – Svatý apoštol praví konečně, že hněv
nekoná spravedlnosti Boží. Spravedlností
Boží zde třeba rozuměti zákon Boží; nazývá se zákon ten právem
spravedlností, poněvadž ze spravedlnosti pochází, spravedlnost přikazuje a ku
spravedlnosti, to jest ku svatosti a dokonalosti vede. V tom smyslu řekl již
žalmista Páně: „Spravedlností tvých ostříhati budu“ a volá k Bohu: „Uč mne
spravedlnostem svým“ (118, 8, 12), to jest ostříhati budu zákonů tvých, uč mne
zákonům svým.
Jest tedy smysl slov
svatého Jakuba: Hněv člověka
nespravedlivý nešetří zákonů Božích, nýbrž jedná proti nim a jest tak příčinou
mnohých hříchů. Tažme se tudíž, proč nešetří hněv zákonů Božích a proč
proti nim jedná? Příčiny ty jsou různé; nejdůležitější jsou následující tři: 1. hněv zaslepuje rozum člověka, 2. hněv
strhne často i vůli ku zlému, poněvadž člověk jedná bez rozvahy, a 3. člověk
hněvivý svým počínáním vybízí mocně ďábla, aby ho tím více pokoušel a ku
hříchům sváděl.
1. Nekoná tedy hněv
spravedlnosti Boží nejprve z té příčiny, že zaslepuje rozum člověka. Rozum jest nejvznešenější dar Boží, kterým
se rozeznává člověk ode všech tvorů pozemských, a kterými nad ně vyniká. Že
jest rozum v činech lidských nejdůležitější, dosvědčuje již obyčejný spůsob
mluvení. Provede-li nerozumné dítě nějaký skutek neslušný, škodlivý, záhubný,
omlouvá je každý člověk řka: „Nemá ještě rozum.“ A chce-li člověk dospělý
vykonati skutek podobný, domlouvají mu přátelé jeho: „Měj přece rozum,“ nebo
je-li čin již spáchaný, tážou se ho: „Měls rozum?“ nebo říkávají: „Ten člověk
neměl rozum, ztratil rozum“ a podobně. Rozum činí člověka spůsobilým, že
vykonává práce dovedné, jakých žádný tvor pozemský neprovede, že poznává sebe,
věci kolem, Boha, a že dovede všeho užíti ku svému prospěchu, svému pohodlí, své
službě. Rozum jest oko duchovní, kterým hledíme na všecky věci mnohem
dokonaleji než očima tělesnými. Oko tělesné hledí jen na povrch, rozum prohlédá
i vnitřek věci, jehož okem tělesným nevidíme. Rozumem poznáváme také cenu
skutků, kteréž konáme buď sami, nebo naši bližní, rozumem ale také poznáváme
dobré nebo zlé jejich následky. Z toho poznáváme, že rozum není pro člověka
jenom dar vznešený, nýbrž také velice důležitý. Po vůli Boží má v člověka
vládnouti nade všemi ostatními schopnostmi, a člověk nemá činiti nic bez
rozumu. Tak předpisovali i mudrcové pohanští; neboť jejich obecné pravidlo
života bylo: Cožkoliv činíš, moudře, rozumně čiň, a uvaž, jaký to bude míti
konec!
Z toho poznáváme, jak
se má každý člověk starati o to, aby svůj rozum náležitě vzdělal, a jak se má
varovati všeho, co jeho rozum kazí, zatemňuje! Že pak hněv rozum člověka velice
zatemňuje, to jest že má na rozum takový vliv, že člověk v hněvu buď mnohých
věcí nepoznává, nebo poznává je zcela jinak než jsou, toho není potřebí široce dokazovati;
o tom nás přesvědčují dějiny a zkušenost nejen cizí, nýbrž mnohdy dosti trpká i
vlastní. O Kambysovi, králi perském
se připomíná, že ho jednou napomenul velmi rozšafný a rozumný dvořenín, že se
nesluší na vladaře, aby se dal sám ovládati náklonností k opilství. Chtěl ho
takto rozumným důvodem povzbuditi, aby této nepravosti zanechal. Měl zajisté
docela dobře; neboť kdo chce vládnouti nad jinými, má se nejprve naučiti
vládnouti sám nad sebou. Avšak jak pochodil tento rádce? Rozvzteklený král kázal
přivésti syna toho dvořenína, vzal lučiště a šíp, vzdálil se poněkud od
nevinného dítěte a okamžitě mu prostřelil srdce. Když tento zločin provedl,
řekl otci: „Vidíš, jak jistě míří ruka opilcova.“ Vizme, jak zaslepil vztek
rozum tohoto vladaře! Ze zlosti nevěděl, že rada jemu udělená byla dobrá a
velmi rozumná, a ze zlosti měl svůj zločin za skutek hrdinský. – Že pak hněv
rozum člověka nejen zatemňuje, nýbrž že ho naopak zostřuje, ale ku zlému, o tom
nám podává hrozné svědectví císař Theodosius.
Roku 390 byl zavražděn jeden z jeho milců. Císař nebyl dojat lítostí, nýbrž
hněvem jen soptil. Poněvadž nebylo možno vraha vypátrati, pojal plán hrozný.
Uspořádal v Soluni, kdež vražda byla spáchána, velikolepé divadlo a pozval na
ně lidí na tisíce; a když ti, netušíce nic zlého, přišli, kázal je v počtu asi
7000 bez milosti od vojska povražditi. Rozum tohoto panovníka nebyl hněvem jen
zatemněn, nýbrž docela převrácen; Theodosius myslil, a to chytře, ale
nepřemýšlel, jak by vykonal věci dobré, nýbrž neštěstí hrozné. – To byly účinky
zaslepenosti rozvzteklených vladařů. A pozorujeme-li jiné lidi, zdaž na nich
nepoznáváme nerozum podobný jen v míře menší, poněvadž tak velikých provésti
nemohou? Kolikráte třeba i nás hrubě odbyl člověk rozzlobený, když jsme mu
dobře radili a poučovali nebo kárali ho, a provedl to, z čeho mu vzešla pravá a
skutečná škoda! Ale uvažme také, zdaž jsme nejednali ve zlosti mnohdy podobně
sami? Zdaž snad někdy i nás nezaslepil hněv tak, že jsme měli věci užitečné za
škodlivé, a škodlivé za užitečné, a zdaž jsme po hněvu, když jsme došli klidu a
dospěli ku rozvaze, nelitovali činů přenáhlených, ale bylo třeba již pozdě?
Dobře tudíž radil onen mudrc císaři Augustovi, aby nic nerozhodoval a
neustanovoval ve hněvu. Té rady buďme poslušní také my, a v hněvu nečiňme nic důležitého; jednáme bez poznání, poněvadž jest
náš rozum zatemněn nebo docela převrácen. Svatý Jan Zlatoústý přirovnává
člověka rozzlobeného člověku horečkou postiženému a opilému; jako ti nevědí, co
činí, tak také i člověk zlostný. Jaký nerozum a jaká škoda jest tudíž
nespravedlivý hněv!
2. Ačkoliv jest rozum
nejdůležitější a nejvznešenější schopnost člověka, přece činy naše neplynou z
rozumů, nýbrž z jiné schopnosti, která se nazývá vůle. Má pak člověk dříve, než
co koná, o činu svém a jeho následcích přemýšleti, a pak teprve skutek vykonati
nebo nevykonati. Proto říkáme, že vůle
jest schopnost toužiti po dobru nebo vystříhati se zla, které jsme poznali
rozumem. Avšak jako má hněv tak škodlivý vliv na rozum, tak má také vliv
zhoubný na vůli člověka; strhne totiž
často vůli člověka čili jedná bez rozvahy. Také to dokazují dějiny i
zkušenost mnohdy třeba naše vlastní. – Dějiny nás poučují, že mužové jinak
rozumní a znamenití v hněvu provedli nebo dali provésti takové věci, ze
kterýchž jsme nuceni uzavírati, že před svým rozhodnutím nemyslili, ano ani
mysliti nemohli. Tak nám připomíná mudrc Seneka, který mnoho přemýšlel a psal o
hněvu, zvláštní událost ze života Cyra,
krále perského. Že panovník ten nebyl nerozumný nebo pošetilý, nýbrž že byl
moudrý a chytrý, dokazuje spůsob jeho vlády a války, které vedl. Avšak uvažme,
k jakému nesmyslu se dal strhnouti hněvem. Když táhl s velikým vojskem do
Babylonie, bylo mu přejíti přes rozsáhlou řeku. V řece té se mu utopil jeho
nejmilejší kůň. I rozpálil se král hněvem tak, že přísahal řece hroznou pomstu,
že ji učiní tak nepatrnou, že ji bude moci žena překročiti. A co ustanovil,
také ihned kázalo provésti. Dal totiž vojskem svým řeku rozvésti ve 380 potůčků
čili ramen, kteréž mohla snadno překročiti každá žena. Touto prací byly síly
vojska tak vyčerpány a pochod tak zdržen, že nepřitáhl na místo v čas, a Cyrus
promeškal vhodnou příležitost, kde mohl nepřítele překvapiti a poraziti. – Když
toto počínání pozorujeme, zdaž nám není vyznati, že Cyrus pranic nemyslil, ano
nemohl ani mysliti. Neboť kdyby byl jen poněkud uvážil, co činí a co svému
vojsku nařizuje; nebyl by mohl takovou pošetilost provésti. – A jak pošetile
pro náhlý, nerozumný hněv jednal zde Cyrus ve velkém, tak jednají mnozí lidé,
často snad i my v malém. Pro hněv někdy ani nemyslíme; když nemyslíme, na zákon
Boží nepamatujeme, a když na tento zákon nepamatujeme, nemůžeme dle zákona toho
jednati; proto praví svatý apoštol, že hněv muže nekoná spravedlnosti Boží. Hněvivý jedná zaslepeně a nerozvážně, proto
není divu, že zákon Boží přestupuje.
3. Avšak jest ještě
jedna, a to velice důležitá příčina, na kterou nemáme zapomínati nikdy, a pro
kterou jest hněv pramenem přemnohých přestoupení zákona Božího a proto také
přemnohých hříchů a nepravostí. Kníže apoštolské svatý Petr nás napomíná:
„Střízliví buďte a bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází,
hledaje koho by sežral.“ (I. Petr 5, 8). Tím právě naznačuje nebezpečného a
hrozného škůdce, který v hněvu na člověka působí, a jehož působení hněvivý
člověk právě svým počínáním otvírá do kořán dveře. Ano, hněv nekoná
spravedlnosti Boží, nýbrž páchá mnohé hříchy také proto, že hněvivý člověk právě svým počínáním ďábla
vybízí, aby ho hodně pokoušel a tak ku hříchu sváděl. – Jsou lidé, kteří se
učení o ďáblích posmívají, kteří mají zato, že toto celé učení není nic jiného,
než sbírka báchorek, kterými mají býti strašeny malé děti a nerozumní lidé.
Avšak náhledy ty jsou zcela falešné a hříšné. Ďáblové jsou a mají na nás vliv
veliký, jestliže jim neodporujeme. První rodiče byli svedeni ďáblem, Kristus
byl pokoušen ďáblem. Ďábel jest pouhý duch, proto jest zraku našemu
neviditelný, a z té příčiny jest tím nebezpečnější. Kdybychom ho viděli,
kdybychom hned poznali, kým vlastně mnohé zlé myšlenky a žádosti v nás
vznikají, zajisté že bychom se velmi často zhrozili, a hříchu svých nechali.
Jest ovšem pravda, že ďáblové nejsou takoví, jak se snad malují, vždyť jsou
pouzí duchové; avšak právě těmi obrazy se nám má znázorniti jejich zloba a
ohavnost; a mimo to jisto také jest, že se mohou i v těch spůsobách, jak se
vyobrazuji, zjeviti. Pravidelně však pokoušejí nás neviditelně. Našich myšlenek
a žádostí, pokud jsme jich zevně neprozradili, ovšem nevidí; také nemohou
působiti na náš rozum a na naši vůli bezprostředně, to vše náleží jedinému
Bohu; ale když své hříšné myšlenky a žádosti dáváme na jevo zlými skutky,
poznávají je a proto tím více nás pokouší, abychom jen hřešili dále, dráždí
naše smysly, naši obrazotvornost, a tak bývají příčinou našich mnohých hříchů.
A považme, co činí
člověk zlostný v hněvu svém. Jeho tvář jest změněná, až hrozná, mnohdy k
nepoznání, rukama hází, nohama dupe, předměty bije, pronáší slova rouhavá,
kleje, lidem nadává, nezřídka i samého ďábla jmenuje, jemu věci a lidi, na něž
se zlobí, poroučí. Nevábí tímto hrozným počínáním ďábla ku pomoci sám? Nevyzývá
ho, aby ho jen hodně dráždil, nežádá ho docela někdy za pomoc? A kam může
člověk dospěti s takovým pomocníkem? Tam, odkud přichází a kam náleží onen
pomocník. Nekoná tudíž hněv spravedlnosti Boží také proto, že člověka v hněvu
mocně pokouší ďábel a tím ho také svádí ku mnohým hříchům.
Poznáváme tudíž, že
nás vším právem napomíná svatý apoštol, abychom byli zpozdilými ku hněvu, to
jest abychom se nehněvali nespravedlivě; hněv
jest sám o sobě hlavní hřích, a mimo to vede ku mnohým nepravostem; dílem
proto, že člověka připravuje o rozvahu, dílem proto, že jest ďáblu vítanou
příležitostí ku pokoušení. Varujme se tudíž všichni hněvu nespravedlivého.
Mudrc pohanský, o kterém jsem se zmínil, radil císaři Augustovi, aby v hněvu
nic nerozhodoval ani nenařizoval, nýbrž aby napřed vyjmenoval aspoň všecky
písmeny abecedy. Byl to prostředek malicherný, pohané dokonalejších neznali;
ale jest v něm hluboká pravda. Všimněme si rady té také my, a rozumějme jí v
tom smyslu, že nemáme nic činiti z hněvu
a v hněvu, nýbrž že máme vše činiti s náležitou rozvahou. Když tak budeme
činiti, naplníme rozkaz svatého Pavla: „Hněvejte se, a nehřešte; slunce
nezapadej na hněvivost vaši.“ (Ef. 8, 26). Amen.
Zpracoval: Jakub Albert