(410)
23. května
2015
Kdykoliv se
přednese tvrzení, že koncilní papeži mohou alespoň částečně být v dobré
víře, obvykle existují katolíci, kteří protestují. Řeknou, že papeži jsou
inteligentní a vzdělaní duchovní, takže je nemožné, aby si plně neuvědomovali,
co dělají. „Mentevakantistická“ teorie, podle níž tito papežové mají „uprázdněné
myšlení“, které si je částečně nevědomé následků svých vlastních činů, je pro
tyto kritiky absurdní. Člověk takový protest chápe, nechte mě však ocitovat
jednoho přítele, který „mentevakantismus“ chápe tak, jak je třeba jej chápat:
„Idea, že se papeži mohou v dobré víře mýlit,
protože zastávají názor, že jisté omyly neodporují Víře, si získává jen málo seriózní
pozornosti, protože lidé mají pojem papežství příliš vzdálený od světa, zatímco
celé dějiny papežů jsou dějinami lidí své doby, kteří byli náchylní podílet se
na všech dobrých i špatných zlozvycích a nectnostech své doby. Rozdíl spočívá
v síle omylu, který nikdy nebyl tak mocný, jako je dnes, a lidstvo nikdy
nebylo tak zvrhlé jako dnes, na což člověk nesmí zapomínat.
„Protože
liberalismus je vskutku nyní všude a je všepohlcující, již není jen myšlenkou
nebo způsobem myšlení, ale přímo způsobem bytí, které proniká každého živého
člověka, ať již je sám o sobě naprostým liberálem nebo agentem liberalismu a
jeho podvratné činnosti nebo jen jedním z jeho nástrojů. To je případ
koncilních papežů. Oni si myslí, že se přibližují světu, aby jej vyléčili. Neuvědomují
si, že je to tento svět, který je přitahuje k sobě, aby je infikoval a
ovládnul.
„V takovéto situaci člověk jistě může hovořit o
liberálních papežích, ale ne o nekatolických papežích potud, pokud zde chybí
prvotní požadovaná náležitost pro takové odsouzení, konkrétně osobní odhodlání
z jejich strany být liberály a nekatolíky. Vše, co člověk může udělat, je
uznat skutečnost, že u těchto papežů existuje osobní odhodlání být katolíky a
ne antikatolickými liberály, protože pro ně neexistuje žádný rozpor mezi těmito
dvěma, právě naopak. Podle jejich teologa a myslitele Josepha Ratzingera je
liberalismus jedním z dobrých vedlejších produktů katolicismu a potřebuje
jen očistit od jistých cizích deformací, které do něj byly zavedeny. A tak,
pokud jde o ničení Církve, je logické, že papeži věřící v takový
kompromisní katolicismus, nemohou pomoci tomu, že je jedním z důsledků
jejich kroků ničení Církve.
„Co se týče arcibiskupa Lefebvra, vezme-li se
v potaz, že vyrostl v Církvi zcela odlišné od dnešní Církve, mohu jen
usoudit, že pro něj bylo nemožné, že by si katolík jednající jako nástroj
podvratné činnosti neuvědomoval, co dělá. Tím méně si to nemohl uvědomovat
papež. Z četby mezi řádky jistých arcibiskupových spisů jsem přesvědčen,
že zatímco jeho vize světa určitě zahrnovala proces degenerace směrem ke konci
času, neobsahovala takový proces zahrnující jakýmkoliv jasným způsobem také
Církev.“
Už slyším
čtenáře vznášející námitky vůči tomuto druhu rozboru: „Ach, Excelence,
přestaňte, prosím, hájit koncilní papeže. Je to černé nebo bílé. Jsou-li černí,
budu šťastným sedesvakantistou. Jsou-li bílí, budu šťastným liberálem. Vaše
šedé odstíny dělají jen to, že mě matou!“
Milý
čtenáři, černá je černá, bílá je bílá, ale zřídkakdy ve skutečném životě
nalézáme čistou bílou a nikdy čistou černou (cokoliv existuje, má dobrotu
bytí). Chceš-li pochopit tuto relativní omluvu koncilních papežů, klíčem je
pochopení toho, že svět nikdy nebyl tak hluboce špatný, jako je dnes. Z této
bezprecedentní degenerace je zřejmé, že koncilní papeži jsou v tomto
ohledu omluvitelnější, že zbloudili ve Víře, než kterýkoliv z jejich
předchůdců.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof