Rozhovor
s biskupem Faurem (2015)
25.3.2015
Vaše
Excelence, někteří se ptají, jaké jsou důvody, které vedly k tomu, že vaše
svěcení bylo provedeno s tak velkou diskrétností. Nebylo by bývalo lepší
dát takovéto radostné události větší publicitu?
Svěcení muselo být
provedeno tímto způsobem, aby mu nebylo zabráněno. Situace biskupa Williamsona
zůstává choulostivá. Vybrali jsme tento klášter, protože je trochu odlehlý a
poskytuje jistá opatření na bezpečnost. Navíc je zde adekvátní prostor, který
pro účastníky liturgie činí svěcení snadným. V souhrnu zde byla potřeba
vyhnout se jakémukoliv druhu vyrušení a toho bylo úspěšně dosaženo.
Vaše
Excelence, můžete nám cokoliv říct o podpisu protokolu z
roku 1988? Byl jste v těch dnech s arcibiskupem Lefebvrem?
Nebyl, namísto toho jsem
byl uvědomen o těchto skutečnostech stejně jako jakýkoliv jiný člen Bratrstva.
5. května 1988 arcibiskup Lefebvre podepsal protokol o dohodě s Římem,
v němž papež uznal právo vysvětit jednoho z kněží FSSPX na biskupa.
V té době to bylo považováno za něco nutného, aby dílo arcibiskupa
Lefebvra přežilo po jeho smrti, taková věc však také byla návnadou
k získání arcibiskupova podpisu. Myslím si, že když arcibiskup podepsal
tento dokument, měl chvilku (skutečně dočasné) slabosti, jako tomu bylo
v případě svaté Johanky z Arku, a stejně jako ona, i on napsal po „nejhorší
noci svého života“ odvolací dopis představitelům Vatikánu, jímž protokol
anuloval. Biskup Fellay nemůže těžit z této chvilky slabosti, která byla
později odvolána, aby říkal, že napodobuje chování arcibiskupa Lefebvra. „Zašel
jsem příliš daleko,“ řekl později arcibiskup Lefebvre, když mluvil o podpisu
tohoto protokolu. Arcibiskup Lefebvre neměl žádné iluze o římské diplomacii a
římských účastnících rozhovorů, jak je demonstrováno v mnoha jeho
prohlášeních a v rozhodnutí bez diplomacie, které se objevuje ve
fundamentálním prohlášení
z roku 1974 o dvou Římech: Věčném a modernistickém, nebo dvou církvích:
Katolické a koncilní. A biskup Fellay v prohlášení, v němž zaměňuje
současný, oficiální, modernistický Řím s Věčným Římem, se stává nevěrným
Věčnému Římu, strážci Pravdy. Plete si koncilní církev – o níž tolik mluvil
arcibiskup Lefebvre – s katolickou Církví. Pro biskupa Fellayho existuje
pouze jediná církev a pouze jediný Řím: to je však protikladem postoje
arcibiskupa Lefebvra.
Vaše
Excelence, nedávno jsme mohli o vás číst mnohé kritiky. Ďábel jistě není příliš
šťastný z tohoto svěcení. Co byste nám o tom mohl říct?
To, co se děje je, že
zamýšlíme pokračovat co nejvíce v linii arcibiskupa Lefebvra a
z tohoto důvodu jsme napadáni zprava i zleva, stejně jako se to dělo arcibiskupu
Lefebvrovi.
Zprava
i zleva?
Ano. Nalevo jsou ti,
kteří pokračují v integrování FSSPX do koncilní církve a vpravo jsou
sedesvakantisté. Sedesvakantismus je přílišným zjednodušením situace (a někdy není
prosté sentimentalismu, i když to může být pochopitelné), které z obezřetnosti
a po hlubokém zkoumání nepřijal arcibiskup Lefebvre a teologové a kanonisté
vysoké úrovně, s nimiž měl možnost konzultovat. Ohledně toho musí člověk
hovořit o skutečné milosti stavu u arcibiskupa Lefebvra, který měl do jisté
míry stejnou roli jako svatý Atanáš proti modernismu. Nepochybujeme, že jej
Prozřetelnost postavila sem, aby nás vedl v této krizi Církve, která se po
jeho smrti jen zhoršila, ale v podstatě zůstává stejná. Nemůžeme říct, že
František má větší odpovědnost než Pavel VI. nebo Jan Pavel II. za vývoj této
krize, jíž arcibiskup Lefebvre, biskup De Castro Mayer, P. Calmel a mnozí
jiní velcí teologové čelili.
Na
druhou stranu Menzingen říká, že Vaše Excelence a biskup Williamson neuznáváte
římské autority „nežli čistě rétorickým způsobem“.
Ne víc a ne méně než
arcibiskup Lefebvre. Proto nás sedesvakantisté také napadají a to velmi
agresivním způsobem.
Vaše
Excelence, při svých mších se modlíte za papeže Františka?
Následuji pokyny
arcibiskupa Lefebvra v této věci: modlete se za papeže a kritizujte jeho
hereze jako svatý Atanáš a mnozí světci, kteří museli odporovat papežům své
doby.
Pokud
jde o tyto liberální a modernistické papeže a otázku katolické Církve vs.
koncilní církve, souhlasí Vaše Excelence s postojem dominikánů
z Avrillé, jak byl vyložen v článku s názvem: „Jeden papež pro
dvě církve“? [K této problematice články česky např. zde
a zde.]
Ano.
Pokračujme
tématem papeže. V předešlém
rozhovoru jsme se zeptali P. Faureho, co by udělal, kdyby jej František
pozval, aby přijel do Vatikánu. A nyní se vás ptáme jako biskupa Faureho, co
byste řekl Františkovi?
Především musím říct, že
takový rozhovor je prakticky nemožný, protože sine qua non podmínkou je přítomnost biskupa Williamsona a dalších
kněží, jakýkoliv druh „rozhovorů“ vnímaný jako jakákoliv dohoda je již
vyloučen, jak říkával arcibiskup Lefebvre, dokud nedojde k radikální
konverzi ze strany Říma, který by ve skutečnosti a právně přijal všechny
encykliky z doby před Druhým vatikánským koncilem, stejně jako všechna
odsouzení liberalismu a modernismu, která zahrnují. To se však zjevně nestane
před třetí světovou válkou (která se zdá blízko). Papeži bych řekl: „Do jaké
Církve patříte? Do katolické Církve nebo do zfalšované církve?“ Jeho úlohou je
utvrzovat své bratry ve Víře. Připomněl bych mu slova svatého Pavla: vaše
autorita vám byla dána „na povznesení jiných, a ne na zkázu“ (2 Kor 13, 10),
povznášet a ne ničit katolickou víru a morálku. Citoval bych arcibiskupa
Lefebvra a řekl bych: „Souhlasíte s velkými encyklikami
všech papežů před Janem XXIII. a se všemi papeži do Pia XII. včetně? Jste za
společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista? Nepřijímáte-li nauku těchto svých
předchůdců, je zbytečné se s vámi bavit. Protože jsme věrní Věčnému Římu,
máme povinnost oddělit se od modernistického a liberálního, současného a
oficiálního Říma. Nemyslete si, že jen proto, že se Menzingen dal svést, že
biskup Williamson nebo já padneme do stejné pasti.“
Když
se vrátíme ke kritikám a lžím o vás, některé z nich jsou krajně absurdní.
Odpusťte proto tuto otázku, když se vás ptáme za účelem dostát pravdě a abychom
ochránili některé prosté a nadměrně důvěřivé duše: Můžete nám něco říct o
okolnostech pohřbu vašeho otce? [Dle spolehlivě
vyvrácených pomluv byl prý otec biskupa Faureho Žid a byl prý pohřben dle
židovského rituálu. Následně to mělo vést k odchodu některých seminaristů
z La Reja. – pozn. překl.]
3. března 1986 bylo tělo
mého otce převezeno do mého domu na hlídku u zemřelého. Zde byl položen na mou
postel a nikoliv na podlahu, jak mylně tvrdí nactiutrhační sedesvakantisté.
Řekněme jim jména svědků! Osobně mohu jmenovat P. Canaleho, FSSPX, který
celebroval zádušní mši, P. Ricarda Olmeda, FSSPX, a profesory semináře, kteří
znali fakta, seminaristy, kteří jsou dnes kněžími, P. Schmidberger, FSSPX,
který byl na mši a na hřbitově a také členy rodiny Mesudových, kteří byli
velkými mecenáši semináře, když započal a kteří byli přítomni při obřadu hlídky
u zemřelého. Ti později pohnutí milosrdenstvím na svém pozemku shromáždili dvacet
seminaristů, kteří opustili seminář během sedesvakantistické rebelie
v roce 1989. Můj otec byl pohřben na malém hřbitově Bratrstva, kde byl
viditelně umístěn náhrobní kámen po mši navštívené všemi seminaristy a mnoha
kněžími a věřícími. Na této události nebylo nic nenormálního a nebylo co
skrývat. To, co zde však máme, je příkladem sedesvakantistické logiky, jak
říct, že biskup Faure je Žid. Narodil jsem se v Alžírsku; Židé jsou
v Alžírsku početní, proto „musím být Žid“. Ale protože muslimové jsou
mnohem početnější, možná jsem marrano
muslim? Proti těmto všem velmi absurdním pomluvám a výmyslům mám ve Francii
velmi dobrý genealogický strom své rodiny, který zveřejním, až se tam vrátím
zpět.
A
co nám můžete říct o té krizi v argentinském semináři v roce 1989?
Také vás za ni viní.
Ohledně krize
v semináři v Buenos Aires vyjasňuji, že jsem přijel do Mexika 24.
září 1985, pět dní po strašlivém zemětřesení, poté, co jsem byl jmenován
představeným Mexického distriktu, ale tato krize se udála v roce 1989
v období sedesvakantistické krize proti arcibiskupu Lefebvrovi. Ředitel,
jeden profesor a mnoho kněží s tímto sklonem ovlivnili polovinu
seminaristů v La Reja, kteří počkali na návštěvu P. Schmidbergera
v roce 1989, aby zcela opustili seminář a vstoupili do „semináře“
vytvořeného sekulární skupinou v Mexiku. Byl to naprostý nezdar: malá
skupina z nich zůstala v opuštěném klášteře poblíž Cordoby
v Argentině a poté kolem Lujánu a nakonec v El Bolsónu (jih
Argentiny). Proto je zjevnou lží, že údajný skandál okolo pohřbu mého otce,
který se odehrál tři roky předtím, vyprovokoval okamžitý odchod těchto dvaceti
seminaristů. Biskup Tissier o těchto faktech píše v biografii arcibiskupa
Lefebvra (str. 546, 2. vydání, Clovis, 2002).
Zdroj: Non
Possumus
Překlad: D.
Grof